Pl.ÚS 2/97 ze dne 2. 7. 1997
186/1997 Sb.
N 91/8 SbNU 325
Institut zadržení osoby pro důvody dle § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Policii ČR
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud rozhodl dne 4. července 1997 o návrhu trestního
senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení §
14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č.
26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti
vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím
souvisejících, takto:

Dnem 1. července 1998 se zrušují ustanovení § 14 odst.
1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č.
26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti
vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím
souvisejících.


Odůvodnění

I.
Dne 24. ledna 1997 došel Ústavnímu soudu návrh trestního
senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení §
14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č.
26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti
vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím
souvisejících (dále jen "zákon č. 283/1991 Sb."). Návrh byl podán
poté, co Nejvyšší soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a § 224
odst. 5 per analogiam zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále i "tr.
ř."), přerušil trestní stíhání, konkrétně řízení o stížnosti
obviněného J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
22. 10. 1996, sp. zn. 3 Ntv 30/96, o prodloužení vazby obviněného
do 31. ledna 1997, když vrchní soud shledal u obviněného existenci
vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), b), c) tr. ř. Nejvyšším
soudem takto přerušené trestní řízení je vedeno u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 10 T 56/96.


Původní návrh senátu Nejvyššího soudu se dovolával,
z hlediska požadavku aktivní legitimace ve smyslu § 64 odst. 4
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále
jen "zákon č. 182/1993 Sb."), analogie ustanovení § 224 odst. 5
tr. ř. Pokud by byl Ústavním soudem zkoumán pouze takto podaný
návrh, a to v rámci postupu podle § 42 odst. 1 a § 43 zákona č.
182/1993 Sb., musel by Ústavní soud dospět k následujícím i obecně
platným závěrům.

Ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. vymezuje zákonné podmínky
přerušení trestního stíhání pro případy, že by dalším procesním
postupem nebo rozhodováním o vině a trestu před obecným soudem
došlo k porušení ústavně zaručených práv, pokud by se tento soud
přidržel zákona, o němž má za to, že je neústavní. Nejsou-li tyto
podmínky splněny, jsou-li tedy dány jen skutečnosti těm v § 224
odst. 5 tr. ř. podobné (analogické), tzn. kdy obecný soud v řízení
narazí na domněle neústavní zákon, který by bylo proto třeba
zrušit, ale který zároveň nepodmiňuje, resp. není rozhodný pro
jeho procesní postup v dané trestní věci nebo ani nepodmiňuje jeho
rozhodnutí o vině a trestu v takovéto věci, nelze předmětné
trestní stíhání zdržovat tím, že se přeruší, a to analogicky podle
§ 224 odst. 5 tr. ř., aby bylo možné napravit obecným soudem
předpokládanou neústavnost. K tomu slouží, jak známo, jiné právní
nástroje. Byť by se na první pohled zdálo, že zmíněná analogie
sleduje správný cíl, tj. nápravu předpokládané neústavnosti, a že
již z tohoto důvodu je bez dalšího přípustná, není tomu tak, neboť
ve svých důsledcích by přerušení trestního stíhání podle § 224
odst. 5 tr. ř. per analogiam znamenalo průtahy v řízení, které by
nebyly odůvodněny přímou potřebou zabránit neústavnímu rozhodnutí
obecného soudu.

Riziko odmítnutí původního návrhu z důvodu nepřípustné
analogie § 224 odst. 5 tr. ř. a v důsledku toho z důvodu § 43
odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. však navrhovatel vyloučil
doplněním původního návrhu. Z tohoto doplnění, jak uvedeno níže,
nepochybně plyne, že ke zrušení navrhované ustanovení § 14 odst.
1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. podmiňovalo procesní postup
Nejvyššího soudu jakožto soudu stížnostního, takže požadavek
ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. byl splněn a aktivní legitimace
navrhovatele již nepředstavovala nedostatek původního návrhu.

Ve svém návrhu, podaném podle § 64 odst. 4 zákona č.
182/1993 Sb., předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu uvedl,
že dne 15. 11. 1996 předložil Vrchní soud v Olomouci Nejvyššímu
soudu stížnost obviněného J. M., t. č. ve vazbě, proti usnesení
jmenovaného vrchního soudu ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. Ntv
30/96. Napadeným usnesením byla prodloužena vazba obviněného do
31. 1. 1997, neboť vrchní soud shledal v případě obviněného
existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), b), c) tr. ř.

Obviněný ve své stížnosti poukázal především na fakt, že
k jeho zadržení nedošlo až dne 24. 10. 1994, jak se uvádí
v usnesení vrchního soudu, ale ve skutečnosti již 23. 10. 1994. Ze
spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 56/96, Nejvyšší soud
zjistil, že obviněný byl podle protokolu o zadržení zadržen ve
smyslu § 76 tr. ř. jako osoba podezřelá dne 24. 10. 1994 v 17,30
hod., a to po předchozím souhlasu příslušného státního zástupce.
V té návaznosti rozhodl soudce Městského soudu v Brně o vzetí
obviněného do vazby usnesením ze dne 25. 10. 1994, sp. zn. 7 Nt
1907/94. Vazba obviněného se za daného stavu věci počítá od 24.
10. 1994 17,30 hod. Ze zmíněného protokolu o zadržení podezřelého
rovněž vyplývá, že tomuto zadržení předcházelo zajištění J. M.
podle § 14 odst. 1 písm. e) zák. č. 283/1991 Sb., k němuž došlo
dne 23. 10. 1994 v 17,30 hod.

Navrhovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že
ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
nesledují svojí povahou pořádkový účel zajištění, ale ve svém
důsledku sledují shodný účel, který má na mysli ustanovení § 76
tr. ř., tedy zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu
[§ 14 odst. 1 písm. e)], nebo zadržení osoby, která byla
přistižena při trestném činu [§ 14 odst. 1 písm. d)]. Podle názoru
navrhovatele je nutno posuzovat omezení osobní svobody v případě
použití § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. v rovině
trestněprocesní, nikoli v rovině pořádkové.

Z ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") je zřejmé, že s tímto ustanovením Listiny je
v souladu pouze ustanovení § 76 tr. ř., nikoli však již ustanovení
§ 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Ta nemají už
povahu zajištění ve smyslu pořádkových opatření, ale ve své
podstatě sledují stejný účel jako ustanovení § 76 tr. ř.

Jak zdůrazňuje navrhovatel, další setrvání na dualismu této
právní úpravy může vést a v praxi vede k dvojímu přístupu při
zadržení. Jedním z nich je postup podle § 76 tr. ř., jenž je
v souladu s Listinou, druhým pak postup podle § 14 odst. 1 písm.
d), e) zákona č. 283/1991 Sb., který však ve svém důsledku při
odděleném počítání lhůt podle zákona č. 283/1991 Sb. a lhůt
uvedených v § 76 tr. ř. vede k jejich sčítání, a tím k porušení
lhůty 24 hodin stanovené pro zadržení v čl. 8 odst. 3 Listiny.

Obsahová totožnost obou citovaných ustanovení zákona č.
283/1991 Sb. a trestního řádu ve svém důsledku umožňuje
v případech, kde jsou dány podmínky pro zadržení podezřelého podle
§ 76 tr. ř., tohoto ustanovení nepoužít a zvolit místo toho
zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
Zajištění podle naposledy citovaného ustanovení nemá vliv na
počítání lhůt rozhodných pro posouzení včasnosti podaného návrhu
na vzetí osoby zadržené do vazby podle § 76 odst. 4, § 77 odst.
1 tr. ř., či včasnosti podaného návrhu na prodloužení lhůty trvání
vazby podle § 71 odst. 6 tr. ř.

Současná úprava zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e)
zákona č. 283/1991 Sb. vzbuzuje podle mínění navrhovatele
pochybnosti, neboť umožňuje obcházení ustanovení § 76 tr. ř., čímž
dochází k porušení ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny. Úprava
provedená ustanovením § 76 tr. ř. je dostatečná. Pro takovýto
závěr svědčí i nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn.
IV. ÚS 246/96, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že dojde-li
k zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, je třeba
lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do
24 hodinové lhůty pro zadržení podle trestního řádu.

Ze všech uvedených důvodů se proto navrhuje zrušení
ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.

Navrhovatel svůj původní návrh doplnil ve smyslu § 63 zákona
č. 182/1993 Sb., jakož i § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
v platném znění, svým podáním, které Ústavnímu soudu došlo dne
11. března 1997. V něm uvedl následující skutečnosti.

Zákonnou podmínkou pro rozhodnutí o prodloužení vazby podle
§ 71 odst. 3 tr.ř. je, že návrh na toto rozhodnutí byl příslušným
předsedou senátu (vrchním státním zástupcem) vrchnímu soudu
doručen nejpozději patnáct dnů před skončením příslušné lhůty
trvání vazby. Pokud návrh není tímto způsobem (resp. v této lhůtě)
předložen, musí předseda senátu a v přípravném řízení státní
zástupce podle § 71 odst. 6 tr. ř. propustit obviněného na svobodu
nejpozději den po uplynutí lhůty, na niž bylo trvání vazby
omezeno.

