Pl.ÚS 16/2000 ze dne 3. 7. 2000
321/2000 Sb.
N 105/19 SbNU 23
Platy soudců III - odejmutí dalšího platu soudcům za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Plénum Ústavního soudu

rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu
Okresního soudu v Hradci Králové, za nějž jedná předseda senátu
7 C Mgr. B. N., na zrušení části ustanovení § 1 zákona č.
308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku
1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci
a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům
prezídia Komise pro cenné papíry, a to ve slovu "soudcům", za
účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky
a za vedlejší účasti Okresního soudu Plzeň - město, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění
I.
Dne 10. 4. 2000 obdržel Ústavní soud návrh Okresního soudu
v Hradci Králové na zrušení části ustanovení § 1 zákona č.
308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku
1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci
a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům
prezídia Komise pro cenné papíry, a to ve slovu "soudcům".
Předseda senátu 7 C, jednající za Okresní soud v Hradci Králové
- Mgr. B. N., v návrhu uvedl, že dne 12. 1. 2000 byla soudu
doručena žaloba, v níž soudce Krajského soudu v Hradci Králové,
JUDr. P. K., navrhoval, aby soud stanovil žalovanému Krajskému
soudu v Hradci Králové povinnost vyplatit žalobci další plat také
za druhé pololetí roku 1999, a to ve výši 64 900 Kč. Žalobce je
přesvědčen, že mu nárok na další plat vznikl na základě ustanovení
§ 4 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších
náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci
a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších
předpisů. Předseda senátu 7 C dále uvedl, že k rozhodnutí ve věci
by bylo třeba užít zákon č. 308/1999 Sb. Soud má však za to, že
uvedený zákon je v části, v níž se odnímá plat soudcům, v rozporu
s čl. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Je všeobecně známo, uvádí se dále v návrhu, že
v nedávné minulosti rozhodl Ústavní soud v analogické věci.
Nálezem Ústavního soudu publikovaným ve Sbírce zákonů pod č.
233/1999 Sb. byl částečně zrušen zákon č. 268/1998 Sb., o odejmutí
dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní
moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům
a členům prezídia Komise pro cenné papíry, a to právě pokud jde
o odejmutí dalšího platu soudcům. Ústavní soud v nálezu vyslovil
názor, že odejmutí dalšího platu soudcům je ohrožením principu
soudcovské nezávislosti. Zákon č. 308/1999 Sb., jehož má být
v řízení o návrhu žalobce JUDr. P. K. použito, je podle tvrzení
navrhovatele v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv
a svobod ze stejných důvodů.

Ústavní soud obdržel dne 12. 4. 2000 analogický návrh
Okresního soudu Plzeň - město. Řízení o tomto návrhu bylo vedeno
pod sp. zn. Pl. ÚS 18/2000. Vzhledem k tomu, že jeho projednání
bránila překážka litispendence, byl návrh usnesením ze dne 5. 5.
2000 odmítnut a navrhovatel, Okresní soud Plzeň - město, má nadále
právo účastnit se řízení o návrhu na zrušení části zákona č.
308/1999 Sb., vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, jako vedlejší
účastník.
II.
Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu
podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, ani pro zastavení řízení podle § 67 téhož
zákona, byl návrh v souladu s ustanovením § 69 citovaného zákona
zaslán Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky
s výzvou k písemnému vyjádření k jeho obsahu.

Poslanecké sněmovna Parlamentu České republiky ve svém
vyjádření ze dne 30. 5. 2000, podepsaném předsedou Prof. Ing.
Václavem Klausem, Csc., uvedla, že v průběhu projednávání návrhu
zákona rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny upozornil Poslaneckou
sněmovnu, že nálezem Ústavního soudu ze dne 15. září 1999 došlo
k vynětí soudců z ustanovení o odejmutí dalšího platu (§ 1 zákona
č. 268/1998 Sb.). Ve druhém čtení návrhu zákona uplatnil poslanec
- zpravodaj vládního návrhu zákona pozměňovací návrh na vypuštění
soudců jak z názvu zákona, tak z ustanovení § 1 vládního návrhu.
Poslanecká sněmovna však tento návrh nepřijala a nepřijala ani
obdobné znění návrhu zákona schváleného Senátem. Poslanecká
sněmovna nevnímá jako ohrožení soudcovské nezávislosti skutečnost,
že se celoplošně a jednorázově odnímá část platového nároku všem
soudcům, neboť soudce nepovažuje za zvláštní kategorii občanů, na
které by se neměly vztahovat přijímané zákony. Ohrožením
soudcovské nezávislosti naproti tomu by bylo, kdyby konkrétnímu
soudci v konkrétním rozhodování konkrétního případu bylo navrženo
buď zvýšení nebo snížení platového nároku k dosažení toho, aby
soudce rozhodl určitým způsobem. Zákon č. 308/1999 Sb. byl
schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsán
příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů
České republiky. Za tohoto stavu nelze podle názoru Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky než vyjádřit stanovisko, že
zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je
v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a naším
právním řádem.

Senát Parlamentu České republiky se k obsahu návrhu vyjádřil
písemně dne 25. 5. 2000. Předsedkyně Senátu, PhDr. Libuše
Benešová, uvedla, že Senát při projednávání předmětného návrhu
zákona respektoval rozhodnutí Ústavního soudu přijaté v roce 1999
k návrhu na zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího
platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci,
některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům
prezídia Komise pro cenné papíry, které bylo vyhlášeno pod č.
233/1999 Sb. V této souvislosti poukazuje na vyjádření Senátu
Parlamentu České republiky zaslané Ústavnímu soudu pod č. j.
14781/99 k návrhu na zrušení zákona č. 287/1997 Sb., v jehož části
III. je vysloven názor Senátu na povahu dalšího platu
a respektování ústavního principu soudcovské nezávislosti. Cit.
vyjádření poukazuje na to, že hmotné zajištění soudců je
realizováno především formou pravidelného měsíčního platu, jeho
výší a podmínkami poskytování. Tohoto peněžitého plnění se žádná
restrikce nedotýkala. Přitom i v tzv. hodnotící zprávě Evropské
komise o České republice bylo uvedeno, že "platy soudců jsou
relativně vysoké", přičemž v jiných oblastech, např. pokud jde
o policii a správní struktury, bylo jako na přetrvávající problém
poukázáno na nízkou úroveň platů. Tyto aspekty jsou silně vnímány
i v naší veřejnosti. Další plat je podle zákonné úpravy
jednorázové peněžní plnění poskytované za stanovených podmínek
jednou v kalendářním pololetí, přičemž ze samotných podmínek
nároku, kdy jednou z nich je trvání pracovního vztahu soudce
k poslednímu dni kalendářního pololetí, vyplývá, že toto peněžité
plnění lze stěží pojímat jako hmotné zajištění soudců, jehož
snížení by mohlo mít za následek porušení principu nezávislosti
soudců.

Senát Parlamentu České republiky návrh zákona projednal na
své 11. schůzi dne 18. 11. 1999 a vrátil jej Poslanecké sněmovně
ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.

III.
Po přezkoumání návrhu Ústavní soud neshledal opodstatněnost
důvodů na nichž je založen návrh na zrušení části ustanovení § 1
zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí
roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci
a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům
prezídia Komise pro cenné papíry, ve slovu "soudcům", jak je
v petitu návrhu požadováno.

