Pl.ÚS 20/94 ze dne 28. 3. 1995
72/1995 Sb.
N 18/3 SbNU 109
Omezení rodičovských práv (odloučení dětí od rodičů proti jejich vůli)
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu ve věci návrhu
podaného spolu s ústavní stížností Z.N. na zrušení § 46 zákona
o rodině č. 94/1963 Sb., § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona České
národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním
zabezpečení a § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí
České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon
o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady, o působnosti
orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, t a k t o :

Dnem 1. října 1995 se z r u š u j í
1. ustanovení § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném
znění,

2. ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona České národní rady
č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů,

3. ustanovení § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí
České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon
o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti
orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, v platném znění.


O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel Z.N. podal dne 16. 2. 1994 Ústavnímu soudu ČR
ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.
11. 1993, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku Městského
soudu v Brně ze dne 2. 8. 1993, a spolu s tím podal i návrh na
zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů v citovaném
rozsahu. Na základě toho bylo řízení o ústavní stížnosti senátem
přerušeno a návrh na zrušení ustanovení obou zákonů a prováděcího
předpisu byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle
§ 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.



K odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že rozhodnutím
o předběžném opatření, které vydal Úřad městské části Brno
- Černovice v roce 1991, bylo rozhodnuto o umístění jeho syna do
ústavní péče. Stěžovatel se proti předběžnému opatření odvolal,
odvolací orgán - Úřad města Brna, odbor sociálních věcí, odvolání
nevyhověl. Také trestní soud, který v souvislosti s těmito
rozhodnutími rozhodoval v roce 1993 o porušení povinnosti otce
platit ošetřovné po dobu pobytu syna v ústavní péči, nebral zřetel
na námitky stěžovatele, že rozhodnutími byla porušena práva
stěžovatele i jeho dítěte, jelikož Listina základních práv
a svobod ve svém článku 32 odst. 4 stanoví, že práva rodičů mohou
být omezena a děti od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen
rozhodnutím soudu na základě zákona. Obdobné ustanovení obsahuje
i čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Citovaná ustanovení měla
podle stěžovatele v době rozhodování ve smyslu ust. § 2 tehdy
platného ústavního zákona č. 23/1991 Sb. přednost před zákonem,
tedy i před ustanovením § 46 zákona o rodině a § 19 odst. 1 písm.
a) č. 1 zákona ČNR č. 114/1988 Sb. a § 15 vyhlášky Ministerstva
práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb. Státy,
které jsou smluvními stranami Úmluvy, mají totiž zajistit, aby
dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli,
ledaže příslušné úřady, na základě soudního rozhodnutí a v souladu
s platným právem a v příslušném řízení, určí, že takové oddělení
je v zájmu dítěte.

Ústavní soud z odůvodnění trestního rozsudku Městského soudu
v Brně ve věci sp. zn. 4 T 113/93 zjistil, že i když tak Městský
soud v Brně neučinil s výslovným odkazem na ustanovení § 46 zákona
o rodině, řídil se obecný soud ve svých právních úvahách, zejména
pokud jde o výrok o vině stěžovatele, obsahem tohoto zákona.
Z této skutečnosti pak Ústavní soud dovodil, že návrh na zrušení
části zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění, jakož
i dalších částí zákona České národní rady č. 114/1988 Sb.
a vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb.,
jsou v úzké souvislosti s okolnostmi, vyplývajícími ze
stěžovatelovy ústavní stížnosti, a že jsou tedy tak splněny
formální podmínky pro projednání návrhu na zrušení zákona (§ 74
zákona č. 182/1993 Sb.).



Návrh byl dne 1. 11. 1994 zaslán účastníku řízení, tj.
Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, s žádostí
o vyjádření ve smyslu § 69 zákona o Ústavním soudu. Toto vyjádření
bylo zasláno Ústavnímu soudu přípisem č. j. 3866/94 ze dne 17.
11. 1994. V úvodu obsahuje přípis obecné konstatování k výkonu
rodičovských práv a povinností, který podléhá společenské
kontrole. Pokud jde o rozpor mezi napadenými ustanoveními
uvedených právních předpisů a citovanými ustanoveními čl. 32 odst.
4 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy
o právech dítěte, uvádí se v přípisu, že nebylo shledáno, že by
napadené tři právní předpisy nebyly v souladu s Ústavou České
republiky a s jinými právními předpisy, a že je nutné, aby byly
i nadále součástí právního řádu. Z toho vyplynul návrh, aby
Ústavní soud návrhu stěžovatele nevyhověl.