V předmětné věci předseda senátu Krajského soudu v Brně
doručil Vrchnímu soudu v Olomouci návrh na prodloužení vazby
obviněného dne 9. 10. 1996. Při úzkém gramatickém výkladu
ustanovení § 71 odst. 8 tr. ř., z něhož vychází i rozhodnutí
publikované pod č. 10/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
ve věcech trestních, lze do zmíněné patnáctidenní lhůty započítat
zadržení J. M. jako podezřelého podle § 76 tr. ř., k němuž došlo
dne 24. 10. 1994, nikoli však již jeho zajištění podle § 14 odst.
1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., k němuž došlo o den dříve.
V takovém případě by dvouletá lhůta trvání jeho vazby končila 24.
10. 1996 a návrh předsedy senátu Krajského soudu v Brně na její
prodloužení by tedy byl podle § 71 odst. 6 tr. ř. podán včas.
Nejvyšší soud, jakožto soud stížnostní, by proto musel z hledisek
uvedených v § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumat důvodnost prodloužení
vazby obviněného.

Takový postup by však byl v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny,
podle kterého zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodin
propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.

Naproti tomu, kdyby se do lhůty pro zadržení, a tedy i do
lhůty trvání vazby, započítávala též doba, po kterou byl obviněný
zajištěn podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., byl
by tento návrh na prodloužení vazby podán opožděně. Obviněný by
proto musel být podle již citovaného § 71 odst. 6 tr. ř. propuštěn
na svobodu, aniž by byla zkoumána důvodnost jeho vazby, resp.
podmínek § 71 odst. 3 tr. ř. pro její prodloužení.

Ústavní (článku 8 odst. 3 Listiny vyhovující) je podle názoru
navrhovatele druhý z naznačených postupů, který je však zároveň
v rozporu s ustanovením § 71 odst. 8 tr. ř., podle kterého se do
vazby započítává jen zadržení, a contrario tedy nikoli zajištění.
Neústavní ovšem není toto zákonné ustanovení, které do ryze
procesního institutu vazby správně započítává jiný (předchozí)
procesní institut zadržení, ale novela zákona č. 283/1991 Sb.,
provedená zákonem č. 26/1993 Sb., posunující v § 14 odst. 1 písm.
d), e) pořádkový institut zajištění do trestněprocesní roviny.

Nejvyšší soud, jakožto vrcholný článek soustavy obecných
soudů, je podle čl. 95 Ústavy, oproti Ústavnímu soudu, zákonem
vázán. Dojde-li k závěru, že zákon, jehož ustanovení má být při
řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, nemůže přímo
aplikovat tento ústavní zákon, ale předloží věc Ústavnímu soudu.
Z uvedených důvodů se proto trestní věc J. M. předkládá Ústavnímu
soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e)
zákona č. 283/1991 Sb., neboť jeho důsledné respektování
a aplikace, tzn. v kontextu § 71 odst. 8 tr. ř., by jinak vedly
k neústavnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu.

V písemném vyjádření k návrhu senátu Nejvyššího soudu,
podaném dne 2. 4. 1997 předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
ve smyslu § 69 zákona č. 182/1993 Sb., bylo konstatováno, že
zadržení podle § 76 tr. ř. a zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d)
a e) zákona č. 283/1991 Sb. jsou dva právní instituty, které se
shodují pouze částečně. Osobu podezřelou ze spáchání trestného
činu může podle § 76 odst. 1 tr. ř. zadržet pouze vyšetřovatel
v naléhavých případech, i když jí dosud nebylo sděleno obvinění,
a to tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby. K zadržení je přitom
třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového
souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu
a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba
přistižena při trestném činu anebo zastižena na útěku.

Ve vyjádření se dále uvádí, že zajištění osoby, která byla
přistižena při spáchání trestného činu nebo na základě
kriminalisticky doložených informací je podezřelá z přípravy,
pokusu nebo spáchání trestného činu, může podle ustanovení § 14
odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. provést pouze
policista.

Poslanecká sněmovna respektuje názor Ústavního soudu obsažený
v nálezu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. IV.ÚS 246/96, podle kterého
v případě, že dojde k zajištění osoby podezřelé ze spáchání
trestného činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona
č. 283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle tr.
ř. Pokud orgány činné v trestním řízení tímto způsobem
nepostupují, je možné takovou praxi považovat za protiústavní.
Z této skutečnosti, ani z částečně shodné úpravy zajištění podle
zákona č. 283/1991 Sb. a zadržení podle tr. ř., však není možné
odvozovat protiústavnost ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e)
zákona č. 283/1991 Sb.

Zákon České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění
a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku
a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, byl schválen
potřebnou většinou poslanců České národní rady dne 21. prosince
1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně
vyhlášen.

Za tohoto stavu věci, jak konstatuje účastník řízení, nutno
vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že
přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Je na
Ústavním soudu, aby v souvislosti s podanou žádostí senátu
Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení § 14 odst.
1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. posoudil ústavnost tohoto
zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Základní podmínkou řízení o návrhu na zrušení zákona nebo
jeho jednotlivých ustanovení je zjištění, zda byl přijat a vydán
ústavně předepsaným způsobem, jak to ukládá Ústavnímu soudu § 68
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Za tím účelem si Ústavní soud
vyžádal od Poslanecké sněmovny těsnopisnou zprávu ze schůze České
národní rady, na které byla novela zákona č. 283/1991 Sb., tj.
zákon č. 26/1993 Sb., projednávána a přijata. Z celkového počtu
poslanců České národní rady, jenž činil ve smyslu čl. 103 odst.1
ústavního zákona Národního shromáždění č. 143/1968 Sb.,
o československé federaci, 200 poslanců, se projednání předmětné
novely dne 21. 12. 1992 zúčastnilo 106 poslanců. Pro přijetí
návrhu novely se vyslovilo 96 poslanců, proti bylo 10 poslanců.
Návrh byl tedy v souladu s ustanovením § 24 zákona č. 35/1989 Sb.,
o jednacím řádu České národní rady, ve znění platném
k 31.12.1992, přijat.

II.
V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení
zkoumá Ústavní soud obsah těchto právních aktů z hlediska jejich
souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10
Ústavy. Z tohoto hlediska se Ústavní soud zaměřil v prvé řadě na
genezi a podstatu návrhem napadených ustanovení § 14 odst. 1 písm.
d), e) zákona č. 283/1991 Sb.

Návrhem napadená ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. zní:

§ 14 Zajištění

(1) Policista je oprávněn zajistit osobu, která

a) svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život anebo život
nebo zdraví jiných osob nebo majetek;

b) se pokusila o útěk při předvedení podle § 12 odst. 8 a § 13
odst. 5;

c) na policejním útvaru slovně uráží jinou osobu nebo policistu
anebo úmyslně znečišťuje či poškozuje zařízení nebo policejní
majetek;

d) byla přistižena při spáchání trestného činu;

e) na základě kriminalisticky doložitelných informací je podezřelá
z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu.

(2) Pominou-li důvody zajištění, je policista povinen osobu
ihned propustit.

(3) Zajištění může trvat nejdéle 24 hodin od okamžiku omezení
osobní svobody.

Z listinných důkazů, které Ústavní soud doposud v dané věci
shromáždil, třeba v prvé řadě vycházet z důvodové zprávy k zákonu
č. 26/1993 Sb. Ta v souvislosti s § 14 odst. 1 písm. d), e) pouze
konstatuje, že návrh novely tímto ustanovením jen doslovně přebírá
úpravu, doposud obsaženou v § 16 odst. 1 písm. c) a f) zákona
Federálního shromáždění č. 333/1991 Sb., o Federálním policejním
sboru a Sboru hradní policie (dále jen "zákon č. 333/1991 Sb.").
Ani na základě těsnopisné zprávy o projednání vládního návrhu
zákona č. 26/1993 Sb. Ústavní soud nedospěl k žádným dalším
zjištěním, jež by blíže osvětlovala jinak velmi skoupé odůvodnění
bodu 7 návrhu, týkajícího se § 14 odst. 1 písm. d), e).

Pokud jde o důvodovou zprávu k zákonu č. 333/1991 Sb., jehož
vládní návrh byl projednáván jako sněmovní tisk pod č. 701 v VI.
volebním období FS ČSFR, ta rovněž neobsahuje žádné údaje, které
by osvětlily důvody přijetí a pozdějšího převzetí inkriminovaných
ustanovení. Je tomu tak proto, že dikce § 16 odst. 1 vládního
návrhu tohoto zákona ona písmena c) a f) vůbec neobsahovala. Pod
písmenem c) se uvádělo: "...osobu, která byla přistižena při
spáchání přestupku, je-li důvodná obava, že osoba bude
v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění
věci". Písmeno f) dikce tohoto ustanovení ve znění vládního návrhu
zcela postrádá. Nicméně, vzdor navrhovanému znění citovaného
ustanovení, třeba přece jenom z předmětné důvodové zprávy
vycházet. Ta totiž k § 16 obecně konstatuje: "Osobu může policista
zajistit při splnění zákonem taxativně stanovených podmínek. Tento
institut je třeba odlišovat od institutu zadržení a zatčení podle
trestního řádu...".

