Pl.ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999
38/1999 Sb.
N 19/13 SbNU 131
Nenastoupení služby v ozbrojených silách
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Plénum Ústavního soudu

, rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu
Nejvyššího soudu České republiky podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České
republiky na zrušení ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona č.
92/1949 Sb., ve znění změn a doplňků, jakož i § 269 a § 270 zákona
č. 140/1961 Sb., za účasti Nejvyššího soudu ČR, a Parlamentu České
republiky jako účastníků řízení, jakož i M. D., a M.P., obou
zastoupených JUDr. L.M. advokátem, jako vedlejších účastníků,
takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění

I.
Dne 16. 7. 1998 předložil senát trestního kolegia
Nejvyššího soudu ČR Ústavnímu soudu České republiky v souladu
s čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR návrh na zrušení ustanovení § 22 odst.
1 branného zákona, jakož i ustanovení § 269 a § 270 trestního
zákona. Podle článku 95 odst. 2 Ústavy ČR může tak soud učinit,
dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito,
je v rozporu s ústavním zákonem. Návrh senátu trestního kolegia
podepsaný jeho předsedou JUDr. Stanislavem Rizmanem se odvolává
též na § 224 odst. 5 trestního řádu, podle něhož soud přeruší
trestní stíhání, má-li za to, že zákon jehož užití je v dané
trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je
v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má
přednost před zákonem a předloží v takovém případě věc Ústavnímu
soudu.

Protože o šest dní později, 22. 7. 1998, byl Nejvyšším
soudem předložen Ústavnímu soudu zcela shodný návrh na zrušení
těchže právních ustanovení, podepsaný předsedou senátu trestního
kolegia JUDr. Pavlem Šámalem, byl tento návrh soudcem zpravodajem
JUDr. Antonínem Procházkou odmítnut (sp. zn. Pl. ÚS 21/98) s tím,
že projednání tohoto návrhu brání překážka věci zahájené. Podnětem
k tomuto návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu byla
zejména také skutečnost, že ministryně spravedlnosti se obrátila
na Nejvyšší soud se stížností pro porušení zákona poté, co byl
stěžovatel M. P. odsouzen podle § 269 odst. 1 trestního zákona
opětovně pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách
k trestu odnětí svobody, přičemž důvodem bylo již předcházející
trvalé odepření výkonu služby na základě svědomí a náboženského
vyznání. Konečně pak byla IV. senátem Ústavního soudu z téhož
důvodu odmítnuta ústavní stížnost M.D. zastoupeného JUDr. L. M.
spojená rovněž s návrhem na zrušení § 269 a § 270 trestního
zákona.

Ústavní soud proto nejprve zjistil, že jde u návrhů obou
senátů Nejvyššího soudu o zcela shodný návrh a vzal na vědomí,
že rozhodnutí o návrhu na zrušení právních předpisů dříve
podaném bude třeba chápat jako věc rozsouzenou vůči stejnému
návrhu dalšímu. Na tom nic nemění skutečnost, že oba senáty
Nejvyššího soudu předložily shodný návrh na základě řízení o
konkrétních kauzách, jež mají navzájem i své odlišné aspekty.



Poté, co Ústavní soud ověřil formální náležitosti podání,
postoupil návrh na zrušení právních předpisů Parlamentu České
republiky, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení k návrhu písemně
vyjádřil. Dne 13. 10. 1998 obdržel Ústavní soud vyjádření
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, podepsané
předsedou Poslanecké sněmovny, prof. ing. Václavem Klausem, CSc.

Návrh Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení § 22 odst.
1 branného zákona a § 269 a § 270 trestního zákona poukazuje na
to, že součástí branné povinnosti je i služební povinnost, tj.
povinnost včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu.
Vznik a zánik služební povinnosti (§ 20 branného zákona) je
upraven v § 21 a § 22 cit. zákona. Služební povinnost končí
propuštěním z vojska. V § 22 cit. zákona se upravuje celkem pět
důvodů, umožňujících propuštění občana z vojska. Mezi nimi není
jako důvod propuštění uvedeno odsouzení pro trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního
zákona z čehož plyne, že tato povinnost trvá i po pravomocném
odsouzení pro uvedený trestný čin.

V návrhu se dále uvádí, že tato zákonná úprava příslušným
vojenským orgánům ukládá každého, kdo má služební povinnost,
k výkonu vojenské služby povolat a dbát na to, aby ji splnil.
Orgány vojenské správy musí takto postupovat až do doby, než občan
tuto povinnost splní. § 269 trestního zákona nezbavuje orgány
vojenské správy povinnosti takového občana opětovně k vojenské
činné službě povolat.

Ústavní soud svým nálezem, sp. zn. IV. ÚS 81/95, jakož
i dalšími nálezy dospěl k závěru, že pro trestný čin nenastoupení
služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona
může být občan odsouzen pouze jednou a každé další nenastoupení
vojenské činné služby, při kterém obviněný pouze setrvává na své
dříve projevené vůli, vojenskou službu nenastoupit, je totožným
skutkem, protože jde o stejné jednání a stejné následky. Další
stíhání v takovém případě se považuje za porušení zásady "ne bis
in idem", tj. zásady, že nikdo nemůže být stíhán za čin, pro který
již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tím podle
názoru Nejvyššího soudu vzniká situace, kdy na jedné straně
splnění významné občanské povinnosti vynutitelné není a na druhé
pak orgány vojenské správy mají zákonem uloženou povinnost trvat
na vykonání vojenské služby. Kdyby tak nepostupovaly, jednaly by
v rozporu se zákonem.

