Pl.ÚS 32/95 ze dne 3. 4. 1996
112/1996 Sb.
N 26/5 SbNU 215
Studium na vysoké škole z hlediska základních práv a svobod
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 3. dubna 1996
v plénu ve věci návrhu na zrušení ustanovení přílohy A zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, vylučujícího možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektora
vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či
nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č.
172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem, podaného podle § 74 zákona
č. 182/1993 Sb. navrhovatelem R. K., zastoupeným advokátem JUDr.
M. K., spolu s ústavní stížností o zrušení usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 5. září 1995, čj. 29 Ca 320/95-13, kterým se
zastavuje řízení o přezkoumání rozhodnutí rektora Vysokého učení
technického v Brně ze dne 14. srpna 1995, čj. 1537/9120/95, za
účasti vedlejší účastnice G. K., zastoupené advokátem JUDr. M. K.
takto:

Návrh se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Dne 14. září 1995 obdržel Ústavní soud České republiky návrh
na zrušení ustanovení přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, vylučujícího možnost
domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do
rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na
vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo
přezkoumáno soudem. Návrh byl podán podle § 74 zákona č. 182/1993
Sb. navrhovatelem R. K. spolu s ústavní stížností, doplněnou
podáním ze dne 9. října 1995, o zrušení usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 5. 9. 1995, čj. 29 Ca 320/95-13, kterým se zastavuje
řízení o přezkoumání rozhodnutí rektora Vysokého učení technického
v Brně ze dne 14. srpna 1995, čj. 1537/9120/95, ve věci odvolání
do rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu na vysoké škole.

V ústavní stížnosti navrhovatel namítá porušení základních
práv a svobod, vyplývajících z článku 1, článku 2 odst. 2, článku
3 odst. 1, článku 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), článku 13 odst. 2 písm. c) Mezinárodního
paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech
(vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.) a článku 2 Dodatkového protokolu
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášeného
pod č. 209/1992 Sb.).

Vzhledem k tomu, že spolu s ústavní stížností byl
navrhovatelem podán v souladu s § 74 zákona č. 182/1993 Sb.
i návrh na zrušení některých ustanovení právního předpisu, Ústavní
soud dne 18. října 1995 usnesením, přijatým podle § 78 odst. 1
citovaného zákona, řízení o ústavní stížnosti přerušil.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal
Ústavní soud České republiky předmětný návrh Poslanecké sněmovně.
Ve svém vyjádření ze dne 8. listopadu 1995 předseda Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky potvrdil, a to v souladu
s požadavky, obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., že zákon č. 519/1991 Sb., kterým byl novelizován
občanský soudní řád a který obsahuje přílohu A občanského soudního
řádu, byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního
shromáždění ČSFR dne 5. listopadu 1991, podepsán příslušnými
ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření předsedy
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je vysloveno
přesvědčení o souladu ustanovení přílohy A občanského soudního
řádu, jímž se vylučuje možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektora
vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či
nepřijetí ke studiu na vysoké škole bylo přezkoumáno soudem,
s ústavními zákony a s mezinárodními smlouvami podle článku 10
Ústavy. Odkazuje se v něm na generální klausuli, obsaženou
v článku 36 odst. 2 Listiny, umožňující zákonné výjimky z obecného
pravidla soudního přezkoumávání správních rozhodnutí. Smysl
negativní enumerace, obsažené v příloze A občanského soudního
řádu, je ve vyjádření spatřován v dynamickém vývoji správního
práva a jeho legislativních úprav a upozorňuje se v něm současně
na komparativní argument, podle něhož žádný právní řád neuplatňuje
bezvýjimečně soudní přezkum správních rozhodnutí, a je-li
v některém právním řádu takovýto přezkum zakotven jako princip, je
vždy doplněn negativní enumerací správních rozhodnutí, která
soudnímu přezkoumání nepodléhají.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud požádal o písemné vyjádření k předmětnému návrhu
rovněž ministra školství, mládeže a tělovýchovy, a předsedu České
konference rektorů.