Rozdíl mezi původně vládou navrhovaným zněním § 16 odst. 1
zákona č. 333/1991 Sb. a dikcí, která byla nakonec přijata a z níž
vycházela i návrhem napadená novela, tj. zákon č. 26/1993 Sb., by
měl vysvětlovat těsnopisný záznam o projednání návrhu zákona č.
333/1991 Sb., resp. návrh výborů branných a bezpečnostních na
usnesení Sněmovny lidu a Sněmovny národů ke sněmovnímu tisku č.
701, do něhož byly pojaty i výsledky projednání vládního návrhu
tohoto zákona ústavněprávními výbory obou sněmoven. Ze společného
návrhu výborů, z jeho bodu 20., se podává, že za písmeno b) třeba
vložit písmeno c), které zní: "c) byla přistižena při spáchání
trestného činu." Společný zpravodaj výborů Sněmovny lidu ve svém
vystoupení k tisku č. 701 citovaný bod 20. návrhu usnesení
nezmiňoval a zahrnul jej mezi ostatní, které komentoval jako
prosté doplnění či zpřesnění původního paragrafovaného znění
vládního návrhu zákona. Navrhovaná podoba znění textu písmene c)
se zřejmě postupně formovala v rozpravě poslanců, když jeden
z nich původně doporučoval v § 16 odst. 1 písm. c) vládního návrhu
vložit za slovo "přestupku" slova "nebo trestného činu".
Pozměňovací návrh rozšíření pravomoci policisty blíže nezdůvodnil.
Pokud jde o písmeno f), které mělo být rovněž doplněno zcela nad
rámec původního vládního návrhu, o něm se společný návrh
jmenovaných výborů nezmiňuje. Nicméně z těsnopisné zprávy
o projednání tohoto návrhu zákona ve Federálním shromáždění se
zjišťuje, že v průběhu rozpravy poslanců zazněl doplňující návrh
k § 16 odst. 1, a sice následujícího znění: "...navrhuji doplnit
bod e) - na základě doložitelných informací je podezřelá
z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu." Bližší
zdůvodnění citované doplnění rovněž postrádá. Tentýž pozměňovací
návrh byl posléze na doporučení navrhovatele a zpravodajů
zpřesněn, jak plyne z celkového projednání a přijetí i ostatních
pozměňovacích návrhů, a to doplněním slova "kriminalisticky", aby
doložitelnost byla jasná a neskýtala možnosti zneužití. Projednaný
zákon byl poté jako celek ve znění vládního návrhu, jakož
i společného návrhu výborů a ve znění schválených pozměňovacích
návrhů schválen.

Ke zjištění skutkového stavu věci, jmenovitě pokud jde o samu
podstatu a okolnosti praktické aplikace návrhem napadených
ustanovení zákona č. 283/1991 Sb., Ústavní soud vyžádal "Zprávu
o společném jednání komise zřízené policejním prezidentem
a poradního orgánu složeného ze zástupců správ Policie ČR" (dále
jen "Zpráva"), které bylo věnováno též problematice zajištění osob
podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. a podle §
76 tr. ř. Kromě zmíněné Zprávy připojil dožádaný státní orgán též
svůj výklad pojmu "kriminalisticky doložitelné informace".

Ve vlastní Zprávě je především konstatováno, že nález
Ústavního soudu č. 23/1997 Sb., z 28. 11. 1996 (sp. zn. IV. ÚS
246/96) učinil průlom do ustálené praxe Policie ČR, státních
zástupců a soudů v rozhodování o zajištění podle § 14 odst. 1
písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. a o zadržení podle § 76 odst.
1 tr. ř. Do 24hodinové lhůty omezení osobní svobody (zadržení)
podle § 76 odst. 1 tr. ř. se nezapočítávala 24hodinová lhůta,
která často tomuto institutu předcházela, a to zajištění osoby
podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., i když
důvod a účel jsou totožné. Nyní se započítává.

Podle citovaného nálezu v případě zajištění osoby podezřelé
ze spáchání trestného činu je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14
odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro
zadržení podle § 75, § 76 tr. ř., neboť opačný přístup ke vztahu
zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
a zadržení podle § 75, § 76 tr. ř., jak je zatím běžný v řízení
před obecnými soudy, je podle názoru Ústavního soudu v rozporu
s článkem 8 odst. 3 Listiny.

V té návaznosti vydaný pokyn obecné povahy (dále jen "POP")
č. 1/1997 nejvyššího státního zástupce přikazuje státním zástupcům
a policejním orgánům, že do 24hodinové lhůty pro zadržení podle
trestního řádu se započítává i lhůta, po kterou byla osoba
zajištěna podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
Citovaná Zpráva na tomto místě říká, že uvedený pokyn je v rozporu
s platným právem, k čemuž předestírá následující argumenty.

Nelze pochybovat o tom, že osobní svoboda je zaručena (čl.
8 odst. 1 Listiny). Ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny pak
deklaruje, že nikdo nemůže být zbaven svobody jinak, než z důvodů
a způsobem, který stanoví zákon. Existují dva zákony, které jsou
součástí právního řádu České republiky, stejné právní síly, avšak
mající rozdílný účel, tj. umožňující omezit osobní svobodu.

Prvním je trestní řád, jehož účelem je upravit postup orgánů
činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě
zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni.

Druhým je zákon č. 283/1991 Sb., jehož účelem je upravit
práva a povinnosti Policie ČR při plnění úkolů, které stanoví
tento zákon.

Lze tedy konstatovat, uvádí Zpráva, že čl. 8 odst. 2 Listiny
je obecným zmocněním pro moc zákonodárnou k přijetí právní normy
omezující osobní svobodu. Stejné zmocnění je pak zakotveno v čl.
7 odst. 1 Listiny, a to ještě v obecnějším významu, než je tomu
v čl. 8 odst. 2. Pokud jde o čl. 8 odst. 3 Listiny, je zde
zmocnění pro moc zákonodárnou k zákonné úpravě omezení osobní
svobody osoby nacházející se v určitém postavení, tj. osoby
podezřelé nebo toho, kdo je obviněn ze spáchání trestného činu. To
je případ právě trestního řádu, konkrétně ustanovení § 75 a § 76.
V této souvislosti je nutno klást důraz na použitý institut
zadržení. Je to institut, zdůrazňuje Zpráva, který zná pouze
trestní řád. Omezit na svobodě jiného, ve zde stanovených
případech, mohou jen zde konkrétně uvedené subjekty. V případě §
75 a § 76 odst. 1 tr. ř. je to vyšetřovatel. Odstavec 2 naposledy
citovaného ustanovení dává možnost omezit osobní svobodu osoby
komukoliv, když taková osoba byla přistižena při trestné činnosti
nebo bezprostředně poté, je-li to nutné ke zjištění její
totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Použitý
výraz "kdokoliv" lze oprávněně vyložit tak, že může jít
i o policistu. Z tohoto pohledu jsou důvody k omezení osobní
svobody skutečně totožné jak v ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., tak
v ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb.
Totožnost důvodů však nelze spatřovat v ustanovení § 14 odst. 1
písm. e) citovaného zákona. Naposledy zmíněné zákonné ustanovení
postihuje ty případy, kdy na základě kriminalisticky doložených
informací vyvstalo určité podezření, že určitá osoba spáchala
určitý trestný čin. Taková osoba je policií požádána ve smyslu
ustanovení § 12 zákona č. 283/1991 Sb. o vysvětlení. Současně
vyvstane nutnost ověřit určité údaje uváděné podezřelou osobou
nebo ověřit další skutečnosti (kriminalistickými metodami),
respektive dovést věc do takového stadia, kdy je možno takovou
osobu předat vyšetřovateli ke sdělení obvinění. K takovým úkonům
slouží institut zajištění. Omezení osobní svobody na základě
tohoto institutu je zákonné.

Zpráva dále připouští, že § 14 odst. 1 písm. d) zákona č.
283/1991 Sb. je nadbytečný. Z důvodů, které jsou uvedeny shora,
lze v takových případech použít ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř.
Pokud však jde o § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., má
toto ustanovení své opodstatnění a není v rozporu s Ústavou, jejíž
součástí je i Listina.

Zpráva též zaujímá stanovisko k nálezu Ústavního soudu č.
23/1997 Sb. Chápe jej jakožto rozhodnutí v konkrétní věci,
v důsledku čehož nejde o nález obecně závazný.

K argumentaci obsažené v nálezu Zpráva poznamenává, že čl.
8 odst. 2, 3 Listiny, jež jsou základem, z něhož nález vychází, se
promítají do § 75 a § 76 tr. ř. V jiném zákoně, tj. v zákoně č.
283/1991 Sb. je také ustanovení, které se odvozuje od Listiny
a které dává zákonnou možnost omezení osobní svobody. Toto
ustanovení je v souladu s čl. 7 odst. 1 Listiny, jak uvádí
důvodová zpráva k § 14 zákona č. 283/1991 Sb. Podle stanoviska
Zprávy senát Ústavního soudu pravděpodobně nevzal tyto skutečnosti
při zdůvodnění svého nálezu v úvahu. Ustanovení § 14 odst. 1 písm.
a) až e) zákona č. 283/1991 Sb. je účinné a je třeba i nadále
podle tohoto ustanovení postupovat.

O tom, že se doba lhůty zajištění nezapočítává, hovoří zcela
konkrétně dva akty, jež zmiňuje Zpráva.

V prvé řadě sama důvodová zpráva k zákonu č. 283/1991 Sb.
k § 14 říká: "Osobu může policista zajistit jen v taxativně
stanovených případech. Tento institut nelze zaměňovat s institutem
zadržení a zatčení podle trestního řádu a z tohoto důvodu nelze
slučovat lhůty, pokud dojde k zadržení nebo zatčení osoby
v průběhu lhůty pro zajištění. Tento výklad koresponduje s čl. 7
odst. 1 Listiny...".

