I.ÚS 5/95 ze dne 26. 10. 1995
N 69/4 SbNU 171
Rozhodování soudu bez jednání ve správním soudnictví podle § 250f občanského soudního řádu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci
stěžovatele J. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 1994, č. j. 22 Ca 411/94-15,
t a k t o :
Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e .

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 1994, č.
j. 22 Ca 411/94-15, se z r u š u j e.


O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se domáhá přezkoumání v záhlaví citovaného
rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu
v Bruntále - pozemkového úřadu ze dne 3. 12. 1993, č. 1449/6,
podle něhož stěžovatel (navrhovatel) není vlastníkem pozemků p.č.
470/10 a p.č. 915/9 kat. úz. H.. Podle názoru Krajského soudu
v Ostravě nedošlo k přechodu vlastnictví k těmto pozemkům na stát
žádným ze způsobů taxativně uvedených v ustanovení § 6 zákona č.
229/1991 Sb. (v úplném znění), o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, nýbrž na základě prohlášení
J. Š. a jeho manželky (rodičů stěžovatele) o vzdání se přídělu
podle § 132 odst. 1 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.

Stěžovatel uvedl, že napadeným rozsudkem byly porušeny jeho
základní práva a svobody, které jsou zakotveny zejména v článcích
36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení
těchto ustanovení spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud
rozhodl ve smyslu § 250f o.s.ř., čímž nebyla stěžovateli umožněna
přítomnost na jednání, ačkoliv se nejednalo o jednoduchý případ ve
smyslu uvedeného ustanovení.

Z hlediska obsahového brojí stěžovatel proti argumentaci
krajského soudu, který své rozhodnutí opírá o vzdání se přídělu
prohlášením právních předchůdců J. Š., jež prý soud chybně označil
za jednostranný právní úkon ve smyslu § 132 odst. 1 zák. č.
141/1950 Sb. (občanského zákoníku). V tomto směru se stěžovatel
odvolává na judikaturu obecných soudů (R 41/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) a dovozuje, že vzdání se přídělu není
jednostranným právním úkonem, neboť nikdo, ani stát, nemůže nabýt
vlastnického práva proti své vůli. K přijetí nabídky vrácení
přidělených nemovitostí ze strany státu však nedošlo. Mimo to
matka stěžovatele, která dosud žije, pravost svého podpisu na
listině o vzdání se zemědělského přídělu popírala. Šlo tedy
o případ právně i skutkově složitý, takže soud měl nařídit jednání
a předvolat k němu stěžovatele (navrhovatele) i jeho právního
zástupce.

V souzené věci tedy nebyla právním předchůdcům stěžovatele
zaručena ochrana vlastnického práva, neboť vlastnictví byli
zbaveni v rozporu se zákonem, jednostranným úkonem, který zákon
nepřipouštěl. Tímto došlo k porušení článku 11 odst. 1 a odst. 4
Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti ze dne 10. 3. 1995
dále uvedl, že postupem soudu byly porušeny i články 1, 3 a 4
odst. 3 Listiny, neboť došlo k porušení zásady rovnosti
spočívající v tom, že byť stěžovatel splnil podmínky restituce,
byl v jeho případě aplikován odchylný režim od ostatních
restituentů a "restituce" mu vydána nebyla.

Stěžovatel v dodatku k ústavní stížnosti ze dne 16. 3. 1995
konečně prohlásil, že dne 18. 2. 1993 uzavřel (spolu s matkou a se
sestrou) s vydávajícím dohodu, podle níž měly být vydány celkem
tři parcely o výměře 127 458 m2, avšak rozhodnutím Okresního úřadu
v Bruntále - pozemkového úřadu ze dne 3. 12. 1993, č. 1449/6, bylo
určeno, že oprávněná osoba není vlastníkem pouze dvou z těchto tří
parcel, takže bylo rozhodnuto jen o výměře půdy 85 270 m2. Již
z toho důvodu prý soud měl citované rozhodnutí zrušit. Dne 24. 3.
1995 však vzal stěžovatel tyto námitky zpět včetně návrhu, aby
Ústavní soud vyslovil porušení článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2
Listiny,což původně opíral o to, že krajský soud nerozhodl o celém
předmětu řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny
formální podmínky podání ústavní stížnosti. Zjistil, že stížnost
byla podána v zákonné 60denní lhůtě a shledal, že není dán žádný
z důvodů pro odmítnutí návrhu (stížnosti) podle § 43 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (§ 72 odst. 3 citovaného
zákona). Proto přistoupil k vlastnímu projednání věci samé.

Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření popřel
tvrzení stěžovatele, že napadeným rozsudkem byla porušena
stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody. Tím, že soud
zvolil postup stanovený v § 250f o.s.ř., nebyla stěžovateli odňata
možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Krajský soud v přezkumném řízení postupoval v souladu
s ustanovením § 250l a násl. o.s.ř. s přiměřeným použitím hlavy
druhé části páté s výjimkou § 250a o.s.ř. Jak z ust. § 250q odst.
1, tak i z § 250l odst. 2 o.s.ř. vyplývá možnost, aby soud rozhodl
ve věci bez nařízení ústního jednání. Zda jsou splněny podmínky
pro postup podle ust. § 250f o.s.ř., posoudí soud se zřetelem na
požadavky kasačního rozhodování o přezkumném řízení, kde se
dokazování neprovádí. Pojem jednoduchý případ je dosavadní praxí
vykládán tak, že se ústní jednání nenařizuje tehdy, když
k rozhodnutí ve věci není zapotřebí dalších stanovisek účastníků
a lze rozhodnout na základě správních spisů. Přitom z ústavní
stížnosti stěžovatele není zřejmé, jaká hlediska jsou podle jeho
názoru rozhodující pro posouzení, zda se jedná o jednoduchý případ
či nikoli.
Pokud stěžovatel poukazuje na to, že postupem krajského soudu
došlo k porušení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 a odst. 4
Listiny tím, že jeho právním předchůdcům nebyla zaručena ochrana
vlastnického práva, namítl krajský soud, že ústavní stížnost je
oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že
pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo
porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Stěžovatel
se proto nemůže domáhat ochrany práv pro své právní předchůdce.

Z uvedených důvodů krajský soud navrhl, aby byla ústavní
stížnost zamítnuta.

Pozemkový fond České republiky se ve smyslu ust. § 28 odst.
2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdal postavení vedlejšího účastníka
řízení.

Okresní úřad Bruntál - pozemkový úřad ve svém vyjádření
uvedl, že svým rozhodnutím ze dne 3. 12. 1993, č. 1449/6, rozhodl
o části uplatněného restitučního nároku J. Š. a toto rozhodnutí
bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č. j. 22 Ca
411/94-15, s jehož závěry se úřad ztotožňuje.

Státní statek O. uvedl, že jako osoba povinná vyhotovil
dohodu o vydání nemovitostí, již však stěžovatel neakceptoval.
K vydání předmětných nemovitostí tedy nedošlo, a proto Státní
statek požádal o rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby
k nemovitostem Okresní úřad v Bruntále - pozemkový úřad.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou, že krajský soud
rozhodoval ve věci podle § 250f o.s.ř., podle něhož v jednoduchých
případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze
správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení
právní otázky, může soud bez jednání rozhodnout o žalobě
rozsudkem. Tímto postupem prý nebyla stěžovateli umožněna účast na
jednání, ačkoliv nešlo o jednoduchý případ ve smyslu citovaného
ustanovení.
Ústavní soud při posuzování této otázky vyšel ze zásady, že
není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů,
ovšem potud, pokud soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy V.
Listiny základních práv a svobod (srov. článek 83 Ústavy). To
odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu (srov. nález III. ÚS
23/93 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Úlohou Ústavního
soudu tedy není rozhodovat ve věci samé a posuzovat, zda a komu má
být vrácen majetek, který byl v minulosti odňat. Ústavní soud je
toliko povinen uvážit, zda konkrétní postup obecného soudu podle
§ 250f o.s.ř. byl - se zřetelem k principům spravedlivého procesu
- v souladu s tímto ustanovením, které má povahu výjimky z obecné
zákonné zásady, podle níž předseda senátu k projednání věci samé
nařídí jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž
přítomnosti je třeba (srov. §§ 246c, 115 odst. 1 o.s.ř.). Proto je
nutno ustanovení § 250f o.s.ř. vykládat restriktivně, v úzké
souvislosti zejména s článkem 38 odst. 2 Listiny, podle něhož
každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez
zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům. Nelze opomíjet ani článek 36 odst. 1
Listiny, který praví, že každý se může domáhat stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených
případech u jiného orgánu.