Ve vyjádření ze dne 9. února 1996, podaném náměstkem ministra
školství, mládeže a tělovýchovy, a to z pověření ministra
školství, mládeže a tělovýchovy, se v první řadě analyzuje povaha
ústavního práva na vzdělání, obsaženého v článku 33 odst. 1
Listiny. Konstatuje se, že tomuto právu lze rozumět jedině tak, že
jde o právo každého ucházet se o vzdělání, přičemž podmínky, za
kterých je možné realizovat toto právo na vzdělání vysokoškolským
studiem, jsou zakotveny v § 18 odst.1 zákona č.172/1990 Sb.,
o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru
vyjádřeného ve stanovisku náměstka ministra školství rozhodováním
o přijetí ke studiu děkan fakulty nezasahuje do práva každého na
vzdělání, ale posuzuje odbornou způsobilost kandidáta, který se
uchází o vysokoškolské vzdělání, k tomuto studiu. Připomíná v něm
současně, že podmínky, za kterých je možné se ucházet
o vysokoškolské vzdělání, nesmí být v rozporu s Listinou, a tudíž
považuje za myslitelný případ podání žaloby na vysokou školu,
namítající jejich diskriminační charakter. Na základě uvedeného se
ve vyjádření dospívá ke konstatování, podle něhož je rozhodování
o přijetí ponecháno volné úvaze (správnímu uvážení), soud by
objektivně ani nemohl zjistit, zda odborné znalosti všech uchazečů
byly objektivně posouzeny, a tudíž přezkumná funkce soudu by zde
proto byla pouze formální. Závěrem stanoviska prof. ing. E. O. je
tedy odmítnutí návrhu na zrušení ustanovení přílohy A zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, vylučujícího možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektora
vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či
nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č.
172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem. Odmítavé stanovisko
k uvedenému návrhu zaujal ve svém vyjádření ze dne 12. února 1996
i předseda České konference rektorů. Shodný názor na svém zasedání
dne 9. února 1996 zaujala i celá Česká konference rektorů.

Obdobně jako ve vyjádření náměstka ministra školství, i prof.
ing. S. H. úvodem analyzuje povahu ústavního práva na vzdělání.
Konstatuje, že na rozdíl od vzdělávání na základních a středních
školách, které je konkrétním subjektivním právem každého občana,
právo na vysokoškolské vzdělání je třeba chápat jako oprávnění
rovného přístupu ucházet se o přijetí na vysokou školu a na
formálně stejné podmínky studia na ní, nikoli však jako právo být
přijat na libovolnou školu, o níž občan projeví zájem. Ze základní
volnosti škol určovat podmínky přijímání ke studiu se ve
stanovisku připouští pouze omezení z hlediska dodržování
základních práv a svobod (např. uvádí nepřijatelnost vyloučení
možnosti ucházet se o studium z důvodů příslušnosti k určité
etnické skupině, rase či pohlaví). Jelikož se ve vyjádření možnost
studia na vysokých školách nepovažuje za základní právo v tom
smyslu, že by kdokoli mohl studovat na jakékoli vysoké škole,
kterou si vybere, vede tato úvaha k závěru, podle něhož
zákonodárce nepochybil, pokud vyloučil možnost soudního
přezkoumání rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do
rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na
vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. II.

Navrhovatel spatřuje protiústavnost ustanovení přílohy
A zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, vylučujícího možnost domáhat se, aby
rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana
v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle
§ 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem,
v jeho rozporu s článkem 36 odst. 1, 2 a článkem 33 odst. 1
Listiny.

Právo každého na vzdělání, obsažené v článku 33 odst. 1
Listiny se, podle názoru navrhovatele, vztahuje i na studium na
vysokých školách. Jelikož podle článku 36 odst. 2 Listiny
z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí,
týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, je tím, dle
mínění navrhovatele, dán rozpor přílohy A občanského soudního
řádu, vylučující možnost soudního přezkumu rozhodování o studiu na
vysoké škole.

III.
Usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
listopadu 1995, sp. zn. II. ÚS 229/95, byl odmítnut podle § 43
odst. 1 písm. f) a § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. návrh G. K.
na zrušení ustanovení přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, vylučujícího možnost
domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do
rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na
vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo
přezkoumáno soudem. Podle citovaného ustanovení zákona o Ústavním
soudu má navrhovatelka právo účastnit se jednání ve věci, vedené
pod sp. zn. Pl. ÚS 32/95, jako vedlejší účastnice. Podáním ze dne
23. listopadu 1995 se k vedlejšímu účastnictví v uvedené věci
přihlásila.