Tuto situaci pokládá Nejvyšší soud z hlediska právního
státu za neúnosnou. V právním státě musí být plnění povinnosti
vynutitelné a nesplnění významné zákonem stanovené povinnosti
sankcionováno, anebo by měl stát od ukládání takové povinnosti
ustoupit. Situace, kdy občan přes formální zakotvení povinnosti
v zákoně, tuto povinnost reálně nemá, zatímco státní orgány
v důsledku zakotvení této povinnosti v zákoně jsou povinny na
jejím splnění trvat, je protiústavní. Zákon musí být zřetelný
a dostatečně přesný, aby občané i státní orgány mohly regulovat
své chování. U každého zákona zasahujícího do základních práv
jednotlivce je třeba uvážit, zda a do jaké míry jsou jeho příkazy
zřetelně a přesně definovány a zda jsou vhodné, potřebné
a přiměřené svému účelu. Právní nejistota občanů plynoucí
z nezřetelného a nepřesného vymezení zákonných ustanovení znamená
ztrátu věrohodnosti právního státu.



Z výše uvedených důvodů pokládá Nejvyšší soud za nezbytné
uvést ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona do souladu
s požadavkem čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to
upřesnění důvodů propuštění z vojska jejich doplněním o další
případ, totiž osob pravomocně odsouzených pro trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního
zákona.

V tomto smyslu se obrátila předsedkyně Nejvyššího soudu ČR
10. 8. 1998 na ministra obrany. Dne 9. 9. 1998 obdržela odpověď
ministra Vetchého se sdělením, že navrženou úpravu branného zákona
odmítá s tím, že nově navrhovaný branný zákon již vůbec neobsahuje
ustanovení o propuštění z vojska, a že z hlediska rovnosti občanů
nelze některé z nich zprostit branné povinnosti jen proto, že pro
odmítnutí vojenské činné služby byli již potrestáni. To se týká
obzvláště mimořádné služby za stavu ohrožení státu nebo za
válečného stavu. V souvislosti s přípravou nového branného zákona
se též navrhuje novelizace § 269 odst. 1 trestního zákona.

Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
dle § 69 zákona o Ústavním soudu vyjadřuje pochybnosti o návrhu
Nejvyššího soudu. Uvádí zejména, že: "Pochybnosti lze mít i o tom,
zda v uplatňování státní moci v posuzovaných případech podle § 22
odst. 1 branného zákona lze při důsledném respektování nálezů
Ústavního soudu vztahujících se k této věci spatřovat nesoulad
s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. navrhovatel
z hlediska případného zrušení předmětného ustanovení dostatečně
neobjasnil důvody, které jej vedly k názoru o protiústavnosti výše
uvedeného stavu, resp. citovaného ustanovení branného zákona". Dle
citovaného vyjádření se nepovažuje povinnost státních orgánů
zasílat občanům opětovné povolávací rozkazy v daném kontextu za
relevantní. Dále se uvádí, že případné doplnění § 22 odst. 1
branného zákona o další důvod propuštění z vojska spočívající
v odsouzení podle § 269 trestního zákona, by mohlo ve svých
důsledcích vést i k tomu, že by byl výkon vojenské služby
v budoucnu znemožněn i občanovi, který byl pro tento trestný čin
odsouzen a později projevil vůli vojenskou službu absolvovat.
Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR souhlasí s požadavkem
na přesné, jasné a jednoznačné vymezení jednotlivých ustanovení
právních předpisů. Má však za to, že při posuzování dané věci bude
třeba vzít v úvahu, zda se v případě § 21 odst. 1 branného zákona
jedná skutečně pouze o neúplnost tohoto ustanovení vyplývající
z příslušných nálezů Ústavního soudu, anebo zda zachování platného
znění tohoto ustanovení je odůvodněno zájmem nerozšiřovat důvody
pro propuštění z vojska i na občany odsouzené pro nenastoupení
služby v ozbrojených silách. Zakotvení takového dalšího důvodu by
totiž mohlo ohrozit plnění úkolů ozbrojených sil zejména v době
branné pohotovosti státu.

Pokud jde o návrh na zrušení § 269 a § 270 trestního
zákona, poukazuje vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na
skutečnost, že jak ústavností, tak i vymezením skutkové podstaty
trestného činu podle § 269 trestního zákona se ve svých nálezech
již opětovně zabýval Ústavní soud. V této souvislosti vyjádřil
názor, že skutková podstata tohoto trestného činu je poměrně
přesně a konkrétně definována. Vyjádření poukazuje rovněž na to,
že Ústavní soud dospěl k názoru, že zmíněné ustanovení, jakkoli
zřejmě vyžaduje úpravy, není ve své podstatě neústavní, jak o tom
svědčí např. nález Ústavního soudu č. 32/1997 Sb.

V závěru vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se
uvádí, že jak trestní zákon č. 140/1961 Sb., tak i branný zákon
č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byly schváleny
potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsány
příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny. Za tohoto
stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor
jednal v přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu s
Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem. Je na Ústavním
soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost
těchto zákonů a přijal příslušná rozhodnutí.

