II.ÚS 71/2000 ze dne 3. 6. 2003
N 76/30 SbNU 211
Právo na přezkoumání rozhodnutí o přestupku nezávislým soudem
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 3. června 2003 sp. zn. II. ÚS 71/2000 ve věci ústavní stížnosti PhDr. V. H. proti rozhodnutí Policie České republiky, dopravního inspektorátu Správy Jihomoravského kraje v Brně, ze 7. 12. 1999 sp. zn. PJM: 890/DS-odv-99, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky - dopravního inspektorátu Městského ředitelství Brno-město z 6. 10. 1999 sp. zn. MRBM-1216/DI-PŘ-99, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově dopravním přestupku.

Výrok

I. Rozhodnutí o odvolání dopravního inspektorátu Správy Jihomoravského kraje Policie České republiky dne 7. 12. 1999 č. j. PJM-890/DS-odv-99 se zrušuje.

II. Návrh na zrušení rozhodnutí o přestupku Policie ČR - dopravního inspektorátu Městského ředitelství Policie České republiky Brno ze dne 6. 10. 1999 č. j. MRBM-1216/DI-PŘ-99 se zamítá.


Odůvodnění



Ústavnímu soudu byla dne 4. 2. 2000 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal kromě zrušení výše uvedených rozhodnutí Policie České republiky také zrušení právního předpisu podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon"), a to § 83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutím o odvolání Policie České republiky - Správy Jihomoravského kraje dopravního inspektorátu ze dne 7. 12. 1999 č. j. PJM: 890/DS-odv-99 bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí o přestupku vydaném Dopravním inspektorátem Městského ředitelství Policie České republiky Brno-město ze dne 6. 10. 1999 č. j. MRBM-1216/DI-PŘ-99. Těmito rozhodnutími bylo v přestupkovém řízení rozhodnuto o údajném dopravním přestupku stěžovatele, který dle tvrzení policisty dne 1. 6. 1999 v 17.34 hodin jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. RENAULT jel v Brně po ulici B., kde je povolena nejvyšší rychlost 60 km/hod., rychlostí 80 km/hod. Tato rychlost byla naměřena dle závěrů policejních orgánů měřicím zařízením Ramer 7M-VB.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva") a závazné podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), které vyžaduje, aby byla zajištěna alespoň jedna instance, která je buď soudem nebo jiným nezávislým a podle zákona ustanoveným orgánem a která věc projedná v plné jurisdikci, a bude tedy nalézat také o otázkách skutkových. Vzhledem k tomu, že Úmluva má přednost před zákonem, podal stěžovatel i návrh na zrušení § 83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., které znemožňuje přezkum výše uvedeného rozhodnutí soudem, neboť se jedná o přestupek kvalifikovaný podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, za který nelze uložit pokutu vyšší než 2000 Kč nebo zákaz činnosti. Dle tvrzení stěžovatele jsou rozhodnutí napadená ústavní stížností v rozporu s čl. 1, 4 a 90 Ústavy, čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

V odůvodnění ústavní stížnosti vedl stěžovatel obsáhlou polemiku s rozhodovacími důvody orgánů veřejné moci, dovozoval - stručně shrnuto - nesprávnost, případně nezákonnost jejich postupu a rozhodnutí v přestupkovém řízení, poukazoval na porušení základních zásad správního řádu (nebyl spolehlivě zjištěn stav věci, závěr o vině byl postaven pouze na tvrzení jednoho policisty atd.). Stěžovatel po argumentaci judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79) opakovaně tvrdil, že rozhodnutí veřejné moci trpělo takovými podstatnými vadami, a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je z části důvodná.

Ústavní soud (§ 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 a 2 zákona vyžádal od Ministerstva dopravy, právního nástupce účastníka řízení - Policie České republiky Správy Jihomoravského kraje v Brně, dopravního inspektorátu, (zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů), z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.

