IV.ÚS 83/18 ze dne 24. 4. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele I. Č., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2017 č. j. 4 Tdo 1261/2017-27, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu rodinného a soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. 2 T 84/2016 uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

3. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek zrušen a Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl nově rozsudkem ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 7 To 560/2016 tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání v podstatě totožného přečinu, tedy za to, že nepřispíval na výživu svého nezletilého syna po dobu více než tří let. Celková výše dluhu na výživném byla dle krajského soudu 27 025 Kč. Stěžovatel byl za uvedené jednání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dovolací soud zejména nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení, že specifická situace, kdy stěžovatel i matka dítěte měli vzájemně vyživovací povinnost (stěžovatel má v péči tři společné děti), kterou matka neplnila, neospravedlňuje jeho jednání. Stěžovatel nemá dle soudu právo si určovat, vůči kterým dětem bude vyživovací povinnost plnit. Opodstatněnost pak dle soudu nemá ani námitka, že hrazením vyživovací povinnosti by ohrozil péči o ostatní tři děti, neboť o ty je dle zjištění soudů dobře postaráno, na rozdíl od syna, jehož má v péči matka. Z toho důvodu společenská škodlivost stěžovatelova jednání dosahuje trestněprávní intenzity.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Nejvyšší soud se dle stěžovatele vydáním napadeného rozhodnutí dopustil porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Nejmarkantněji bylo dle stěžovatele popřeno právo na nezasahování do rodinného a soukromého života a právo na spravedlivý proces. Uvedená práva jsou navíc chráněna i řadou mezinárodních organizací. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2018, uvedl, že její odůvodnění doplní do 30 dnů ode dne jejího podání. To sice neučinil, avšak jeho ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti. Dle Ústavního soudu tak nebylo na místě vyzývat stěžovatele k jakémukoliv doplnění argumentace jeho jinak formálně bezvadného podání, neboť to je věcí jeho vlastního uvážení, stejně jako to, zda na návrhu bude trvat, či jej vezme zpět. Nicméně Ústavní soud fakticky žádosti stěžovatele vyhověl v tom, že s rozhodnutím vyčkal více než tři měsíce, tedy podstatně více, než požadoval stěžovatel.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost plní prioritně tzv. subjektivní funkci, spočívající v ochraně individuálních práv konkrétního stěžovatele (srov. např. usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3370/17 nebo ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2314/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/), neprovádí Ústavní soud přezkum napadených rozhodnutí ex officio ze všech myslitelných důvodů, nýbrž je zásadně vázán důvody uvedenými v ústavní stížnosti, popř. kautelami vymezenými v jeho již ustálené judikatuře.

10. Stěžovatel svou ústavní stížnost nijak konkrétně nerozvedl, a to na rozdíl od argumentačně velmi bohatého dovolání, se kterým se však ve svém obsáhlém usnesení, které je napadeno předmětnou ústavní stížností, podrobně a srozumitelně vypořádal Nejvyšší soud.

11. Ústavní soud může tedy toliko konstatovat, že napadené rozhodnutí (jako celek) nevykazuje známky svévole či libovůle, anebo nerespektování stěžovatelem uvedených ústavních práv. Nejvyšší soud rozhodoval v mezích své kompetence, jeho rozhodnutí je řádně a obsáhle odůvodněno, vypořádává se se stěžovatelovými dovolacími námitkami a opírá své závěry rovněž o judikaturu Nejvyššího soudu v předmětné oblasti, a to včetně nemožnosti vzájemného zápočtu výživného, které platí rodiče dětem, které jsou v péči druhého rodiče a jejím důsledkům z hlediska tzv. subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku, přičemž přiléhavě poukázal na skutečnost, že to byl sám stěžovatel, kdo jednal svévolně a prostředků občanského práva na řešení nastalé situace nevyužil.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2018


Jan Musil v. r.
předseda senátu