Dále se k tomuto problému cituje Sbírka soudních rozhodnutí
a stanovisek ve věcech trestních, 1995, 3, s. 114, judikát č.
10/1995:"Pokud byla osobní svoboda podezřelého omezena jeho
zajištěním podle § 14 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění dalších předpisů, nelze dobu tohoto zajištění
započítávat do doby zadržení obviněného podle příslušných
ustanovení trestního řádu. Lhůta 24 hodin, ve které je podle § 77
odst. 1 tr. ř. státní zástupce povinen zadrženou osobu odevzdat
soudu s návrhem na vzetí do vazby, počíná běžet až okamžikem
zadržení obviněného podle § 76 odst. 1 tr. ř.".

V závěru Zprávy k této problematice se doporučuje
Ministerstvu spravedlnosti, aby vzhledem k výše uvedenému
přehodnotilo POP č. 1/97, který v současné formě zcela zjevně
nerespektuje otázku neslučitelnosti lhůt vyplývajících z institutu
zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb.
a institutu zadržení podle § 76 odst. 1 tr. ř.

Pokud jde o pojem "kriminalisticky doložitelné informace",
použitý v § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., podle
výkladu Policejního prezidia MV sem patří zejména: použití
operativně pátracích prostředků a operativní techniky ve smyslu
§ 34 odst. 1 a § 35 zákona č. 283/1991 Sb. a jejich průběžné
vyhodnocování, ztotožnění osob, ohledání místa činu (včetně
zpracování komplexní dokumentace), ohledání místa nálezu mrtvoly,
její prohlídka a pitva, ohledání (předmětů, dokumentů, jakož
i míst, která nejsou místem trestného činu), provedení
a vyhodnocení balistické, toxikologické expertízy, lustrace
v policejních evidencích, rekognice (osob a věcí), prověrka alibi,
součinnost s policejními sbory cizích států apod.

Dne 4. 6. 1997 došlo Ústavnímu soudu, z iniciativy samotného
odesílatele, stanovisko Ministerstva vnitra k návrhu senátu
Nejvyššího soudu v předmětné věci. Toto stanovisko považuje
Ústavní soud za další z listinných důkazů, neboť se nejedná ani
o stanovisko ve smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., jak
bylo označeno, ani o vyjádření ve smyslu § 69 citovaného zákona,
protože Ministerstvo vnitra ve věci není účastníkem, ani vedlejším
účastníkem (§ 28 cit. zákona).

Ústy I. náměstka ministra vnitra se ve zmíněném materiálu
konstatuje nesouhlas s názorem senátu Nejvyššího soudu. V prvé
řadě je zdůrazněno, že zajištění osoby podezřelé z přípravy,
pokusu nebo spáchání trestného činu anebo osoby přistižené při
spáchání trestného činu může provést policista zcela samostatně,
v intencích § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
Naproti tomu zadržení podezřelého z trestného činu může ve smyslu
§ 76 odst. 1 tr. ř. provést pouze vyšetřovatel. Oba právní
instituty se tedy shodují pouze částečně. Případné zrušení
napadených ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. by, kromě jiného,
vedlo v praxi k závěru, že policista by osobu podezřelou ze
spáchání trestného činu mohl pouze zadržet, a to jen na pokyn
vyšetřovatele a jen v případech, kdy jsou dány důvody vazby. To by
pak ve svých důsledcích vedlo ke značnému ztížení vyšetřování.
Podle názoru Ministerstva vnitra částečně shodná úprava omezení
osobní svobody v trestním řádu a v zákoně č. 283/1991 Sb. sice
umožňuje sčítání 24hodinových lhůt daných v obou zákonech, což
může odporovat čl. 8 odst. 3 Listiny, ale samo o sobě to
neodůvodňuje závěr o neústavnosti napadených ustanovení zákona č.
283/1991 Sb. V případě, že by Ústavní soud vyhověl návrhu a § 14
odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. zrušil, bude nezbytné,
říká materiál Ministerstva vnitra, stanovit patřičnou lhůtu
účinnosti příslušného nálezu tak, aby bylo možno připravit
příslušnou právní úpravu, která umožní policejním orgánům zadržet
osobu podezřelou i v jiných případech, než které upravuje § 76
odst. 1 tr. ř. Za přiměřenou se považuje lhůta jednoho roku.
Konečně se dává Ústavnímu soudu v úvahu, aby v souvislosti
s projednáváním dané věci zvážil obecnou dostatečnost lhůty
stanovené v čl. 8 odst. 3 Listiny.

III.
Podle názoru Ústavního soudu třeba hledat odpověď na základní
otázku, od níž se odvíjí další řešení případu. Touto otázkou je
dosah čl. 8 odst. 3 Listiny ve srovnání se záběrem a reálnou
podstatou § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., resp.
problém návaznosti běžné zákonné úpravy na úpravu ústavněprávní,
představovanou citovaným článkem Listiny. Jinými slovy řečeno,
jedná se o to, zda běžný zákon, předpokládaný Listinou, nevybočuje
z hlediska právně odvětvového předmětu své regulace mimo rámec
naznačený ústavněprávním předpisem. V té souvislosti třeba dodat,
že Listina je koncipována jako bezprostředně platný pramen práva,
kdy práv v Listině obsažených se lze domáhat přímo na základě
znění jejích ustanovení. Výjimku z této zásady představuje pouze
ustanovení čl. 41 odst. 1, které omezuje bezprostřední aplikaci
Listiny v otázkách některých sociálních práv tak, že podmiňuje
dovolání se těchto práv prováděcí zákonnou úpravou. Z uvedeného
a contrario plyne, že základní právo obsažené v čl. 8 odst. 3
Listiny pod právní režim čl. 41 odst. 1 Listiny nespadá. Lze se ho
tedy dovolávat přímo na základě znění čl. 8 odst. 3 Listiny,
přičemž případné zákony, pokud se tohoto práva dotýkají, nemohou
tím spíše překročit hranice, které stanoví Listina, v daném
případě čl. 8 odst. 3.

Ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny obviněného nebo
podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech
stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena
s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna
na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do
24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji
propustit na svobodu.

Listinou použité termíny "obviněný", "podezřelý z trestného
činu" a "zadržení" nepochybně naznačují, že podrobnější právní
úprava omezení osobní svobody osob v naznačeném procesním
postavení spadá právně odvětvově do trestního práva procesního.
Dokladem toho jsou ustanovení § 75 a § 76 tr. ř., kdy prvé z nich
pojednává o zadržení obviněného vyšetřovatelem, druhé o zadržení
osoby, jíž dosud nebylo sděleno obvinění (§ 160 odst. 1 tr. ř.),
tj. podezřelého rovněž vyšetřovatelem, nebo kýmkoliv za podmínek
zvláště stanovených v § 76 odst. 2 tr. ř. Má-li být respektován
časový limit zadržení, uvedený výslovně v čl. 8 odst. 3 Listiny,
musí jej jako výlučný stanovit pouze a jen trestněprocesní právní
předpis, tedy trestní řád. Jen tak může být garantováno
nepřekračování stanovené časové hranice. Ustanovení § 14 odst. 1
písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. však vytvořilo formálně
právně (nominálně) další "prostor" pro omezení osobní svobody,
nikoliv sice obviněného, nýbrž osoby podezřelé, resp. přistižené
při spáchání trestného činu či podezřelé na základě
kriminalisticky doložitelných informací z přípravy, pokusu či
spáchání trestného činu. V tomto bodě tak citované ustanovení
zákona č. 283/1991 Sb.vybočilo z ústavněprávního rámce, který by
mělo jakožto navazující zákonná úprava respektovat a jejž vymezuje
čl. 8 odst. 3 a čl. 41 odst. 1 (per argumentum a contrario)
Listiny. Zákon č. 283/1991 Sb. není totiž pramenem trestního práva
procesního jako trestní řád, nýbrž formou práva správního, resp.
"policejního". Jako takovému nepřísluší uvedenému zákonu
reglementovat materii jinou než právě správně - policejní.
Stane-li se tak, a dokladem toho jsou napadená ustanovení § 14
odst. 1 písm. d), e) zákona č.283/1991 Sb., jde o právní úpravu
ústavně nekonformní, byť z legislativně-technického hlediska
přípustnou, protože citované ustanovení je nepřímou novelou
trestního řádu.
Skutečnost, že § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991
Sb. odporuje čl. 8 odst. 3 Listiny, je dokumentována též tím, že
postup při omezení osobní svobody podle naposledy citovaného
ustanovení předpokládá, neodpadnou-li důvody zadržení, že zadržená
osoba bude odevzdána soudu. Naproti tomu z § 14 odst. 2 zákona č.
283/1991 Sb. (per argumentum a contrario) takováto relace směrem
k soudní pravomoci neplyne, přestože zajištění podle napadeného
zákonného ustanovení je svou podstatou zadržením ve smyslu čl. 8
odst. 3 Listiny.
V té souvislosti třeba počítat s námitkou, podle níž je ke
zrušení navrhované ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č.
283/1991 Sb. ustanovením, které, aniž by bylo zrušeno pro jeho
neústavnost, lze interpretovat a aplikovat i ústavně konformním
způsobem. Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 48/95 v té
návaznosti vyslovil: "V situaci, kdy určité ustanovení právního
předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je
v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl.
10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán
důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů
interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem."

