Pl.ÚS 16/98 ze dne 17. 2. 1999
68/1999 Sb.
N 25/13 SbNU 177
Bezúhonnost jako podmínka pro získání zbrojního průkazu - právo na sebeobranu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Plénum Ústavního soudu

rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu
ing. J.B, a P. M., na zrušení ustanovení § 44 odst. 1 písm. d)
a § 44 odst. 2 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních
a střelivu, ve znění zákona č. 13/1998, podanému v souvislosti
s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29
Ca 40/97-19, ze dne 3. 2. 1998, a proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě, čj. 22 Ca 431/97-20, ze dne 6. 5. 1998, za vedlejší
účasti P. K.
takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění
Navrhovatel ing. J. B.podal dne 10. 4. 1998 Ústavnímu soudu
ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca
40/97-19, ze dne 3. 2. 1998, jímž byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí policejních orgánů České republiky, které nevyhověly
jeho žádosti o vydání zbrojního průkazu s odkazem na ustanovení
§ 44 odst. 1 písm. d) zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních
a střelivu, ve znění zákona č. 13/1998 (dále jen "zákon
o střelných zbraních") s tím, že žadatel není bezúhonný, protože
byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin a dosud neuplynulo
deset let od pravomocného odsouzení nebo od ukončení trestu odnětí
svobody. Současně s ústavní stížností podal navrhovatel návrh na
zrušení ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných
zbraních. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že požádal o vydání
zbrojního průkazu, avšak jeho žádost byla příslušnými orgány
policie zamítnuta s odkazem na cit. ustanovení zákona o střelných
zbraních s tím, že není bezúhonný, protože byl v roce 1991 uznán
vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele
a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 2.000 Kč. Podle názoru
navrhovatele legální i soudní výklad citovaného ustanovení zákona
o střelných zbraních, totiž to, že se týká i peněžitých trestů,
s nimiž není spojen výkon trestu odnětí svobody, vede k mimořádné
tvrdosti a dostává se do rozporu s principem právního státu
zakotveným v článku 1 Ústavy ČR, neboť fakticky umožňuje stavět do
jedné roviny osoby, jejichž činy vyžadují k nápravě pouze peněžitý
trest, s osobami, za jejichž činy je nezbytné použít podstatně
závažnější sankce (ustanovení § 44 odst. 1 písm. a) a b) zákona
o střelných zbraních). Navrhovatel se cítí být tímto postupem
diskriminován, když navíc poukazuje na rozpor mezi skutečností, že
podle trestního zákona se po zahlazení odsouzení na pachatele
hledí, jakoby se trestného činu nedopustil, avšak v jiném zákoně
(zákoně o střelných zbraních) se na něj hledí, jakoby k zahlazení
nedošlo.

S ohledem na výše uvedené se IV. senát Ústavního soudu
zabýval splněním podmínek ust. § 74 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon
o Ústavním soudu"), a poté, co dospěl ke kladnému závěru, svým
usnesením, čj. IV. ÚS 165/98-14, ze dne 14. 5. 1998, řízení
o ústavní stížnosti podle ust. § 78 odst. 1 zákona o Ústavním
soudu přerušil a návrh na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) zákona
o střelných zbraních postoupil plénu Ústavního soudu.

