Pl.ÚS 18/98 ze dne 2. 6. 1999
151/1999 Sb.
N 82/14 SbNU 181
Právo odmítnout základní vojenskou službu pokud je v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Plénum Ústavního soudu České republiky

rozhodlo o návrhu
Okresního soudu Nový Jičín proti Parlamentu ČR, na zrušení ust.
§ 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb.,
o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů, takto:

I.Ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní
službě, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 31. 12.
1999.

II.Ve zbývající části se návrh zamítá .


Odůvodnění
I.
Podáním ze dne 17. 6. 1998 a doplňujícím podáním ze dne 21.
7. 1998, předložil Okresní soud v Novém Jičíně podle § 64 odst.
4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení §
2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní
službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o civilní
službě").

Z návrhu na zahájení řízení o zrušení části zákona vyplynulo,
že v řízení před Okresním soudem v Novém Jičíně je trestně stíhán
obžalovaný R. G. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona. Daného trestného činu
se měl dopustit tím, že po osobním převzetí povolávacího rozkazu
nenastoupil základní vojenskou službu ve stanovené lhůtě a ani
později a tímto jednáním se chtěl jednou pro vždy výkonu vojenské
služby vyhnout. Z důkazů provedených v hlavním líčení je zřejmé,
že obžalovaný je ochoten vykonat civilní službu místo vojenské
služby základní, pokud by mohl o její výkon požádat. Dříve výkon
jak základní vojenské služby, tak civilní služby odmítal, protože
to bylo v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením.
V mezidobí však změnil své smýšlení potud, že výkon civilní služby
se již s jeho svědomím slučuje. Obžalovaný je však odvedencem
a třicetidenní lhůta pro odmítnutí vojenské služby v jeho případě
již uplynula a v dané situaci již tedy nemůže učinit právně
relevantní prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby
a vykonat civilní službu, protože nemůže objektivně vyhovět
podmínkám vyjádřeným v § 2 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona
o civilní službě.

Z čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") plyne, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou
službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím, nebo s jeho
náboženským přesvědčením. Pro obžalovaného je v rozporu s jeho
svědomím a náboženským přesvědčením, právě vykonání základní
vojenské služby. Je ochoten vykonat civilní službu, avšak v jejím
vykonání mu brání již zmiňovaná ustanovení § 2 odst.1 písm. a)
a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě. Do věku, než bude propuštěn
z vojska může tak být povoláván k výkonu základní vojenské služby
a pokud odmítne tuto službu vykonat z důvodu svého svědomí nebo
náboženského přesvědčení, může být dle navrhovatele opakovaně
trestně stíhán. Z uvedených skutečností dovozoval navrhovatel
rozpor § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě
s čl. 15 odst. 3 Listiny, protože uvedené ustanovení zákona
o civilní službě dostatečně neumožňuje využití základního
ústavního práva o odmítnutí základní vojenské služby. Stanovená
lhůta pro uskutečnění prohlášení o odmítnutí výkonu této služby je
prý nepřiměřeně krátká a zákon o civilní službě nepamatuje na
možnost navrácení této lhůty a také jinak neupravuje postup pro ty
odvedence, kteří jsou ochotni vykonat civilní službu v době, kdy
jim uplyne zákonem stanovená lhůta k učinění právně způsobilého
prohlášení o odmítnutí základní vojenské služby, aby tak následně
nebyli nuceni k jejímu výkonu.

Z pohledu trestního stíhání obžalovaného je pak posouzení
uvedené otázky významné v tom, že účelem trestního řízení ve
smyslu § 1 odst. 1 trestního řádu je mimo jiné působit výchovně na
občany v duchu důsledného zachování zákona a plnění povinnosti ve
vztahu ke státu a společnosti. Je tedy i smyslem daného trestního
řízení, aby obžalovaný byl veden ke splnění povinnosti stanovené
mu zákonem, zvláště pokud na splnění této povinnosti má zájem.

Na základě výše uvedených úvah navrhovatel žádal, aby Ústavní
soud svým nálezem zrušil § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona
o civilní službě, a to ke dni vydání nálezu.

II.
Podle § 69 zákona o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal
vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR jako účastníka řízení.