Ústavní soud má za to, že citovaný judikát je nepochybný,
pokud sama podstata napadeného zákonného ustanovení není v rozporu
s Ústavou (jako tomu bylo právě v předmětné věci) a je-li ve hře
pouze a jen výklad takového ustanovení, jakož i navazující jeho
aplikace. Ilustrováno též na trestněprocesních ustanoveních, lze
uvést příklad § 75 a § 76 tr. ř., jež jsou samy o sobě v souladu
s Ústavou. Tato ustanovení je možné aplikovat ústavně i neústavně.
V tomto druhém případě tak, že nejprve užije vyšetřovatel § 76
odst. 1 a poté § 75. Takováto interpretace a aplikace by zajisté
neodůvodnila zrušení např. § 76 tr. ř.

Napadá-li však návrh zákonné ustanovení, které svým obsahem,
svou podstatou vybočuje z ústavněprávního rámce, jak bylo dovozeno
shora ohledně § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.,
a které může být vykládáno a aplikováno obojím způsobem (ústavně
konformně i nekonformně),potom nezbývá než ono ustanovení zrušit.
Jedině tak lze v praxi vyloučit i jeho neústavní užití. Spoléhat,
že jej příslušné orgány vyloží a aplikují pouze v rámci Ústavy,
když se nabízí interpretace a aplikace účelová, jež je ve svém
důsledku neústavní, znamená rezignovat na funkci Ústavního soudu
jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Jak již uvedeno, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR je toho
názoru, že ani z částečně shodné úpravy zajištění podle zákona č.
283/1991 Sb. a zadržení podle trestního řádu nelze odvozovat
protiústavnost § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
Naproti tomu podle názoru Ústavního soudu právě toto, byť i jen
částečné překrytí obou právních úprav, je důvodem neústavnosti
úpravy v zákoně č. 283/1991 Sb., neboť znamená přesah mimo rámec
čl. 8 odst. 3 Listiny.
Závěru, že napadené ustanovení zákona č. 283/1991 Sb.
vybočuje z ústavního rámce čl. 8 odst. 3 Listiny, svědčí
i důvodová zpráva k zákonu, který byl posléze přijat pod č.
333/1991 Sb. Přestože původní dikce § 16 odst. 1 písm. c), f)
vládního návrhu neobsahovala znění dnešního § 14 odst. 1 písm. d),
e), již tehdy bylo zdůrazňováno, že institut policejního zajištění
třeba odlišovat od zadržení a zatčení podle trestního řádu. Pokud
pak zákon č. 26/1993 Sb. rozšířil záběr § 14 odst. 1 zákona č.
283/1991 Sb. v podstatě o trestněprocesní instituty, neznamenalo
to nic jiného než přesah z úpravy dané v § 76 tr. ř., konformní
s čl. 8 odst. 3 Listiny, do úpravy správněprávní, která se
v důsledku toho z dosahu čl. 8 odst. 3 Listiny vymkla. Dlužno
připomenout, že při projednávání původní dikce § 16 zákona č.
333/1991 Sb. ve Federálním shromáždění,tj. v červenci 1991,
a zejména pak návrhu novely (tj. zákona č. 26/1993 Sb.) v prosinci
1992, nebyl aspekt ústavnosti, resp. neústavnosti vůbec sledován,
ačkoliv v té době již nabyl účinnosti ústavní zákon č. 23/1991
Sb.(dne 8.2.1991), jímž se uvozovala Listina základních práv
a svobod, tedy i její čl. 8 odst. 3.

Faktem zůstává, a toho si je Ústavní soud vědom, že lhůta
omezení osobní svobody uvedená v citovaném článku Listiny, zejména
ta, která zavazuje jiné orgány než soudní, svou absolutní
krátkostí (zvláště ve srovnání s právními úpravami některých
jiných států, kde zpravidla neklesá pod dva dny) působí dvojsečně.
Na jedné straně sice chrání osobní svobodu člověka proti
neúměrnému jejímu omezení, avšak na straně druhé omezuje právo
zadrženého podezřelého na obhajobu obhájcem ve smyslu § 76 odst.
3, 6 tr. ř., kdy právě pro její krátkost je mnohdy nereálné
obhájce dostihnout. Zároveň je mimo diskusi, že lhůta 24 hodin je
v uvedeném kontextu nedostatečná pro náležitou dokumentaci trestní
věci tak, aby bylo možné zahájit trestní stíhání, jde-li
o zadržení podezřelého. Je ovšem evidentní, že není v pravomoci
Ústavního soudu tento zásadní problém řešit, neboť to je úkol
výlučně ústavodárce.
Také Zpráva připouští, že důvody k omezení osobní svobody
podle § 76 odst. 2 tr. ř. a § 14 odst. 1 písm. d) zákona č.
283/1991 Sb. jsou totožné a že tedy naposledy citované ustanovení
je nadbytečné. Jinými slovy se tak rovněž potvrzuje vybočení § 14
odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb. z rámce čl. 8 odst. 3
Listiny. Pokud je však Zpráva toho názoru, že takováto shoda není
na úrovni § 76 odst. 2 tr. ř. a § 14 odst. 1 písm. e) zákona č.
283/1991 Sb., nelze s tímto názorem souhlasit. Podle mínění
Ústavního soudu existuje styčný bod obou zákonných ustanovení
v tom, že podezřelého z trestného činu je možné zadržet ve smyslu
§ 76 odst. 2 tr. ř. nanejvýše bezprostředně po spáchání trestného
činu (za splnění další podmínky), kdežto podle § 14 odst. 1 písm.
e) zákona č. 283/1991 Sb. tak lze učinit kdykoliv poté, ne pouze
bezprostředně. Případná námitka, jež do jisté míry zazněla
i v materiálu Ministerstva vnitra, že zadržení podezřelého,
nikoliv však při činu či poté, spadá pod § 76 odst. 1 tr. ř. a že
tedy nepřichází v úvahu srovnání citovaného ustanovení zákona č.
283/1991 Sb. s § 76 odst. 2 tr. ř., není namístě. Jedná se totiž
o to, že smysl má především, srovnává-li se omezení osobní svobody
podle trestního řádu a zákona č. 283/1991 Sb., pokud tak může
učinit podle obou zákonů policista coby jedna a tatáž osoba, neboť
v tomto bodě zdvojená právní úprava vytváří cestou naposledy
uvedeného zákona prostor pro neústavní postup a to ve smyslu § 76
odst. 1 tr. ř. není možné, neboť zde je oprávněným subjektem pouze
vyšetřovatel policie, nikoliv též pouhý policista. Na druhé straně
je však možné, že postupu vyšetřovatele podle § 76 odst. 1 tr. ř.
bude předcházet postup policisty podle § 14 odst. 1 písm. e)
zákona č. 283/1991 Sb.
Zpráva též naznačuje argumentaci, odůvodňující podle jejího
názoru ústavnost § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
V té návaznosti se totiž dovolává čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2
Listiny. Na tomto místě třeba znovu připomenout, že policejní
zajištění osoby přistižené při spáchání trestného činu, nebo
podezřelé z již dříve spáchané přípravy, pokusu nebo dokonaného
trestného činu, je svou podstatou reálně institutem trestního
práva procesního. Jako takové spadá pod čl. 8 odst. 3 Listiny,
tedy pod ustanovení speciální, mající přednost před čl. 7 odst.
1 Listiny. Pokud je zákon č. 283/1991 Sb. z dosahu tohoto
speciálního ustanovení nominálně vyjmul, a tím založil jeho
neústavnost, jak má Ústavní soud za to, nelze dost dobře následně
jeho ústavnost "dohánět" odvoláním na obecný čl. 7 odst. 1
Listiny. V podstatě totéž platí i ve vztahu k čl. 8 odst. 2
Listiny, nakolik je chápe Zpráva jako ústavní základ návrhem
napadeného ustanovení zákona č. 283/1991 Sb.
Kromě kolize napadeného ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e)
zákona č. 283/1991 Sb. s čl. 8 odst. 3 Listiny zkoumal Ústavní
soud, jak mu to ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., též
možný nesoulad s jinými ústavními zákony, resp. Ústavou, jakož
i s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy.

Z tohoto hlediska soustředil svoji pozornost v prvé řadě na
čl. 1 Ústavy. Nezbytným předpokladem právního státu, o němž
citované ustanovení hovoří, je právní jistota, související
s požadavkem stability práva a zákonnosti právotvorby. Nutnou
podmínkou právní jistoty je kromě jiného jasnost (určitost)
právních norem. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu,
sp. zn. Pl. ÚS 9/95, neurčitost některého z ustanovení právního
předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty
a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy) toliko tehdy, jestliže
intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního
obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních
postupů. Dikce, kterou nabízí zejm. § 14 odst. 1 písm. d) zákona
č. 283/1991 Sb., je z daného pohledu, jakož i ve srovnání se
zněním § 76 odst. 2 tr. ř., natolik obecná a neurčitá, že ani
např. extenzivním jejím výkladem nelze dospět k jasným hranicím
aplikace tohoto ustanovení. Výraz "přistižena při spáchání
trestného činu" může bez dalších zpřesňujících podmínek zahrnovat
relativně široké spektrum situací a vytvářet tak poměrně široký
prostor pro užití tohoto ustanovení policistou, a tím samým
i právní nejistotu adresátů této právní normy, tj. osob v dané
souvislosti zajištěných. Ke stejnému závěru lze dospět, pokud by
byl užit výklad kupř. i doslovný, jenž ve spojení s termínem
"spáchání trestného činu" bez dalšího znamená rovněž jistou
neurčitost napadeného ustanovení, resp. tím samým i relativně
široký obtížně vymezitelný rámec jeho užití. Lze tedy konstatovat,
že návrhem napadené ustanovení je v rozsahu jeho písm. d)
v rozporu též s čl. 1 Ústavy.