Ze spisů Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 411/94,
a Okresního úřadu v Bruntále - pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ
2235/93-Ri, však není patrno, že by byl stěžovatel jako účastník
řízení ve správním řízení vyslechnut a k jeho výslechu nedošlo ani
v řízení soudním, neboť jednání nebylo nařízeno s odvoláním na
ustanovení § 250f o.s.ř. Stěžovatel byl toliko seznámen
s výpověďmi svědků M. a Š. ve správním řízení a měl možnost se
k těmto výpovědím v jejich přítomnosti vyjádřit. Tito svědci byli
mimo jiné dotazováni na to, proč právní předchůdci stěžovatele
(manželé Š.) podepsali tzv. Prohlášení o vzdání se přídělu
(nemovitosti) ze dne 7. 2. 1961. V tomto směru uvedl svědek M., že
"neví", neboť "při tom nebyl" a svědkyně Š. si na podpis tohoto
prohlášení nepamatovala a sdělila, že jí muselo být "podstrčeno".
Stěžovatel pak v opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového
úřadu navrhl krajskému soudu, aby byli svědci Š. a M. slyšeni
znovu a aby byl dále proveden výslech svědků S.H. a F.S. o tom, že
"uvedený úkon" (zřejmě prohlášení o vzdání se přídělu) byl uzavřen
v tísni a že byl důsledkem postupu porušujícího obecně uznávaná
lidská práva a svobody. Potřebu vyslechnout další svědky si
uvědomil i Okresní úřad v Bruntále - pozemkový úřad, který - jak
se praví v jeho rozhodnutí ze dne 3. 12. 1993, č. 1449/6 - "pro
nedostatek důkazních materiálů požádal o navržení dalších svědků
Obecní úřad R., který však sdělil ...., že se nepodařilo svědky
zajistit".
Okresní úřad dále vyzval stěžovatele, aby předložil doklady,
které by prokázaly "restituční titul" podle § 6 odst. 1 písm. r)
zákona č. 229/1991 Sb. (tj. přechod nemovitosti na stát v důsledku
politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná
lidská práva a svobody). Na to stěžovatel reagoval dopisem ze dne
8. 11. 1993 (založeným v citovaném správním spisu), v němž zejména
poukazuje na to, že žádost členů JZD H. ze dne 13. 12. 1960 (v níž
se členové rozhodli darovat majetek státu) byla učiněna pod
nátlakem a že usnesení členské schůze téhož JZD ze dne 7. 2. 1961
(v němž členové JZD žádají ONV, aby s nimi jako s přídělci
zemědělských usedlostí bylo po podepsání prohlášení o vzdání se
přídělu provedeno vyúčtování za dobu jejich hospodaření) bylo
vypracováno nadřízenými orgány a používáno jako vzor pro přechod
JZD na státní statek.

Po zvážení této situace se Ústavní soud přiklonil k názoru,
že podmínky pro použití ustanovení § 250f o.s.ř. z hlediska
dodržení základních práv a svobod stěžovatele nebyly dány. V prvé
řadě je třeba - v rámci zásad spravedlivého soudního řízení
- trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat se stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu. Tímto "stanoveným postupem"
je nutno v principu rozumět - mimo jiné - osobní přístup účastníka
k soudu, jeho výslech a projednání věci v jeho přítomnosti tak,
aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. To plyne zejména
ze souvislosti citovaného článku 36 odst. 1 s článkem 38 odst. 2
Listiny. Tato stěžovatelova základní práva však nebyla v plném
rozsahu dodržena, neboť nebyl vyslechnut ani správním orgánem ani
soudem. Použití § 250f o.s.ř. může sice být označeno za "stanovený
postup" ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, avšak - jako
ustanovení výjimečné - je lze z hlediska ústavních záruk
spravedlivého procesu aplikovat jen tehdy, jestliže byl stěžovatel
připuštěn alespoň k orgánu správnímu, kde byl jako účastník řízení
řádně vyslechnut, takže mohl vyjádřit své stanovisko
k projednávané věci a obhajovat je. (Podle přesvědčení Ústavního
soudu tedy nestačí, jestliže byl stěžovatel toliko seznámen
s výpověďmi svědků ve správním řízení a měl možnost vyjádřit se
k nim). Stěží by tedy bylo možno akceptovat názor krajského soudu,
pokud zcela obecně a jednoznačně interpretuje ustanovení § 250f
o.s.ř. tak, že se ústní jednání nenařizuje, jestliže k rozhodnutí
ve věci "není zapotřebí" dalších stanovisek účastníků, takže jde
o jednoduchý případ.