Navrhovatel P. M. podal dne 17. 8. 1998 ústavní stížnost
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 431/97-20, ze
dne 6. 5. 1998, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
policejních orgánů České republiky, které nevyhověly jeho žádosti
o vydání zbrojního průkazu s odkazem na ustanovení § 44 odst. 1
písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních s odůvodněním,
že žadatel není bezúhonný, protože byl pravomocně odsouzen pro
trestný čin a k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona se při
posuzování bezúhonnosti osoby nepřihlíží. Současně s ústavní
stížností podal navrhovatel návrh na zrušení § 44 odst. 2 zákona
o střelných zbraních. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že jediným
důvodem, proč mu nebyl vydán zbrojní průkaz, byla skutečnost, že
byl v roce 1991 uznán vinným pro trestný čin podle § 277 odst. 1
písm. b) a odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl mu uložen
podmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zkušební dobou
1 roku, přičemž následným usnesením Vojenského obvodového soudu
v Olomouci, sp. zn. 2 T 109/91, ze dne 25. 6. 1992, bylo uznáno,
že se osvědčil a hledí se na něho podle § 60 odst. 4 trestního
zákona, jakoby nebyl odsouzen. Na tomto základě pak Krajský soud
v Ostravě, stejně jako dříve orgány Policie ČR, dospěl k závěru,
že nesplňuje podmínku bezúhonnosti stanovenou v § 44 odst. 1 písm.
d) zákona o střelných zbraních. Trestně právní důsledky osvědčení
se ve zkušební době jsou podle názoru soudu právně irelevantní,
protože správní orgán musí při posuzování bezúhonnosti žadatele
důsledně vycházet z legální definice tohoto pojmu a nemůže
přihlížet k trestně právním důsledkům vyplývajícím z ust. § 60
odst. 4 trestního zákona. Krajský soud zastával názor, že podle
§ 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních je nutno přihlížet nejen
k odsouzení, které bylo zahlazeno, ale i k odsouzení, u kterého
platí zákonná domněnka neodsouzení. Podle názoru navrhovatele je
tento výklad extenzívní a omezuje žadatele na jeho právu na vydání
zbrojního průkazu. Navíc je otázka, zda lze na tento případ
aplikovat ust. § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, když
institut zahlazení odsouzení je věcně odlišný od institutu zákonné
domněnky neodsouzení. Aplikací uvedeného ustanovení došlo
k porušení práva navrhovatele na osobní čest a dobrou pověst podle
čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a je
dán i rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny, když je vyloučeno, aby se
osobě, která je považována za nevinnou, protože k jejímu odsouzení
nelze přihlížet, přičítalo k tíži, že spáchala trestný čin.

Po zjištění, že i tento návrh splňuje podmínky stanovené
v § 74, zákona o Ústavním soudu, rozhodl IV. senát Ústavního soudu
podle § 78 odst. 1, zákona o Ústavním soudu, usnesením, čj. IV. ÚS
366/98, ze dne 13. 10. 1998, o přerušení řízení o ústavní
stížnosti a návrh na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných
zbraních postoupil plénu Ústavního soudu, pod sp. zn Pl. ÚS 27/98.



Plénum Ústavního soudu pak usnesením, Pl. ÚS 16/98, ze dne
20. 1. 1999, rozhodlo o spojení obou návrhů ke společnému
projednání a rozhodnutí s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn.
Pl. ÚS 16/98.

Ústavnímu soudu byl pod sp. zn. Pl. ÚS 1/99 předložen i návrh
P. K. na zrušení ustanovení § 40 odst. 1 písm. e), § 44 odst. 1
písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Návrh na
zrušení uvedených ustanovení byl podán v souvislosti s ústavní
stížností ze dne 7. 12. 1998 proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 201/98-25, ze dne 23. 9. 1998.
Ústavní soud usnesením, čj. Pl. ÚS 1/99, ze dne 28. 1. 1999, tento
návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona, o Ústavním soudu odmítl,
protože shledal, že tento návrh je nepřípustný. Podle § 35 odst.
2 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, jestliže Ústavní
soud již v téže věci jedná. V předmětném návrhu byla tato podmínka
splněna, protože o téže věci jedná Ústavní soud v řízení vedeném
pod sp. zn. Pl. ÚS 16/98. Projednání návrhu vedeného pod sp. zn.
Pl. ÚS 1/99 tedy bránila překážka věci zahájené. Navrhovatel však
měl právo účasti na jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší
účastník. Postavení vedlejšího účastníka mu bylo také přiznáno.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR poukázala ve svém vyjádření
ze dne 4. 11. 1998 na důvodovou zprávu k ustanovení § 44 odst. 1
písm. b) zákona o střelných zbraních, podle které je kritérium
bezúhonnosti další náročnou podmínkou, jež by měla v největší míře
znemožnit vydávání zbrojních průkazů osobám, které vzhledem ke své
minulosti a současným prokazatelným informacím o nich mohou být
potencionálními nositeli nebezpečí ze zneužití zbraně. Ustanovení
§ 44 cit. zákona obsahuje zejména vybrané nejzávažnější trestné
činy, které jsou odstupňovány podle jejich společenské
nebezpečnosti, čemuž odpovídá i délka doby, po kterou žadatel
o zbrojní průkaz nemůže být považován za bezúhonnou osobu. Cílem
napadeného ustanovení je tedy podle názoru Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR především ochrana společnosti před potencionálním
zneužitím zbraně. Z tohoto důvodu je proto nerozhodné, zda byl
pachateli takového trestného činu uložen trest odnětí svobody nebo
jiný trest, anebo že odsouzení za takový trestný čin bylo již pro
jiné účely podle zvláštních zákonů zahlazeno. Pominout nelze ani
nerovnost spočívající v tom, že po případném zrušení předmětného
ustanovení by mohl být vydán zbrojní průkaz osobě, která byla
pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, nikoliv však osobě,
která je podle § 45 zákona o střelných zbraních pouze tzv.
nespolehlivá, neboť byla v posledních třech letech pravomocně
uznána vinnou za stanovený přestupek. Za tohoto stavu věci nelze,
jak se dále uvádí, než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor
jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou ČR,
ústavním pořádkem a naším právním řádem, přičemž je na Ústavním
soudu, aby podaný návrh posoudil a vydal příslušné rozhodnutí.