Pokud jde o Listinu, kromě čl. 8 odst. 3 spatřuje Ústavní
soud neústavnost napadených ustanovení zákona č. 283/1991 Sb.
ještě v jejich kolizi s čl. 4 odst. 4 Listiny. Odstavec druhý
tohoto ustanovení dovoluje, aby meze základních práv a svobod byly
za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. V duchu
odstavce čtvrtého téhož článku potom při používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty
a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům,
než pro které byla stanovena. Představuje-li však ustanovení § 14
odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. určité omezení (meze)
osobní svobody, potom stanovení těchto omezení v citovaném zákoně,
vedle příslušných ustanovení trestního řádu (§ 75, § 76), umožňuje
jejich případné zneužití v rozsahu, který jde nad rámec čl. 8
odst. 3 Listiny, tedy zneužití k účelům jiným, než pro které měly
a mohly být tyto meze správně v zákoně č. 283/1991 Sb. stanoveny.
Jedná se totiž o to, že zmíněný zákon může sledovat z hlediska
svého účelu jen cíle správně - policejní, nikoliv trestněprocesní.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění
protokolů č. 3, 5 a 8, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. (dále jen
"Úmluva"), jakož i protokolů č. 9, 10 a 11 připouští ve svém čl.
5 odst. 1 písm. c) zákonné jiné zbavení svobody osoby za účelem
předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze
spáchání trestného činu. Ve smyslu odstavce 3 téhož ustanovení
rovněž každý, kdo je jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením
odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před
soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní
pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn
během řízení.

Pod citovaná ustanovení patrně spadá a je s ním konformní §
76 tr.ř., neboť ten předpokládá procesní postup ve formě výkonu
soudcovské pravomoci navazující na samotné zadržení (srov. odst.
4 ). Totéž platí pro ustanovení § 75 tr. ř. Naproti tomu napadená
ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. s takovouto relací nepočítají
(viz § 14 odst. 2 per argumentum a contrario), v důsledku čehož
vybočují z rámce Úmluvy. Tento fakt tedy potvrzuje, že § 14 odst.
1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. je v rozporu s čl. 5 odst.
1 písm. c), odst. 3 Úmluvy.
O nutnosti soudní kontroly provedeného zajištění, má-li
povahu trestněprocesního zadržení, kdy tato nutnost plyne
z podstaty čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 Úmluvy, svědčí
i příslušná judikatura štrasburských instancí. Tak např. ve věci
Irsko c/a Spojené království (1978, ser. A, č. 25, § 196) Soud ve
svém rozhodnutí konstatoval, že čl. 5 odst. 1 písm. c) dovoluje
zbavit někoho svobody jen za účelem předvedení před příslušný
soudní orgán. V rozhodnutí Soudu ve věci De Wilde et al. c/a
Belgie (1971, ser. A, č. 12, § 71) je vysloven názor, že podle čl.
5 odst. 1 písm. c) může být osoba zatčena a držena v detenci jen
za účelem předvedení před příslušný soudní orgán. Toto stanovisko
Soudu stále platí a bylo vyřčeno v dalších rozhodnutích ( Engel et
al. c/a Holandsko, 1976, ser. A, č. 22, § 58, De Jong et al. c/a
Holandsko, 1984, ser. A, č. 77, § 44 aj.).

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech,
vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. (dále jen "Pakt") v čl. 9 odst. 3
předpokládá, že každý, kdo je zadržen na základě obvinění
z trestného činu, musí být neprodleně předveden před soudce nebo
jiného úředníka, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou
pravomoc, a má právo na trestní řízení v přiměřené době nebo na
propuštění. Přitom výrazem "obvinění z trestného činu" nelze
patrně rozumět obvinění jen v technickém smyslu, tzn. podle
vnitrostátního trestního práva procesního (§ 160 odst. l , § 75
tr. ř.). Zahrnout třeba i podezření z trestné činnosti.



Podobně jako Úmluva, i Pakt vyžaduje zmíněnou relaci mezi
zadržením (zajištěním) a navazující soudcovskou pravomocí,
kterážto souvislost v § 14 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č.
283/1991 Sb. chybí. Proto je napadené ustanovení v rozporu i s čl.
9 odst. 3 Paktu.

IV.
Vzhledem k výsledkům právního rozboru, který byl proveden
v části III., má Ústavní soud za to, že ustanovení § 14 odst. 1
písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. je třeba podle § 70 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb. pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy, čl. 4 odst.
4 a čl. 8 odst. 3 Listiny, čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 Úmluvy
a čl. 9 odst. 3 Paktu zrušit. Vzhledem ke zřejmé potřebě
legislativního řešení otázky zadržení podezřelého důsledně
v trestním řádu, jakož i ústavně konformním způsobem, se zároveň
podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. odkládá den
vykonatelnosti nálezu na 1. července 1998.



P o u č e n í : Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. července 1997




ODLIŠNÉ STANOVISKO
soudců JUDr. V.K. a JUDr. V.P. k nálezu ve věci návrhu Nejvyššího
soudu ČR na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění zákona č. 26/1993 Sb.

Odlišné stanovisko se týká interpretace pojmu "zajištění" ve
výše uvedeném ustanovení ve vztahu k pojmu "zadržení" dle § 76
trestního řádu ve věci Pl. ÚS 2/97, které činí lhůtu 24 hodin
podle čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nereálnou.

Dle našeho názoru je z hlediska Ústavy ČR možný i jiný výklad
pojmu "zajištění" v případě písm. d) a e) § 14 odst. 1 zákona č.
283/1991 Sb., v platném znění, a to takový, který by přiměřeněji
odpovídal ústavním předpisům i potřebám života.

Vyjděme z toho, jakým způsobem definuje, tj. jakými pojmovými
náležitostmi, pojem "zadržení" vybavuje § 76 trestního řádu.
Zadržení je definováno předně jako opatření, které činí
vyšetřovatel (nikoli policista) a to zpravidla po předchozím
souhlasu státního zástupce. Zadržení je realizovatelné dále pouze
tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby. Konečně pak vyšetřovatel,
který zadržení provedl, provede určité úkony, jež jsou při
zadržení zákonem v odstavci 3 a dalších § 76 trestního řádu
předepsány, zejména sepíše protokol a předá protokol se záznamem
o sdělení obvinění a další důkazy státnímu zástupci. To vše učiní
bez odkladu, aby nejpozději do 24 hodin od tohoto zadržení mohla
být osoba předána soudu. Institut zadržení realizuje vyšetřovatel
tedy poté, co byla dotyčná osoba policejním orgánem zajištěna (§
14 zák. 283/1991 Sb.) anebo kýmkoli, za podmínek § 76 odst. 2
trestního řádu omezena na osobní svobodě a předána vyšetřovateli.

Institut "zajištění" dle § 14 odst. 1 písm. d) a e) cit.
zákona je naproti tomu spjat s náležitostmi, jež jsou odlišné.
Zajištění provádí policista (nikoli vyšetřovatel) a ke svému
zákroku nepotřebuje předchozího souhlasu jiného orgánu.
O zajištění sepíše pouze úřední záznam. Toto policejní zajištění
může trvat do 24 hodin a počítá se "od okamžiku omezení osobní
svobody" (§ 14 odst. 3 zák. č. 283/1991 Sb., v platném znění).
U zadržení je naproti tomu lhůta stanovena "do 24 hodin od tohoto
zadržení", tedy od předání osoby vyšetřovateli.

Kdybychom chápali zajištění v případě § 14 odst. 1 písm.
d) a e) "ve skutečnosti jako zadržení" dle nálezu Ústavního soudu
sub. č. 23/1997 Sb., anebo jako "obsahově totožné" (dle návrhu
Nejvyššího soudu v předmětné věci), znamenalo by to, že při plném
využití lhůty 24 hodin zajišťujícím policistou a za předpokladu,
že se zajištění interpretuje jako zadržení, vyšetřovateli nezbude
žádná lhůta k provedení úkonů, k nimž je zákonem povinován, kromě
jediného, totiž toho, že by musel zadrženou osobu propustit na
svobodu, nebyla-li řádně (tj. po splnění předepsaných úkonů)
předána soudu.

Také omezení osobní svobody "kýmkoli" za podmínek § 76 odst.
2 trestního řádu nelze chápat jako zadržení dle § 76 odst. 1
trestního řádu. Kýmkoli se nemíní policista, neboť "kdokoli" je
povinen přistiženou osobu ihned předat vyšetřovateli nebo
policejnímu orgánu, který osobu zajistí a po splnění úkonů s tím
spojených předá vyšetřovateli. Ustanovení § 76 odst. 2 trestního
řádu je obsahově shodné s § 127 německého trestního řádu
o "předběžném zajištění" (vorläufige Festnahme), které se také
nepočítá do lhůt a přikazuje komukoli přistiženou osobu ihned
předat policejnímu orgánu.