Ústavní soud se na základě předloženého návrhu musel v prvé
řadě soustředit na porovnání obsahu napadených ustanovení,
navržených ke zrušení, zejména § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb.
(protože z jeho právní úpravy se odvíjejí i ustanovení § 19 zákona
č. 114/1988 Sb. a § 15 vyhlášky č. 182/1991 Sb.), s obsahem
ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Omezení rodičovských práv a odloučení dětí od rodičů lze podle
výslovného znění Listiny základních práv a svobod, která je
součástí ústavního pořádku České republiky, v případě nesouhlasu
rodičů, provést jen rozhodnutím soudu (a na základě zákona). Text
čl. 32 odst. 4 této Listiny o tom nepřipouští žádné pochybnosti:
"Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od
rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na
základě zákona." Obdobně ochranu dítěte specifikuje též Úmluva
o právech dítěte, kterou je stát povinen vnitrostátně zajistit.

Jestliže tedy Listina základních práv a svobod v citovaném
článku stanoví, že nezletilé děti mohou být odloučeny od rodičů
proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, pak
ustanovení zákona o rodině (§ 46 zákona č. 94/1963 Sb.), stejně
jako ustanovení zákona o působnosti orgánů ČSR v sociálním
zabezpečení (§ 19 zákona č. 114/1988 Sb.), že okresní národní
výbor (nyní okresní úřad) je povinen učinit v naléhavých případech
předběžně i takové opatření, o kterém má jinak právo rozhodnout
pouze soud, jemuž to neprodleně oznámí, přičemž soud rozhodne
dodatečně, musel Ústavní soud dospět k závěru, že uvedená
ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem ve smyslu § 70 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a musel je zrušit.

Ústavní soud se ztotožnil s názorem, obsaženým ve vyjádření
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v tom smyslu, že
postrádá-li dítě výchovu ve vlastním rodinném prostředí, má právní
nárok na to, aby mu stát svými orgány zajistil výchovu v prostředí
nahrazujícím vlastní rodinu, tedy i ústavní výchovu, není-li možno
poskytnout náhradní rodinnou péči (§ 46 zákona č. 94/1963 Sb.),
takže je nejen právem těchto orgánů učinit potřebné opatření, jež
vyžaduje zájem na ochraně práv nezletilého, ale je to i jejich
právní povinností.
Ústavní soud však nemohl souhlasit s tvrzením, že rozsah
oprávnění státních orgánů a jejich pravomoc, např. v § 46 zákona
č. 94/1963 Sb., je v souladu s příslušnými normami mezinárodního
práva, protože, jak výše uvedeno, dospěl k závěru, že toto
konkrétní ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem České
republiky. Proto také nemohl souhlasit s dalším tvrzením, že soud
může rozhodovat o okamžitém umístění dítěte do péče nahrazující
výchovu rodičů až dodatečně, kdy příslušný správní orgán svým
předběžným opatřením o takovém umístění rozhodl.

Výše uvedené důvody, které svědčí pro zrušení napadených
ustanovení obou citovaných zákonů, platí ve stejném rozsahu i pro
zrušení ustanovení prováděcího předpisu, tj. § 15 vyhlášky
Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991
Sbírky.

Ústavní soud, vědom si existence naléhavých případů, kdy je
třeba v zájmu dítěte podniknout potřebné kroky neprodleně, odsunul
účinnost nálezu na 1. říjen 1995, aby mohla být provedena potřebná
organizační, případně legislativní opatření, aby ochrana zájmů
dítěte byla prováděna v souladu s Listinou základních práv
a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky,
jakož i s mezinárodní Úmluvou o právech dítěte, jíž je Česká
republika vázána.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. března 1995