Ta ve svém vyjádření uvedla, že důvodová zpráva k zákonu
o civilní službě otázku přiměřenosti či nutnosti existence 30
denní lhůty neřeší, omezuje se pouze na konstatování, že cílem
zákona je mimo jiné znevýhodnění těch, kteří podávají prohlášení
o odepření výkonu základní vojenské služby až po obdržení
povolávacího příkazu nebo během výkonu služby. Poslanecká sněmovna
dále připomíná, že navrhovatel opomenul skutečnost, že obsah práva
na odepření výkonu vojenské služby podle čl. 15 odst. 3 Listiny je
nezbytné interpretovat v kontextu s čl. 9 Listiny, který jasně
hovoří o tom, že za nucené práce či služby nelze považovat
vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto
povinné vojenské služby. Navíc navrhovatel opomenul zmínit
skutečnost, že česká právní úprava je v porovnání s úpravami
ostatních zemí velmi liberální v tom, že nestanoví žádné ověřování
či komisionální přezkoumávání žádosti o civilní službu, a tak
vlastně o tom, zda vojenskou povinnost vykoná či nevykoná,
rozhoduje občan sám. V tomto ohledu je třeba zmínit, že § 1 odst.
2 zákona o civilní službě dává definicí organizace, u které je
možné tuto službu vykonávat, tak širokou možnost volby, že je
prakticky nemožné, aby branci odmítali civilní službu
s argumentací, že jde taktéž o jakousi formu represe ze strany
státu a že jejich svědomí nebo náboženské přesvědčení jim brání
takovou službu vykonat.

Poslanecká sněmovna dále uvedla, že lze připustit určité
pochybnosti s ohledem na poměrně krátkou lhůtu pro uplatnění práva
na alternativní službu a nemožnost jejího navrácení, tedy
skutečnost napadenou navrhovatelem, ovšem pouze v kontextu
s možností vzniku situací, kdy z objektivních důvodů nelze svoje
právo na podání prohlášení o odepření výkonu základní vojenské
služby v zákonné lhůtě uplatnit (např. pobyt v nemocnici).
V drtivé většině ostatních případů lze považovat zmíněnou 30 denní
lhůtu za přiměřenou danému užití a případné snahy vedoucí k jejímu
zrušení na základě i několikaletého zmeškání, ať už z důvodu
opomenutí či z neznalosti věci, lze pokládat i s ohledem na
zmíněnou liberální právní úpravu této problematiky v České
republice přinejmenším za irelevantní. S vědomím existence
pravidla, že neznalost zákona neomlouvá, je třeba konstatovat, že
odvedenci jsou o možnostech volby civilní služby podrobně
informováni v průběhu odvodního řízení, a proto nelze hovořit ani
o nedostatku informací.

Závěrem svého vyjádření Poslanecká sněmovna uvedla, že
zákonodárný sbor České a Slovenské Federativní Republiky jednal
v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním
pořádkem a právním řádem České republiky. Je proto na Ústavním
soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost
tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Ze Zprávy o 19. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny
národů Federálního shromáždění ČSFR, 3. - 21. 12. 1991, VI.
volební období, 3. a 4. část (dále jen "Zpráva o společné schůzi")
Ústavní soud zjistil, že otázka stanovení či nestanovení lhůty,
v níž má být vykonáno právo na odepření výkonu základní vojenské
služby, byla již předmětem diskuse při projednávání návrhu zákona
ve Federálním shromáždění. Vládní návrh zákona (Tisk FS ČSFR, VI.
volební období č. 848) obsahuje návrh úpravy korespondující
současnému znění zákona, tj. navrhuje se omezení doby, ve které
lze zmíněné právo vykonat, tj. pro odvedence nejpozději do 30 dnů
po ukončení odvodního řízení. Stejná navrhovaná úprava je obsažena
i v návrhu výborů branných a bezpečnostních Sněmovny lidu
a Sněmovny národů (Tisk FS ČSFR, VI. volební období, č. 946). Na
jednání 19. společné schůze byl předložen i návrh dvou poslanců FS
(Tisk FS ČSFR, VI. volební období, č. 924), v němž je doba pro
vykonání práva odepřít výkon základní vojenské služby neomezená.
V těchto hranicích probíhala i diskuse poslanců při projednávání
těchto návrhů. Poslankyně R. Šormová (viz Zpráva o společné
schůzi, s. 836) uvedla: "Vycházíme-li z předpokladu, že nikdo
nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je v rozporu
s jeho svědomím, že tedy každý má právo odmítnout z důvodu svědomí
vojenskou službu, dále že žádná komise či porota nemůže zkoumat
a hodnotit svědomí občana a že tedy občan o námitkách svědomí
podává prohlášení, které nelze objektivně přezkoumávat, pak z toho
pro mne vyplývá jednoznačný závěr, že totiž zákon, má-li být
v souladu s Listinou základních práv a svobod, může stanovit
podrobnosti pro výkon práva na odmítnutí vojenské služby, ale
nemůže skupině občanů toto právo odejmout." Naproti tomu poslanec
J. Skalický (Zpráva o společné schůzi, str. 857) uvedl: "Musíme se
potom ptát, jakožto zákonodárce, jestliže takto chápeme svoji
roli, jestliže můžeme interpretovat právo na změnu smýšlení jako
právo na odstoupení od dobrovolně přijatých závazků. Je nutno
zachovat princip, že odvodní řízení formuluje určitý závazek
vykonat vojenskou službu, je zde maximálně možné ponechat jistou
výpovědní lhůtu, jak ji navrhuje tisk 946 v § 2 odst. 1 písm.
a) a b). Není ovšem možné podle našeho názoru podpořit návrh,
který tuto lhůtu prodlužuje až do doručení povolávacího příkazu."
Ze Zprávy o společné schůzi dále vyplynulo, že pozměňovací návrhy
týkající se lhůty, v níž má být vykonáno právo na odepření výkonu
základní vojenské služby nebyly přijaty.