IV.
Jak již bylo konstatováno v nálezu Ústavního soudu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 4/95, obsahuje Listina některá základní lidská
práva, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami konstituujícími
hodnotový řád společnosti. V sociálním procesu plní tyto hodnoty
funkci spíše jen ideálně typických kategorií, jež vyjadřují cílové
představy, a pod něž lze zahrnout především svobodu. Hospodářská,
sociální a kulturní práva, uvedená v hlavě čtvrté Listiny, k nimž
náleží podle článku 33 i právo na vzdělání, k uvedeným hodnotám,
obsahujícím ideálně typické dimenze, nelze, podle názoru Ústavního
soudu, přiřadit. Tomuto závěru zdá se nasvědčovat i rozdílnost
úpravy jednotlivých základních práv přímo samotnou Listinou.
Zatímco totiž kupříkladu svoboda je zde koncipována jako základní
lidské právo "bez dalšího", kterážto koncepce je vyjadřována tím,
že omezení jakékoliv její formy je podmiňováno zákonem (článek 7
odst. 1, článek 8, článek 9, článek 10 apod. Listiny),
hospodářská, sociální a kulturní práva jsou buď výslovně
konkretizována v samotné Listině (např. článek 33 odst. 2: "Občané
mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních
školách") nebo jejich konkretizace je přenechávána zákonu. V této
souvislosti je pro výše uvedenou argumentaci významný právě článek
41 odst. 1 Listiny, v němž se stanoví, že práv uvedených v článku
26, článku 27 odst. 4, článku 28 až 31, článku 32 odst. 1 a 3,
článku 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů,
které tato ustanovení provádějí. Takovým zákonem je např. zákon,
jenž stanoví, za jakých podmínek mají občané právo při studiu na
pomoc státu (článek 33 odst. 4 Listiny).

Pojmový znak "právo na vzdělání" (článek 33 odst. 1 Listiny)
je sám o sobě vágní, neboť s tímto jen všeobecně formulovaným
právem je spojen nespočet sociálních aspektů a účelů, a to mnohdy
rozdílné sociální kvality a sociálního dopadu. Tendence posunout
jakýkoliv z těchto aspektů a účelů do roviny způsobilé k porušení
tohoto práva by, podle názoru Ústavního soudu, byla způsobilá,
stejně jako v celé řadě obdobných případů, vyvolat celou řadu
sociálně disfunkčních a nežádoucích účinků. Právo na vzdělání na
vysoké škole nelze tedy, podle názoru Ústavního soudu, chápat jako
základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat na
vysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručit
komukoliv takové vzdělání, jaké si přeje. Podle ustanovení § 18
odst. 1 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, má občan právo
studovat na vysoké škole ve zvoleném studijním oboru, prokáže-li
potřebnou způsobilost pro toto studium, hlediska pro určení
potřebné způsobilosti a způsob jejího ověřování schvaluje však na
návrh děkana (resp. rektora), akademický senát. Kritéria pro
přijetí ke studiu na vysokou školu nejsou tedy stanovena zákonem,
ale jsou věcí samosprávné působnosti vysokých škol. Z toho potom,
podle názoru Ústavního soudu, nelze vyvodit jiný závěr než ten, že
vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o opravném prostředku proti
nepřijetí uchazeče ke studiu na vysoké škole není porušením článku
36 odst. 2 Listiny. Navzdory této jejich autonomii nemohou však
vysoké školy stanovit pro uchazeče takové podmínky, jimiž by ve
skutečnosti porušovaly jejich základní lidská práva, kupříkladu
tím, že by je diskriminovaly pro jejich příslušnost k jakékoliv
národnostní nebo etnické menšině, pro jejich náboženské vyznání
apod. Takové porušení základních lidských práv by se potom
nepochybně mohlo stát předmětem ústavní stížnosti, podané podle
ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Větu, že "z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno
přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod
podle Listiny" (článek 36 odst. 2 Listiny), je tedy, podle názoru
Ústavního soudu, třeba interpretovat tak, že pokud jde o práva
uvedená v hlavě čtvrté Listiny, musí jít vždy o práva
konkretizovaná, nerozhodno, zda se tak stalo již přímo Listinou
nebo teprve zákonem podle článku 41 odst. 1 Listiny. Proto také
mezi případy, kdy je vyloučena možnost domáhat se přezkoumání
rozhodnutí správního orgánu soudem podle přílohy A k občanskému
soudnímu řádu, by sotva bylo možno zařadit rozhodnutí o stanovení
úhrady za základní a středoškolské vzdělání, jehož bezúplatnost je
výslovně stanovena v článku 33 odst. 2 Listiny.