K výzvě Ústavního soudu se vyjádřilo Ministerstvo dopravy jako účastník řízení svým odborným radou pověřeným ředitelem odboru agend řidičů (§ 30 odst. 3 zákona) v přípise doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2002. Ve vyjádření vyslovilo přesvědčení, že rozhodnutí orgánů veřejné moci v obou stupních řízení byla vydána v souladu s platnou právní úpravou a ze spisového materiálu nevyplývá žádná okolnost, ze které by bylo patrno, že by byl stěžovatel jejich postupem krácen na svých právech. Stěžovatelovu interpretaci § 83 zákona o přestupcích považuje za účelovou a spekulativní, ze které má vyplynout názor stěžovatele, že je v rozporu s Ústavou a Listinou, dále odmítl i další tvrzení o porušení zásady obsažené v § 3 odst. 4 správního řádu i zásady důvěryhodnosti správního rozhodování. S poukazem na nepublikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 8/01 ze dne 21. 3. 2001, dle obsahu vyjádření stručně shrnuto, práva na nestranný a stanovený proces byla správními orgány v řízení zachována, a proto navrhlo ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou.

Stěžovatel podáním dne 19. 12. 2002 k vyjádření účastníka řízení poukazuje na skutečnost, že dle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 2/2000 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 28/98, publikován rovněž ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 161), kterým bylo z výše uvedených důvodů zrušeno ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, je problematika přestupků podle § 83 zákona o přestupcích, za které lze uložit pokutu pouze do výše 2000 Kč v režimu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to i v případě, že pokuta nedosáhne této výše. Dle tohoto názoru Ústavního soudu vyjádřeného v tomto nálezu i dle názoru stěžovatele je dále toto ustanovení v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ve spojení s čl. 1 Listiny a čl. 1 a 4 Ústavy.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel využil možnosti dané mu ustanovením § 64 odst. 1 písm. d) zákona a spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení § 83 odst. 1 zákona o přestupcích, II. senát posoudil splnění podmínek podle ustanovení § 74 zákona. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl řádně zastoupen advokátem, návrh není nepřípustný a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci, pokud nezasáhne do ústavně zaručených základních práv a svobod. Do činnosti těchto orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a tak je ústavní stížnost důvodná.

Protože k tvrzenému zásahu do základního práva došlo za přímé aplikace ustanovení, které je předmětem návrhu, došel II. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 78 odst. 1 zákona. Proto řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona o přestupcích postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 9/2000 (vyhlášen pod č. 52/2001 Sb. a publikován rovněž ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 8) Ústavní soud ustanovení § 83 odst. 1 zákona o přestupcích zrušil dnem 28. 2. 2002.

Pokud jde o ústavnost obsahu ustanovení § 83 odst. 1 zákona o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, dospěl Ústavní soud k závěru, že jde především o porušení rovnosti v právech vůči veřejné moci podle čl. 1 Listiny ve spojení s porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a dále bylo v rozporu i s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Vyloučení soudní ochrany u přezkumu rozhodnutí ve věcech některých přestupků totiž zasahuje do základního práva na soudní ochranu, a ve svém důsledku je pak v kolizi i s čl. 1 a 4 Ústavy. Dále pro odůvodnění tohoto nálezu postačí odkázat na rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/2000.

Ústavní soud se již dále nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, týkajícími se zásady spolehlivě zjištěného stavu věci, zásady, že řízení je třeba vést tak, aby posilovalo důvěru občanů ve správnost rozhodování, aby přijatá rozhodnutí byla přesvědčivá a vedla občany a organizace k dobrovolnému plnění jejich povinností, když jediným řešením je zrušení ustanovení § 83 odst. 1 zákona o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a umožnění tak soudní kontroly rozhodnutí o přestupcích vydaných v oblasti správního práva.

V druhé části petitu ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o přestupku Policie České republiky - dopravního inspektorátu Městského ředitelství Policie České republiky Brno ze dne 6. 10. 1999 č. j. MRBM-1216/DI-PŘ-99 Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl.

Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, a že ji lze podat jen proti pravomocnému rozhodnutí a toliko po vyčerpání všech prostředků, které má stěžovatel k ochraně svých práv, jež mu skýtá právní řád České republiky (§ 75 odst. 1 zákona). Pokud by Ústavní soud měl rozhodovat přímo o tvrzeních stěžovatele tak, jak je stěžovatel v obecné rovině popisuje v ústavní stížnosti, představoval by první přezkumnou instanci, což je v rozporu s ústavněprávním vymezením postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví. Takový přezkum do jeho pravomoci spadá jen za splnění zvláštních podmínek, jež nebyly v daném případě zjištěny ani tvrzeny (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 5, a další).

Z takto rozvedených důvodů, jakož i pro důvody vyložené v již zmíněné věci sp. zn. Pl. ÚS 9/2000 bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího orgánu [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto nálezu patrno.