Ve svém vyjádření z 1. 2. 1999 předložil JUDr. L. M.
stanovisko vedlejších účastníků, M. P. a M. D., k návrhu
Nejvyššího soudu na zrušení výše uvedených právních předpisů.
Vedlejší účastníci vítají snahu řešit otázku uplatnění práva na
odepření vojenské služby. Podle jejich názoru je třeba ustanovení
§ 22 odst. 1 branného zákona zrušit za předpokladu, že by nebylo
možno do výkladu tzv. jiných okolností působících zánik branné
povinnosti dle písm. d) tohoto ustanovení zahrnout i předchozí
pravomocné odsouzení pro trvalé odepření vojenské služby. Pokud
problém spočívá pouze v nesprávném výkladu "jiných okolností", pak
by vedlejší účastníci neviděli nutnost rušit § 22 odst. 1 branného
zákona. Dále se v tomto stanovisku upozorňuje i na § 11 odst. 1
zákona o civilní službě č. 18/1992 Sb., v platném znění, podle
něhož mohou dosáhnout propuštění z vojska osoby, jež byly
"pravomocně odsouzeny za odmítnutí výkonu vojenské služby nebo
vojenských cvičení motivované důvody svědomí nebo náboženského
vyznání", ovšem pouze za předpokladu, že právní moc rozsudku
nastala před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě,
tj. před 14. březnem 1990. Dle názoru vedlejších účastníků by
postačilo zrušit v § 11 odst. 1 zákona o civilní službě, č.
18/1992 Sb., pouze slova: "před účinností zákona č. 73/1990 Sb.,
o civilní službě". Pokud pak jde o ustanovení § 269 a 270
trestního zákona, navrhují vedlejší účastníci jejich zrušení
nálezem Ústavního soudu s poskytnutím lhůty k nové úpravě.

II.
Návrh Nejvyššího soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR
a dle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
nepřenáší na Ústavní soud svou pravomoc rozhodovat konkrétní
soudní případy. Úkolem Ústavního soudu - a to na požádání
kteréhokoli z obecných soudů - je pouze zjistit, zda ten či onen
zákon, jehož má být obecným soudem při řešení věci použito, je či
není v rozporu s Ústavou, ústavními zákony, Listinou základních
práv a svobod, jakož i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy.
Zjišťování ústavnosti napadeného ustanovení zákona má povahu
kontroly abstraktní normy, neboť při posouzení ústavnosti tohoto
ustanovení Ústavní soud rozhoduje, aniž by projednával nebo
posuzoval onu konkrétní věc, jež je předmětem řízení před obecnými
soudy a jež přiměla obecný soud k vyžádání rozhodnutí Ústavního
soudu o ústavnosti předpisu, jehož má být v konkrétní věci
použito.

Ústavní soud po zvážení návrhu na zrušení § 22 odst. 1
branného zákona a § 269 a § 270 trestního zákona, jakož
i stanovisek k tomuto návrhu dospěl k názoru, že přes veškeré
výhrady k dosavadní úpravě, návrh na zrušení těchto ustanovení pro
jejich namítaný rozpor s Ústavou není důvodný.

Postup při odepření výkonu vojenské služby z důvodů
svědomí nebo náboženského vyznání upravuje zákon č. 18/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, podle něhož prohlášení o odepření
vojenské služby z výše uvedených důvodů může podat odvedenec
nejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního řízení. V § 1 odst. 1
cit. zákona se stanoví, že ten, kdo odmítá vykonávat vojenskou
službu z uvedených důvodů, podléhá povinnosti civilní služby,
jejíž nesplnění je sankcionováno v § 272a až 272d trestního
zákona. Pokud pak jde o osoby, jež odmítají vykonat vojenskou
službu přes to, že neprokázaly závažné důvody svědomí nebo vyznání
anebo nedodržely zákonnou lhůtu pro své prohlášení, upravuje
trestní zákon dvě varianty postihu: § 269 je zaměřen na osoby,
které nenastoupí vojenskou činnou službu v úmyslu trvale se jí
vyhnout a § 270 pak postihuje každého, kdo nenastoupí, byť
z nedbalosti, službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí
lhůty stanovené v povolávacím rozkazu.

Dosavadní právní úprava reflektuje ústavní požadavek
článku 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v poněkud
zeslabené podobě, takže důvod rozporu s vlastním svědomím nebo
náboženským vyznáním je v zákoně č. 18/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, jaksi jednoduše "pokryt" osobním prohlášením
dotčené osoby. Trestní zákon v § 269 také opět vyzdvihuje
subjektivní stránku, neboť nosnou konstrukcí tohoto ustanovení
jsou dva aspekty: úmysl nenastoupit vojenskou službu a osobní
projev svědčící o trvalosti tohoto úmyslu. Interpretace těchto
náležitostí klade jistě případ od případu vyšší nároky na
posouzení věci obecnými soudy. Rozhodnutí o odmítnutí vojenské
služby z důvodu svědomí má být podloženo zásadními námitkami
ideové povahy, nikoli pouze nechutí splnit tuto občanskou
povinnost. Dle Listiny základních práv a svobod musí jít o rozpor
s vlastním svědomím nebo náboženským vyznáním, tedy o závažné
mravní rozhodnutí.