K tomuto zásadnímu názoru možno dále dodat, že předpoklady ke
studiu jsou ověřovány na akademické půdě, a proto vztahy zde
vznikající jsou patrně jiného než vrchnostenského charakteru.
K vyloučení těchto a podobných rozhodnutí z přezkumné pravomoci
soudů vedla zákonodárce nepochybně i skutečnost, že kromě
rozhodnutí, která jednoznačně nelze považovat za rozhodnutí
o veřejném subjektivním právu, existují taková, která částečně
takovou povahu mají či mít mohou, ale jejichž přezkoumávání soudem
není vhodné, a to buď pro povahu orgánu, který je vydal, nebo pro
povahu rozhodnutí samotného (např. tehdy, když hlediska odborná
převažují nad právními). Právě tyto posléze zmíněné důvody zřejmě
vedly k uvedení rozhodnutí rektora či akademického senátu ve věci
odvolání do rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysoké škole
v příloze A k občanskému soudnímu řádu.

Podle názoru Ústavního soudu ustanovení přílohy
A k občanskému soudnímu řádu, vylučující možnost domáhat se toho,
aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí
děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole
podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem,
není v rozporu s článkem 36 odst. 1, 2 ani článkem 33 odst. 1
Listiny, a proto Ústavní soud rozhodl tak, že návrh podle
ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
zamítl.

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. dubna 1996




ODLIŠNÉ STANOVISKO č. 1

soudce Ústavního soudu České republiky, podané k výroku
nálezu, se zakládá na následujících důvodech:

I.
Podle § 244 odst. 2 o. s. ř. ve správním soudnictví
přezkoumávají soudy rovněž zákonnost rozhodnutí orgánů zájmové
samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje
rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob
v oblasti veřejné správy. Jedná-li se o právo základní, je soudní
přezkum takovýchto rozhodnutí podle čl. 4 Ústavy České republiky
a podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
obligatorní.

V posuzované věci nutno proto v první řadě zodpovědět otázku,
zdali se v případě rozhodování o přijetí ke studiu na vysoké škole
jedná o rozhodování o právu fyzické osoby v oblasti veřejné
správy. Pozitivní odpověď na tuto otázku lze odvinout jednak
z platné právní úpravy a jednak z judikatury a konečně
i teoretickoprávně.

Z hlediska platného práva je to zejména napadené ustanovení
přílohy A o. s. ř., které by nemělo rozumný smysl v případě
závěru, podle něhož se v posuzovaném případě nejedná o rozhodování
o právu fyzické osoby v oblasti veřejné správy. Dále § 18 odst.
2 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších
předpisů, zakotvuje proces rozhodování o přijetí ke studiu na
vysoké škole. V souvislosti s rozhodnutím o přijetí ke studiu
obsahuje citované ustanovení i výčet náležitostí pojmově
charakterizujících rozhodnutí v oblasti veřejné správy (vyžaduje
se jeho odůvodnění, zakotvuje se přezkumný mechanizmus).