Ze Zprávy o společné schůzi (str. 1251) vyplývá, že zákon
o civilní službě byl schválen dne 12. 12. 1991 potřebnou většinou
hlasů.



K výzvě Ústavního soudu podal své stanovisko k předmětnému
návrhu i ministr obrany ČR. Ve svém stanovisku uvádí, že
nepovažuje současnou právní úpravu za takovou, která by byla
v rozporu s Listinou. Podle čl. 4 odst. 2 Listiny mohou být za
podmínek uvedených v Listině stanoveny meze základních práv
a svobod. V čl. 15 Listiny je vedle zakotvení zákazu nuceného
výkonu vojenské služby, pokud je v rozporu se svědomím nebo
náboženským vyznáním, současně uvedeno, že podrobnosti stanoví
zákon. Zákon o civilní službě stanovil tedy v § 2 odst. 1 písm. a)
uvedenou třicetidenní lhůtu jako podrobnost, kterou současně
stanovuje časovou mez uvedeného práva. Časovou neomezeností
uvedeného práva nebo jeho volnější úpravou by došlo k ohrožení
doplňování Armády ČR, čímž by byla výrazně oslabena realizace
základní povinnosti státu ve smyslu čl. 1 ústavního zákona č.
110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Stanovení termínů pro
podávání prohlášení o odepření výkonu vojenské služby je nezbytné
k důslednému plnění ustanovení čl. 4 odst. 1 ústavního zákona č.
110/1998 Sb. a branného zákona příslušnými vojenskými správními
úřady. V letech 1991 a 1992, kdy v důsledku platnosti zákona č.
73/1990 Sb., o civilní službě, mohl odvedenec nebo i voják
odmítnout vojenskou službu prakticky kdykoliv, došlo k vážným
nedostatkům v oblasti doplňování vojenských útvarů, výcviku,
morálky, rozpadu některých vojenských jednotek a poklesu
bojeschopnosti. Ve stanovisku ministra obrany ČR se dále uvádí, že
návrh na zrušení části zákona o civilní službě je nesystémový a je
vytržen z kontextu dalších ustanovení tohoto zákona. Navrhuje se
i zrušení § 2 odst. 2, ve kterém je stanoveno, že k prohlášením
podaným po lhůtách se nepřihlíží, aniž by se vzal zřetel k dalším
lhůtám, které by v zákonu zůstaly po navrhovaném zrušení
třicetidenní lhůty. Navrhovaným opatřením by se tak např.
znemožnilo podání prohlášení o odepření výkonu vojenské služby těm
odvedencům, kterým nebude udělen odklad, čímž by došlo k porušení
ústavně zakotvené rovnosti občanů. Z výše uvedených důvodů proto
ministr obrany ČR nedoporučuje předložený návrh realizovat.

