Pl.ÚS 15/98 ze dne 31. 3. 1999
83/1999 Sb.
N 48/13 SbNU 341
Interpretace právních předpisů ústavně konformním způsobem
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v plénu ve věci návrhu
stěžovatelky O. Z., na zrušení ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů, podaného spolu s ústavní stížností proti rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2 Cdon 1109/97-83,
takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne
22. 4. 1996, sp. zn. 4 C 814/95, bylo ve věci stěžovatelky
(žalobkyně) proti žalovaným F. a E. E. (dále jen "žalovaní")
rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni vydat stěžovatelce dům č.p.
67 v K. se stavební parcelou č. kat. 172 a zahradou č. kat.
548/8, to vše v katastrálním území K.
Rozsudkem ze dne 16. 1. 1997, č.j. 28 Co 623/96-65, změnil
Krajský soud v Praze citovaný rozsudek okresního soudu tak, že
žalobu na vydání stavební parcely č. kat. 172 a zahrady č. kat.
548/8, to vše v katastrálním území K. zamítl. Jinak byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2
Cdon 1109/97- 83, bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti té
části rozsudku Krajského soudu v Praze, jíž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud
ČR zejména poukázal na ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož pozemek, k němuž
bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává.
Pokud je podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
zrušen trestní rozsudek, včetně výroku o trestu propadnutí majetku
- jak k tomu došlo v souzené věci - získává rehabilitovaná osoba
nároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků. Nedochází tím
však k takové obnově vlastnického práva k věci původního
vlastníka, která by mu umožňovala bez dalšího "ujmout se svého
vlastnického práva" a z "titulu vlastníka" požadovat vydání mu
odňaté věci podle obecného právního předpisu (§ 126 - dříve § 132
- občanského zákoníku). I v takovém případě prý totiž jde
o restituční nárok, jenž musí být uplatněn způsobem a za podmínek
upravených zvláštním "restitučním" zákonem, na který zákon č.
119/1990 Sb. odkazuje. Přitom vydání majetku podle restitučního
zákona nelze vynutit, jestliže podmínky tohoto zákona nebyly
splněny.

Podle názoru Nejvyššího soudu ČR ustanovení § 8 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb. nerozeznává mezi zastavěným a nezastavěným
pozemkem - jak tvrdí stěžovatelka - a domněnka, že zákonodárce měl
v tomto případě na mysli toliko nezastavěný pozemek (poznámka:
v souzené věci byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na vydání
zastavěné stavební parcely a zahrady), proto nemá právní oporu,
a to ani s přihlédnutím k logickému nebo historickému výkladu,
jímž nelze gramatický výklad překlenout. Citované ustanovení se
tedy vztahuje na všechny pozemky, k nimž bylo v minulosti zřízeno
právo osobního užívání, byť jsou nyní v důsledku transformace
tohoto práva v právo vlastnické ve vlastnictví žalovaných.

V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka zejména uvedla, že jím byla
porušena její ústavní práva, vyplývající z čl. 11 a z čl. 36
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 90
Ústavy. Stěžovatelka zastává názor, že ustanovení § 8 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb. mělo své opodstatnění a smysl pouze v době,
kdy právo osobního užívání existovalo. Novelou občanského zákoníku
č. 509/1991 Sb. s účinností ode dne 1. 1. 1992 však došlo ke
zrušení institutu osobního užívání pozemku a k jeho nahrazení
institutem vlastnictví. Podle ustanovení § 872 odst. 1 občanského
zákoníku tím výslovně nebylo dotčeno ustanovení § 8 odst. 1 zákona
č. 229/1991 Sb., o půdě, jež předpokládalo, že budou vydány
i zemědělské pozemky, na nichž bylo zřízeno právo osobního
užívání. Nebyl tedy žádný rozumný důvod svědčící pro to, aby při
aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. nebyly vydávány pozemky, k nimž
bylo kdysi zřízeno právo osobního užívání a aby naopak byly
vydávány pozemky tohoto druhu podle zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále jen "zákon o půdě"), jestliže obě kategorie měly společné
to, že fyzické osoby nabyly tyto pozemky od státu v rozporu
s tehdy platnými předpisy.