Lze připustit, že navržené zrušení zákonných ustanovení by
patrně umožnilo novou právní úpravu formulovanou snad i tak, že by
vojenským správám výslovně znemožňovala opětovné povolávání
k výkonu činné vojenské služby těch, kteří již byli za týž čin
dříve odsouzeni anebo zproštěni obžaloby. Stejného efektu by
dosáhlo jistě i zařazení uvedené skupiny do okruhu osob
splňujících podmínky propuštění z vojska v § 22 odst. 1 branného
zákona, jak je uvedeno v citovaném již dopise předsedkyně
Nejvyššího soudu ministru obrany. Sotva by to však bylo možné
prostým zařazením těchto případů pod termín "jiných okolností",
jež mohou být dle písmene d) § 22 odst. 1 branného zákona důvodem
k propuštění z vojska, neboť jde o pojem velmi neurčitý, jehož
použití je kromě toho vázáno na souhlas vojenské správy. Přitom
námitku ministra obrany, že z hlediska rovnosti občanů nelze
některé z nich zprostit branné povinnosti jen pro to, že pro
odmítnutí vojenské služby byli již potrestáni, oslabuje
skutečnost, že jiná skupina osob, totiž těch, jež jsou povinny
civilní službou, zbavena služební povinnosti je a je propuštěna
z vojska [§ 21 odst. 4 a § 22 odst. 1 písm. e) branného zákona].
Rovněž lze mít za to, že nové formulace v trestním zákoně by
zřetelněji a nepřehlédnutelně soudům mohly a měly ozřejmit, že
zásada "ne bis in idem" stojí nade všemi zákony. Bez ohledu na to
je však Ústavní soud názoru, že v demokratickém právním státě,
který je chápán především jako materiální právní stát, nelze
připustit užití platného zákonného ustanovení způsobem, který
odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad, za niž lze
nepochybně pokládat i procesní princip "ne bis in idem" v článku
40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud je
přesvědčen, že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze
vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu,
ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem
i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad,
ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích
z mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a její význam,
je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů,
které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své
podstatě ani protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je
třeba v každém případě použít pouze takový, který respektuje
ústavní principy (je-li takovýto výklad možný), a ke zrušení
ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve, nelze-li
dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost
(princip minimalizace zásahu).

To platí především o § 269 a § 270 trestního zákona. Pokud
jde o samotné právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládá
Ústavní soud za svou povinnost zdůraznit, že se jedná o právo,
které je ústavně vázáno na splnění podmínky čl. 15 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod a musí být proto všemi soudy chápáno jako
specielní úprava svobody svědomí, jež je jednou ze základních
ústavních svobod. Podobná úprava existuje i v jiných evropských
státech, kde je toto právo vázáno pouze na zcela zásadní důvody
tkvící ve svobodě svědomí. V této souvislosti lze pouze na okraj
poukázat např. na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN, který
neuznal jako důvod k odepření služby obavu, že v případě války (za
existence NDR) by museli Němci střílet proti Němcům
(Entscheidungen, sv. 12, s. 45), protože tento důvod nedosáhl
hodnoty argumentu principielní povahy.

Také v České republice platí, že teprve stane-li se výkon
vojenské služby zásadním mravním konfliktem vlastního svědomí,
může intenzita tohoto vnitřního konfliktu založit ochranu
ústavního subjektivního práva svobody svědomí vůči stanoveným
zákonným povinnostem. Za této situace čl. 15 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod neumožňuje státu, aby vynutil výkon
vojenské služby.

Pokud pak jde o zásadu "ne bis in idem", je v Listině
základních práv a svobod vyjádřena slovy "Nikdo nemůže být trestně
stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn
obžaloby" (čl. 40 odst. 5). Nemožnost dalšího trestního stíhání za
týž čin je tak základním ústavním právem procesního charakteru.
Pojem "čin" (skutek) nelze identifikovat s pojmem "jednání". Více
různých jednání může být ve svém souhrnu chápáno jako jeden čin,
jde-li o jednání, jež se nacházejí ve vzájemném vnitřním vztahu
přímé souvislosti, takže jde o více projevů téhož činu. Proto při
každém posouzení jednotlivého případu je třeba zkoumat nejen
závažné důvody svědomí a trvalost úmyslu, ale též vzájemnou
vnitřní propojenost opakujícího se jednání téže osoby.

Nejvyšší soud navrhuje zrušení jak ustanovení § 269 a §
270 trestního zákona, tak i § 22 odst. 1 branného zákona na
základě výkladu, kterým ozřejmuje koloběh a provázanost
vzájemného chování vojenské správy a soudů. Uvádí, že vojenské
správě § 22 odst. 1 branného zákona umožňuje opětovné povolávání
k nástupu do vojenské činné služby, jehož neuposlechnutí
zakládá trestný čin, a § 269 trestního zákona nevylučuje
opakované odsouzení za tento trestný čin nenastoupení služby.
Protiústavnost všech těchto norem je pak spatřována ve vzájemném
rozporu: vojenská správa se cítí povinna vyžadovat potrestání
takových osob i v případech, na něž je sice - dle stanoviska
Ústavního soudu - třeba aplikovat princip "ne bis in idem",
avšak obecné soudy se cítí vázány vždy a znovu každé jednotlivé
nenastoupení vojenské služby chápat jako nový trestný čin.