Z hlediska judikatury lze zmínit usnesení Ústavního soudu
České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 19. března 1992,
sp. zn. II. ÚS 18/92, v němž byla řešena otázka, jestli Právnická
fakulta Univerzity Karlovy v oblasti rozhodování o rigorozním
řízení vystupovala jako orgán veřejné moci. K pozitivní odpovědi
na tuto otázku Ústavní soud ČSFR dospěl přijetím východiska, podle
něhož jiný právní subjekt, než státní orgán, rozhoduje jako orgán
veřejné moci o základních právech a svobodách tehdy, je-li toto
rozhodování součástí pravomoci zakotvené zákonem a účastenství
v něm nutnou podmínkou pro realizaci takového práva nebo svobody
a nelze-li právo nebo svobodu uplatnit jinak.
Podle názoru teorie: "Nelze mít bez dalšího za to, že
jakékoli rozhodnutí o právech a povinnostech fyzické nebo
právnické osoby je již z tohoto důvodu vydaným v oboru veřejné
správy. Zde musí soud, a právě on, odlišit, zda dotčená práva
a povinnosti jsou charakteru veřejnoprávního nebo
soukromoprávního; bezvýjimečně použitelné kriterium tu není nejen
díky tomu, že správní věda neměla po řadu let možnost se svobodně
rozvíjet a nejen pro téměř neexistující komparatistiku, ale
i proto, že hranice mezi správou veřejnou a správou soukromou jsou
v moderním světě dosti pohyblivé, a to ve prospěch správy
veřejné." (J. Bureš, L. Drápal, Občanský soudní řád. Komentář.
Praha 1994, s. 491) Argumentem ve prospěch závěru, že rozhodování
o přijetí ke studiu na vysoké škole má povahu rozhodování
o právech fyzických osob v oboru veřejné správy je skutečnost, že
zákon o vysokých školách předpokládá výlučně existenci státních
vysokých škol, na část jimi uskutečňovaných rozhodnutí přímo
vztahuje správní řád (§ 34), pro další část upravuje speciální
postup (např. § 18 odst. 2). Právu studovat na vysoké škole zákon
přisuzuje veřejnoprávní povahu. Toto konstatování plyne
z ustanovení § 34, podle něhož se na rozhodování o vyloučení ze
studia vztahuje správní řád, a tudíž následně i možnost soudního
přezkoumání.

II.
Pozitivní odpověď na otázku splnění podmínek, vyžadovaných
ustanovením § 244 odst. 2 o. s. ř. pro soudní přezkum rozhodnutí
orgánů zájmové samosprávy nebo dalších právnických osob, vede
k nutnosti zkoumat naplnění čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Podle čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má
každý právo na vzdělání, což odstavec druhý citovaného ustanovení
specifikuje v tom smyslu, že kromě práva na bezplatné vzdělání
v základních a středních školách mají občané podle svých
schopností a podle možností společnosti právo na bezplatné
vzdělání též na vysokých školách.

Otázkou je, zda z hlediska ústavního lze konstatovat
existenci základního práva ke studiu na vysoké škole, anebo se
jedná o ústavní normu, jež má jiný normativní obsah. Toliko po
jejím zodpovězení lze dospět k závěru o nutnosti soudní ochrany
podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.

Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahuje
ochranu individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejných
statků (public goods, kolektive Gütter).

Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro
veřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný
a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných
statků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životní
prostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidské
existence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně
i právně rozložit na části a tyto přiřadit jednotlivcům jako
podíly. (K pojmu veřejné statky v ekonomické literatuře viz např.
P. A. Samuelson - W. Nordhaus, Ekonomie, Praha 1991, s. 770-771,
982; v literatuře právnické např. J. Raz, Right-Based Moralities,
in: Theories of Rights, (Ed. J. Waldron), Oxford 1984, s. 187; R.
Alexy, Recht, Vernunft, Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie,
Frankfurt a. M. 1995, s. 239 a násl.).

Pro základní práva a svobody je, na rozdíl veřejných statků,
typická jejich distributivnost. Aspekty lidské existence, jakými
jsou např. osobní svoboda, svoboda projevu, účast v politickém
dění a s tím spjaté volební právo, právo zastávat veřejné funkce,
právo sdružovat se v politických stranách atd., lze pojmově, věcně
i právně členit na části a tyto přiřadit jednotlivcům.

Z hlediska vnitřního členění základních práv a svobod nutno
poznamenat, že pokud je základní svoboda spjata s ochranou lidské
autonomie zejména před zasahováním ze strany státu, základní právo
představuje možnost aktivního jednání subjektu, jemuž koresponduje
povinnost plnění ze strany opět zejména státu. Rozdíl mezi
základními právy a svobodami a právy a svobodami, zakotvenými
v zákonech nebo jiných právních předpisech, spočívá jednak ve
vyšším stupni právní síly a jednak v jejich charakterizaci jako
principů. Normy, obsažené v zákonech a podzákonných právních
předpisech, mohou být pouze splněny anebo nesplněny. Na rozdíl od
nich principy představují specifický druh norem, přikazujících
realizovat určitý druh jednání v maximální možné míře, a to
v závislosti na právních a věcných možnostech (např. v případech
kolize s jinými základními právy a svobodami - viz Pl. ÚS 4/94).