V odlišné charakteristice a definici "zadržení" a "zajištění"
v obou uvedených zákonech nevidíme ani důvod, ale dokonce ani
možnost interpretovat § 14 odst. 1 písm. d) a e) jako "ve
skutečnosti zadržení" dle § 76 trestního řádu ("ve skutečnosti"
znamená "de facto" nebo i "de iure" ?). Po našem soudu není
smyslem cit. § 14 vymezení hranic "pořádkového účelu" izolovaně od
"trestněprávních účelů", ale výčet případů, při nichž policista
smí přikročit k zajištění osob. Zajištění samo však svou povahou
a úkony, které musí být splněny, není pojmově identické se
zadržením dle trestního řádu a má vůči němu povahu předběžného
opatření. Úvahy o posunutí zajištění do trestněprávní roviny
a z toho vyvozovaný závěr, že ve zmíněných případech [písm.
d) a e)] zákonem stanovené zajištění nemá být chápáno jako
zajištění, ale jako určitá forma (pojmově odlišného) zadržení, jde
příliš daleko, protože Ústavní soud svým nálezem nerušil, ale
přeinterpretoval ustanovení zákona záměnou právních institutů
a tím se vlastně stal více než "negativním", totiž "pozitivním"
zákonodárcem.

Ve skutečnosti nejde o spekulaci o pořádkových či
trestněprávních rovinách, ale o ústavní záruky, totiž zřetelné
vymezení kdo, kdy, komu, za jakých podmínek a na jak dlouho může
omezit osobní svobodu. Z hlediska ústavně právního není podstatné,
zda je sledován pořádkový nebo trestněprocesní účel, ale to, zda
sporná ustanovení jsou v souladu s ústavními zárukami osobní
svobody, zda jsou minimálním zásahem státu, potřebným k dosažení
obecně prospěšného cíle, avšak také to, zda jsou prostředkem,
který je ve stanovených dimenzích také splnitelný
a uskutečnitelný: ultra vires nemo posse tenetur.

Ústavní záruky se v České republice, avšak vesměs i ve
většině ústav států Evropské unie formulují se zaměřením na případ
zatčení a případ zadržení (pokud se některé ústavy neomezují pouze
na obecný příkaz, že omezení osobní svobody je možné jen na
základě zákona). Při úvaze o přiměřenosti lhůt je třeba poukázat
znovu na zásadu, že nikdo nesmí být nucen k tomu, co přesahuje
jeho síly a možnosti - to platí stejně o jednotlivci jako o státu.
Proto také časové lhůty a limity, poskytnuté státním orgánům pro
určité úkony a určitá opatření, jež se mohou nazývat "zajištěním"
nebo "zadržením", musí být takové, aby byly splnitelné.

Úprava těchto otázek v ústavách států Evropské unie vychází
vesměs z kumulace lhůt předběžného policejního zajištění
a zadržení a dospívá k součtu 48 resp. 72 hodin pro ty úkony,
které jsou spojeny se zbavením osobní svobody, a jež musí
předcházet předání osoby soudci k rozhodnutí o vazbě anebo
propuštění. Tak např. podle rakouské ústavy (ústavní zákon z 29.
11. 1988 o ochraně osobní svobody) může být osoba zatčena při
trestném činu i bez soudního příkazu, avšak nejpozději před
uplynutím 48 hodin musí být propuštěna nebo předána soudu. Německý
Základní zákon v čl. 104 odst. 2 stanoví, že "policie nesmí
z vlastní moci držet nikoho v policejní vazbě (in eigenem
Gewahrsam) déle, než do konce dne následujícího po zadržení"
a dále (čl. 104 odst. 3), že "...každý, kdo byl předběžně zadržen
pro podezření z trestného činu, musí být nejpozději den po
zadržení předveden k soudci..".

Jestliže čl. 8 Listiny základních práv a svobod stanoví
v odst. 3 podmínky zadržení a povinnost zadrženou osobu nejpozději
do 24 hodin buď propustit anebo odevzdat soudu, není důvodu chápat
pojem "zadržení" jinak, než to odpovídá jeho náležitostem
upřesněným v § 76 trestního řádu. Lhůtu pro zadržení je třeba ve
všech případech chápat jako lhůtu, která počíná běžet předáním
osoby vyšetřovateli. Jestliže pak by se "zajištění" ve smyslu §
odst. 1 písm. d) a e) zák. č. 283/1991 Sb. přestalo chápat jako
"zadržení" ve smyslu § 76 trestního řádu, bylo by třeba i lhůty
stanovené u obou těchto institutů na 24 hodin počítat odděleně.
Tím by vznikl jednak úhrnný časový prostor 48 hodin a jednak lhůta
stanovená čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v případě
zadržení by byla splnitelná.

Tak by bylo možné interpretovat lhůty a časové limity pro
státní orgán způsobem, který odpovídá evropským zvyklostem, naší
Listině základních práv a svobod i reálným možnostem policejních
a vyšetřovacích orgánů. Zrušení napadených ustanovení čl. 14
zákona č. 283/1991 Sb. v platném znění se v důsledku toho nejeví
jako nutné z hlediska Listiny základních práv a svobod, protože
shora naznačená interpretace článku 8 odst. 3 citované Listiny je
ústavně konformní. Pokud jde o posouzení ustanovení článku 14
napadeného zákona z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, máme za to, že jde o předpis, který je spíše
v předcházejících bodech odst. 1 (zejména v bodě c) předpisem
sporným se zřetelem na čl. 5 Úmluvy, jež připouští zbavení osobní
svobody (tudíž i "zajištění") pouze v taxativně vymezeném počtu
případů, které mají vesměs přímou souvislost pouze s věcmi
trestními a ve vztahu k článku 14 napadeného zákona stanoví
kritéria pro zajištění přísněji a přesněji.

V Brně 2. července 1997




ODLIŠNÉ STANOVISKO

soudce JUDr. P.H., podané dle § 14 zákona č. 182/1993 Sb.
k odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci návrhu Nejvyššího
soudu na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č.
26/1993 Sb.

Odlišné stanovisko podané k odůvodnění nálezu, přijatého
většinovým votem, se zakládá na následujících důvodech:

I.
Právní institut zajištění dle § 14 odst. 1 písm. a) až c)
zákona o Policii České republiky plní účel pořádkového opatření
v oboru správního práva. Naproti tomu zajištění dle písm. d) a e)
citovaného zákonného ustanovení nutno ve shodě s většinovým votem
chápat jako institut, jenž plní svůj účel v oboru trestního práva
procesního.

Srovnání napadených ustanovení policejního zákona s § 76 tr.
ř. ukazuje několik rozdílů v jejich funkcích. Zadržení ve smyslu
§ 76 odst. 1 tr. ř. je institutem, jehož uplatnění přichází
v úvahu pouze tehdy, jestliže je dán předpoklad důvodnosti vazby,
což ale není podmínkou v případě zajištění dle § 14 odst. 1 písm.
d), e) policejního zákona.

Jiným je pak rozdíl mezi uvedenými ustanoveními zákona
o Policii České republiky a § 76 odst. 2 tr. ř. V daném případě je
smyslem uvedeného ustanovení stanovit lex specialis ke skutkové
podstatě trestného činu omezování osobní svobody (§ 231 tr. z.)
a umožnit veřejnosti i omezením osobní svobody jiného bránit
trestné činnosti (a to za zákonem přesně omezených podmínek). Již
z jejich výčtu lze bez jakýchkoli pochybností dovodit, že se
v žádném případě nejedná o normu, regulující postup policie (když
uvedené ustanovení stanoví osobě, jež omezila osobní svobodu osoby
jiné, přistižené při trestném činu nebo bezprostředně poté, předat
tuto osobu ihned vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu). Je
skutečně s podivem, když dle "Zprávy o společném jednání komise
zřízené policejním prezidentem a poradního orgánu složeného ze
zástupců správ Policie České republiky" (jejíž obsah je podán
v odůvodnění nálezu) v uvedeném ustanovení tr. ř. "použitý výraz
"kdokoliv" lze oprávněně vyložit tak, že může jít o policistu".
Přijetí výkladu obsaženého v této zprávě a nepochybně běžně
aplikovaného v praxi by znamenalo hned několik absurdních
důsledků. Prvním je pokyn zákonodárce v případě zadržení dle
citovaného ustanovení tr. ř. policejním orgánem předat zadrženou
osobu jinému policejnímu orgánu. V případě zhojení tohoto
absurdního důsledku interpretací (tj. úvahou, podle níž v případě
zadržení dle § 76 odst. 2 tr. ř. policií předání policejnímu
orgánu je naplněno právě aktem zadržení) nastupuje druhý absurdní
důsledek, jenž interpretací zhojit nelze. Tím je povinnost předat
zadrženou osobu vyšetřovateli a na to navazující počítání lhůty
zadržení. Měli bychom totiž dvojí zadržení: první policejním
orgánem a druhé vyšetřovatelem (se kterým by patrně byl spjat
začátek plynutí 24 hodinové lhůty). To by ale vedlo k otevření
možnosti přímého a stěží kontrolovatelného porušování Listiny
základních práv a svobod. Dalším důvodem odmítnutí vztažení § 76
odst. 2 tr. ř. i na postup policie je ústavní maxima, obsažená
v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle níž pravomoc státních orgánů
a postup při jejím uplatňování je zákonodárce povinen explicitně
upravit a v žádném případě tuto nelze dovozovat interpretací.
Spekulativní výklad ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., uplatňovaný
v policejní a soudní praxi, tak trochu připomíná sofistické
meditace, řešící slavnou logickou hříčku Bertranda Russella
o vesnickém holiči.

