III.ÚS 647/06 ze dne 25. 10. 2006
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. O., zastoupeného JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem v Klatovech, Vídeňská 9/IV, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 11 Co 226/2006, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 9 C 50/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 8. 8. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 2. 2006, čj. 9C 50/2005-179, kterým byla stěžovateli (jako žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci, městu Klatovy, částku 122 808,- Kč s příslušenstvím, jakož i rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 11 Co 226/2006, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Stěžovatel měl totiž za to, že došlo k porušení jeho ústavních práv ve smyslu čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.

Jak je patrno z ústavní stížnosti, stěžovatel podal dne 7. 8. 2006 podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Souběžné podání nyní posuzované ústavní stížnosti a zmíněného dovolání stěžovatel odůvodnil nutností zachování lhůty k podání ústavní stížnosti, přičemž vycházel z toho, že projednání tohoto mimořádného opravného prostředku závisí především na úvaze soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé však lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně, aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu, např. pro opožděnost.

Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost závisí na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecným soudem probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval; není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (viz § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2006