Podmínkou existence základního práva nebo svobody je možnost
jeho konkretizace a individualizace. V případě studia na vysoké
škole tyto znaky vymezit lze, a to následujícím způsobem: Obsahem
základního práva na vysokoškolské vzdělání je nikoli pouze právo
ucházet se o studium na vysoké škole, nýbrž i právo být přijat ke
studiu a právo studovat na vysoké škole, a to na základě splnění
školou (nebo státem) předem stanovených podmínek, rovnosti šancí
a tím i práva na využití objektivizovatelných možností vysoké
školy. Podmínky přijímání na vysoké školy z hlediska ústavního
musí být proto určeny předem a musí vycházet z principu rovnosti
příležitosti. Obdobně stanovení možností společnosti, a tudíž
kapacit vysokých škol a rozsahu bezplatnosti studia, není otázkou
libovůle, nýbrž věcí, vyžadující objektivizovatelná hlediska,
jejichž vymezení je věcí zákonodárce, exekutivy i vysokých škol.

III.
Jestliže dospívám k závěru, podle něhož je v ustanovení čl.
33 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod obsaženo základní
právo na vzdělání též na vysokých školách, důsledkem tohoto závěru
je konstatování ústavního požadavku na jeho soudní ochranu podle
čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jelikož ustanovení, obsažené v příloze A o. s. ř., takovýto
přezkum vylučuje, považuji jej za protiústavní.




ODLIŠNÉ STANOVISKO č. 2

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu v tomto případě vychází ze
správného závěru k čl. 33 Listiny základních práv a svobod, která
je součástí ústavního pořádku České republiky. Podle něho má každý
právo na vzdělání, z čehož v první řadě vyplývá, že nikomu nesmí
být apriori odmítána možnost vzdělávání. Na rozdíl od účasti na
vzdělání na základních a středních školách, které je podle odst.
2 konkrétním subjektivním právem každého občana, právo na
vysokoškolské vzdělání není garantováno každému automaticky, neboť
ustanovení tohoto odstavce počítá s tím, že občan může realizovat
toto své právo ve vztahu ke svým schopnostem a možnostem
společnosti. Obsahem tohoto práva konkrétní osoby tedy není být
přijat na konkrétní vysokou školu v konkrétním čase. Tvrzení, že
pojem "právo na vzdělání" je sám o sobě vágní, je ovšem třeba
pokládat za nepřijatelné.

Ve své úvodní části odůvodnění uvádí charakteristiku
některých základních lidských práv, z níž se dá odvodit možnost
vykládat lidská práva nikoliv jako dynamický komplex práv, jako
komplexní homogenní soubor norem chování lidské společnosti,
obsažený ve smluvních či zákonodárných aktech v právu mezinárodním
či vnitrostátním, ale jako jednotlivá práva bez společenského
kontextu, vyvolávající potřebu je diferencovat na základní
a "nezákladní", na důležitější a méně důležitá, na konkrétní či
globálně určená, na závazná či deklaratorní.

Proto také nemá opodstatnění tvrzení, které staví proti sobě
hospodářská, sociální a kulturní práva na jedné straně a to, co
odůvodnění uvádí jako základní lidská práva, jež svou povahou jsou
sociálními hodnotami, konstituujícími hodnotový řád společnosti na
druhé straně. Obdobná kategorizace nemá žádný právní podklad.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, ani
Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech,
kterými je Česká republika vázána a které jsou podle čl. 10 Ústavy
České republiky bezprostředně závazné a mají přednost před
zákonem, neznají jakékoliv odstupňování důležitosti a závaznosti
práv, která jsou jejich předmětem a obsahem. Právě naopak, tím, že
zdůrazňují, že tato práva se odvozují od přirozené důstojnosti
lidské osobnosti a zavazují státy podporovat všeobecnou úctu
k lidským právům a svobodám, vyjadřují jasný záměr nečinit mezi
nimi rozdíly. S tímto konstatováním není v rozporu ani naše
Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. Význam slova
"základní" však nelze chápat jako výraz určité kategorizace mezi
závažností jednotlivých v ní obsažených práv a svobod, ale jako
zdůraznění, že tato Listina obsahuje jen nejdůležitější instituty
lidských práv. České (dříve československé) zákonodárství je
označuje za základní, na rozdíl od obecné, širší úpravy, obsažené
v obou výše citovaných mezinárodních paktech, které vedle uvedené
Listiny jsou také součástí českého právního řádu a nemají jen
proklamativní charakter, nýbrž jejich ustanovení podle čl. 10
Ústavy ČR mají přednost před zákonem.