Domnívám se tudíž, že institut zajištění dle § 14 odst. 1
písm. d) a e) zákona o Policii České republiky umožňuje policejním
orgánům omezení osobní svobody v případě přistižení při spáchání
trestného činu nebo v případě podezření z jeho přípravy, pokusu
nebo spáchání, a to na rozdíl od zadržení dle § 76 odst. 1 tr. ř.
bez ohledu na důvodnost vazby.

Důvodová správa k § 14 zákona o Policii České republiky,
jakož i judikát publikovaný pod č. 10/1995 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, obsahuje právní názor, podle kterého dobu
zajištění nelze započítávat do doby zadržení. Uvedenému právnímu
názoru, jak jsem již zmínil, plně korespondovala (resp. nadále
koresponduje) i policejní, resp. soudní praxe. Názor opačný
vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu č. 23/1997 Sb., když
konstatoval, že opačný přístup, než započítání lhůty zajištění do
lhůty zadržení, ke vztahu zajištění podle § 14 odst. 1 písm.
d), e) zákona o Policii České republiky a zadržení podle § 75, 76
tr. ř. je v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod.


Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 3 stanoví
povinnost v případě rozhodování o vzetí do vazby odevzdat osobu
podezřelou ze spáchání trestného činu do 24 hodin od jejího
zadržení soudu (nebo ji propustit).

Listina zároveň obsahuje zmocnění zákonodárci stanovit
zákonem důvody omezení osobní svobody (čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst.
2 Listiny). Zákonodárce uvedené zmocnění využil zakotvením řady
právních institutů, sledujících rozličné účely, mezi něž patří
instituty předvedení, zajištění, zatčení.

Institut zadržení, jež Listina váže na institut vazby, nutno
ve vztahu k uvedeným případům omezení osobní svobody interpretovat
ve smyslu ustanovení speciálního. Z toho plyne nemožnost pro
zákonodárce prodlužovat dobu omezení osobní svobody, jež předchází
odevzdání zadržené osoby soudu za účelem rozhodování o jejím vzetí
do vazby, nad limit 24 hodin (prodloužení této lhůty je ve výlučné
dispozici ústavodárce a je vyloučeno ji měnit zákonem nebo
interpretací).

Pokud přijmeme závěr, že hranici 24 hodin, jež předchází
odevzdání zadržené osoby soudu, nelze měnit zákonem ani
interpretací, jsme postaveni před řešení následující otázky.
Jestliže je ústavně vyloučeno sčítání doby zadržení a zajištění
dle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky,
lze toho dosáhnout cestou interpretace (jak to učinil Ústavní soud
v nálezu č. 23/1997 Sb.), nebo cestou derogace?

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (Pl. ÚS 48/95, Pl. ÚS
5/96, Pl. ÚS 21/96 a další) přijal tezi, podle které, v situaci,
kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé
interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi
v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho
aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně
konformním způsobem.

Zároveň nejdříve šest soudců v odlišném stanovisku k nálezu
ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 vyjádřilo názor, podle
něhož "obecně lze konstatovat, že neurčitost určitého (některého)
ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou
s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1
Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti
vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení
i pomocí obvyklých interpretačních postupů". Tento názor byl
následně akceptován většinovým votem a uplatněn v odůvodnění
nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 9/95. Byl přitom uplatněn
jako hledisko, které v dané věci vedlo k závěru o existenci
smysluplné a ústavně konformní interpretační alternativy a tím
i k zamítnutí návrhu na zrušení předmětného zákonného ustanovení.



Ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm.
d), e) zákona o Policii České republiky se soud ocitl mezi Scyllou
odlišení dvojí interpretace, z toho jedné ústavně konformní
a druhé ústavně rozporné, a Charibdou odmítnutí zřetelné ústavně
konformní interpretační alternativy, k níž lze dospět obvyklými
interpretačními postupy.

Pokud Ústavní soud v rozhodnutí č. 23/1997 Sb. přijal právní
názor, podle něhož se lhůta zajištění dle § 14 odst. 1 písm.
d), e) zákona o Policii České republiky včítá do lhůty zadržení
a nepřerušil řízení ve věci ústavní stížnosti podle § 68 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., vyjádřil tím přesvědčení o možnosti řešit
posuzovanou věc ústavně konformní interpretací. Jejím obsahem je
výklad pojmu zadržení, obsaženého v Listině, v tom smyslu, že se
jedná o omezení osobní svobody v souvislosti s podezřením ze
spáchání trestného činu, provedené policií (a to buď samostatně
nebo se souhlasem státního zástupce), které předchází odevzdání
dané osoby soudu za účelem rozhodování o jejím vzetí do vazby.

V rozhodnutí Ústavního soudu a v jeho odůvodnění, vůči
kterému směřuje toto odlišné stanovisko, (a to i v návaznosti na
nález ve věci Pl. ÚS 18/96, jímž po sérii nálezů, zrušujících
rozhodnutí obecných soudů z důvodů neústavní interpretace § 250f
o. s. ř., Ústavní soud přistoupil k jeho zrušení) spatřuji výraz
skepse k připravenosti obecných soudů při aplikaci právních
předpisů hledat a řešit otázky jejich ústavně konformní
interpretace, chápat Ústavu jako bezprostřední pramen práva,
obsahující rovněž výkladové principy abstraktních a často
neurčitých, někdy ne úplně přesně formulovaných právních
ustanovení.
Na rozdíl od většinového vota sdílím názor, vyjádřený
v rozhodnutí č. 23/1997 Sb., a to v té jeho části, která
zdůvodňuje včítání lhůty zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d), e)
zákona o Policii České republiky do lhůty zadržení. Nad rámec
v něm obsažené argumentace poukazuji na rozdílný účel obou trestně
procesních institutů, tj. na smysluplnost institutu zajištění dle
§ 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky
v případě, když není dán žádný z důvodů vazby.

Rozpor napadených ustanovení s ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy proto nespatřuji
v jejich nesouladu s čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod, nýbrž s principy právního státu, jež nacházejí svůj
výraz kromě jiného rovněž v požadavcích na vnitřní koherenci
právního řádu a na jeho určitost a srozumitelnost (čl. 1 Ústavy).

Byl již citován názor Ústavního soudu, podle něhož
"neurčitost určitého (některého) ustanovení právního předpisu
nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž
i právního státu (čl. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita
této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu
daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů".

Neurčitost právního ustanovení je rubem neakceptování
náležitostí právních termínů, jakož i požadavků právní stylistiky.
Doktrína mezi náležitosti právních termínů přitom řadí jazykovou
správnost, odbornou, tedy právní správnost, jednoznačnost,
přesnost, ustálenost a zřetelnost (viz Š. Luby, Teoretické otázky
právnej terminológie v normotvornom procese, Právník, č. 8, 1974,
s. 728; H. Schneider, Gesetzgebung, 2. vydání, Heidelberg 1991, s.
247 a násl.).

Požadavek jednoznačnosti právní terminologie, tj.
konstantního používání právních termínů, spočívá ve vyjádření
určitého pojmu stejným názvem (čili ve vyloučení synonymie),
a naopak, ve spojení určitého názvu vždy se stejným pojmem (čili
ve vyloučení homonymie a polysémie). Tento požadavek však nelze
chápat a jeho splnění vyžadovat absolutně. Legislativní praxe
například zná případy přípustnosti polysémie. V takových případech
však musí být z kontextu použití termínu zřejmá i jeho významová
odlišnost.
Z pohledu těchto hledisek lze akceptovat terminologické
odlišení institutu zajištění v trestním procesu ve vztahu
k zadržení (zrcadlící jejich významovou odlišnost) s tím, že
posunem v účelu, a to ve smyslu objevení se vazebních důvodů,
nutno dobu zajištění včítat do doby zadržení. Přijatelnost
takovéhoto odlišení interpretací však vyžaduje, jak bylo již
řečeno, zřetelnost kontextu a určitost použitých jazykových
prostředků.

Absenci zřetelného kontextu, umožňujícího bez jakýchkoli
pochybností stanovit vztah institutů zajištění a zadržení
v trestním procesu, spatřuji v roztříštění trestněprocesní
regulace mezi trestní řád a zákon o Policii České republiky.
Libovůle zákonodárce ohledně utváření systému práva, a tím
způsobené začlenění úpravy právních institutů z jednoho právního
odvětví v různých právních předpisech různých odvětví práva,
a tedy v odlišném kontextu, může zakládat neurčitost a nejasnost
právní regulace. To platí ve zvýšené míře, pokud dané právní
instituty představují právní regulaci omezující základní práva
a svobody, nota bene v oblasti práva trestního. Ohledně určitosti,
resp. neurčitosti použitých jazykových prostředků napadená
ustanovení rovněž nesplňují náležitosti právní terminologie.
Nesplňují zejména požadavek odborné správnosti (ve stadiu
zajištění nelze mluvit o přistižení při spáchání trestného činu,
nýbrž pouze o přistižení u činu zakládajícího podezření ze
spáchání trestného činu) a dále nesplňují požadavek zřetelnosti
(a to u výrazu kriminalisticky doložitelných informací).

Uvedené argumenty mě vedly proto k závěru o rozporu
ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění zákona č. 26/1993 Sb. s čl.
1 Ústavy a k důvodnosti jejich zrušení.

V Brně 2. července 1997