III.
Ústavní soud při projednávání předmětné otázky vycházel
z ust. čl. 15 odst. 1 Listiny, které každému zaručuje svobodu
myšlení, svědomí a náboženského vyznání včetně práva každého
změnit své náboženství nebo víru, popřípadě být bez náboženského
vyznání. Tato práva mají absolutní charakter v tom smyslu, že
nikdo nemůže být podroben takovému opatření, jehož cílem je změna
procesu a způsobu myšlení, nikoho nelze nutit, aby změnil svoje
myšlení, náboženské vyznání nebo víru. Při jejich ochraně se jedná
o respektování "vnitřního" rozměru těchto práv, který vylučuje
jakýkoliv nátlak nebo ovlivňování myšlení, svědomí a náboženského
vyznání. Tato práva v důsledku jejich absolutního charakteru není
proto možné omezovat zákonem. Součástí svobody myšlení, svědomí
a náboženského vyznání je i právo nevykonávat vojenskou službu,
pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím nebo
náboženským vyznáním jedince. V obecné rovině proto i pro právo
nevykonávat vojenskou službu platí výše uvedená charakteristika,
tj. jedná se o právo absolutní s vnitřním rozměrem, které není
možno omezovat zákonem.

Svědomí, myšlení, náboženské vyznání, víra včetně zákazu
donucování k výkonu vojenské služby, pokud je v rozporu s těmito
kategoriemi, jsou svou vnitřní povahou nedotknutelné, a proto ani
nepodléhají (nemohou podléhat) žádným zákonným omezením. Současně
však je třeba vidět, že většina těchto práv nabývá reálné hodnoty
jen tehdy, jestliže je možné tato práva i veřejně, tj. navenek
identifikovatelným způsobem projevit. Právo veřejně projevovat
svoje myšlení, přesvědčení, náboženské vyznání nebo víru je rovněž
garantováno Listinou, a to v čl. 16 ve vztahu k náboženství a víře
a v čl. 17 jako svoboda projevu obecně. Je samozřejmé, že spektrum
či rozsah vnějších projevů je velmi široký a s některými z nich
právní řád spojuje i konkrétní právní následky.

Veřejné projevy myšlení, svědomí, náboženského vyznání nebo
víry však podle Listiny (a na rozdíl od jejich vnitřní podstaty)
nepožívají absolutní volnost projevu jejich nositelů. Stejně jako
čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
tak i čl. 16 odst. 4 Listiny pro právo svobodně projevovat své
náboženství a víru a čl. 17 odst. 4 obecně pro svobodu projevu
podřizují výkon těchto práv potřebám demokratické společnosti
a připouštějí možnost jejich omezení, jde-li o opatření
v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod
druhých, bezpečnosti státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného
zdraví a morálky. Omezení těchto práv může být učiněno jen zákonem
a musí respektovat další obecné principy zakotvené Ústavou ČR
a Listinou, zejména zákaz diskriminace.

Jestliže právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je
v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním, je začleněno
v čl. 15 odst. 3 Listiny, pak podle názoru Ústavního soudu nelze
k posuzování tohoto práva přistupovat jinak než jak bylo uvedeno
výše. Z uvedeného vyplývá, že i v případě tohoto práva je nezbytné
rozlišovat jeho vnitřní a vnější stránku, tj. vnitřní přesvědčení
nevykonávat vojenskou službu pro rozpor se svědomím nebo
náboženským vyznáním, a vnější projev takového přesvědčení, tj.
odmítnutí výkonu vojenské služby. Vnitřní stránka tohoto práva je
absolutní a neregulovatelná, vnější stránka, tj. výkon tohoto
práva navenek je naopak regulovatelná a může být i omezena za
určitých stanovených podmínek. Pro vnější projev práva nevykonávat
vojenskou službu je možnost jeho regulace zákonem navíc samostatně
stanovena přímo v čl. 15 odst. 3 věta druhá Listiny.
Skutečnost, že vnější projevy svědomí, náboženského vyznání
s cílem odmítnout vojenskou službu, nemají "autonomní" charakter
a od jiných projevů náboženského vyznání či svědomí oddělený
(odlišný) právní režim, plně potvrzuje i dosavadní judikatura
evropské komise pro lidská práva. I když v Úmluvě o lidských
právech a základních svobodách není možno najít základní právo
odmítnout vojenskou službu z důvodů svědomí nebo náboženského
vyznání a čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy ponechává smluvním stranám
volnost uznat nebo neuznat důvody svědomí pro odmítnutí vojenské
služby, stížnosti jednotlivců přicházející komisi ze států,
v nichž se uznává právo odmítnutí vojenské služby z důvodů
svědomí, jsou pravidelně zařazovány do celkového rámce práva na
svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání podle čl. 9
Úmluvy. Pokud se jedná o omezení vnějšího projevu náboženského
vyznání nebo přesvědčení (čl. 9 odst. 2 Úmluvy) komise pro lidská
práva v případu Grandrath (stížnost 2299/64) zdůraznila: "Každý
z článku 8 až 11 garantuje ve svém odstavci 1 určitá práva, ale ve
svém odstavci 2 současně smluvní strany zmocňuje k jejich omezení
za předpokladu splnění určitých podmínek. V případě, že strany
tato práva omezí, jsou stále vázány ustanoveními čl. 14 Úmluvy.
Stanovení omezení diskriminačním způsobem vede k porušení článku
14 Úmluvy ve spojení s čl. 9 Úmluvy." Jinými slovy řečeno, komise
pro lidská práva respektuje omezení vnějších projevů náboženského
vyznání nebo přesvědčení, včetně těch, jejichž cílem je odmítnutí
vojenské služby, ale zkoumá, zda takováto omezení stanovená
zákonem a "nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné
bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky anebo
ochrany práv a svobod druhých" nemají diskriminační charakter.