Podaný návrh představuje případ řízení o konkrétní kontrole
norem. To znamená, že v jeho rámci Ústavní soud sice přezkoumává
ústavnost napadeného ustanovení zákona, který je obecně závazný,
nicméně toto řízení bylo zahájeno z důvodu řešení konkrétního
případu před obecným soudem, když řízení bylo v souladu s čl. 95
odst. 2 Ústavy ČR přerušeno a věc (tzn. návrh na zrušení části
ustanovení zákona) byla předložena Ústavnímu soudu.
Také v tomto typu řízení však platí, že pro přijetí
rozhodnutí pléna Ústavního soudu zrušujícího ustanovení zákona
nestačí prostá většina soudců, nýbrž je nutná kvalifikovaná
většina alespoň devíti přítomných soudců (ustanovení § 13 zákona
č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V důsledku toho podle
ustálené judikatury Ústavního soudu "návrh na zrušení zákona nebo
jeho jednotlivých ustanovení je zamítnut v případě, jestliže se
pro něj tato zákonem požadovaná většina nevysloví, tj. i tehdy,
kdy většina, hlasující pro zrušení, čítá méně než devět soudců"
(nález sp. zn. Pl. ÚS 3/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 5, C. H. Beck, Praha, 1997, str. 319, podobně
nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93, tamtéž, sv. 1, 1994, str. 183).

Jak je v další části odůvodnění uvedeno, v daném případě
Ústavní soud projednával analogický návrh po devíti měsících a po
opětovném setrvání zákonodárce na původním stanovisku za jiných
okolností a v poněkud jiném složení pléna, než při jednání ve věci
Pl. ÚS 13/99. Vzhledem k tomu, že návrh na zrušení ustanovení
zákona v tomto případě nedosáhl zákonem stanovené kvalifikované
většiny devíti soudců, byl zamítnut a argumentace odpůrců tohoto
zákona, resp. napadeného ustanovení, byla tím překonána. Tato
situace je důsledkem střetu dvojího přístupu k namítanému porušení
principu nezávislosti soudců, k němuž došlo jak v souvislosti
a prvním nálezem, tak i nyní.

První pojetí, které se prosadilo v nálezu č. 233/1999 Sb.
(Pl. ÚS 13/99), a kterým byla řešena analogická situace týkající
se dalších platů soudců za druhé pololetí roku 1998, vychází
z názoru, že tento způsob řešení problematiky dalších platů soudců
zákonodárcem ve skutečnosti devalvuje jednu ze základních
demokratických hodnot, jakou představuje soudcovská nezávislost.
Podle zastánců tohoto pojetí tak odejmutí čtrnáctého platu soudcům
znamená průlom do jaksi "nezadatelného" práva soudců na nekrácení
jim poskytovaných náhrad, jakožto záruky jejich nezávislosti
a právní jistoty.
Druhé pojetí, které při konečném hlasování převládlo
v nyní souzené věci, naopak považuje za důležité zdůraznit, že
odlišné posuzování pouze jedné skupiny státem placených osob
- soudců, i když chráněné ve zvýšené míře ústavními kautelami
principu nezávislosti, by znamenalo v uvedeném kontextu stěží
přijatelné zvýhodnění, když postupem zákonodárce bylo generelně
dotčeno materiální zabezpečení veřejné sféry jako celku.
Z hlediska legitimity cíle napadeného zákona Ústavní soud uznává,
že soudci obecných soudů se nenacházejí v jakémsi "právním
a ekonomickém vakuu", které by je zcela izolovalo od okolní
hospodářské a sociální reality. Nelze tedy kategoricky tvrdit, že
soudci obecných soudů mají apriorní právo na takové materiální
zabezpečení, které nemůže být legislativní formou žádným způsobem
a za žádných okolností měněno. Na druhé straně je však Ústavní
soud vzdálen názoru, že by plat soudců měl být pohyblivým faktorem
podle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupení.
Pokládá proto nalezené řešení za výjimečný akt, který lze oprávnit
pouze z vážných důvodů a pouze v souvislosti s celkovou přiměřenou
úpravou platů v celé sféře státních představitelů a zaměstnanců.
Jedině v této celkové souvislosti lze uznat dopad finančních
potíží státu též na soudcovské platy.

Právě za těchto okolností by připuštěním výjimky došlo
k porušení ústavního principu rovnosti, na jehož základě je této
zákonné úpravě podrobena celá oblast státních zaměstnanců
i ústavních činitelů. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 308/1999
Sb. se "považuje za správné, aby stejně jako v letech 1997 a 1998
byl představitelům státní moci a dalším osobám, jejichž výše platu
je odvozována od platů zaměstnanců ministerstev, nárok na další
plat za druhé pololetí roku 1999 odejmut". Platy soudců jsou
upraveny zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech
spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých
státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů. Podle
§ 3 odst. 2 cit. zákona se plat určí jako součin platové základny
a platového koeficientu stanoveného v závislosti na odpovědnosti
a náročnosti vykonávané funkce. Podle odst. 3 téhož ustanovení pak
se platovou základnou rozumí souhrn nejvyššího platového tarifu
a maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním
předpisem pro zaměstnance ministerstev. Výše platu je tedy přímo
odvislá od výše platů zaměstnanců orgánů státní správy. Podle
názoru Ústavního soudu tato propojenost platů, byla-li jednou
přijata jako princip pro odměňování zaměstnanců státu, měla by být
ctěna jak v případech valorizace tarifů (např. zvýšení o 17 % od
1. 1. 1999, jež mělo za následek zvýšení platů všech představitelů
státní moci a státních zaměstnanců včetně soudců), tak také při
omezování výše některých materiálních požitků.
Ústavní soud respektoval Parlament České republiky, který
přijetím zákona č. 308/1999 Sb., využil své zákonodárné pravomoci
(čl. 15 odst. 1 Ústavy) a vycházeje z možností státního rozpočtu
a ekonomické situace státu usoudil, že sounáležitost s ostatními
je jednou z občanských ctností, jichž jsou příslušníci
soudcovského stavu nositeli a jež má své opodstatnění
i v liberální společnosti. Nevyplacení tzv. dalšího platu nemůže
ohrozit nezávislost soudců, zejména proto, že nejde ani
o překvapivý, ani o hluboký zásah do materiálního zabezpečení
soudců. Nezávislost soudců je rovněž charakterizována řadou
ústavních garancí, jako je jmenování do funkce bez časového
omezení (čl. 93 Ústavy) nebo zákaz být proti své vůli odvolán nebo
přeložen (čl. 82 odst. 2 Ústavy). Nadřazováním této zcela dílčí
změny v materiálním zabezpečení soudců nad ostatní atributy
soudcovské nezávislosti by naopak mohlo dojít ke snížení důvěry
občanů v nezávislou justici, což si jistě i sami soudci, jak
Ústavní soud předpokládá, uvědomují.
K namítané protiústavnosti odnětí dalších platů za druhé
pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 soudcům, je třeba
dodat, že tyto další platy byly současně se soudci odebrány rovněž
představitelům moci výkonné a moci zákonodárné. Mimořádné finanční
krácení příjmů v celé sféře moci zákonodárné, výkonné i soudní
respektovalo rovnováhu klasické dělby moci a svým rozsahem
i omezenou časovou dimenzí neposkytlo racionální důvod pro
jednostranné vynětí soudců z tohoto obecného zásahu státu, když
vládním nařízením č. 248/1998 Sb. a vládním nařízením č. 126/2000
Sb. došlo již dříve ke krácení dalšího platu u zaměstnanců státní
správy, některých dalších orgánů a obcí. Zákonodárce, který se
nacházel v časovém prodlení, nemohl, vzhledem k případné námitce
retroaktivity, použít stejné metody krácení platu (tj. obou
dalších platů o polovinu) k dosažení stanoveného cíle rozpočtové
úspornosti, jakož i omezení nerovnosti obou kategorií příjemců
dalšího platu a přistoupil proto k celému odnětí jednoho a to
pozdějšího z nich.