Ve svém vyjádření ze dne 3. 12. 1998 pak Poslanecká sněmovna
Parlamentu ČR doplnila své stanovisko i ve vztahu k návrhu na
zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Z jejího
vyjádření vyplývá, že právo na vydání zbrojního průkazu je omezeno
ust. § 44 odst. 1 písm. d) cit. zákona a nikoliv ustanovením § 44
odst. 2 tohoto zákona, které pouze vylučuje přihlížet k trestně
právním důsledkům zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona. Lze
se přitom domnívat, že absence ustanovení § 44 odst. 2 zákona
o střelných zbraních by neměla, a to i přes případné zahlazení
odsouzení podle trestněprávních předpisů, vliv na stanovenou délku
doby, po kterou se žadatel o zbrojní průkaz nepovažuje za
bezúhonného. Totéž platí i pro institut tzv. osvědčení podle § 60
trestního zákona. Současně nelze přehlédnout ani skutečnost, že
o zahlazení odsouzení rozhoduje soud na žádost nebo na návrh
oprávněných osob, z čehož vyplývá, že posouzení bezúhonnosti pro
účely zákona o střelných zbraních by v případě, že by se
přihlíželo k zahlazení odsouzení, záviselo pouze na tom, zda byl
takový podnět soudu podán a jak o něm bylo rozhodnuto. Dále
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR uvedla, že se u zahlazení
odsouzení podle § 69 a 70 trestního zákona a u osvědčení podle §
60 trestního zákona sice jedná o odlišné instituty, jejich
důsledky jsou však totožné, tzn. se v obou případech na pachatele
hledí, jako by nebyl odsouzen. Rozlišování těchto institutů
z hlediska splnění podmínek pro vydání zbrojního průkazu považuje
proto na bezpředmětné. Poslanecká sněmovna považuje za
bezpředmětnou též skutečnost, že poznámka pod čárou č. 13 k ust.
§ 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních obsahuje pouze odkaz na
ust. trestního zákona a trestního řádu týkající se zahlazení
odsouzení, protože poznámka pod čárou není součástí normativního
textu právního předpisu a nemá proto normativní povahu. I zde
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR vyjádřila názor, že zákonodárný
sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu
s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem.
Z těsnopisecké zprávy o 36. schůzi Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR ve dnech 31. 10. - 3. 11. 1995 vyplývá, že zákon
o střelných zbraních byl na této schůzi přijat potřebnou většinou
poslanců podle ust. čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy ČR, a to poměrem
hlasů 65 proti 27. K projednání a přijetí zákona došlo na základě
vládního návrhu č. 1665 ze dne 8. 2. 1995 a společné zprávy výborů
Poslanecké sněmovny (sněmovní tisk 1665). Tento zákon byl vyhlášen
v částce 75 Sbírky zákonů ČR, rozeslané dne 13. 12. 1995, a nabyl
účinnosti dnem 1. 3. 1996. Lze tedy mít za to, že zákon byl přijat
a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

