Pl.ÚS 20/02 ze dne 28. 11. 2002
U 42/28 SbNU 477
Návrh na zrušení ustanovení čl.II bod 1 závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb., (změna trest
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci návrhu Krajského soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení čl. II bodu 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb.,takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 16. 8. 2002, se domáhal Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "navrhovatel") zrušení ustanovení čl. II bodu 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb. Předmětný návrh byl podán v souvislosti s řízením, vedeným u navrhovatele pod sp. zn. 8 T 25/2002, na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, ve spojení s § 224 odst. 5 tr. řádu a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť navrhovatel má za to, že zákon, resp. jeho citované ustanovení, jehož užití je podle něj v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, když má podle přesvědčení navrhovatele retroaktivní účinky, jakož je retroaktivně i vykládáno, což je v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž i čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Z těchto důvodů - v návrhu konstruovaném v podstatě na základě rozhodovací činnosti Ústavního soudu vydaných nálezů a v nich uvedených závěrů blíže rozvedených - navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené ustanovení nálezem zrušil, a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

Z podaného návrhu a připojeného spisu navrhovatele (sp. zn. 8 T 25/2002) byly zjištěny tyto skutečnosti rozhodné pro posouzení projednávané věci:

Dne 7. 12. 2000 byla ke Krajskému soudu v Hradci Králové podána obžaloba na obviněného S. Š. pro dva trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterými měl způsobit škodu ve výši 2. 999. 300,- Kč (bod 2. obžaloby) a 1. 951. 300,- Kč (bod 4. obžaloby), pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterým měl způsobit škodu ve výši 752. 600,- Kč (bod 3. obžaloby) a pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterým měl způsobit škodu ve výši 2. 707. 700,- Kč (bod 1. obžaloby).

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 11. 2001, č. j. 8 T 120/2000-735, trestní věc obviněného S. Š. podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. řádu postoupil k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Náchodě jako soudu - podle jeho mínění - věcně příslušnému. Tento postup Krajský soud v Hradci Králové odůvodnil v podstatě tím, že dne 1. 1. 2002 nabude účinnosti novela trestního zákona, kterou bude zvýšena hranice škody velkého rozsahu upravená v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. z 1. 000. 000.- Kč na 5. 000. 000,- Kč, v důsledku čehož není dána materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. u trestných činů zpronevěry kvalifikovaných v obžalobě podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Tyto úvahy vyústily v závěr, že uvedené trestné činy je proto možné posoudit pouze jako trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., k jejichž projednání - stejně jako pro trestné činy pod body 1. a 3. obžaloby - je věcně a místně příslušný Okresní soud v Náchodě.

Okresní soud v Náchodě usnesením ze dne 15. 4. 2002, č. j. 1 T 14/2002-801, podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětnou trestní věc předložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu. Nesouhlas s postupem Krajského soudu v Hradci Králové odůvodnil zejména tím, že tento soud ještě před účinností novely trestního zákona zákonem č. 265/2001 Sb. dovozoval, že nedosahuje-li škoda touto novelou zvýšené hranice stanovené ustanovením § 89 odst. 11 tr. zák. pro škodu velkého rozsahu, není naplněn materiální znak trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Okresní soud v Náchodě poukázal rovněž na znění čl. II bod 1. závěrečných a přechodných ustanovení citované novely trestního řádu.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. Ntd 112/02, rozhodl podle § 24 odst. 1 tr. řádu tak, že k projednání a rozhodnutí trestní věci obviněného S. Š. je příslušný Krajský soud v Hradci Králové. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že v době podání obžaloby, tj. před účinností novely trestního zákona, byla kvalifikace skutků pod body 2. a 4. obžaloby jako trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. plně odůvodněna a naopak kategorický závěr Krajského soudu v Hradci Králové o absenci materiálního znaku ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. neměl ve shromážděných důkazech dostatečnou oporu. Dle úpravy platné do 31. 12. 2001 byl k projednání věci věcně příslušný krajský soud. Vzhledem ke znění přechodných ustanovení novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2002 tato příslušnost zůstává zachována i po účinnosti této novely.

Krajský soud v Hradci Králové posléze usnesením ze dne 23. 7. 2002, č. j. 8 T 25/2002-821, rozhodl tak, že se podle § 224 odst. 5 tr. řádu za použití čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přerušuje trestní stíhání obviněného S. Š., neboť zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem a věc se předkládá Ústavnímu soudu ČR.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí dovozuje, že čl. II bod 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť porušuje zákaz retroaktivity vyjádřený pro oblast trestního práva v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i právo každého na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Čl. II bod 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb. zní: "Příslušnost k řízení ve věcech, v nichž byla podána obžaloba před účinností tohoto zákona, se posoudí podle dosud platných předpisů; to neplatí pro další řízení v takové věci, jestliže ji soud za účinnosti tohoto zákona pravomocně vrátil státnímu zástupci k došetření."

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady věcného posouzení návrhu, a zabýval se tak i otázkou, zda navrhovatel je v daném případě legitimován k podání tohoto návrhu.

Ustanovení § 224 odst. 5 tr. řádu, které je důsledkem aplikace čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR pro oblast trestního práva, zní: "Soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu."

Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, o který se návrh opírá, dojde-li soud k závěru, že zákon jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Stěžejní otázkou tedy je, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon "jehož má být při řešení věci použito". Není sporu o tom, že tato podmínka je splněna vždy, jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední, a jež má tedy být užito při rozhodnutí ve věci samé, v trestním řízení tedy zejména při rozhodování o vině a trestu. Tento záměr ústavodárce a zákonodárce lze dovodit i z ustanovení § 224 odst. 5 tr. řádu, které upravuje přerušení řízení v jasné návaznosti na zákon rozhodný pro rozhodování o vině a trestu. Jinak řečeno, k tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost procesního předpisu, nestačí jen jeho hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti, nýbrž je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace. Tak tomu však v projednávaném případě není.