Stejně jako čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, tak i čl. 16 odst. 4 Listiny podřizují výkon
ústavního práva veřejně projevovat svoje smýšlení potřebám
demokratické společnosti. Článek 16 odst. 4 Listiny výslovně
uvádí, že "Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li
o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné
bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod
druhých."

Na základě výše uvedených rozborů a úvah lze částečně shrnout
tak, že právo odmítnout výkon vojenské služby pro rozpor se
svědomím nebo náboženským vyznáním je vnějším projevem práva na
svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání a víry včetně práva
nekonat vojenskou službu, pokud je s nimi v rozporu, a jako vnější
projev může být také zákonem omezeno v souladu s obecnými principy
zakotvenými Ústavou ČR a Listinou.

Jádrem předmětné věci je otázka, zda omezení práva odmítnout
výkon vojenské služby pro rozpor se svědomím nebo náboženským
vyznáním může mít i podobu časového omezení, tj. stanovení
časového prostoru, v němž toto právo může být vykonáno.

V souvislosti s projednáváním předmětné věci zkoumal Ústavní
soud i vnitrostátní právní úpravu některých států již
s přihlédnutím jen k výše specifikovanému jádru případu.
Vnitrostátní právní předpisy Rakouska, Belgie, Dánska, Francie,
Itálie, Německa a Slovenska stanovují konkrétní časové lhůty pro
podání prohlášení o odmítnutí vojenské služby, a to v rozmezí 10
(Rakousko) až 60 dní (Itálie) od zákonem určených rozhodujících
skutečností. Všeobecný požadavek kladený na tyto vnitrostátní
úpravy je ten, aby tyto předpisy byly uplatňovány nediskriminačním
způsobem, tj. stejně vůči všem oprávněným osobám. Právní předpisy
těchto států potvrzují rovněž to, že ne každý a kdykoliv projevený
vnější projev svědomí (náboženského vyznání) má "automatický"
následek odmítnutí vojenské služby. Za právně relevantní projev
oprávněné osoby je považován jen ten projev, který byl uskutečněn
v zákonem stanovené lhůtě.

Uvedenou problematikou se zabývaly i Ústavní soudy některých
států, jejich judikatura je však velmi odlišná a odráží různé
názory a různé přístupy. Shodně např. judikovaly italský Ústavní
soud a německý Ústavní soud, které konstatovaly, že jedinec musí
mít právo odmítnout výkon vojenské služby z důvodu svědomí nebo
náboženského vyznání nejen v časově omezeném období po ukončení
odvodního řízení, ale i v časově ohraničené době po zahájení
výkonu vojenské služby. Slovenský Ústavní soud, jehož ústavní
nález by nám měl být nejbližší vzhledem k tomu, že se zabýval
posuzováním stejného zákona, naproti tomuto judikoval, že úprava
daná zákonem č. 18/1992 Sb., o civilní službě, není v rozporu
s Ústavou SR, tj. ponechal v platnosti napadené ust. § 2 odst. 1
písm. a) a § 2 odst. 2 cit. zákona.