K návrhu na zrušení uvedených ustanovení zákona o střelných
zbraních podalo své vyjádření i Ministerstvo vnitra ČR. Z jeho
vyjádření ze dne 23. 12. 1998 vyplývá, že zahlazením odsouzení má
§ 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních na mysli všechny případy
vzniku fikce neodsouzení. Je totiž třeba vidět, že v případě
opačného výkladu by zejména v případě trestných činů uvedených
v § 44 odst. 1 písm. d) cit. zákona, tedy trestných činů
neuvedených v písmenech a) a b), jestliže byly spáchány úmyslně
a neuplynulo alespoň deset let od pravomocného odsouzení nebo od
ukončení výkonu trestu odnětí svobody v případě, že byl tento
trest uložen, může mít pravomocné odsouzení za stejný trestný čin
pro různé osoby odlišné důsledky z hlediska splnění podmínky
bezúhonnosti. Tím by byla podle názoru Ministerstva vnitra
porušena zásada rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny.
Ministerstvo vnitra dále uvedlo, že použití přísnějších hledisek
bezúhonnosti v případě zákona o střelných zbraních je odůvodněné.
Ustanovení uvedeného zákona, týkající se bezúhonnosti, je třeba
chápat jako restriktivní opatření mající za účel snížit počet
držitelů zbrojních průkazů a tím také zbraní, a to zejména
zpřísněním podmínek pro získání zbrojního průkazu. K restriktivním
opatřením bylo přistoupeno i v jiných zemích a byly zavedeny
i v některých státech Evropské unie. Zákon o střelných zbraních
byl brán jako zákon speciální se zvláštní úpravou bezúhonnosti
a jejího posuzování. Ostatně. pokud tento zákon po splnění
stanovených podmínek stanoví právo na získání zbrojního průkazu
pro fyzickou osobu, v žádném případě se nejedná o naplnění
některého z práv a svobod založených Ústavou ČR nebo Listinou.
Rovněž nemůže, podle názoru Ministerstva vnitra, použitím § 44
odst. 2 zákona o střelných zbraních dojít k narušení práva na
ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 "Listiny. Posuzování
podmínek stanovených zákonem se děje v neveřejném řízení před
orgánem Policie ČR a důvody, proč není možno zbrojní průkaz vydat,
jsou sdělovány pouze žadateli. Ministerstvo vnitra proto navrhuje
zamítnout uvedený návrh.

Podstatou návrhu na zrušení ustanovení § 44 odst. 1 písm. d)
zákona o střelných zbraních je tvrzení, že citované ustanovení je
v rozporu s principem právního státu, zakotveným v čl. 1 Ústavy
ČR, jakož i s principem rovnosti v důstojnosti a právech,
zakotveným v čl. 1 Listiny, neboť odejmutím práva na získání
zbrojního průkazu osobám, které byly postiženy pouze peněžitým
trestem dochází ve skutečnosti k jejich diskriminaci. Podstatou
návrhu na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních je
tvrzení, že citované ustanovení je v rozporu s čl. 10 odst. 1
Listiny, kdy není respektován právní důsledek zahlazení podle §
70 odst. 1 tr. zák., podle kterého bylo-li odsouzení zahlazeno,
hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

Návrh na zrušení ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) a § 44
odst. 2 zákona o střelných zbraních se zakládá na dvou
argumentech. Prvním je absence rozlišování ze strany zákonodárce
mezi z hlediska sankce rozdílnými trestnými činy při posuzování
bezúhonnosti, v čemž je spatřováno porušení principu právního
státu podle čl. 1 Ústavy; druhým je pak dotčení základního práva
vyplývajícího z čl. 10 odst. 1, Listiny, kdy není respektován
právní důsledek zahlazení dle § 70 odst. 1 tr. zák., podle kterého
bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako byl nebyl
odsouzen.
Nutno poznamenat, že zákon o střelných zbraních, který nabyl
účinnosti dnem 1. 3. 1996, zavádí pro všechny občany nárok na
získání zbrojního průkazu, ovšemže po splnění všech zákonem
stanovených podmínek. Jedná se tedy (na rozdíl od minulosti) o věc
nárokovou (kdy v minulosti tento nárok dán nebyl a o možnosti
získání zbrojního průkazu rozhodoval správní orgán policie). Zákon
o střelných zbraních ve své části šesté upravuje podmínky vedoucí
k získání zbrojního průkazu. Ten (v případě splnění stanovených
podmínek) vydává okresní ředitelství Policie ČR. Kromě dosažení
předepsaného věku, prokázané způsobilosti k právním úkonům,
zdravotní způsobilosti, způsobilosti odborné, je požadována
i bezúhonnost a spolehlivost. Oproti dřívější právní úpravě jsou
tak jednoznačně stanoveny přesné a přehledné podmínky, za splnění
kterých lze zbrojní průkaz vydat, přesněji za splnění kterých
zbrojní průkaz vydán být musí. Je v těchto souvislostech na místě
úvaha, zda je za daného stavu věcí získání zbrojního průkazu věcí
náročnou a obtížnou, jinými slovy zda podmínky stanovené zákonem
o střelných zbraních jsou příliš přísné (tedy posuzováno také
v souvislosti s podaným návrhem - tedy i z hlediska stanovení
rozsahu bezúhonnosti tak, jak ji citovaný zákon vyžaduje). Podle
přesvědčení Ústavního soudu lze zákonodárcem zvolené řešení
pokládat za přijatelné, tedy nikoli za nepřiměřené. Konečně ovšem
takto zvolenou úpravu nelze pokládat za protiústavní, a to ani
z hlediska, které zdůraznil navrhovatel maje na mysli především
rozpor s čl. 1 Ústavy, kdy je namítána mimořádná tvrdost, která se
dostává do rozporu s již zmíněným principem právního státu, když
fakticky umožňuje stavět do jedné roviny osoby, jejichž činy
vyžadují k nápravě pouze peněžitý trest s osobami, za jejichž
trestné činy je nezbytné použít přísnějších sankcí. Ústavní soud
ČR v řadě svých rozhodnutí vyložil obsah ústavního principu
rovnosti. Identifikoval se v nich (zejména v nálezech ve věcech
vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka ÚS č. 1, str. 194-5,
205-6), Pl. ÚS 36/93 (sbírka rozhodnutí ÚS č. 1 str. 179), Pl. ÚS
5/95 (Sbírka ÚS č. 4, str. 218), Pl. ÚS 9/95 (Sbírka ÚS č. 5 str.
137) s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen ÚS
ČSFR (ÚS ČSFR, 1992, R 11): "Je věcí státu, aby v zájmu
zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně
výhod jako jiné. Ani ten však nemůže postupovat libovolně..Pokud
zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné
povinnosti jiné, může se tak stát pouze na základě odvolání se na
veřejné hodnoty." Ústavní soud takto odmítl absolutní chápání
principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze
chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní,
jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" (Pl. ÚS 36/93-ÚS l,
str. 179). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti
ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů
a práv. Hledisko první přitom spatřuje ve vyloučení libovůle.
Hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve
věci uvedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS Sbírka 3, str. 209):
"nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních
lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující alespoň
v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje
tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného
základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11
Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny
a podobně (shodně i Pl. ÚS 5/95 (ÚS, č. 4, str. 217-18). Hlediskem
druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu či jeho
části zakládající nerovnost, je tedy tímto založené dotčení
některého ze základních práv a svobod. Pokud navrhovatel namítá,
že zákonodárce posuzuje stejným způsobem nerovné případy (čímž by
měl porušit čl. 1 Ústavy), bylo by možné s ním souhlasit pouze
tehdy, jestliže by tak činil libovolně, resp. by tím zasáhl do
základního práva nebo svobody. Vymezení okruhu osob dle § 44 odst.
1 písm. d) zákona o střelných zbraních však libovolné není. Je
dáno dostatečně určitě a srozumitelně znakem úmyslného spáchání
trestného činu a v tom obsaženou informací o mravní způsobilosti
žadatele o vydání zbrojního průkazu. Jelikož "právo" na střelnou
zbraň není základním právem, není namítanou nerovností napadeného
zákonného ustanovení založeno dotčení některého ze základních práv
a svobod a není proto dán ani důvod jeho zrušení pro porušení
práva rovnosti.

K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní
úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize.
V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých
má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých
jiné. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní
právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva
či svobody.

V posuzované věci se v kolizi ocitá základní právo plynoucí
z čl. 10 odst. 1 Listiny (promítající se kromě jiného v ust. § 69
a § 70 tr. zák.) a základní právo na život (čl. 6 odst. 1,2
Listiny) případně další základní práva, jejichž omezení by bylo
lze docílit použitím střelných zbraní (čl. 11 odst. 1, čl. 12
odst. 1, čl. 13 a jistě i další). Při posuzování možnosti omezení
základního práva či svobody ve prospěch jiného základního práva
resp. svobody lze stanovit tyto podmínky, za jejich splnění má
prioritu jedno základní právo či svoboda:

První podmínkou je jejich vzájemné poměřování, druhou je
požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva
resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny). Vzájemné poměřování ve
vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá
v následujících kriteriích - prvním je kriterium vhodnosti, tedy
odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní
právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl - tj. ochranu jiného
základního práva. V daném případě, pokud je namítáno, že za
některých konkrétních okolností (v některých určitých případech)
jeví se tyto podmínky přísné (stran získání střelných zbraní), jde
pouze a výlučně o úvahu zákonodárce v určitém času a prostoru. Je
na místě připomenout, že oblast střelných zbraní (jejich získání
a držení) je takovým výsekem života společnosti, ve kterém lze
akceptovat postup obezřetný, který je třeba pečlivě zvažovat.
Stanovené podmínky je možné označit za přísnější, rozhodně však
nejsou mimořádně tvrdé či dokonce extrémní. Uvedená ustanovení
potom umožňují přiblížit či upevnit ochranu základních lidských
práv, jak byla zmíněna.

Kriterium potřebnosti spočívá v porovnání legislativního
prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu s jinými
opatřeními, umožňujícího dosáhnout stejného cíle, avšak
nedotýkajícího se základních práv a svobod. Ani zde nelze státu
vyčítat, že by stanovením uvedených podmínek, vybočil z rámce,
který je v dané oblasti přiměřený a nelze mít ani za to, že
stanovením bezúhonnosti a tedy vymezení určité míry mravnosti
přesahuje přiměřenou míru potřebnosti. Třetím kriteriem je
porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv.
V posuzovaném případě jedním z nich je právo na lidskou
důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu svého jména,
druhým potom právo na život, případně další základní práva,
jejichž omezení by bylo možné docílit užitím střelné zbraně (čl.
11, 12/1 l3 a další). Součástí porovnání závažnosti v kolizi
stojících základních práv je i zvažování využití právních
institutů minimalizujících argumenty podložený zásah do jednoho
z nich. V posuzovaném případě řada argumentů vypovídá ve prospěch
zákonodárcem provedené úpravy resp. podmínky jím stanovené
nevybočují právě z rámce přiměřenosti, jak již řečeno. Argument
empirický (prokazatelně rok od roku narůstající počet úmyslných
trestných činů spáchaných legálně drženou střelnou zbraní),
systémový (stále větší nárůst razantních a závažných trestných
činů), hodnotový (důrazné útoky na život a majetek občanů).
Případné úvahy o právu na sebeobranu je třeba v daných
souvislostech odmítnout - právě i s poukazem na to, že oč
obtížnější bude možnost střelnou zbraň získat a držet, o to větší
budou právě možnosti sebeobrany. Sjednocujícím prvkem (u osob,
kterých se týká prokázání bezúhonnosti (jak již bylo naznačeno),
je právě skutečnost (§ 44 odst. 1 zákona o střelných zbraních), že
se dopustily úmyslného trestného činu. Jistěže se takto
projednávaná záležitost posunuje do roviny mravní či snad morálně
etické. Z hledisek již vyložených tedy není rozhodující zvažovat
(a to ani z hledisek ústavně-právních), o jaký druh trestné
činnosti či o jaký konkrétní trestný čin šlo či jaká sankce byla
v tom či onom případě vyslovena. Nelze tedy vyčítat zákonodárci,
že vůči těmto osobám jeví nedůvěru, a to ovšem právě a jenom
v souvislosti s tak závažným jevem jako je držení a vlastnictvím
střelných zbraní. Není tak možné hovořit o hypertrofii obecnosti
a potřebnosti diferenciace, která by zajistila ústavní princip
rovnosti. Napadené ustanovení zákona o střelných zbraních
a střelivu je dostatečně konkrétní práv ě stanovením všech
jednoznačně vymezených podmínek, za kterých lze střelnou zbraň
získat a také ji držet. Z hlediska zmiňované bezúhonnosti je to
právě ona doba (z hlediska zahlazení odsouzení) vymezená
ustanovením § 44 odst. 1 písm. a) až d) cit. zákona. Tato doba je
stanovena přesně a určitě a platí také za přesně stanovených
podmínek pro všechny subjekty stejně. Základní vztah k zákonu
o střelných zbraních se i v případech podřazených pod písm. d) §
44 odst. 1 cit. zákona sjednocuje a dostává výraz právě
v souvislosti s úmyslným spácháním trestného činu dotyčných
subjektů s poukazem na výrazný a společensky významný jev, jako je
držení střelné zbraně a důsledky z toho plynoucí.