Ústavní soud tedy ze všech uvedených důvodů shledal postup
Parlamentu ČR jako přiměřený vzniklé situaci a nedospěl k závěru,
že napadeným ustanovením zákona byl porušen princip nezávislosti
soudců. Proto Ústavní soud návrh na zrušení části ustanovení § 1
zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí
roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci
a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům
prezídia Komise pro cenné papíry, ve slovu "soudcům", zamítl (§
82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Je však třeba dodat, že jako nadále a trvale opakovaná metoda
zásahu státu by tento způsob perpetuálně diskvalifikoval povinnost
státu vzdát se okamžitých a nouzových zásahů ve prospěch
přiměřenější a stabilnější úpravy tam a tehdy, kde a kdy je to
možné.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 3. července 2000




Odlišné stanovisko
soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Čermáka

Nálezem ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, zamítl
Ústavní soud návrh Okresního soudu v Hradci Králové na zrušení
části ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího
platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000
představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,
státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry, a
to ve slovu "soudcům".Citovaný nález se odchyluje od právního
názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu publikovaném pod č.
233/1999 Sb., totiž že obdobný napadený zákon je v rozporu s
principem soudcovské nezávislosti zakotveným v čl. 82 odst. 1
Ústavy ČR, jakož i čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn.
Pl. ÚS 16/2000 dospěl k opačnému závěru, totiž že napadeným
ustanovením zákona nebyl porušen princip nezávislosti soudců a
návrh zamítl, ačkoli se pro tento nález nevyslovila
kvalifikovaná většina 9 přítomných soudců ve smyslu ustanovení §
13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jinými slovy,
Ústavní soud rozhodl tímto nálezem v situaci, kdy nemohla
pominout závaznost jeho předchozího nálezu ve smyslu čl. 89
odst. 2 Ústavy ČR.

V Brně dne 3. července 2000




Odlišné stanovisko
soudce JUDr. Vlastimila Ševčíka, stran nálezů Ústavního soudu ze
dne 3. července 2000 ve věcech návrhů na zrušení zák. č.
287/1997 Sb. (Pl. ÚS 18/99) a na zrušení části ustanovení § 1
zák. č. 308/1999 Sb. (Pl. ÚS 16/2000), je podloženo
následujícími důvody:
I.
Především krajní pochybnosti vzbuzuje způsob, jakým byly oba
nálezy přijaty; v obou případech byly plénu Ústavního soudu
předloženy zpravodajské zprávy vyúsťující v závěr, dle něhož
měly být oba návrhy na zrušení vpředu označených zákonných norem
zamítnuty, přičemž však ani v jednom případě nezískaly tyto
zpravodajské zprávy kvalifikovanou většinu hlasů (§ 13 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Ve věci Pl. ÚS 18/99 bylo po hlasování o zpravodajské zprávě
prostou většinou hlasů (s ohledem na nález č. Pl. ÚS 13/99)
přijato rozhodnutí, že v této věci nebudou aplikovány zásady pro
přijetí rozhodnutí na základě právního názoru, který se
odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu (sc. nálezu ve
věci Pl. ÚS 13/99 publ. pod č. 233/1999 Sb.), ve věci Pl. ÚS
16/2000 bylo (s výsledkem již zmíněným) hlasováno jen o
zpravodajské zprávě.

V odůvodnění nálezu ze dne 15. září 1999, publikovaném pod č.
233/1999 Sb., jímž bylo v ustanovení § 1 zák. č. 268/1998 Sb.
zrušeno slovo "soudcům", Ústavní soud, "vědom si mimořádné
závažnosti projednávané věci", vyložil rozhodovací důvody, pro
které "zákonodárce, stejně jako exekutiva musí ve všech svých
aktech respektovat prioritu (sc. demokratického) hodnotového
řádu, a to dokonce i ve vztahu k etickému a právnímu
normativnímu systému"; Ústavní soud tak své rozhodovací důvody
založil na významu svrchovanosti a nezávislosti soudní moci a
z toho plynoucí nutnosti tuto její svrchovanost a nezávislost
jako podstatnou podmínku ústavnosti státu chránit.

S takto zřetelně a jednoznačně vyjádřeným právním názorem jsou
oba nálezy, vůči nimž moje odlišné stanovisko směřuje, ve
výrazném rozporu, což ostatně nález ve věci Pl. ÚS 18/2000
výslovně, nález ve věci Pl. ÚS 18/99 obsahově připouští; již
tato skutečnost sama o sobě zakládá podmínku zpřísněného režimu
plynoucího pro (následné) přijetí odchylného právního názoru,
v němž "rozhodnutí přijímané na základě právního názoru
Ústavního soudu, vysloveného v nálezu, je přijato, jestliže se
pro ně vyslovilo alespoň devět přítomných soudců" (§ 13 al. 2 in
fine zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Protože této kvalifikované většiny v hlasování ani jeden
z dotčených nálezů nedosáhl, mělo být o návrzích s nimi
spojených rozhodnuto v intencích zásad vyložených v
(předcházejícím) nálezu ze dne 15. září 1999, jimiž se mělo
plénum Ústavního soudu cítit vázáno (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č.
1/1993 Sb.).

Závěr většinového názoru, že (ve věci Pl. ÚS 16/2000)
"argumentace odpůrců tohoto zákona (sc. zák. č. 308/1999 Sb.)
byla překonána", nemá tak oporu ani v procesním stavu věci ani
v zákoně, zatímco rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění
nálezu Pl. ÚS 18/99, odhlédnuto od toho, že nejsou vnitřně
konzistentní, se s procesní podstatou věci zcela míjí, když ani
případné odkazy za střet konkurujících si principů nejsou pro
procesní povahu posuzované otázky na místě.

II.
Oba nálezy vydané ve věcech Pl. ÚS 18/99 a Pl. ÚS 16/2000 -
stručně shrnuto - vycházejí při posuzování ústavnosti napadených
zákonů z "možností rozpočtu a ekonomické situace státu" (Pl. ÚS
16/2000), případně své závěry odvíjejí "od sociální a ekonomické
reality České republiky" (Pl. ÚS 18/99) a z nich pak vyvozují
legitimitu cíle, jehož má (mělo) být dosaženo; rozhodovací
důvody vyložené v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 18/99 odkazují též na
"intenzitu zásahu do fundamentálních principů ústavnosti" a za
podmínku derogace zákona pokládají "míru neústavnosti napadeného
zákona reálně porušující základní ústavní principy", případně
s vyznačeným důrazem vyžadují, aby "napadený legislativní akt
byl bezprostřední a aktuální" (neboť jinak "by případné zrušení
napadeného zákona bylo zjevně neefektivní") a dále, aby "užitek
plynoucí z případné derogace převážil nad nežádoucími důsledky
z ní plynoucími".