Jestliže připustíme, že právo odmítnout výkon vojenské služby
pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním je vnějším
projevem svobody myšlení, svědomí, náboženského vyznání a víry,
pak je jednoznačně dána možnost jeho omezení v hranicích čl. 15
odst. 3 věta druhá, čl. 16 odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny.
Vzhledem k vnitřnímu základu těchto práv i při využívání ústavního
práva změnit svoje náboženské vyznání nebo víru nikdo nebrání
(a ani nemůže bránit) oprávněné osobě, aby svoje náboženské
vyznání nebo víru změnila. Pokud však jde o veřejný projev takto
změněného náboženského vyznání nebo víru ve smyslu zákona
o civilní službě, je důvodem k odmítnutí vojenské základní
(náhradní) služby nebo vojenských cvičení jen ten, který je
uplatněn v zákonem stanovených lhůtách a způsobem zákonem rovněž
určeným. Časová neomezenost tohoto práva by mohla vážně narušit
bezpečnost státu a ohrozit plnění jeho úkolů souvisejících s jeho
obranou nejen uvnitř ale i navenek v rámci mezinárodních smluv
přijatých ČR. Obdobné zkušenosti se objevily v souvislosti
s aplikací dřívější právní úpravy civilní služby, tj.
v souvislosti se zák. č. 73/1990 Sb., o civilní službě, který
v § 2 odst. 1 stanovil, že právo odmítnout výkon vojenské činné
služby z důvodů náboženského vyznání nebo morálního přesvědčení
vykonává občan písemným prohlášením, aniž by současně stanovil
jakékoliv časové omezení pro výkon tohoto práva. Neudržitelnost
takto široce koncipovaného práva odmítnout výkon vojenské služby
z hlediska zajištění bezpečnosti státu byla jedním z hlavních
důvodů nové právní úpravy civilní služby v relativně krátkém čase
(návrh nové právní úpravy byl předložen již v roce 1991 a téhož
roku přijat).

Základní otázkou ve světle již uvedených skutečností je tedy
právě to, zda je rozumné a ústavně akceptovatelné stanovení doby
právě oněch 30ti dnů, v rámci kterých lze učinit prohlášení
o odmítnutí vykonat vojenskou základní službu (z důvodů svědomí či
náboženského vyznání) a také to, zda je rozumné a ústavně
akceptovatelné, že tato lhůta počíná běžet od stanovení určité
události (tedy ukončení odvodního řízení). Zde je snad na místě
připomenout, že právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského
vyznání (které je nepochybně zaručeno) se v určitém časovém
okamžiku váže (vztahuje) k určité skutečnosti, kterou je právě
výkon vojenské základní služby. Tedy služby, která je službou
veřejnou, směřující ve prospěch státu a jeho občanů, přinejmenším
z hlediska jeho obrany (pochopitelně včetně obrany všech zásadních
demokratických hodnot, na kterých je Česká republika vybudována).
Je také zřejmé, že právě armáda je tím, kdo je především povolán
k tomu, aby zmíněné hodnoty chránil. Aby tak mohla činit
efektivně, musí k tomu mít vytvořeny základní předpoklady, mimo
jiné také jasně a přehledně určené podmínky i ve vztahu k počtu
občanů, o kterých s určitostí ví, že vojenskou službu v určité
době vykonají a že je bude moci pro případnou obranu státu využít.
Bez této možnosti by obrana státu a jeho občanů (a v konečném
důsledku i hodnot, na kterých ČR stojí), byla velmi komplikovaná
a v zásadě (při neexistenci armády profesionální) takřka nemožná.
Z tohoto pohledu se potom ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona
o civilní službě jeví jako přiměřené uvedeným skutečnostem, a to
včetně stanovení doby plynoucí od skončení odvodního řízení.
Jistěže lze polemizovat o tom, zda člověk (v 18ti letech) je
mentálně vyzrálý, včetně jeho vztahu k vlastnímu svědomí či
náboženskému přesvědčení a zda je v tomto směru jeho vývoj
ukončen. Patrně nikoli a lze namítat, že jeho vývoj je
permanentní. Z hlediska uvažovaných důsledků však opravdu nelze
přehlédnout, že pokud by vývoj svého přesvědčení uplatňoval
v kterékoliv fázi svého života (samozřejmě ve vztahu k vojenské
službě), zřejmě by budování armády a z tohoto pohledu zajišťování
obrany státu a jeho občanů z valné části ztratilo svůj význam. Lze
si snad představit i stanovení mírně rozdílné lhůty (pro příslušné
prohlášení) i snad jinou událost, od které by lhůta měla plynout.
Zajisté by však podle přesvědčení Ústavního soudu neměla být
výrazně rozdílná od lhůty, která je vyjádřena současnou zákonnou
úpravou (v § 2 odst. 1 písm. a) zákona o civilní službě).
Z uvedených pohledů lze mít za to, že současná právní úprava je
ústavně akceptovatelná, když je v ní dostatečně obsažena možnost
v rozumné době a za rozumných okolností se svobodně a odpovědně
rozhodnout a své přesvědčení vyjádřit.