Dle stanoviska Nejvyššího soudu vzniká tak situace, která
je z hlediska právního státu neúnosná, protože na jedné straně
zákon občanovi ukládá konkrétní významnou povinnost, ale splnění
této povinnosti je nevynutitelné. Ústavní soud je však názoru, že
v daném případě nejde o vynutitelnost povinnosti, neboť která
povinnost, vyžadující aktivní jednání osob, je vůbec vynutitelná?
Nejde o splnění této povinnosti, ale o trestní stíhání jejího
nesplnění. To je věcí soudů, které musí každý jednotlivý případ
zvážit přiměřeně jeho okolnostem. K tomu směřuje např. i § 294
trestního zákona, podle něhož není trestným činem chování, které
sice vykazuje znaky § 270 trestního zákona, jehož stupeň
nebezpečnosti pro společnost je však malý. Na druhé straně však ve
věcech podle § 269 a § 270 trestního zákona není - podle okolností
jednotlivého případu - vyloučeno ani ukládání trestů
nepodmíněných.

Na nepřiměřený výklad zákona reagovala ministryně
spravedlnosti podáním stížnosti pro porušení zákona v případech
opětovného odsouzení pro nenastoupení vojenské služby u osob,
které již dříve trvale odmítly vojenskou službu z důvodů svědomí
a náboženského vyznání a byly za to již dříve pravomocně
odsouzeny. Budiž řečeno, že v jiné souvislosti se obrátila se
stížností pro porušení zákona na Nejvyšší soud v případě osoby,
která byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku
nepodmíněně a která - přestože vojenskou službu vykonala - později
opětovně nenastoupila na pětidenní vojenské cvičení. Právě v tomto
případě bylo ve stížnosti poukázáno na § 294 trestního zákona a na
nepřiměřenost stanoveného trestu.

Ve skutečnosti však nejde o to, zda branný zákon cosi
"umožňuje" a trestní zákon cosi "nevylučuje", ale mnohem spíše
o to, zda oba zákony v celém kontextu ústavního pořádku něco
přikazují, totiž, zda branný zákon přikazuje vojenským správám
iniciovat trestní stíhání v uvedených případech a zda trestní
zákon přikazuje obecným soudům tyto osoby opětovně trestně stíhat
za týž čin i se zřetelem na platné ústavní principy. Tak tomu však
není. Naopak, ústavní princip čl. 40 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod zřetelně a jednoznačně vylučuje opětovné odsouzení
za týž čin.

Pokud jde o návrh na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona
dospěl Ústavní soud předně k závěru, že z hlediska principu "ne
bis in idem" nelze opětovné povolávání k vojenské činné službě
vojenskou správou vzhledem ke znění branného zákona zcela vyloučit
pouze za předpokladu, že by tento zákon byl vykládán bez ohledu na
následnou soudní ochranu občanů. Citovaný ústavní princip se totiž
vztahuje pouze na trestní stíhání a proti této eventualitě skýtá
dostatečnou ochranu. To vyplývá jednoznačně z textu článku 40
odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže
být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen
nebo zproštěn obžaloby. Lze proto namítnout, že - i když opětovné
povolávání branný zákon samo o sobě výslovně nezakazuje - je
v případech osob, jež byly pro odmítnutí služby již jednou
odsouzeny anebo zproštěny obžaloby, jejich opětovné povolání
z hlediska principu přiměřenosti, který platí v právním státě,
zbytečné, neboť není vhodným prostředkem k dosažení žádaného cíle,
totiž výkonu služby, jestliže soud splní svou povinnost a následně
aplikuje princip "ne bis in idem" všude, kde je povinen tak
učinit. Jádrem problému tedy není chování vojenských správ, ale
především obecných soudů v případě, že princip "ne bis in idem"
nerespektují.

Za této situace je proto na místě hledat jiné možnosti
interpretace branného zákona tam, kde povolávací činnost
vojenských správ v konečném efektu naráží na ústavní principy
a přináší státu zbytečné výdaje nejen soudní, ale i výdaje na
oprávněnou obhajobu postižených osob. Stát musí počítat s tím, že
bude hradit náklady takové obrany všude tam, kde v důsledku
nesprávného úředního postupu postiženým vznikly náklady na
obhajobu (v případě, uvedeném pod č. 32/1997 Sb., náklady uhradilo
Ministerstvo spravedlnosti). Je na ministru obrany, aby uvážil
možnosti řešení této nesrovnalosti cestou interních pokynů.

Povaha § 22 odst. 1 branného zákona i uvedené okolnosti
nesvědčí pro zrušení tohoto ustanovení. Garancie ústavního
principu "ne bis in idem" je třeba v případech opětovného
povolávání k výkonu vojenské služby hledat především u soudní
moci. Ústavně konformní rozhodování soudů zůstává primárním
prostředkem, který poskytuje nejen účinnou ochranu práv zaručených
Listinou základních práv a svobod, ale může a má též podnítit
orgány vojenské správy ke hledání takových cest a způsobů, jež by
zabránily vedení zbytečných a nákladných soudních sporů státem.
Ústavnímu soudu nezbývá než stejně, jak to již učinil ve svém
nálezu, sp. zn. IV. ÚS 82/97, opakovat obecným soudům, že
"Jestliže trestní zákon v ustanovení § 269 odst. 1 stanoví
podstatně přísnější trest pro toho, kdo nenastoupí vojenskou
službu s úmyslem vyhnout se jí trvale, je nepřijatelné vykládat
toto ustanovení tak, že trvale je vlastně dočasně či krátkodobě.
Při takovém výkladu by četnost trestných činů byla určována
vlastně počtem povolání ke službě, která orgán vojenské správy
vydá. Je nepochybné, že i po odsuzujícím rozsudku za první takový
čin je možné doručit povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí
však nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím
soudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale". Dosavadní
judikatura Ústavního soudu je tedy jednoznačná a skýtá dostatek
interpretačních instrumentů k tomu, aby soudy tam, kde došlo
k porušení zásady "ne bis in idem" zasáhly. K tomu postačí při
současné právní úpravě dosavadní znění § 269 a § 270 trestního
zákona, jakkoli si Ústavní soud dokáže představit úpravu, která
v budoucnu bude lépe odpovídat potřebám této problematiky. Ústavní
soud rozhoduje nicméně pouze "de lege lata", a proto mu nezbylo,
než zjistit, že ani ustanovení § 269 a § 270 trestního zákona
nelze charakterizovat jako protiústavní, jestliže jejich
interpretace nevylučuje výklad, který ústavní zásadu článku 40
odst. 5 Listiny základních práv a svobod respektuje.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 3. února 1999