Stěžovatelka dále poukazuje na to, že zákonodárce - ve snaze
o co nejrychlejší provedení mimosoudních restitucí - formuloval
citované ustanovení § 8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. velmi stručně
a nemohl brát v úvahu dalekosáhlou přeměnu osobního užívání
pozemků ve vlastnictví, k níž došlo později zmíněnou novelou
občanského zákoníku. Názor Nejvyššího soudu ČR je prý proto
nesprávný, neboť upřednostňuje "pozitivistický výklad"
a nepřihlíží k tomu, že "svým rozhodnutím vědomě zakládá
protismyslný a naprosto nežádoucí vztah mezi restituentem domu
a vlastníkem stavebního a okolního pozemku, který všechny
nemovitosti získal v rozporu s tehdejšími předpisy". Valná část
majetkových restitucí obdobného druhu prý byla provedena
mimosoudními dohodami a restituentům byly vydány domy i se
stavebními pozemky a zahradami a rovněž podle některých judikátů
obecných soudů byly vydávány nejen stavby, nýbrž i pozemky, ke
stavbám přináležející.



Proto stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek
Nejvyššího soudu ČR zrušen a současně navrhla, aby bylo zrušeno
ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. z důvodu "usnadnění
mimosoudní a zvláště soudní praxe".

Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1998, sp.
zn. I. ÚS 118/98, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení
§ 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, přerušeno a návrh na zrušení citovaného
ustanovení uvedeného zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu
k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR.


Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny
formální předpoklady platnosti napadeného ustanovení zákona č.
87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru bylo ze
zprávy o 13. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů (VI.
volební období, 3. část, str. 905 a 906) a ze zprávy o 6. schůzi
Sněmovny národů (VI. volební období, 21. února 1991, str. 28)
zjištěno, že dne 21. 2. 1991 byl zákon o mimosoudních
rehabilitacích schválen potřebnou většinou poslanců Federálního
shromáždění, a to 86 poslanci ve Sněmovně lidu (proti bylo 25
poslanců a 13 poslanců se zdrželo hlasování) a 96 poslanci ve
Sněmovně národů (proti bylo 24 poslanců a 9 poslanců se zdrželo
hlasování). Poté byl podepsán příslušnými ústavními činiteli
a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů. Uvedený zákon byl tedy přijat
a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem (§ 68 zákona č. 182/1993 Sb.). To ostatně
zjistil Ústavní soud již v nálezu, vyhlášeném ve Sbírce zákonů pod
č. 164/1994 Sb. (Pl. ÚS 3/94) a v nálezu, vyhlášeném ve Sbírce
zákonů pod č. 153/1998 Sb. (Pl. ÚS 24/97).

K výše uvedenému návrhu se podle ustanovení § 69 zákona
o Ústavním soudu vyjádřil účastník řízení - Poslanecká sněmovna
Parlamentu ČR. Podle ustanovení § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní soud požádal
o vyjádření i Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad.

Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření uvedla, že zrušení
napadeného ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. by
znamenalo zásadní průlom do stávající právní úpravy mimosoudních
rehabilitací. Vzhledem k novele občanského zákoníku č. 509/1991
Sb., jež právo osobního užívání pozemku povýšila na právo
vlastnické, pak podaný návrh znamená "zrušení jednoho vlastnického
práva na úkor práva druhého". To by údajně vedlo k faktické negaci
právní jistoty vlastnického práva k nemovitostem. Předmětný návrh
je prý protiústavní, neboť podle čl. 11 Listiny je vyvlastnění
nebo nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném
zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Návrh stěžovatelky
rovněž údajně překračuje rámec logiky právní úpravy mimosoudních
rehabilitací, jejichž smyslem je provedení částečného zmírnění
majetkových a jiných křivd spáchaných v rozhodném období
komunistickým režimem.


Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů, byl podle sdělení Poslanecké sněmovny
schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění ČSFR
dne 29. 4. 1991 (poznámka: ve skutečnosti byl tento zákon schválen
již 21. 2. 1991), byl podepsán příslušnými ústavními činiteli
a řádně vyhlášen.

Proto Poslanecká sněmovna zastává názor, že napadené
ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 "by mělo být zachováno"
a Ústavnímu soudu sděluje, že souhlasí s upuštěním od ústního
jednání v této věci.



Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad ve svém
vyjádření uvedlo, že napadené ustanovení § 8 odst. 4 zák. č.
87/1991 Sb. - na rozdíl od zákona č. 229/1991 Sb. - doslovně
nevylučuje případy, kdy právo osobního užívání nabyla fyzická
osoba v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než
cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům či na základě
protiprávního zvýhodnění nabyvatele. Otázkou prý je, zda
skutečnost, že napadené ustanovení § 8 odst. 4 doslovně neuvádí
okolnosti protiprávního či nezákonně zvýhodňujícího práva osobního
užívání, vylučuje možnost vydání takového pozemku oprávněné osobě,
pokud by bylo soudem zjištěno, že došlo k popsanému způsobu nabytí
práva osobního užívání ze strany nabyvatele či osoby jemu blízké.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je totiž možné,
aby povinnými osobami byly též fyzické osoby, jež nabyly věc od
státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených
v ustanovení § 6 tohoto zákona, a to tehdy, když tyto osoby nabyly
věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě
protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Toto ustanovení tedy
hovoří o nabytí věci od státu, "aniž by pojem nabytí byl vztažen
toliko k právu vlastnickému". Rozdíl v přístupu k pozemkům
v osobním užívání a nemovitostem ve vlastnictví fyzických osob je
údajně založen na skutečnosti, že předmětné pozemky byly ke dni
účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. ve vlastnictví státu.

Podle vyjádření Ministerstva zemědělství - Ústředního
pozemkového úřadu právo osobního užívání (zrušené zákonem č.
509/1991 Sb.) bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo
mnoho atributů vlastnického práva. Bylo podrobeno obdobnému režimu
jako právo vlastnické k nemovitostem "přiděleným státem do
vlastnictví fyzických osob": např. bylo časově neomezené, dědičné,
bylo získáváno za náhradu a odejmuto mohlo být rovněž pouze za
náhradu za podmínek platných pro vyvlastnění.

V případě získání práva osobního užívání pozemku pro stavbu
či zřízení zahrady prý nelze vyloučit případy, že se tak stalo ve
vztahu k nabyvateli za okolností ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. Proto by ochrana práva osobního užívání pozemků podle
ustanovení § 8 odst. 4 cit. zákona neměla být absolutní, nýbrž by
měly být vzaty v úvahu okolnosti protiprávního zvýhodnění
nabyvatele obdobně jako v případě zákona č. 221/1991 Sb.
Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad však zrušení
ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nicméně nedoporučilo,
"neboť by tak mohlo dojít k nedůvodnému odnětí ochrany práva
nabytého poctivě, v souladu s tehdy platnými právními předpisy".

Vlastní rozbor věci:

Stěžovatelka se podaným návrhem domáhá zrušení ustanovení §
8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Podle tohoto
ustanovení "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání,
se oprávněné osobě nevydává".

Ústavní soud při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a)
Ústavy ČR vychází zejména z principu ústavně konformní
interpretace a aplikace právních předpisů. To znamená, že
"v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě
různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi
v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho
aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané
ustanovení ústavně konformním způsobem" (srov. např. nález sp. zn.
Pl. ÚS 5/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C.
H. Beck, Praha, 1997, str. 203).

V souzené věci tedy Ústavní soud zkoumal, zda napadené
ustanovení lze interpretovat a aplikovat ústavně konformním
způsobem, takže jeho zrušení není nezbytné, či zda naopak jeho
ústavně konformní interpretace a aplikace možná není. V tomto
případě by Ústavnímu soudu nezbylo než napadené ustanovení zrušit.