I s odhlédnutím od toho, že vlastnit a držet střelnou zbraň
není základním lidským právem (a to zajisté ani právem vlastnit ve
smyslu čl. 11 Listiny), přece jenom je na místě uvést, že zájem na
základních právech třetích osob a to takových jako právo na život,
zdraví či ochranu majetku je evidentní a s právem na vlastnictví
a držení zbraně nesouměřitelný. O možnostech sebeobrany již bylo
zmíněno snad i s tím, že tyto možnosti v případě útoku se střelnou
zbraní se stávají minimálními. Proto je na místě v oblasti
možností získání střelné zbraně postupovat uvážlivě a pozorně.
Ohledně úvahy o rozporu napadeného ustanovení zákona o střelných
zbraních a střelivu s čl. 10 odst. 1 Listiny nutno odkázat na již
vyslovené. Snad s dodatkem, že i při vyžadování opisu RT je
samozřejmou povinností správních orgánů policie práva obsažená
v čl. 10 odst. 1 Listiny respektovat a v plném rozsahu ctít.
Listina samotná je základním pramenem právní úpravy ochrany
osobních údajů a spolu s dalšími právními předpisy jako je např.
občanský zákoník, trestní zákon a zákon o přestupcích,
o advokacii, o ochraně osobních údajů v informačních systémech (č.
256/92 Sb.), představují dostatečnou ochranu a garance základních
lidských práv obsažených v čl. 10 odst. 1 Listiny. Ostatně není
ani důvod předem projevit obavu z toho, že příslušný státní orgán
při práci s opisem RT by zmíněná základní práva apriori porušoval
(řada státních orgánů přichází do styku s opisem RT např. při
trestním řízení - policie, st. zastupitelství, soud), a to
i v době, kdy trestní řízení ještě zdaleka není pravomocně
skončeno.

Napadené ustanovení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních
lze potom považovat pouze za vysvětlující, upřesňující
a odstraňující pochyby stran postupu při zjišťování bezúhonnosti
z hlediska cit. zákona. Jde o zákonnou úpravu, která je speciální
se speciálním vymezením pojmu bezúhonnosti z důvodů, které již
byly zmíněny. Zde nutno uzavřít s tím, že vyjádření toho, že při
posuzování bezúhonnosti osoby se nepřihlíží k zahlazení odsouzení
podle zvláštního zákona (rozuměno trestní zákon a trestní řád)
není protiprávní tím méně protiústavní, ale pouze a jenom
odstraňující případné pochybnosti především procesního charakteru.
Tato skutečnost potom nezakládá důvod ani ke zrušení ust. § 44
odst. 2 zákona o střelných zbraních.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům Ústavní soud neshledal
rozpor ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona
o střelných zbraních s Ústavou ČR, ústavními zákony ani
mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, a proto rozhodl
tak, jak je ve výroku uvedeno.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nelze podat odvolání.

V Brně dne 17. února 1999