Odlišné stanovisko

Ve věci uvedené spisové značky podávám do výroku nálezu
podle § 14 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, následující odlišné stanovisko (JUDr. I. J.).

Domnívám se, že je třeba vyhovět návrhu v rozsahu, kterým
je napadáno ustanovení § 269 tr. zák., a citované ustanovení
zrušit. Své odlišné stanovisko odůvodňuji takto:

Návrhem napadené ustanovení § 269 tr. zák. představuje
svým způsobem relikt minulosti, spojený s absencí právní možnosti
občana uplatnit výhradu svědomí v souvislosti s výkonem služby
v ozbrojených silách. Toto zákonné ustanovení dopadalo na případy,
kdy z důvodu výhrady svědomí jedinec natrvalo odmítl absolvovat
službu v armádě, přičemž možnost služby civilní tehdy
neexistovala. Do zcela jiné pozice se předmětné zákonné ustanovení
dostává ve světle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen Listina). Již na tomto místě však budiž zdůrazněno, že
§ 269 tr. zák. není bez dalšího v kolizi s citovaným článkem
Listiny. Listina v tomto směru upravuje dovolenou výhradu svědomí,
pro kterou nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu.
Naproti tomu § 269 tr. zák. dopadá na takové způsoby uplatnění
zmíněné výhrady, které jsou nedovolené, tudíž protiprávní.

Za trestný čin podle § 269 tr. zák. lze odsoudit pachatele
jen jednou, naproti tomu za delikt podle § 270 tr. zák. je možné
trestní postih opakovat. Přitom v obou případech jde o úmyslné
trestné činy nenastoupení služby v ozbrojených silách. Nemožnost
opakování prvého trestného činu plyne ze znaku jeho subjektivní
stránky, jímž je úmysl vyhnout se trvale vojenské činné službě
nebo zvláštní službě (§ 269 odst. 1 tr. zák.). Tento specifický
úmysl ve spojení s koncepcí jednoho a téhož skutku zastávanou
Ústavním soudem (srov. např. IV. ÚS 81/95, IV. ÚS 82/97) zmíněné
opakování vylučuje. Má-li být uvedená judikatura Ústavního soudu
v rozhodovací činnosti soudů obecných respektována, musejí tyto
aplikovat citovaná ustanovení trestního zákona výše popsaným
způsobem. V důsledku toho ovšem dochází k naznačeným nerovnostem
co do trestnosti osob.

Tvrzenou nerovnost v omezení trestním zákonem prohlubuje
navíc nelogičnost této právní úpravy spočívající v tom, že delikt
postižitelný jen jedenkrát je závažnější (§ 269 tr. zák.), kdežto
delikt méně závažný (§ 270 tr. zák.) lze postihovat opakovaně.
Takovýto protismyslný způsob diferenciace trestní odpovědnosti za
úmyslné delikty vyplývá opět ze znaku subjektivní stránky
trestného činu podle § 269 odst. 1 tr. zák., jímž je uvedený
specifický úmysl vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo
zvláštní službě.

V samotné skutkové podstatě deliktu podle § 269 odst. 1 tr.
zák., vzhledem k současné možnosti vykonat civilní službu, je tak
zakotvená nerovnost podmínek v odpovědnosti pachatelů za jinak
srovnatelné trestné činy, prohloubená ještě tím, že nelze opakovat
delikt přísnější, kdežto delit mírněji trestný ano. Takto vymezené
znaky skutkových podstat trestných činů rozlišené pouze
specifickým úmyslem odporují zásadě rovnosti před zákonem.

Zmíněný specifický úmysl vyhnout se trvale vojenské činné
službě nebo zvláštní službě zakládající tuto nerovnost, kromě toho
představuje podmínku trestní odpovědnosti, která z hlediska své
existence nevyhovuje požadavku na určitost právní úpravy (to
narozdíl např. od § 234 odst. 1 tr. zák.: úmysl zmocnit se cizí
věci).

Napadené ustanovení § 269 tr. zák. vzhledem k uvedeným
skutečnostem koliduje v prvé řadě s čl. 1 Ústavy ČR.

Patří-li k atributům právního státu mimo jiné požadavek
určitosti právní úpravy, potom znak skutkové podstaty "úmysl
vyhnout se trvale...službě" tomuto postulátu nevyhovuje pro svoji
vágnost. To je zvláště markantní i v návaznosti na možnost výkonu
civilní služby, která je rovněž spojena s trvalostí v rozhodnutí
občana nevykonávat službu v ozbrojených silách.