Připuštění navrhovatelem zastávaného širokého výkladu pojmu "zákon, jehož má být při řešení věci použito" by v podstatě znamenalo právo soudu zpochybnit jakékoli procesní ustanovení týkající se řízení před soudem, neboť vždy dochází k určitému řetězení aplikovaných předpisů a de facto je vždy aplikován též právní předpis jako celek. Takový výklad však senát Ústavního soudu odmítá (viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 39/2000). Nadto je třeba pro úplnost uvést, že druhá část napadeného ustanovení čl. II bodu 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb. za středníkem nebyla v předchozím řízení aplikována vůbec. Napadená část přechodných ustanovení zákona č. 265/2001 Sb. se týká výlučně určení věcné příslušnosti soudu k projednání trestních věcí, ve kterých byla podána obžaloba v souladu se zněním trestního řádu do 31. 12. 2001, před účinností novely trestního řádu, a ve kterých by od 1. 1. 2002 byla dána jiná věcná příslušnost, a to v důsledku novely trestního zákona, účinné rovněž od 1. 1. 2002. Toto přechodné ustanovení se žádným způsobem nedotýká rozhodnutí soudu ve věci samé, tj. v rozhodnutí o vině a trestu. Přímá aplikace napadeného přechodného ustanovení tedy přichází v úvahu pouze při rozhodování o věcné příslušnosti soudu k rozhodnutí v trestní věci a navíc takovéto rozhodování v přezkoumávané trestní věci již nepřichází v úvahu, neboť v tomto směru existuje pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Pro úplnost třeba dodat, že podle názoru Ústavního soudu, i kdyby řízení, směřující k rozhodnutí o příslušnosti soudu k projednání určité trestní věci ještě probíhalo, nepřicházel by v úvahu postup podle § 224 odst. 5 tr. řádu, neboť řízení o příslušnosti soudu k projednání věci není řízením ve věci samé a nevede k rozhodnutí o vině a trestu. Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud nepovažuje navrhovatele za osobu oprávněnou k podání předmětného návrhu.

I přes tento shora uvedený závěr Ústavní soud dále uvádí, že by nemohl přisvědčit výhradám navrhovatele ani z pohledu věcného posouzení dotčeného ustanovení, proti kterému, s poukazem na jeho údajnou protiústavnost, brojí zjevně neopodstatněně. V tomto směru je třeba uvést, že při svých úvahách o jeho retroaktivním působení navrhovatel zcela zjevně ztotožňuje dva základní a zcela samostatné aspekty předmětné věci, a to jednak posuzování trestnosti činu výlučně pro účely založení věcné příslušnosti obecného soudu v rozhodné době (odhlédnuto již od toho, že při svém rozhodování sice neaplikoval, byť při svých úvahách zohlednil, dosud neúčinnou právní úpravu, což nelze z pohledu ústavněprávního bez dalšího akceptovat - čl. 95 odst. 1 ústavy ČR), a jednak posuzování trestnosti téhož činu pro účely stanovení základu trestní odpovědnosti obviněného a jejího rozsahu věcně příslušným soudem rozhodujícím o meritu věci, a to rovněž k časově přesně vymezenému okamžiku, ke kterémuž věcnému posuzování nemá napadené ustanovení žádný vztah.

Úvahy navrhovatele o tom, že návrhem napadené ustanovení brání aplikaci § 16 odst. 1 tr. zák., bude-li o trestném činu rozhodovat, když právní kvalifikace skutku dle znění trestního zákona, účinného od 1. 1. 2002, by zakládala věcnou příslušnost okresního soudu, jsou nepřijatelné, vycházejí z nepochopení daných souvislostí, v nichž retroaktivní působení zákona svou roli nikterak nesehrává, neboť napadené ustanovení nebrání uplatnění zásady zákazu retroaktivity trestního zákona k tíži pachatele. Toto ustanovení, jak již bylo řečeno, se týká výlučně určení věcné příslušnosti soudu k projednání trestních věcí, ve kterých byla podána obžaloba v souladu se zněním trestního řádu před nabytím účinností novely tohoto procesního předpisu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., a ve kterých by od 1. 1. 2002 byla dána jiná věcná příslušnost (v projednávané věci okresního soudu), a to v důsledku novely trestního zákona účinné rovněž od 1. 1. 2002. Toto přechodné ustanovení se žádným způsobem nedotýká rozhodnutí soudu ve věci samé, tj. rozhodnutí o vině a trestu. Stručně vyjádřeno, kterýkoliv obecný soud, a to i ten, jehož věcná příslušnost byla založena aplikací napadeného ustanovení, musí v meritorním rozhodnutí zohlednit zásady, plynoucí z ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákona.

Pokud se potom navrhovatel domnívá, že současně v důsledku aplikace napadeného ustanovení došlo k odnětí předmětné trestní věci zákonnému soudci, nelze jeho závěrům ani v tomto směru přisvědčit. Věcná příslušnost soudu v případě ustanovení čl. II bodu 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb. před středníkem je nepochybně stanovena zákonem a nedochází zde v žádném směru ke zpětnému působení zákona či odnětí věci zákonnému soudci s účinky ex nunc a pro futuro. V tomto případě lze hovořit o tom, že se v dané situaci naopak uplatňuje "přetrvávající regulační efekt" zákona předchozího, když původně založená příslušnost krajského soudu zůstala zachována.

Pro úvahy takto vyložené posoudil senát návrh jako podání učiněné osobou zjevně neoprávněnou, v důsledku čehož ho podle ustanovení 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2002

JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu