Pl.ÚS 16/94 ze dne 21. 7. 1994
U 14/2 SbNU 227
K pojmu "ustanovení zákona." K rasové diskriminaci.
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl, ve věci návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupených JUDr. Miloslavem Výborným, členem této sněmovny a předsedou jejího ústavně právního výboru, na zrušení ustanovení čl. I zák. č. 116/94 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení § 3 zák. č. 87/91 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to v odstavci 2, v části znějící "rasové", mimo ústní jednání, soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem, podepsaným 53 poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, domáhá se tato skupina poslanců (§ 64 odst. 1 lit. b) zák. č. 182/93 Sb.) zrušení ustanovení čl. I zák. č. 116/94 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/91 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to v jeho odst. 2 § 3, vyjádřené slovem "rasové" a na odůvodnění svého návrhu poslanci uvedli, že v napadené části novelizující zákon, zvýhodňující jednu ze skupin osob perzekuovaných v době nesvobody před jinými postiženými, zakládá nerovnost mezi těmi, kteří v průběhu nacistické okupace čsl. státu byli majetkově postiženi. Dovozují, že takové zvýhodnění, založené na rasovém rozlišování, je v příkrém rozporu jak s Mezinárodní úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace (čl. 1), tak s Listinou základních práv a svobod (s čl. 1, 3 odst. 1 a 11 odst. 1); současně mají zato, že Poslanecká sněmovna, jestliže se přijetím zákona k restitucím rozhodla, je povinna respektovat rovnost mezi těmi, pro něž je restituční nárok založen. S odkazem na čl. 87 odst. 1 lit. a) úst. zák. č. 1/93 Sb. proto navrhli, aby Ústavní soud v požadovaném rozsahu napadený zákon zrušil.

Poslanecká sněmovna, jíž návrh skupiny poslanců byl doručen (§ 69 zák. č. 182/93 Sb.), podáním svého předsedy vyjádřila se k věci tak, že napadený zákon má odstranit diskriminaci fyzických osob poškozených již za války, a to těch, které nikdy neztratily československé státní občanství, a které, podle dosud platné úpravy, jsou z procesu restitucí vyloučeny. Připustila, že v průběhu projednávání napadeného zákona byl Sněmovnou, potřebným počtem hlasů, přijat pozměňovací návrh, jímž okruh zákonem obmyšlených osob byl zúžen, nicméně i toto zúžení je stále ještě v intencích novelizovaného zákona (zák. č. 87/91 Sb., v současném platném znění), neboť určujícím principem restitučních norem vůbec je záměr provést alespoň částečné zmírnění nastalých křivd, když úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění všech, kteří byli v minulosti postiženi, provést prostě nelze. S odkazem na to, že napadený zákon byl v 18. schůzi Poslanecké sněmovny dne 29. 4. 1994 přijat vyžadovanou většinou, připomněla, že zákonodárný sbor, při přijímání této novely, jednal v přesvědčení, že tato se nepříčí ani ústavnímu pořádku České republiky ani jejímu právnímu řádu. Aniž by vznesla stran rozhodnutí Ústavního soudu ve věci konkrétní návrh, odkázala tento soud na jeho pravomoc vyplývající z ústavních a prováděcích předpisů.

Návrh skupiny poslanců v rozsahu, v jakém byl Ústavnímu soudu podán, nelze, podle přesvědčení soudce zpravodaje, meritorně projednat.

Jsou-li proto splněny ústavním zákonem předepsané podmínky, je Ústavní soud oprávněn rozhodovat o zrušení zákona nebo jejich jednotlivých ustanovení (čl. 87 odst. 1 lit. a) zák. č. 1/93 Sb.); základní otázkou tedy je, zda v posuzované věci návrhem požadované rozhodnutí (zrušující nález) dotýká se "jednotlivého ustanovení zákona" (z. č. 116/94 Sb.) či nikoli.

Vycházeje zřejmě z nevysloveného předpokladu, že každé slovo právní normy již samo o sobě je "jednotlivým ustanovením" (zákona), ponechává samotný návrh tuto otázku zcela stranou; naznačený předpoklad je však obecně krajně problematický a v posuzované věci zjevně nesprávný, neboť pojmem "jednotlivé ustanovení" (zákona) je třeba rozuměti zpravidla takovou část zákona, která (mimo jiné) vyjadřuje celistvou a samostatnou, normativně určující a závaznou dispozici, jejímž naplněním je dán (určen nebo spoluurčen) právní normou předvídaný následek. Legislativní praxe dává tomu výraz tím, že obvykle takováto ustanovení řadí do jednotlivých paragrafů, odstavců či samostatných vět; bez ohledu na to však vždy musí jít o myšlenkově samostatnou část, která teprve jako taková může být posuzována (v daném případě) hledisky a podmínkami vyplývajícími z již citovaného ustanovení čl. 87 odst. 1 lit. a) úst. zák. č. 1/93 Sb.

V případě posuzovaného návrhu však tomu tak očividně není; ovšemže adjektivum "rasová" (perzekuce) může být omezujícím kritériem, to však za pojem "jednotlivého ustanovení" (zákona) zaměňovat nelze: představuje totiž (v podstatě) toliko jeden ze zákonných znaků, jimiž se osoby označené v § 3 odst. 2 napadeného zákona (zák. č. 116/94 Sb.) definují jako osoby oprávněné, tedy jako osoby, jímž svědčí nároky vyplývající ze zákona č. 87/91 Sb.

Nelze přirozeně vyloučit, že samotný zákonný znak (v posuzované věci tedy inkriminované adjektivum) může založit protiústavnost ustanovení, jehož je částí; nápravu takového stavu však nelze sjednat tím, že se takovýto znak z právní normy, cestou nálezu Ústavního soudu, vypustí (zruší), aniž by samotné ustanovení zákona, k němuž takový znak přináleží, bylo dále jakkoli dotčeno. Takovýto postup by totiž ve svých důsledcích znamenal - při obecně uznávaných zásadách o dělbě moci ve státě a s přihlédnutím k úst. zák. č. 1/93 Sb. (preambule, čl. 2) - nepřípustný zásah moci soudní do moci zákonodárné, jejichž vzájemných hranic je třeba úzkostlivě dbát, nehledě již ani k tomu, že posuzování politické vůle (pro přijetí jakékoli právní normy nezbytné) se následné soudní kontrole přirozeně vymyká zcela; její nedostatek nelze proto soudním rozhodnutím ani nahradit ani korigovat.

Z předložených parlamentních tisků (č. 861 a 923) vyplývá, jakým vývojem posuzovaná novela zákona č. 87/91 Sb. prošla, stejně tak z těsnopisecké zprávy o příslušné schůzi Sněmovny (osmnácté) je patrno, za jakých okolností poslanecká předloha této novely doznala svého definitivního (a Sněmovnou schváleného) znění; souhrnně lze konstatovat, že pozměňovací návrh, dotýkající se posuzované materie, byl Sněmovnou přijat, po přednesu klubového návrhu jeho mluvčím s odkazem na stanovisko vlády, 91 hlasy oproti 35 hlasům nesouhlasných (při 31 abstencích), a že samotná novela jako celek (z. č. 116/94 Sb.) byla přijata 145 hlasy proti 3 hlasům nesouhlasným (při 24 abstencích), tedy evidentně takovou většinou, která zřejmě zahrnuje i část poslanců nyní podepsaných na posuzovaném návrhu.

Tento poměr souhlasných a nesouhlasných hlasů jako výraz již zmíněné politické vůle sám o sobě, jak bylo již řečeno, je mimo jakoukoli soudní (i jinou) kontrolu a tudíž i z hlediska rozhodování o protiústavnosti přijaté právní normy je také zcela irelevantní; v posuzované věci však i z něj lze dovodit, že návrhem požadovaná úprava by ve svých důsledcích obsahovala nepřípustnou korekci politické vůle. Na rozdíl od zákonné úpravy stran pravomoci Ústavního soudu ČSFR (čl. 3 odst. 1 úst. zák. č. 91/91 Sb.) je totiž bezprostředním zrušením té které právní normy (§ 70 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.) zákonodárci odňata možnost, aby sám zjištěnou protiústavnost svou vlastní činností odstranil.

Podle ustáleného názoru Ústavního soudu ČR je tento soud ve svém rozhodování rozsahem a obsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže; stejně tak nemůže do posuzovaného textu zákona zasáhnout jinak než zrušujícím výrokem, takže jakákoliv úprava návrhového žádání zásahem Ústavního soudu je vyloučena.

Ostatně navrhovatelé se zřejmě mýlí, jestliže pojmu "rasová diskriminace" přikládají tak úzký obsah jak z odůvodnění návrhu se podává; jde totiž o pojem, který nelze (též pro účely aplikace zák. č. 87/91 Sb., v současném znění) vyložit jinak než na základě odsouzeníhodných doktrin nacistického státu, jimiž "právní život", po dobu okupace čsl. státu (a vůbec celé okupované Evropy), byl ovládán. Stručně řečeno, podle nacistické teorie je právo z hlediska dynamického vázáno a determinováno účelově prospěchem německého národa (V. Knapp - Problém nacistické právní filosofie, Praha 1947) a při způsobu, jakým se podle této teorie právo "nalézalo" (Volksgeist) bylo přisouzeno výlučně germánské rase (v pojetí této doktriny), což konec konců odpovídá i doktrině o panujícím národě (Herrenvolk), jemuž jedině jako "přirozenému společenství rasově a duševně stejnorodých lidí vzniklému stejným rodovým původem (Absstammung) a spojenému společným světovým názorem náležela veškerá moc nejen ve vlastním státě (viz kupř. "Grundfragen unserer Volks und Staatsgestaltung", Dienst an der Rasse als Aufgabe der Staatspolitik, sborník "Das dritte Reich im Aufbau" Berlin 1939 sv. 1 nebo Staat und Verhaltung dtto sv. 4 apod.).

Posuzováno těmito aspekty je tedy zřejmé, že rasová diskriminace za trvání Třetí říše postihovala mnohem větší skupinu (skupiny) lidí než jen těch, kteří byli postiženi rasovými norimberskými zákony, a že zákonné znaky, užité i v Dekretu presidenta republiky jako "národní, rasová a politická" perzekuce (§ 1 odst. 1 D. pres. rep. č. 5/45 Sb.), jsou víceméně pleonasmem.

Jestliže tedy navrhované zrušení slova "rasové" v textu § 3 odst. 2 zák. č. 116/94 Sb. nesplňuje - jak bylo vyloženo - především z formálního hlediska podmínku obsaženou v ustanovení čl. 87 odst. 1 lit. a) úst. zák. č. 1/93 Sb., nebylo lze dospět k jinému závěru - aniž by byla posuzována meritorní stránka věci - než, že samotný návrh je neopodstatněný; zjevnost této neopodstatněnosti (§ 43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/93 Sb.) vyplývá pak z okolností, které byly vyloženy již v dřívějších rozhodnutích (kupř. Pl. ÚS 31/93), a proto postačí na tato rozhodnutí toliko odkázat s tím, že to, co bylo vyloženo stran povinností státu jako nositele veřejné moci, je třeba vztáhnout i na představitele moci zákonodárné a úvahy stran zjevnosti, vztahující se k představitelům výkonné moci, též i na nositele moci zákonodárné.

Ze všech těchto důvodů proto nezbylo než o podaném návrhu rozhodnout, mimo ústní jednání (§ 43 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), jak ze znělky tohoto rozhodnutí je patrno (§ 43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/93 Sb.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 21. července 1994


JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce zpravodaj