V návaznosti na čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny se
napadené ustanovení trestního zákona dotýká též čl. 39 Listiny.
Toto ustanovení garantuje základní právo občana na jinou právní
ochranu v tom smyslu, že podmínky trestní odpovědnosti musí
stanovit zákon, přičemž jejich stanovení zákonodárcem musí být
navíc určité (čl. 1 Ústavy ČR) a zaručeno všem bez rozdílu, resp.
aplikovatelné stejně na stejné případy.



Důvody pro zrušení § 269 tr. zák. se dále významně opírají
o ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny).

Pokud by bylo citované zákonné ustanovení zrušeno, otevírá
se tím cesta ke spravedlivému řízení ve všech trestních věcech
nenastoupení služby v ozbrojených silách pravomocně skončených
před soudy obecnými. Mohlo by se tak stát v obnoveném řízení
trestním (§ 71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů).

Na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, návrh na
povolení obnovy může podat i sám obviněný (stěžovatel), jakož
i další oprávněné osoby, nehledě na zákonnou povinnost obecného
soudu oznámit státnímu zástupci okolnost, která by mohla odůvodnit
návrh na povolení obnovy, o níž se soud dozví. Vzhledem k tomu, že
by ve věcech nenastoupení služby v ozbrojených silách šlo
v souvislosti se zrušeným § 269 tr. zák. vždy o důvod obnovy ve
prospěch obviněného, je také státní zástupce povinen o něm
neprodleně zpravit obviněného, anebo není-li to možné, jinou
osobu, oprávněnou k podání návrhu, pokud takový návrh nepodá sám.



Srovnáme-li ustanovení § 269 tr. zák. s některými
zahraničními právními úpravami, zjistíme, že např. rakouský
vojenský trestní zákon z r. 1970 upravuje v § 7 pouze skutkovou
podstatu trestného činu "neuposlechnutí povolávacího rozkazu".
Znaky této skutkové podstaty odpovídají nejspíše § 270 českého tr.
zák. Obdobné ustanovení jako § 269 českého tr. zák. zákoník
rakouský nezná.
Německý branný trestní zákon dokonce neobsahuje ani
skutkovou podstatu srovnatelnou s § 7 rakouského kodexu, resp.
s § 270 českého tr. zák. Tomu odpovídá též silná ústavní pozice
svobody svědomí v souvislosti s možnou výhradou, pokud jde
o vojenskou službou ve zbrani, vyjádřenou v čl. 4 odst. 3, jakož
i v čl. 12a odst. 2 německého základního zákona. Zároveň však
Spolkový ústavní soud konstatoval, že právo odmítnout vojenskou
službu z důvodů svědomí nezahrnuje právo odmítnout výkon náhradní
civilní služby /BVerfGE 19, 135 (137), 23, 127 (132)/. Je
příznačné, že německá zákonná úprava výkonu civilní služby je
přitom velmi vstřícná, to ve srovnání s úpravou českou, neboť
příslušný zákon ve svém § 15a k tomu mimo jiné uvádí: "...k
civilní službě nebude povolán ten, kdo prohlásí, že vstoupí do
pracovního poměru, v jehož rámci bude vykonávat nemocniční nebo
jinou péči o osoby, anebo jestliže se již v takovém pracovním
poměru nachází...".

Ještě dále jdou některé jiné zahraniční úpravy, zejména co
se týče respektování výhrady svědomí i ve vztahu k civilní službě.

Např. v italském zákoně o podmínkách uplatnění výhrady
svědomí, jenž se stal účinným 1. 1. 1999, je explicitně stanoveno,
že rozsudek, jímž byl někdo uznán vinným a potrestán za odmítnutí
výkonu vojenské nebo civilní služby, znamená jeho úplné zproštění
vojenské povinnosti. Tím se lze vyhnout problému opakovaného
trestního postihu. Podobně i španělský ústavní soud v r. 1996
judikoval, že osoba odmítající vojenskou službu má vykonat službu
alternativní, avšak tato není zásahem do svobody názorů.



Jen toto minimální srovnání naznačuje, že nejen § 269 tr.
zák. se jeví jako určitá anomálie, spojená s instrumentáriem
trestní politiky minulé, tj. předlistopadové doby. Ta neuznávala
výhradu svědomí ani na úrovni ústavní (čl. 32 odst. 2 a čl. 37
odst. 2 Ústavy ČSSR) a na rozdíl od čl. 15 odst. 3 Listiny
sloužila k přísnému a opakovanému postihu všech, kteří výhradu
svědomí vyjádřili fakticky nenastoupením služby v ozbrojených
silách natrvalo.

Uvedená fakta tedy nesporně hovoří pro zrušení nejen § 269
tr. zák., ale spíše navozují potřebu zcela nové právní úpravy
odpovědnosti za neplnění vojenské a civilní služby. Mělo by se tak
stát způsobem, který bude respektovat jak podstatu čl. 15 odst.
1, 3 Listiny, tak specifickou podstatu deliktů spojených s takto
ústavně zaručenou svobodou svědomí. V rovině trestněprávní (hmotné
i procesní) se de lege ferenda zvláštní povaha zmíněných deliktů
nutně dotkne dosavadní teorie jednoty a totožnosti skutku, jak
z ní vychází praxe obecných soudů a jak její posun naznačil
Ústavní soud ve svých nálezech citovaných výše. Inspirací nechť
jsou i zahraniční úpravy, zejm. italská, reagující na problém
opakovaného postihu těchto trestných činů tím, že jejich pachatele
trestá pouze jedenkrát, a to relativně přísně.