S takto vyloženými hledisky pojímanými jako kritéria ústavnosti
nesouhlasím, neboť
a)plénum Ústavního soudu v řízeních o podaných návrzích
neučinilo ani pokus o objasnění skutkových okolností, z nichž by
bylo možno důvodně usoudit na skutečný stav "ekonomické situace
státu" ("sociální a ekonomické reality České republiky"), a
zejména jak se objem dalších platů soudců obecných soudů
v ekonomické situaci státu a v jaké míře projevuje, resp.
nakolik a zda vůbec představuje vážnější zátěž státního rozpočtu
v tom kterém rozhodném období; protože skutečnosti s tímto
tématem spojené lze jen stěží pokládat za notoriety (§ 63 zák.
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 121 o. s. ř.),
je většinový názor stran legitimity cíle posuzovaných zákonů
v obou nálezech podložen pouhou hypotézou, nikoli však
dostatečně zjištěnými skutečnostmi, které, přestože skutková
stránka při abstraktní kontrole právních norem není zpravidla
rozhodná, v posuzovaných věcech jako výlučný základ učiněného
závěru jsou podstatné. Ostatně - a to zejména nález Pl. ÚS
16/2000 zcela přehlíží - údaje Českého statického úřadu a
prognózy vývoje české ekonomiky vztažené ke konci roku 2000
zdají se nasvědčovat jejímu růstu (a tím i zvýšení fiskálních
příjmů), pod jehož aspektem odejmutí dalších platů soudcům
obecných soudů by se mohlo jevit jako ústavně nepřípustná
libovůle zákonodárce, zejména jestliže z obecně přístupných
informací se podává, že ekonomika České republiky překonala
kritický bod;


b)za zcela nepřijatelné pokládám v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS
18/99) vyložené podmínky pro derogaci (protiústavní) právní
normy, jako výsledku zkoumání "míry neústavnosti", vztažené k
"bezprostřednosti a aktuálnosti zásahu", příp. poměřování užitku
z derogace s nežádoucími důsledky z ní plynoucími" apod.

Odhlédnuto od toho, že bližší kritéria tohoto, až dosud
v rozhodovací praxi Ústavního soudu neaplikovaného způsobu
abstraktního přezkumu právních norem, v odůvodnění nálezu (Pl.
ÚS 18/99) podána nejsou, a že tak až příliš připomínají
v trestním právu opouštěnou konstrukci (stupně) společenské
nebezpečnosti (trestného činu), jako zužující limity přezkumné
činnosti Ústavního soudu, pokládám za nepřípustná.

Jsem totiž přesvědčen, že, obdobně jako demokracie nesnáší
jakékoli (obdobně vymezující) přívlastky, které vždy vytěsňují
její obsah, také ústavnost státu, resp. její přezkum jsou
neslučitelné s jakýmikoli omezujícími či zužujícími podmínkami.

III.

I když změna právního názoru, včetně přehodnocení dříve nálezem
přijatých a vyložených zásad, je možná a koneckonců v jistých
případech nezbytná, musí být pro takovou změnu přesvědčivé a
dostatečně podložené důvody a musí být pro ni splněny jisté
podmínky, k nimž - alespoň podle mého přesvědčení - náleží též
proměna významu posuzovaných otázek (zásad) v čase, a to -
s výjimkou kritických či katastrofálních situací - v čase
poměrně dlouhém, rozhodně však delším než je doba několika
měsíců.

Ustálenost rozhodovací praxe Ústavního soudu střežená
zpřísněnými zásadami (v posuzované věci porušenými) pro její
změnu - jak občas Ústavní soud připomíná - jako interpretační a
aplikační směrnice pro rozhodovací činnost orgánů veřejné moci,
je současně také výrazem respektu Ústavního soudu k vlastním
rozhodnutím a jako taková je také podmínkou pro jeho autoritu.

Jakkoli lze mít vůči nálezu ze dne 15. září 1999 a rozhodovacím
důvodům v něm vyloženým výhrady, pokládám - též pro následnou
judikaturu Ústavního soudu - za nepřípustné, aby dříve nálezem
pléna Ústavního soudu vyložené zásady jako "dominantní
principy", přijaté plénem Ústavního soudu u "vědomí mimořádné
závažnosti věci", byly opuštěny pro kritéria přijatá ad hoc,
nadto ve vztahu k soudní moci, která - jak zkušenosti ukazují -
je ze všech veřejných mocí nejslabší.

V Brně dne 13. 7. 2000




Odlišné stanovisko
soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Paula

Ústavní soud dne 3. července 2000 rozhodoval o odejmutí dalšího
platu, tzv. čtrnáctého platu, za druhé pololetí roku 1997, roku
1999 a roku 2000, jak bylo stanoveno zákonem č. 287/1997 Sb. a
zákonem č. 308/1999 Sb., když Městský soud v Brně a Okresní soud
v Hradci Králové, každý v jím projednávaném případě, navrhly
zrušení příslušného zákona o odejmutí tzv. čtrnáctého platu
představitelům státní moci a soudcům.

Ústavní soud zamítl oba návrhy na zrušení zákonů o odejmutí
čtrnáctého platu, třebaže svým nálezem, který byl publikován ve
Sbírce zákonů č. 233/1999 Sb. již předtím částečně zrušil zákon
č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku
1998, a to právě pokud jde o odejmutí dalšího platu soudcům.
Postavil se na stanovisko, že odejmutí dalšího platu soudcům je
ohrožením soudcovské nezávislosti, která je zvlášť zdůrazněna
v Ústavě ČR v čl. 82 odst. 1: "Soudci jsou při výkonu své funkce
nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat" a v čl. 81,
že soudní moc je vykonávána jménem republiky nezávislými soudy.

Zdůvodnění současných rozhodnutí jsou podrobně uvedena v obou
nálezech a není nutno je podrobně analyzovat, protože se
soustřeďují na to, že toto peněžité plnění nelze chápat jako
hmotné zajištění soudců, jehož snížení by mohlo mít za následek
porušení principu nezávislosti soudců. Uznávají dopad finančních
potíží státu též na soudcovské platy, vytýkají odlišné
posuzování pouze jedné skupiny státem placených osob apod. Nejde
v zásadě o argumenty, které by vůbec zdůvodňovaly, proč se
Ústavní soud věcně odchýlil od hodnocení svého nálezu za stejné
situace v roce 1999 (č. 223/1999 Sb.), zejména když argumentaci
o finančních potížích státu protiřečí obecně známá realita, že
stát v blízkém období poté financoval miliardovými částkami
ztráty bank a velkých průmyslových podniků, a že tedy finanční
prostředky v mnohonásobně vyšších částkách byly k dispozici, aby
původní ustanovení zákona mohla být dodržena.

Na druhé straně je však zřejmé, že si zastánci odejmutí
čtrnáctých platů byli vědomi toho, že do budoucna by trvale
opakovaná taková metoda zásahu státu mohla negativně ovlivňovat
povinnost státu vzdát se stejných či obdobných nouzových zásahů.
Je třeba vyloučit, aby plat soudců se stal pohyblivým faktorem
podle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupení. Tuto
zásadu ostatně vyjadřuje nejlépe ustanovení jedné ze známých a
významných ústav, v níž se uvádí, že soudci za svou službu
dostávají ve stanovených termínech náhradu, která nesmí být
během trvání jejich služby snížena. Stát si musí být vědom, že
by tím znehodnotil jednu ze základních demokratických hodnot,
jakou představuje soudcovská nezávislost. A právě k tomu je
zaměřena další část tohoto odlišného stanoviska.

V připomínkách i v diskusích k tomuto tématu, jak z odůvodnění
nálezu vyplývá, se účastníci zaměřují především na právo soudců
na plat v té či oné výši a domnívají se, a to správně, že i přes
tyto zásahy, změnami zákonů provedené, nebudou ovlivněny
charaktery soudců a jejich rozhodování. Opomíjejí však, že
takové zásahy mají dopad daleko širší a že při konkrétním
rozhodování v tomto případě se jedná o něčem jiném. Pokud jde o
institut nezávislosti soudů a soudců, který, jak již řečeno, má
své místo i v Ústavě ČR, byl zde devalvován jeho význam zásahy
moci zákonodárné do působnosti moci soudní, což se markantně
projevilo i vydáním zákona č. 308/1999 Sb., který si charakter
nouzového zásahu podržel.