Navrhovatelka zejména namítá, že napadené ustanovení mělo
smysl pouze v době, kdy právo osobního užívání existovalo a že
neexistuje rozumný důvod pro to, aby byly vydávány pozemky
- k nimž bylo kdysi zřízeno právo osobního užívání - podle zákona
o půdě (č. 229/1991 Sb.) a nikoliv podle zákona č. 87/1991 Sb.,
jestliže fyzické osoby tyto pozemky nabyly od státu v rozporu
s tehdy platnými předpisy.

Tento názor Ústavní soud nesdílí.

Je pravda, že pokud by skutečně mezi zákonem č. 229/1991 Sb.
a zákonem č. 87/1991 Sb. existoval takový rozpor (jejž napadá
stěžovatelka), který by spočíval v tom, že podle zákona o půdě by
nemovitost, k níž bylo zřízeno právo osobního užívání, bylo možno
oprávněné osobě vydat (za předpokladu, že "... fyzická osoba
nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na
základě protiprávního zvýhodnění" - § 8 odst. 1), zatímco podle
zákona č. 87/1991 Sb. by napadené ustanovení § 8 odst. 4
představovalo absolutní překážku pro vydání takového pozemku,
k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, jednalo by se
o rozpor protiústavní. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny totiž
vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah
a ochranu, což znamená, že ústavodárce výslovně zakotvil princip
rovnosti vlastnického práva. Je pravda, že podle ustálené
judikatury Ústavního soudu chrání článek 11 Listiny toliko
vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouze
tvrzený nárok na ně. Nelze však přehlédnout, že ustanovení § 8
odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se verbis expressis nevztahuje
k existenci vlastnického práva, nýbrž pouze k otázce vydání
pozemku, na jehož vydání by za jiných okolností nárok byl. To
znamená, že toto ustanovení představuje toliko překážku vlastního
vydání pozemku, spočívající v tom, že původní vlastník se nemůže
ujmout svého vlastnického práva, ale že mu náleží toliko finanční
náhrada (§ 8 odst. 5 cit. zákona).

Za těchto okolností se Ústavní soud zabýval otázkou, zda
uvedený rozpor, na nějž stěžovatel upozorňuje, je skutečný či
toliko zdánlivý, tzn. zda jej lze překlenout ústavně konformní
interpretací či nikoliv.

V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že podle
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (na něž ve svém
vyjádření ostatně odkazuje i Ministerstvo zemědělství - Ústřední
pozemkový úřad) "povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež
nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za
okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby
nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na
základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby
blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami
převedena".

Rovněž podle názoru Ústavního soudu je toto ustanovení nutno
interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za
uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch,
které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. V tomto
ustanovení (§ 4 odst. 2 citovaného zákona) se totiž nehovoří
výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví;
mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního užívání k pozemkům
bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů
práva vlastnického. Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení
třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů,
jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných
křivd. V tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat;
to znamená, že je třeba volit takový způsob interpretace, který
bude orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům
(oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly
křivdy nové.

Z tohoto obecného východiska Ústavní soud dovozuje, že je
v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to zejména
v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude napadené
ustanovení vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo
osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej
má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu
získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě
na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že ustanovení § 8 odst. 4 zákona
č. 87/1991 Sb. nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze
v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména s citovaným
ustanovením § 4 odst. 2 tohoto zákona. Ústavně konformní
interpretací lze proto dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylo
zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá,
leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku
křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji
nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či na
základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věc
měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestliže
na ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávního
zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je však
vždy třeba - jak již bylo uvedeno - považovat takové případy, kdy
k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti
s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící,
a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených
v ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.

Naopak, nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva
těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými
předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu § 4
odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. V praxi tedy orgány veřejné moci
nemohou ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. chápat jako
"absolutní" překážku pro vydání pozemku, nýbrž pouze jako překážku
obecnou, která však - v konkrétním případě - nemůže bránit vydání
věci při splnění podmínek ustanovení § 4 odst. 2 cit. zákona.