Ústavní soud zastává stanovisko, že podmínky ustanovení §
250f o.s.ř. nejsou splněny i z dalších důvodů. Svědci, slyšení
před správním orgánem (Š. a M.), si na skutkové okolnosti podpisu
"prohlášení o vzdání se přídělu" řádně nepamatovali, takže nebylo
dostatečně objasněno, zda k vzdání se přídělu právními předchůdci
stěžovatele nedošlo za podmínek ustanovení citovaného § 6 odst.
1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění. O tom se
zmiňuje i krajský soud, který uvádí, že navrhovatel neprokázal, že
by ke vzdání se přídělu došlo v důsledku politické persekuce nebo
postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Tuto
možnost však stěžovatel (navrhovatel) v soudním řízení vůbec
nedostal, neboť - jak plyne z jeho opravného prostředku proti
rozhodnutí správního orgánu - navrhl sice výslech dalších svědků
Herblicha a Strnada, avšak tímto důkazním návrhem se obecný soud
nezabýval a jednání ve věci nenařídil. Za této situace lze tedy
stěží dovozovat, že je nepochybné, že správní orgán vycházel ze
správně zjištěného skutkového stavu a že jde jen o posouzení
právní otázky (§ 250f o.s.ř.), neboť ve správním řízení zůstalo
zjištění skutkového stavu neúplné. Se zřetelem ke všem okolnostem
věci nepovažuje Ústavní soud za relevantní, že stěžovatel nenavrhl
výslech uvedených svědků již před ukončením správního řízení,
nýbrž až v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu.
Opačné stanovisko by bylo podle názoru Ústavního soudu
v konkrétním případě příliš formalistické a odporovalo by myšlence
ochrany základních práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává.

Podle názoru Ústavního soudu pochybnost o správnosti zjištění
skutkového stavu správním orgánem ve smyslu ustanovení § 250f
o.s.ř. vzbuzuje i dopis stěžovatele ze dne 8. 11. 1993, pokud
tvrdí, že usnesení členské schůze JZD ze dne 7. 2. 1961 (v němž
členové žádají o provedení vyúčtování po podepsání prohlášení
o vzdání se přídělu) bylo vypracováno nadřízenými orgány. Je sice
možné, že šlo o pouhou pomoc státního orgánu družstevníkům, avšak
nelze ani vyloučit, že se jednalo o nátlak ze strany státu či
politických činitelů, který by mohl mít povahu politické persekuce
nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody
(§ 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění).
Tato otázka by měla být vhodnými důkazy objasněna.

Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 1994, č. j. 22 Ca
411/94-15, byly porušeny základní práva a svobody stěžovatele
v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.

Za této situace se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným
porušením článku 11 odst. 1, 4 a článků 1, 3, 4 odst. 3 Listiny,
neboť to považoval za nadbytečné.

Otázkou rozšíření námitek stěžovatele ze dne 16. 3. 1995
a jejich zpětvzetí z 24. 3. 1995 se Ústavní soud rovněž nezabýval,
neboť nešlo o změnu návrhu (ústavní stížnosti), pokud jde o jeho
petit, nýbrž toliko o změnu (a později o "zpětvzetí") argumentace
návrhu (stížnosti) ohledně tvrzených porušení článků 36 odst.
1 a 38 odst. 2 Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl
a napadený rozsudek zrušil (§ 82 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu).



P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. října 1995