Pokud ve svých odůvodněních Ústavní soud vycházel z toho, že
odmítnutí nároku soudců na čtrnáctý plat je zanedbatelným
zásahem, který závažnou újmu soudcům nezpůsobil, jde o
rozhodnutí nesprávné, o rozhodnutí o něčem jiném, o rozhodnutí,
které v rámci evropských poměrů i působnosti OSN je třeba
pokládat za odsouzeníhodné, protože jde o rozhodnutí zásadní
s širokým dosahem, které porušuje uznávané principy pro
nezávislost soudnictví, jak jsou obsaženy již v rezoluci Valného
shromáždění OSN ze dne 13. 12. 1985.

Postoj Rady Evropy k soudnictví, který je formulován
v Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 12 z roku 1994, nemá
o nic menší význam, ba naopak postulát nezávislosti účinně
podporuje a rozvíjí. Formuje řadu předpokladů pro nezávislost,
efektivitu a roli soudců, které spatřuje v právním zakotvení
záruk, jako zákaz revize soudního rozhodnutí mimo soudní
soustavu, funkční období a platy zaručené zákonem,
neodvolatelnost po dobu funkčního období, zákaz zásahu do
pravomoci soudu, zabezpečení proti zásahům do nezávislosti soudů
ze strany exekutivy a legislativy, rozhodování soudce oproštěné
od všech vlivů a zásahů a nepodléhající žádné kontrole zvnějšku
a další.

Závažným dokumentem v této problematice je v rámci Rady Evropy
připravená Charta statutu soudce v Evropě z roku 1998, která se
zaměřuje na posílení pozice práva a ochrany svobod jednotlivce
v demokratických státech větší účinností soudní nezávislosti a
na zajišťování nejlepších záruk působnosti, nezávislosti a
nestrannosti soudců. V jejím čl. 6.1 shledali tvůrci Charty
zřejmě nezbytným i zdůraznit vlastní důvody, proč platy soudců
musí být podrobeny určitým zárukám stability, rovnováhy a
ochrany proti libovůli. V textu se zdůrazňuje, že soudci,
vykonávající soudcovskou funkci jako profesi, mají právo na
plat, jehož výše je stanovena tak, aby je chránila před tlakem
(nátlakem), směřujícím k ovlivnění jejich rozhodnutí a všeobecně
k ovlivnění jejich chování při výkonu nalézání práva, jež by
mohlo poškozovat jejich nezávislost a nestrannost.

Obecně je možno říci, že Charta zaměří statut pro soudce podle
cílů, které mají být dosaženy; zajištění kompetentnosti,
nezávislosti i nestrannosti, které všichni členové veřejnosti
jsou oprávněni očekávat od soudu a soudců pověřených chránit
jejich práva. Charta tak nebude cílem sama od sebe, ale bude
spíše prostředkem záruky, že jednotlivci, jejichž práva mají být
chráněna soudy a soudci, budou mít nezbytnou a skutečnou záštitu
v nezávislých soudech.

Závěrem je třeba si povšimnout i toho, že je někdy zdůrazňováno,
že uvedené postuláty nejsou zakotveny v mezinárodních smlouvách
a nejsou pro státy závazné. Někteří je naopak pokládají za
smyšlenky soudců, kteří si chtějí prosazovat jednostranně své
zájmy. Ani jedno ani druhé však není správné. V mezinárodním
právu je známé a je přijímáno, že zejména nové myšlenky a
instituty se prosazují pomalu a s obtížemi. A tak, dříve než
mezinárodní společenství se sjednotí natolik, aby bylo možno
připravovat tu kterou mezinárodní smlouvu, objevují se takové
myšlenky a instituty např. v rezolucích Valného shromáždění,
které je přijímá většinovým hlasováním. Rezoluce nejsou sice
právně závazné, ale jsou obvykle projednávány všemi členskými
státy a přijímány i respektovány. Jejich politická, morální a
etická síla či závaznost je v praxi všeobecně uznávána, mnohdy
bez ohledu na výsledky původního hlasování. Obdoba jednání států
v Radě Evropy jako vývojového trendu v zájmu mezinárodního
společenství je nasnadě a nedostatek smluvní úpravy nemůže být
vzniku obecného přesvědčení na překážku.

V Brně dne 11. července 2000




Odlišné stanovisko soudce JUDr. Jiřího Malenovského
k odůvodnění nálezu Pl. ÚS 16/2000

Ztotožňuji se s výrokem nálezu, podle něhož se návrh na zrušení
části ustanovení § 1 zák. č. 308/1999 Sb., a to ve slovu
"soudcům", zamítá, a ztotožňuji se rovněž se základní
argumentací jeho odůvodnění, podle níž "nevyplacení tzv. dalšího
platu nemůže ohrozit nezávislost soudců, zejména proto, že nejde
ani o překvapivý ani o hluboký zásah do materiálního zabezpečení
soudců". Domnívám se ovšem, že zákon č. 308/1999 Sb. není
v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod i
s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy z jiných důvodů.
Vzhledem k tomu, že "podle ustáleného názoru Ústavního soudu ČR
je tento soud při svém rozhodování rozsahem a obsahem podaného
návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum)
vykročit nemůže" (Pl. ÚS 16/94), nestaly se tyto jiné důvody,
které sám navrhovatel neudával, předmětem posouzení Ústavního
soudu, ani nebyly zohledněny ve výroku jeho nálezu. Domnívám se
nicméně, že se Ústavní soud měl s nimi vypořádat nad rámec
návrhu alespoň v odůvodnění svého nálezu.

Odlišné stanovisko k odůvodnění nálezu opírám o následující
skutečnosti a argumenty:

Zákonodárce má plnou svobodu zohlednit negativní rozpočtovou
realitu státu při úpravě platů jeho zaměstnanců. Omezení,
případně odnětí dalšího platu za takových okolností lze
považovat za legitimní cíl (dosažení úspor ke kompenzování
rozpočtových problémů).


Je nepochybné, že zákonodárce svým opatřením chtěl snížit plnění
ze státního rozpočtu v souvislosti s dalšími platy na polovinu
individuálních nároků. Rozhodl tedy, že místo dvou dalších
platů, má být v letech 1999 a 2000 vyplacena vždy odměna pouze
ve výši jednoho dalšího platu. To vyplývá např. z vyjádření
Senátu Parlamentu ČR, v němž zaujal postoj k návrhu na zrušení
zák. č. 268/1998 Sb. tak, jak byl shrnut v odůvodnění
příslušného nálezu Ústavního soudu ČR (viz č. 233/1999 Sb., str.
3843). Rovněž zástupce Senátu Parlamentu ČR, jeho místopředseda
J. Musial se dne 3. 7. 2000 při veřejném jednání pléna ve věci,
v souvislosti s níž se podává toto odlišné stanovisko, vyjádřil
jednoznačně. Prohlásil, že dosavadní úprava podmínek pro
poskytování dalších platů není vhodná, jak ukazuje její
praktické uplatňování, kdy v zásadě každým rokem se výše dalších
platů s poukazem na ekonomickou situaci "redukuje na polovinu".
Dodal, že vhodným řešením do budoucna by bylo použití
koeficientu 0,5 v zákonné úpravě.

