IV.ÚS 816/18 ze dne 17. 4. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Bohdana Kolomazníka, zastoupeného Mgr. Janem Zrnovským, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 28 Cdo 5139/2017-709, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. května 2017 č. j. 29 Co 332/2016-657 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 26. března 2015 č. j. 23 C 177/2009-579, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 3. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 5. 2017 č. j. 29 Co 332/2016-657 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 3. 2015 č. j. 23 C 177/2009-579, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 8. 2016 č. j. 23 C 177/2009-615, a doplňující rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 5. 2016 č. j. 23 C 177/2009-607. Uvedenými rozsudky byla zamítnuta žaloba stěžovatele o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření smluv o převodu v žalobě blíže specifikovaných náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jakož i jeho žaloba o zaplacení částky 340 000 Kč jako náhrady škody vzniklé z důvodu znemožnění užívání náhradních pozemků za pozemky státem zastavěné a nevydané po dobu 20 let a částky 30 000 Kč za morální ujmu.

3. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. 11. 2017 č. j. 28 Cdo 5139/2017-709 z důvodu, že v něm nebyly vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.

III.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho dovolání obsahuje veškeré náležitosti a že veškeré důvody, pro které je podal, jsou v jeho textu podrobně popsané. Odmítnutí dovolání připisuje mechanické a formální aplikaci práva. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je navíc v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (N 89/69 SbNU 397) a ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16. V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatel shrnul své důvody, pro které považuje žalobou uplatněné nároky za odůvodněné.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná (stěžovatel nemá k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

6. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti již ale nelze vztáhnout k té její části, jíž se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků krajského soudu a okresního soudu. K odmítnutí dovolání totiž došlo z důvodu, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí návrhu [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. K přezkumu těchto rozhodnutí by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud v tomto řízení zrušil napadené usnesení dovolacího soudu. Teprve v takovém případě by se otevřel prostor pro jejich posouzení jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.

V.
Vlastní posouzení

7. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími i obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 23 C 177/2009, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.

8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

9. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo určující, zda dovolání stěžovatele obsahovalo náležitosti podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání však vyplývá, že v něm tato náležitost chybí.

10. Stěžovatel v dovolání neuvedl, na vyřešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jím byla vyřešena, avšak měla by být posouzena jinak, závisí napadené rozhodnutí. Nic na tom nemění ani poukaz na některé nálezy Ústavního soudu, s nimiž má být podle stěžovatele rozsudek krajského soudu v rozporu. Samotný tento poukaz není vymezením otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení.

11. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti v souladu s § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl. Napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní část odůvodnění usnesení dovolacího soudu.

12. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018


Jan Filip v. r.
předseda senátu