Z hlediska legislativně technického a aplikačního je nutno si
uvědomit, že je navrhováno zrušení § 2 odst. 1 písm. a) zákona
o civilní službě. Jestliže by Ústavní soud tomuto návrhu v plném
rozsahu vyhověl, znamenalo by to ve svém důsledku, že jedinec,
který by byl odveden v rámci odvodního řízení a nežádal odklad
(resp. odklad nebyl povolen) by vůbec nemohl své právo na
odmítnutí vojenské služby vykonat. Výčet § 2 odst. 1 cit. zákona
je taxativní a právo odmítnout je přiznáno pouze těm skupinám
občanů, které jsou zde výslovně uvedeny. Nálezem Ústavního soudu
by tak byla založena diskriminace jedné skupiny občanů, majících
brannou povinnost, a to skupiny nejrozsáhlejší - odvedenců bez
odkladu vojenské služby. Zrušujícím nálezem by tak bylo dosaženo
cíle přesně opačného než bylo účelem podaného návrhu, tj. zbavení
jedince tohoto práva místo časového rozšíření tohoto práva.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že
ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona o civilní službě není v rozporu
s čl. 15 odst. 3 Listiny, a proto návrh na zrušení uvedeného
ustanovení zamítl.

Součástí podaného návrhu byl i návrh na zrušení § 2 odst. 2
zákona o civilní službě, který stanoví, že k prohlášením podaným
po lhůtách uvedených v § 2 odst. 1 cit. zákona se nepřihlíží;
jinými slovy je zde stanoven prekluzivní charakter lhůt a jejich
marným uplynutím zaniká právo odmítnout výkon vojenské služby.
Napadená právní úprava nepřipouští navrácení lhůty ani pro
případy, kdy její zmeškání bylo způsobeno objektivně existujícími
skutečnostmi stojícími mimo vůli jedince. Jestliže v souvislosti
s časovým omezením práva odmítnout výkon vojenské služby dospěl
Ústavní soud k závěru, že samotné časové omezení není porušením
ústavně zaručených práv, při posuzování § 2 odst. 2 zákona
o civilní službě lze namítat, že při používání ustanovení o mezích
základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu
(čl. 4 odst. 4 věta první Listiny). Ústavní soud proto vyhověl
podanému návrhu v jeho druhé části a zrušil § 2 odst. 2 zákona
o civilní službě právě s odkazem na výše uvedené ust. čl. 4 odst.
4 Listiny. I když Listina v čl. 15 odst. 3 stanoví, že podrobnosti
realizace práva odmítnout vykonávat vojenskou službu stanoví
zákon, je obsah této právní úpravy limitován i dalšími ustanovení
Listiny. Nemůže být uplatňována taková právní úprava, která by
zasahovala absolutně samu podstatu práva odmítnout vykonávat
vojenskou službu stanovením zániku práva pouhým uplynutím času.
Taková je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, protože není šetřeno
podstaty a smyslu předmětného základního práva, když je výrazným
způsobem omezena možnost jeho uplatnění, což by mohlo vyvolat újmu
na právech jedince právě pro uplatňování základních práv a svobod
(čl. 3 odst. 3 Listiny). Ústavní soud si je vědom změny právní
situace, kterou vyvolá jeho rozhodnutí o zrušení § 2 odst. 2
zákona o civilní službě, a proto napadené ustanovení zákona
o civilní službě zrušil k 31. 12. 1999 tak, aby Parlament ČR mohl
upravit možnost prominutí zmeškaní lhůty, v níž může občan vykonat
svoje právo odmítnout vykonávat vojenskou službu, tedy nalézt
způsob jak změnit v naznačeném směru dosud trvající stav a zmírnit
tak přílišnou tvrdost zákona obsaženou ve stávajícím znění § 2
odst. 2 zákona o civilní službě.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 2. června 1999