Uvedený záměr je jednoznačně artikulován ve čl. III nařízení
vlády č. 125/2000 ze 26. dubna 2000, kterým se mění nařízení
vlády č. 251/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců
rozpočtových a některých dalších organizací, ve znění pozdějších
předpisů, v němž vláda upravila v rámci své kompetence vyplácení
dalšího platu ve sféře jí podřízené. Čl. III ve svém odst. 1
stanoví, že "další plat. se v roce 2000 poskytne jen ve výši
poloviny částky, na kterou by jinak zaměstnanci vznikl nárok".
Na základě citovaného článku je tedy zaměstnancům rozpočtových a
dalších organizací v r. 2000 vyplácena polovina 13. a polovina
14. platu.

Zákon č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé
pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům
státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním
zástupcům, a členům prezidia Komise pro cenné papíry, ze dne
30. 11. 1999, má dosáhnout téhož legitimního cíle jiným
způsobem. Odnímá představitelům státní moci a některých státních
orgánů a soudců (vyjmenovaným v zákoně č. 236/1995 Sb., o platu
a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů
státní moci a některých státních orgánů a soudců) další plat za
"druhé pololetí" roku 1999 a další plat za "druhé pololetí" roku
2000.

Vzhledem k tomu, že zákonodárce vstupoval schválením zák. č.
308/1999 Sb. do právního prostředí, které vytvořila vláda svými
nařízeními č. 353/1997 Sb. a č. 248/1998 Sb., bylo možno
očekávat, že vyjádří stejný legitimní cíl (dosažení úspor ve
státním rozpočtu zásahem do dalšího platu zaměstnanců a
funkcionářů státu) stejným způsobem, tj. rozhodne o vyplacení
poloviny 13. a poloviny 14. platu. Pokud zák. č. 308/1999 Sb.
zvolil jiný způsob dosažení úspor, zavedl mezi osobami, kterým
je vyplácen plat ze státního rozpočtu, nerovnost z hlediska
podmínek na vznik nároku jejich dalšího platu. Je třeba proto
odpovědět na otázku, zda jsou pro takové rozlišování objektivní
a rozumné důvody.

I kdybychom přihlédli k objektivnímu, byť ústavně irelevantnímu
důvodu, že zákonodárce neměl jinou možnost, než odejmout pouze
14. plat, neboť 30. listopadu 1999 již podle platných předpisů
vznikl nárok na 13. plat v plném rozsahu a tento další plat byl
i vyplacen, nemůže stejný argument platit pro rok 2000, který je
zákonem č. 308/1999 Sb. upraven rovněž. Ostatně - rovněž ve
vztahu k r. 2000 - jsou-li legitimním cílem zákonodárce úspory
ve státním rozpočtu, je sporné, zda lze o úsporách rozhodnout
již v době, kdy rozpočet (na r. 2000) ještě nebyl vůbec
schválen.



Zásadním rozdílem obou způsobů restrikcí v otázce dalšího platu
v rozpočtové sféře (č. 125/2000 Sb.) a pro představitele státní
moci (č. 308/1999 Sb.) je skutečnost, že v rozpočtové sféře
vzniká nárok na jeho výplatu ve výši poloviny částky, na kterou
by jinak zaměstnanci vznikl nárok, a to jak v prvním pololetí
(13. plat), tak i v pololetí druhém (14. plat), kdežto podle
zák. č. 308/1999 Sb. zůstává zachován nárok na výplatu 13. platu
v plném rozsahu 100 % a naopak odnímá se zcela nárok na výplatu
14. platu. Tímto řešením zák. č. 308/1999 Sb. vtahuje do hry
faktor času: Pokud je funkce v r. 1999 nebo v r. 2000 vykonávána
jen v jejich prvním pololetí, není krácen nárok na další plat
vůbec, kdežto je-li vykonávána pouze v pololetí druhém, je
krácen nárok na další plat zcela, nikoli pouze na polovinu.
S použitím faktoru času se tak vnáší jak do širší kategorie
osob, jímž je vyplácen plat ze státního rozpočtu, tak do užší
kategorie představitelů státní moci, soudců, státních zástupců
a dalších osob v rámci působnosti zák. č. 308/1999 Sb.,
nerovnost založená na okolnosti, zda pracovali (příp. vykonávali
funkci) v prvním nebo ve druhém pololetí.

Další plat je jednorázovým peněžitým plněním, na něž vzniká
nárok, pokud pracovní poměr či výkon funkce trvaly po určitou
dobu, a váže se tedy na práci měřenou časem. Mezinárodní pakt o
hospodářských, sociálních a kulturních právech, jímž je Česká
republika vázána a jenž je - v souladu s ustálenou judikaturou
Ústavního soudu - mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, ve
svém čl. 7 stanoví: "Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo
každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky",
.zejména na "spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné
hodnoty, bez jakéhokoli rozlišování.". Taktéž Evropská sociální
charta, jež zavazuje Českou republiku, ve svém čl. 4 obsahuje
závazek smluvních stran "uznat právo pracujících mužů a žen na
stejnou odměnu za práci stejné hodnoty". Další plat osob, na něž
se vztahuje zákon č. 308/1999 Sb., je vázán na výkon funkce
(viz § 4 zák. č. 236/1995 Sb.). Výkon příslušné funkce
představuje z hlediska obou citovaných mezinárodních smluv
"hodnotu". Dvě různé osoby, které vykonávají stejnou funkci,
vyprodukují za stejné období práci stejné hodnoty. Podle
uvedených mezinárodních smluv jim za takových okolností náleží
stejná odměna, bez jakéhokoli rozlišování.

Zákon č. 308/1999 Sb. rozlišuje z hlediska nároku na další plat
podle toho, zda práce stejné hodnoty vznikla v prvním nebo ve
druhém pololetí. Takové rozlišování, které je Mezinárodním
paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech ostatně
obecně vůbec zakázáno, nemá rozumný základ, neboť diskvalifikuje
práci provedenou ve druhém pololetí kalendářního roku ve
srovnání se stejnou prací provedenou v pololetí prvním. Je tudíž
nejen v rozporu s čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech, ale i s čl. 4 Evropské sociální
charty.

Třebaže podmínky stanovené pro nárok na další plat v zákonu č.
308/1999 Sb. jsou - alespoň pokud jde o rok 2000 - dopředu
známy, je působení tohoto zákona ve svém celku nepředvídatelné.
Tento předpis proto stěží odpovídá pojmu "zákon", jak je užíván
např. v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nástup do funkcí vyjmenovaných v § 1 zák. č. 236/1995 Sb. závisí
na složitých schvalovacích či jmenovacích procedurách a počátek
výkonu funkce má pro nastupující osobu rysy nahodilosti. Není
zpravidla schopna ovlivnit, kdy začne funkci vykonávat, ani
termín ukončení jejího výkonu.

Rozlišování odměny na základě toho, zda byla či nebyla stejná
funkce vykonávána v tom či onom období roku, navíc za situace,
kdy jsou začátek a konec výkonu funkce z hlediska příslušné
osoby zpravidla nahodilé, je také v rozporu s principem rovnosti
zakotveným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Listina
sice explicitně právo na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty
nestanoví, avšak zákaz diskriminace lze nepochybně vyvodit
z jejího čl. 28, podle něhož zaměstnanci mají právo na
"spravedlivou" odměnu za práci. Kromě toho, třeba připomenout,
že v souladu s ustáleným ústavněprávním i mezinárodněprávním
principem působí ústavní i mezinárodněsmluvní katalogy lidských
práv komplementárně a ve vzájemné harmonii. Proto nic v Listině
základních práv a svobod nesmí být vykládáno jako omezení
jakéhokoli práva zaručeného jednotlivci podle mezinárodních
smluv o lidských právech a základních svobodách.