V Brně dne 3. února 1999




Odlišné stanovisko

soudce Ústavního soudu JUDr. P. V. k nálezu pléna ÚS ČR ze dne
3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98



Podle mého názoru mělo být návrhu Nejvyššího soudu vyhověno,
a to z těchto důvodů:

K atributům právního státu nepochybně patří, mimo jiné,
požadavek, aby právní předpisy byly určité a jasné, jakož i to,
aby jejich nesplnění bylo sankcionováno. Zákon, a především pak
trestní zákon, musí být natolik zřetelný a jasný, aby každý mohl
posoudit, jaké jednání je trestné, a aby mohl předvídat následky
takového jednání.



Je mimo jakoukoli pochybnost, že napadená ustanovení
trestního zákona byla vydána v době, kdy jakákoli alternativa
k vojenské službě neexistovala a kdy jakékoli dovolávání se
výhrady svědomí či základních lidských práv a svobod mohlo být,
a začasté také bylo, důvodem perzekuce. Za této situace by Ústavní
soud na sebe neměl v nadbytečné míře brát úkol interpretovat
v novém ústavním rámci a ve zcela odlišných sociálněekonomických
podmínkách normy, jejichž smysl a účel byl zcela jiný. Smyslem
těchto předpisů bylo opakovaně trestat a věznit osoby odpírající
vojenskou službu, a to bez jakýchkoli časových omezení. Již samo
mechanické připojení nových skutkových podstat trestných činů
proti civilní službě (§ 272a a násl. tr. zákona) učinilo trestní
odpovědnost do jisté míry nepřehlednou a neurčitou. Za nově
vzniklé situace, tj. po zavedení možnosti nahradit vojenskou
službu službou civilní, se vlastně trvalého odmítání vojenské
služby s trestními následky ani dopustit nelze, neboť nemůže být
trestné to, že někdo realizuje své ústavní právo ve smyslu čl. 15
odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zákon samozřejmě může
stanovit podrobnosti, nemůže však patrně toto právo anulovat. Ten,
kdo odmítá vykonat vojenskou službu se dle mého soudu může
dopustit pouze toho, že způsobem rozporným se zákonem č. 18/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů, požádá o vykonání civilní
služby (např. po stanovené lhůtě), resp. neučiní relevantní projev
vůbec (přitom ponechávám pro účely tohoto stanoviska stranou
posouzení toho, zda citovaný zákon o civilní službě je ve svých
podmínkách pro projev výhrady svědomí v souladu s ústavními právy
občanů). Pak by měl být spíše stíhán za porušení zákona o civilní
službě, resp. za obecné vyhýbání se "služební povinnosti".

Na základě výše uvedených skutečností se jeví zejména
ustanovení § 269 tr. zákona jako jistá anomálie a v tomto směru
plně sdílím právní názory vyjádřené v odlišném stanovisku soudkyně
Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů.

Sdílím stanovisko pléna, že má být ctěn princip minimalizace
zásahů, tedy že ke zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení
pro neústavnost má být přistoupeno teprve tehdy, nelze-li dojít
k ústavně konformní interpretaci. Po mém soudu se však žádný
princip neobejde bez výjimky, která jej potvrzuje. Úzkoprsé lpění
na principech by mohlo Ústavní soud dostat do situace, kdy, jak je
to ostatně zřejmé i z případů, které iniciovaly tuto plenární věc,
jeho interpretačních návodů nikdo nedbá (ať již proto, že jim
nerozumí, či rozuměti nechce, resp. jim, v některých jiných
věcech, někdy ani dost dobře rozumět nelze). Zásada minimalizace
zásahů by nepochybně měla být respektována vždy, jedná-li se
o posuzování ústavnosti právních předpisů přijatých po roce 1989.
Trvat na tomto principu též u předpisů vydaných v režimu, který
zákonodárce současně prohlašuje za zločinný, nelegitimní
a zavrženíhodný (a toto hodnocení stvrdil i Ústavní soud ve svém
nálezu publikovaném pod č. 14/1994 Sb.), může v mnoha případech
vést ke zcela schizofrenním situacím. Kromě toho by i Ústavní soud
měl respektovat princip hospodárnosti řízení a zamezit situacím,
kdy jeho jasně vyslovený názor není respektován.

Neústavnost nelze odvozovat jen z textu právního předpisu
a z jeho výkladu, ale i z účelu, pro který byl konkrétní předpis
zamýšlen a určen. Tento účel, jak bylo již výše vyloženo, je zcela
jasně neslučitelný se současným chápáním lidských práv a svobod.
Dojde-li proto Ústavní soud k názoru (a tento názor je
v odůvodnění nálezu, byť jen okrajově, přítomen), že je žádoucí
právní úprava nová, neměl by se v tak specifických a výjimečných
případech, jako je tento, rozpakovat přimět zákonodárce k činnosti
i tím, že takový předpis zruší, při současném rozumném odložení
termínu vykonatelnosti svého nálezu. O takový nález soudní praxe
zcela evidentně žádala a Ústavní soud měl tomuto žádání vyhovět.