Pokud jde o námitku navrhovatelky, že napadené ustanovení
mělo smysl pouze v době, kdy právo osobního užívání existovalo,
Ústavní soud usuzuje, že není důvodná. Je sice pravda, že podle
ustanovení § 872 odst. 1 občanského zákoníku se právo osobního
užívání pozemku ex lege ke dni 1. 1. 1992 změnilo na vlastnictví
fyzické osoby (poznámka: i tato skutečnost svědčí o značné
materiální blízkosti vlastnického práva a práva osobního užívání
pozemku, jak je uvedeno na jiném místě), leč z toho nelze dovodit,
že napadené ustanovení je protiústavní. Ustanovení § 8 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb. tedy Ústavní soud ani z uvedeného důvodu
protiústavním neshledal, neboť sice hovoří o pozemku, k němuž bylo
zřízeno právo osobního užívání (jež se ex lege stalo právem
vlastnickým), nicméně jeho dikce i smysl nevyvolávají pochybnosti,
protože je zřejmé, že se vztahuje na ty pozemky, k nimž bylo
v minulosti zřízeno právo osobního užívání, přestože v současnosti
jsou již v režimu práva vlastnického.

Protože tedy - jak je uvedeno výše - existuje možnost ústavně
konformního výkladu napadeného ustanovení, Ústavní soud návrh na
zrušení ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zamítl (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. března 1999




Odlišné stanovisko
soudce JUDr. P. V. k nálezu Pl. ÚS 15/98
Podle mého názoru mělo být návrhu na zrušení ustanovení § 8
odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vyhověno, a to z těchto důvodů:

Souhlasím s tendencí Ústavního soudu minimalizovat zásahy do
právního řádu a v případech, kdy je možno dospět k ústavně
komformní interpretaci na bázi platného textu, nepřistupovat
k rušení napadeného ustanovení. Tento postup však považuji za
přijatelný pouze v těch případech, kdy se zřetelně nabízejí dva či
více možných výkladů, z nichž jenom jeden z ústavního pohledu
obstojí. Ústavní soud by však neměl překročit určitou hranici
a volit tuto cestu v případech, kdy je zcela evidentní, že obecné
soudy nebudou ochotny takový výklad akceptovat v obecné rovině,
a to zejména proto, že s ohledem na určitou setrvačnost svého
rozhodování se nebudou schopny či ochotny přenést přes text
zákona.

Ustanovení § 8 zákona č. 87/1991 Sb. je zcela evidentně
ustanovením, které má vylučující charakter, tj. vymezuje případy
ve kterých, ač jinak jsou splněny podmínky pro vydání nemovitosti
oprávněné osobě, tato vydána nebude pro zde uvedené faktické či
právní překážky (výjimku tvoří ustanovení odst. 2 a Ústavním
soudem již zrušené ustanovení odst. 6, které však nehovořilo
o nevydání, ale vydání odkládalo). Pokud tedy za této situace
dospěl Ústavní soud k závěru o správné a žádoucí ústavněprávní
interpretaci, která vlastně jednu z překážek vydání označuje za
překážku obecnou nikoli však absolutní, lze se oprávněně ptát, zda
i ostatní výluky mají stejný charakter. Jinak řečeno, zda se např.
stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně
technický charakter sice nevydávají (odst. 1) avšak, podle stejné
logiky, získala-li fyzická osoba uvedená v ustanovení § 4 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb. původní objekt za podmínek uvedených
v ustanovení § 6, pak se též někdy vydat mají a mohou. Tak tomu po
mém soudu není.

Za klíčovou považuji otázku, zda napadené ustanovení § 8
odst. 4 má v právním řádu po 1. 1. 1992 místo, když od tohoto data
právo osobního užívání pozemku neexistuje de facto ani de lege,
neboť dle přechodného ustanovení § 872 odst. 1 občanského
zákoníku, k úpravám účinným od 1. 1. 1992 (zákon č. 509/1991 Sb.)
se přeměnilo na plnohodnotné vlastnictví fyzických osob. K této
otázce, která byla jedním z významných argumentů navrhovatelky,
Ústavní soud pouze konstatoval, že z toho nelze dovodit
neústavnost napadeného ustanovení, jehož dikce a smysl
nevyvolávají pochybnosti, protože je zřejmé, že se vztahuje na ty
pozemky, k nimž bylo v minulosti (zřejmě jakkoli vzdálené - pozn.
autora tohoto stanoviska) zřízeno právo osobního užívání, přestože
v současnosti jsou již v režimu práva vlastnického. Podle mého
názoru však právě zde vyvstává hlavní důvod pro zrušení napadeného
ustanovení. V době vydání zákona č. 87/1991 Sb. měla tato výluka
svoji logiku, neboť jakkoli bylo osobní užívání blízké
vlastnictví, uživatel vlastníkem nebyl a nemohl tedy pozemek vydat
a vlastně převést na oprávněné více práv, nežli měl sám (to by
mohl učinit jen stát, který i nadále pozemek vlastnil). V těch
případech, kdy o vydání žádala osoba, které před propadnutím
majetku bylo rovněž zřízeno právo osobního užívání pozemku, pak
pochopitelně nemohlo být obnoveno něco, co tato osoba sama neměla
- tedy plnohodnotné vlastnictví (v tomto směru se překážka vydání
jeví spíše jako překážka vztahující se k osobě oprávněné a nikoli
k osobě povinné). Tyto, snad objektivní důvody pro nevydání, však
přestaly po 1. 1. 1992 existovat. Toto stanovisko podporuje
i důvodová zpráva k zákonu č. 87/1991 Sb., která k celému § 8
uvádí, že tam, kde z objektivních důvodů nelze pozemek vydat,
náleží finanční náhrada. Jaký však je objektivní důvod k tomu, aby
po 1. 1. 1992 vlastník vydat nemusel (ač jinak podmínky splněny
jsou), avšak stát byl povinen vyplatit finanční náhradu? Jsem
proto přesvědčen, že při hledání úmyslu zákonodárce pokud jde
o ustanovení § 8 odst. 4 nelze odhlédnout od v té době platných
ustanovení občanského zákoníku. Tehdy platná úprava rozlišovala
mezi zastavěnými a nezastavěnými pozemky a bylo tedy logické, že
restituční zákon za tohoto stavu vydaný upravil v té době
existující a typické právní situace (v tomto smyslu také zřejmě
neobstojí právní názor vyjádřený, i když jen okrajově, v nálezu I.
ÚS 142/1994, publikovaném pod č. 45, sv. 4 Sbírky nálezů
a usnesení ÚS ČR).

Jak jsem vyslovil i v jiných separátních stanoviscích, za
nezbytný atribut právního státu považuji požadavek, aby právní
předpisy byly určité a srozumitelné a aby právní řád byl souladný
a měl svoji vnitřní logiku. Z tohoto hlediska musím konstatovat,
že tuto souladnost a logiku nacházím byť s určitými výhradami jen
v období od vydání zákona č. 87/1991 Sb. do 1.1.1992. Po tomto
datu se napadené ustanovení jeví jako matoucí, nadbytečné a po mém
soudu i neaplikovatelné. Rozpaky nad konstatováním platnosti
a účinnosti napadeného ustanovení ilustruje ostatně i případ
navrhovatelky, která své nároky uplatnila až v roce 1995, po
zrušení podmínky trvalého pobytu na území ČR nálezem Ústavního
soudu, tedy v době, kdy více jak tři roky český právní řád
institut osobního užívání pozemků neznal, přesto však pro
existenci ustanovení § 8 odst. 4 byla konstatována překážka
vydání.
Ze všech výše uvedených důvodů jsem hlasoval pro vyhovění
návrhu na zrušení napadeného ustanovení.

V Brně dne 31. 3. 1999