Způsob artikulace jinak legitimního cíle zákonodárce v zák. č.
308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku
1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a
některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům
prezidia Komise pro cenné papíry, je ústavně vadný: jednak tím,
že odňal jeden další plat pro rok, pro nějž státní rozpočet v té
době ještě neexistoval, jednak tím, že zavedl nerovnost mezi
osobami v rámci působnosti tohoto zákona (ale i ve vztahu
k osobám v působnosti nařízení vlády č. 248/1998 Sb. a č.
125/2000 Sb.) v závislosti na nahodilé okolnosti, zda byla
funkce vykonávána v tom či onom období roku. Aplikace nahodilého
a nerozumného kritéria znemožňuje ve svých konkrétních dopadech
dosažení legitimního cíle: v případě některých osob v působnosti
zák. č. 308/1999 Sb. zůstává jejich nárok na další plat zachován
nikterak neomezen, což zákonodárce evidentně nechtěl, v případě
jiných osob dochází k zániku nároku na další plat úplně, což si
zákonodárce zřejmě rovněž nepřál. Takový způsob vyjádření
legitimního cíle považuji za porušení čl. 1 a čl. 28 Listiny
základních práv a svobod, čl. 7 Mezinárodního paktu o
hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 4 Evropské
sociální charty.

Brno 3. 7. 2000




Odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů k odůvodnění nálezu

S odůvodněním nálezu nesouhlasím. Jsem toho názoru, že Ústavní
soud měl návrh zamítnout z důvodů, které jsem uvedla v odlišném
stanovisku ve věci sp. zn. Pl. ÚS 13/99 (14. plat za II.
pololetí 1998), především proto, že napadený zákon nezasahuje
do soudcovské nezávislosti, není retroaktivní, ani nevedl
k zásahu do nabytých práv. Nezávislost soudce spatřuji
v souboru předpokladů, z nichž nejsilnější jsou odborná úroveň
a ty povahové vlastnosti, které ze soudce činí integrovanou
osobnost. Jde zejména o smysl pro odpovědnost a odvahu k hledání
spravedlnosti v rámci právního státu. Je jisté, že
k nezávislosti rovněž patří i dostatečné ekonomické zabezpečení
a dostatečně dlouhý či doživotní mandát soudce. Platové otázky
týkající se soudců nemohou být ponechány libovůli; soudce nesmí
být postaven do pozice, že si "svoji mzdu" od toho, kdo mu ji
určuje zákonem, musí zasloužit. Proto se základní otázka
koncentruje do posouzení, zda odnětí možnosti získat další, tzv.
14., plat za druhé pololetí roku 1997 je zásahem takové
intenzity, aby byla ohrožena ochrana ústavního principu
nezávislosti soudcovské moci, a to vše za situace, kdy soudcům
byla jejich odměna v r. 1995 za trvání jejich mandátu zákonem č.
236/1995 Sb., tedy zákonem, jehož se napadený předpis stal
integrální součástí, podstatně zvýšena, minimálně na
dvojnásobek. Další plat, čtrnáctý, je svým charakterem bonusem
vypláceným jednou za pololetí k běžnému měsíčnímu příjmu soudců.
Právo na jeho výplatu totiž nevzniká stejným způsobem jako právo
na výplatu mzdy, avšak je vázáno na splnění speciálních,
dodatečných, podmínek. Za této situace setrvávám na svém
stanovisku, že v posuzovaném případě nejde o situaci, která by
vedla k ohrožení soudcovské nezávislosti v míře dosahující
intenzity porušení ústavního principu obsaženého v čl. 82 odst.
1 Ústavy.

Dále namítám, že při rozhodování v této věci se Ústavní
soud měl vypořádat s právním názorem vysloveným v nálezu
týkajícím se 14. platu za II. pololetí 1998 uveřejněném pod č.
233/1999 Sb., a to postupem podle § 13 zákona o Ústavním soudu.
Tvrzení o odlišnosti obou případů založené na bezprostřednosti
či časovém odstupu návrhů na zrušení zákonů posuzovaných ke dni
jejich účinnosti považuji za neadekvátní a nevhodné. Konstrukce
obou předpisů o odnětí 14. platů v různých letech je naprosto
shodná, a pokud dospívá Ústavní soud ve výroku ke zcela
protichůdnému závěru (byť na základě jiných úvah a argumentů,
což ani jinak nepřichází v úvahu), než vyjádřil ve výroku
dřívějšího nálezu, jde evidentně o změnu právního názoru
vyžadující respektování zákonem stanovené procedury. Potřebné
většiny 9 soudců však při hlasování v tomto případě dosaženo
nebylo, čímž došlo, podle mého názoru, k porušení § 13 zákona
č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu.

3. července 2000




Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Evy Zarembové

Vzhledem k tomu, že teprve a pouze skutečně nezávislá soudní moc
(která je právě tou státní mocí, jež s konečnou platností v
praxi právo naplňuje) vede k nestrannému poskytování soudní
ochrany a dodržování ústavně zaručených práv vždy a všem, jsem,
stejně tak jako v době posledního rozhodování Ústavního soudu
řešícího stejnou problematiku, i nyní přesvědčena o tom, že
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti měl z důvodů již
uvedených v jeho nálezu, sp.zn. Pl. ÚS 13/99, i v této věci
nadále trvat na zachovávání všech prostředků nezávislost soudů
reálně zajišťujících, tedy i na takovém prostředku ji
garantujícím, jako je nemožnost zásahem jiné státní moci snížit
již jednou stanovenou odměnu soudců. Jakkoli si nemyslím, že
samotné odnětí jednoho z přiznaných platů nezávislost soudců
ovlivnilo, je z mého pohledu především způsob, jakým tak
zákonodárce činí, totiž způsob jednorázový, za stavu, kdy pro
takový zásah nejsou předem stanovená pravidla, ústavně
nepřípustný.

K zaujetí odlišného stanoviska mne dále vede nejen přesvědčení o
tom, že v této věci nejsou dány jiné poměry, než zde byly v době
předchozího rozhodování Ústavního soudu, resp. není dána taková
změna poměrů, která by byla způsobilá odůvodnit změnu názoru již
Ústavním soudem vysloveného v nálezu, sp.zn. Pl. ÚS 13/99, ale
také to, že k odklonu od již jednou v nálezu vyjádřeného názoru
Ústavního soudu jeho plénem, je třeba podle mého názoru ve
smyslu § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
kvalifikované většiny 9 hlasů, kterážto podmínka v souzeném
případě splněna nebyla. Tomuto výkladu uvedeného ustanovení
nasvědčuje nejen jeho gramatický a systematický výklad, ale
také, s přihlédnutím k důvodové zprávě, i zákonodárcem při
tvorbě zákona o Ústavním soudu předpokládaný požadavek a potřeba
zachování kontinuity rozhodování Ústavního soudu.




Odlišné stanovisko

soudce JUDr. Pavla Holländera k odůvodnění nálezu Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, jímž se zamítá návrh Okresního
soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení § 1 zákona
č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku
1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a
některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům
prezídia Komise pro cenné papíry, vyjádřeného slovem "soudcům"

Odlišné stanovisko, podané k odůvodnění nálezu Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, jímž se zamítá návrh Okresního
soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení § 1 zákona č.
308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku
1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a
některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům
prezídia Komise pro cenné papíry, vyjádřeného slovem "soudcům",
se zakládá na následujících důvodech:

Posouzení ústavnosti předmětného zákona se odvíjí od řešení
ústavní konformity jeho účelu, od posouzení intenzity zásahu do
nezávislosti soudů, dále od jeho možné retroaktivity a konečně
od zvážení možných nerovností, jež zakládá.

Argumenty, které vedly soud k závěrům ohledně prvních tří
hledisek a jež lze považovat za důvodné a rozhodující pro
přijetí nálezu, se staly důvodem pro omezení předkládaného
odlišného stanoviska pouze na otázky předmětným zákonem
založených nerovností, z hlediska § 14 zákona o Ústavním soudu
pak pro omezení odlišného stanoviska toliko na odůvodnění tohoto
nálezu.

Dle ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a
dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů
státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění
pozdějších předpisů, soudci náleží, s výjimkou předsedy
Nejvyššího soudu a předsedy Nejvyššího správního soudu, další
plat (na tomto místě, pouze jako exkurz, nelze než vyjádřit
"obdiv" na důsledností zákonodárce, který upravuje platové
podmínky představitele státního orgánu, jenž doposud, a to
v rozporu s Ústavou, nezřídil). Dle § 4 odst. 2 téhož zákona
soudci náleží další plat, pokud v kalendářním pololetí skutečně
vykonával funkci alespoň 90 kalendářních dnů. Do této doby se
nezapočítává doba, po kterou nevykonával funkci z důvodu nemoci,
úrazu, těhotenství nebo mateřství. Doba jiné omluvené
nepřítomnosti v práci se soudci do této doby započítává v délce
nepřesahující 45 kalendářních dnů v kalendářním pololetí. Nárok
na další plat nevznikne a) v prvním pololetí kalendářního roku
představiteli, jehož výkon funkce skončil přede dnem 31. května,
a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem 30. června, b)
ve druhém pololetí kalendářního roku představiteli, jehož výkon
funkce skončil přede dnem 30. listopadu, a soudci, jehož
pracovní vztah skončil přede dnem 31. prosince.

Návrhem Okresního soudu v Hradci Králové napadené ustanovení § 1
zákona č. 308/1999 Sb. pak stanoví, že soudcům další plat za
druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 nenáleží.

Tato legislativní úprava, reflektuje možnosti státního rozpočtu,
ekonomickou situaci státu a maximu sounáležitosti
se zaměstnanci, resp. představiteli sféry moci výkonné i
zákonodárné, však vytvořila vnitřní nerovnost mezi soudci
obecných soudů. Podle ní totiž soudci, který splňuje podmínky
nároku na čtrnáctý plat, nesplňuje však podmínky nároku na plat
třináctý (např. v důsledku jmenování k datu po 1. dubnu) žádný
další plat za rok 1999, resp. 2000 nenáleží, avšak soudci, který
splňuje podmínky nároku na třináctý plat, nikoli však na plat
čtrnáctý, další plat náleží. Vzniká tím stav, kdy dvěma soudcům,
kteří vykonávali funkci déle než zákonem předpokládaných 90
kalendářních dnů, avšak v rozdílných pololetích, je další plat
přiznán pouze v závislosti na tom, zdali se jedná o první nebo
druhé pololetí roku. V důsledku této úpravy může vzniknout i
situace, kdy je další plat přiznán soudci, u něhož je doba
výkonu funkce za rok výrazně kratší (např. od 29. března
do 30. června), není však přiznán soudci, u něhož je doba výkonu
funkce za rok výrazně delší (např. od 2. dubna do 31. prosince).

Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí
(zejména ÚS, 8, 170-171) vyložil obsah ústavního principu
rovnosti. Ztotožnil se v nich [a to zejména v nálezech ve věcech
vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (ÚS, 1, 194-195, 205-206),
Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179), Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 218), Pl. ÚS 9/95
(ÚS, 5, 137)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl
vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (ÚS ČSFR, 1992, R 11): "Je věcí
státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité
skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí
postupovat zcela libovolně... Pokud zákon určuje prospěch jedné
skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se
tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." Ústavní soud
tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále
konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii
abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli
všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS 36/93 (ÚS 1, 179)]. Obsah
principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní
akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv.
Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle.

Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v
nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS, 3, 209):
"nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních
lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň
v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla
děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného
základního práva" [shodně Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 217-218)].
Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního
předpisu, zakládajícího nerovnost, je tedy tímto založené
dotčení některého se základních práv a svobod.

Vnitřní nerovnosti, založené napadenou právní regulací, schází
jakékoli odůvodnění, jakýkoli účel, tuto nerovnost nelze
hodnotit jinak, než jako projev libovůle a nahodilosti
v přístupu zákonodárce v normotvorbě. Pakliže by i pro rok 1999
bylo argumentováno přijetím zákona č. 308/1999 Sb. dne 30.
listopadu 1999, tj. po provedení výplaty dalšího platu za první
pololetí roku 1999, tento argument (tj. argument časové
opožděnosti přijetí zákona) nelze již vztáhnout pro úpravu
odejmutí dalšího platu v roku 2000. Avšak i zmíněný argument
opožděností přijetí předmětného zákona stěží obstojí, když
uvedeným způsobem zákonodárce postupuje opakovaně již od roku
1997.

Z pohledu druhého kritéria, jímž nutno testovat dodržení
základních práv plynoucích z principu rovnosti, nelze než
poukázat na dotčení základního práva na stejnou odměnu za práci
stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování plynoucího z čl. 28
Listiny základních práv a svobod (a to ve spojení s čl. 41 odst.
1 a čl. 4 odst. 4 Listiny), dále z čl. 7 písm. a) Mezinárodního
paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a
konečně z čl. 4 Evropské sociální charty. Je potřebné přitom
zdůraznit, že v demokratickém právním státě základní práva na
stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli
rozlišování nutno interpretovat pohledem svobody vlastnictví a
svobody podnikání. Z uvedeného pohledu nutno rozlišovat dopady
tohoto základního práva na sféru soukromou a sféru veřejnou a
dále nutno rozlišovat důvody a intenzitu možného rozdílného
přístupu k odměňování. Jakkoli by však byla tato hlediska
pojímána, v posuzované věci vzniká situace, jež ústavní
relevanci nepochybně naplňuje: nerovnost vzniká ve sféře veřejné
a její intenzita je absolutní - za splnění stejných časových
podmínek stejný rozsah práce v jednom případě odměňován dalším
platem je, v jiném (a to pouze z hlediska časového posunu) tomu
tak již není.

Nutno v této souvislosti tudíž pouze učinit poznámku, že
zákonodárci nic nebránilo při odejmutí dalšího platu soudcům
postupovat obdobným způsobem, jak učinil v čl. II. nařízení
vlády č. 248/1998 Sb., dle něhož zaměstnancům orgánů státní
správy, některých dalších orgánů a obcí se v roce 1999 poskytne
další plat (§ 10a nařízení vlády č. 253/1992 Sb.) jen ve výši
poloviny částky, na kterou by jinak zaměstnanci vznikl nárok.

Smyslem ustanovení § 12 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je
vytvořit mechanizmus, umožňující dosažení zákonem vyžadované
většiny, potřebné pro rozhodnutí pléna Ústavního soudu. Jeho
předpokladem je příklon soudců k jednomu ze dvou návrhů, které
v předcházejícím hlasování získaly nejvíc hlasů, k tomu, jenž
byl jejich původnímu návrhu nejbližší. Veden tímto účelem se
autor tohoto separátního vota vyslovil pro přijetí nálezu, jímž
se návrh na zrušení části ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb.
zamítá, a své odlišné stanovisko omezil pouze na odůvodnění
nálezu.
V Brně dne 3. července 2000