Pl.ÚS 33/96 ze dne 4. 6. 1997
185/1997 Sb.
N 67/8 SbNU 163
Podmínka státního občanství coby podmínka pro vydání majetku v rámci restituce
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Plénum Ústavního soudu České republiky

dne 4. června 1997,
rozhodlo ve věci návrhu J. D. podaného spolu s ústavní stížností
podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., na zrušení ustanovení,
vyjádřeného v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, slovy "pokud je státním občanem České
a Slovenské Federativní Republiky", a na zrušení ustanovení,
vyjádřeného v § 3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokud jsou státními
občany České a Slovenské Federativní Republiky", t a k t o :

Návrh se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

I.
Navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 30. ledna 1996, č. j. 20 Co 751/95-44, ve
spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. října
1995, č. j. 4 C 352/95-27, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na
vydání domu č. p. 363 se stavební parcelou č. p. 459, garáže se
stavební parcelou č. p. 460 a zahrady č. p. 462, vše v kat. území
Všenory, s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal státní občanství
České republiky a nesplnil tak jednu z podmínek zákona č. 87/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně stěžovatel podal také
návrh na zrušení ustanovení, vyjádřeného v § 3 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, slovy "pokud je státním
občanem České a Slovenské Federativní Republiky", a dále
ustanovení, vyjádřeného v § 3 odst. 4 uvedeného zákona slovy
"pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní
Republiky".
Na odůvodnění svého návrhu na zrušení citovaných ustanovení
zákona o mimosoudních rehabilitacích uvedl, že Ústavní soud již
v nálezu ze dne 12. července 1994, kterým byla v zákoně č.
87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušena podmínka
trvalého pobytu, dospěl k závěru, že ze slov preambule zákona
nelze dovodit "prostor pro vyloučení určitých subjektů z okruhu
těch, které znaky některého restitučního titulu naplní", tedy ani
pro vyloučení osob bez státního občanství. Stejně tak, uvádí
stěžovatel, platí i nadále závěr Ústavního soudu, že "mezi
definicí pojmu oprávněné osoby podle § 3 odst. 1 a 4 napadeného
zákona a textem i smyslem jeho preambule není souladu". Neboť,
pokračuje dále stěžovatel, aby text zákona byl skutečně naplněním
preambule, je třeba zrušit i podmínku státního občanství. Dále ve
své ústavní stížnosti připustil, že čl. 11 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") sice umožňuje, aby
zákon stanovil, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví
občanů nebo právnických osob se sídlem v ČSFR, přičemž občanem se
podle čl. 42 odst. 1 Listiny rozumí státní občan České republiky,
toto omezení však neplatí obecně, ale jen ohledně určitých
v zákoně vymezených věcí. V případě střetu mezi takovou úpravou,
uvádí dále stěžovatel, a proklamovanou vůlí státu napravit
nejzávažnější majetkové křivdy, musí mít ve státě, který se
prohlašuje za právní stát, přednost napravení spáchaných křivd.
V této souvislosti poukázal zejména na čl. 1 Ústavy a rovnost
v právech dle čl. 1 Listiny. V dalších vývodech svého návrhu
zdůraznil, že osoby, kterým podmínka státního občanství brání
v účasti na restituci, o svůj majetek přišly stejným způsobem jako
osoby splňující podmínky zákona, když v obou případech jde
o stejnou křivdu. Každé rozdělování má potom dle stěžovatele
diskriminační charakter a odporuje tak čl. 3 odst. 1 Listiny.
Uvedený diskriminační charakter napadených částí ustanovení je dle
stěžovatele zřejmý zejména z toho, že de facto jediným rozdílem
mezi osobami, které podle současné úpravy nárok na restituci mají,
a těmi, kteří tento nárok nemají, je jen to, v jaké zemi se
rozhodli oni sami, popřípadě jejich rodiče, žít poté, co odešli
z komunisty ovládaného Československa. Dále se ve své ústavní
stížnosti zabýval problematikou našich občanů žijících na území
USA, kde se získáním občanství Spojených států amerických je
spojena ztráta občanství dřívějšího, což je dle stěžovatele
v demokratickém státě nemyslitelné připisovat k tíži dotčených
osob. V této souvislosti také poukázal na význam československé
emigrace žijící v USA, kterou označil jako hybnou sílu obou
válečných odbojů včetně finanční výpomoci. Poté ve své ústavní
stížnosti poukázal na to, že jeho rodina i v době ohrožení
republiky nacistickým Německem zaujala vlastenecké postoje, což
vedlo v roce 1942 k zabrání jejich majetku a posléze k jeho
následnému poválečnému navrácení. Pokud jde o problematiku
protiústavnosti napadených ustanovení, stěžovatel dále rozvedl, že
tato podmínka je, stejně tak jako podmínka trvalého pobytu,
v rozporu s čl. 14 odst. 1 Listiny, neboť ignoruje svobodu pobytu
a pohybu. Závěrem znovu poukázal na rozpor napadených ustanovení
s čl. 1 Listiny, který zaručuje všem lidem rovnost v právech,
a s čl. 1 Ústavy, v němž se stanoví, že Česká republika je právní
stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka, což napadený
zákon vyloučením určitého okruhu osob z možností domáhat se
navrácení svého původního majetku porušuje.

Podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení
zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých
ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je
předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele
jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní
předpis.

Podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
jestliže byl spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení
právního předpisu podle § 74, senát řízení přeruší a návrh na
zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle čl.
87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy.
II. senát Ústavního soudu se v prvé řadě zabýval otázkou,
zda-li jsou splněny podmínky citovaného ustanovení § 74. Dospěl
k závěru, že návrh na zrušení ustanovení, vyjádřeného v § 3 odst.
1 zákona o mimosoudních rehabilitacích slovy "pokud je státním
občanem České a Slovenské Federativní Republiky", a na zrušení
ustanovení, vyjádřeného v § 3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokud
jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky", byl
podán v souladu s ustanovením § 74, neboť jeho aplikace vedla
k rozhodnutí Krajského soudu v Praze, touto stížností napadenému.
Proto usnesením ze dne 30. října 1996, sp. zn. II. ÚS 159/96,
senát řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení
ustanovení, vyjádřeného v § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních
rehabilitacích slovy "pokud je státním občanem České a Slovenské
Federativní Republiky", a na zrušení ustanovení, vyjádřeného v §
3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokud jsou státními občany České
a Slovenské Federativní Republiky", postoupil plénu Ústavního
soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

Vzhledem k tomu, že soudce zpravodaj neshledal důvody
k odmítnutí návrhu na zrušení zákona, byl návrh doručen Poslanecké
sněmovně Parlamentu České republiky podle § 42 odst. 3 a § 69
zákona č. 182/1993 Sb. a § 28 odst. 1 uvedeného zákona, ačkoliv
zákony, jejichž částečné zrušení je navrhováno, byly vydány
Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky,
a to proto, že nástupnictví Parlamentu České republiky vyplývá
jednak z čl. 3 odst. 1 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb.,
o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské
Federativní Republiky, a dále z Ústavy České republiky.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR - její předseda - ve svém
vyjádření předeslal, že Česká a Slovenská Federativní Republika
byla jediným státem východoevropského bloku, který přistoupil
k řešení problematiky odškodňování majetkových a jiných křivd
vzniklých v dřívějším období, jak je konstatováno i v důvodové
zprávě k napadenému zákonu. Obtížnost řešení problematiky
odškodňování se projevila přitom nejenom při projednávání návrhu
zákona, ale i v nutnosti jeho novelizací. Dále uvedl, že svou
povahou jde o zákon výjimečný a jednorázový, který vycházel
z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, ke kterým
došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Přitom se
vycházelo z platnosti právních předpisů v uvedeném období a pokud
se některé rušily, nerušily se s účinností od samého počátku, ale
ode dne účinnosti zrušujícího ustanovení. Snahou bylo, podle
vyjádření Poslanecké sněmovny, pouze odstranit následky použití
dřívějších předpisů v rozhodném období. Z těchto důvodů nelze
proto hovořit o navrácení v předešlý stav či o vydání vyvlastněné
věci. Protože účelem zákona nebylo odstranění všech křivd, nýbrž
jen jejich zmírnění, bylo možno je provést pouze v takovém
rozsahu, aby se neprohloubila vnitřní zadluženost státu. Z tohoto
hlediska bylo navrženo odškodnění pouze československých státních
občanů, což odpovídalo dle Poslanecké sněmovny i mezinárodním
zvyklostem. Dále je ve vyjádření Poslanecké sněmovny uvedeno, že
se nelze domnívat, že podmínka státního občanství by byla
v rozporu s naším právním řádem již proto, že každé osobě, která
nechtěla přijít o svůj majetek, zákon umožňoval obnovení občanství
v dostatečně dlouhé lhůtě. Této skutečnosti plně odpovídá
ustanovení čl. 3 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo
svobodně rozhodovat o své národnosti. Kromě toho, když Ústavní
soud ve svém nálezu č. 164/1994 Sb. posuzoval interpretační význam
preambule k definici pojmu oprávněné osoby podle ustanovení § 3
odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích a dospěl
k závěru, že byl zúžen zákonný prostor pro okruh oprávněných
subjektů, byla-li stanovena podmínka trvalého pobytu, neboť výše
uvedené ustanovení není v souladu se smyslem preambule, dále však
Ústavní soud vycházel i z čl. 11 odst. 2 Listiny, který stanoví
možnost, aby zákon stanovil omezení nabývání určitých věcí do
vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v ČSFR (ČR),
přičemž čl. 42 odst. 1 Listiny pod pojmem občan rozumí státního
občana ČSFR (ČR). Z těchto závěrů Poslanecká sněmovna dovodila, že
vypuštěním podmínky trvalého pobytu byl dán dostatečný zákonný
prostor pro oprávněné subjekty k uplatnění jejich restitučních
nároků, a že zrušení podmínky státního občanství by ve svých
důsledcích bylo v rozporu s naším právním řádem. V závěru
vyjádření se pak uvádí, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení,
že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem a že
je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil
ústavnost napadených částí ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a vydal příslušné rozhodnutí.

Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá § 68 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., byl-li napadený zákon přijat a vydán
v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným
způsobem. V době vydání zákonů a jejich novel byly kompetence
zákonodárných sborů dány ustanoveními čl. 29 a násl., resp. čl.
102 a násl. ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé
federaci, ve znění pozdějších předpisů. Z předložených sněmovních
tisků Federálního shromáždění a zprávy o 13. společné schůzi
Sněmovny lidu a Sněmovny národů, které si Ústavní soud vyžádal
v kanceláři Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, bylo
zjištěno, že schůze, na níž se o zákonu hlasovalo, se zúčastnil
dostatečný počet poslanců, zákon byl přijat potřebných počtem
hlasů, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně
vyhlášen ve Sbírce zákonů. Jednotlivá ustanovení zákona, jež
navrhuje stěžovatel zrušit, se tak stala platnou součástí našeho
právního řádu a jsou jí, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 ústavního
zákona ČNR č. 4/1993 Sb., dosud.

II.
Ústavní soud České republiky se ústavností vymezení okruhu
oprávněných osob v zákoně o mimosoudních rehabilitacích zabýval ve
svém nálezu ve věci, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (ÚS, 1,
279-291). V úvodu své argumentace přitom posoudil interpretační
význam preambule zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, z níž vyplývá, že cílem zákona o mimosoudních
rehabilitacích je "snaha zmírnit následky některých majetkových
a jiných křivd", k nimž došlo v období let 1948 až 1989. První
otázku, kterou si Ústavní soud v této souvislosti položil, bylo,
zda "zmírnění" následků "některých" křivd lze s ohledem na princip
rovnosti chápat toliko ve vztahu k okruhu a intenzitě majetkových
zásahů zejména do vlastnictví občanů v rozhodném období, anebo zda
je možné v něm spatřovat i zákonný prostor pro zúžení okruhu
oprávněných subjektů s ohledem na jejich trvalý pobyt. Na danou
otázku soud odpověděl záporně, když konstatoval, že prostor pro
vyloučení určitých subjektů z okruhu těch, které znaky některého
restitučního titulu naplní, z uvedené formulace preambule zákona
dovodit nelze. Rámec možného omezení okruhu oprávněných osob je,
dle názoru Ústavního soudu, dán pouze ustanovením čl. 11 odst. 2
Listiny, podle něhož zákon může stanovit, že určité věci mohou být
pouze ve vlastnictví občanů České republiky. Z tohoto ustanovení
pak dovodil závěr, že Listina v daném ustanovení "nezmocňuje
zákonodárce k stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví (ať už
v rámci restitučního procesu či obecně)". A contrario tudíž platí,
že čl. 11 odst. 2 Listiny zmocňuje zákonodárce ke stanovení
podmínky státního občanství při nabývání vlastnictví v rámci
restitučního procesu [přičemž okruh věcí stanovených zákonem, na
které se vztahuje nárok na vydání věcí oprávněnými osobami,
disponujícími státním občanstvím (ČSFR, resp. České republiky) je
vymezen v § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích]. Na jiném
místě odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 3/94 se
shodně uvádí, že podmínka trvalého pobytu je "v rozporu s čl. 11
odst. 2 Listiny, který zmocňuje zákonodárce toliko stanovit, že
určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických
osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice".

V návaznosti na závěry, obsažené v uvedeném nálezu Ústavního
soudu, od nichž ani v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu se
odchylovat, lze uvést následující.

Podle čl. 11 odst. 2 Listiny "zákon může také stanovit, že
určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických
osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice" (přičemž
dle čl. 42 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č.
4/1993 Sb. se jedná o státní občanství České republiky a území
České republiky). Čl. 11 odst. 2 Listiny je tudíž speciálním
ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně
nabývání a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutí
do právního řádu je ustanovení § 17 zákona č. 219/1995 Sb.,
devizového zákona). Je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž
vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných
osob v restitučním zákonodárství.

Cílem restitučního zákonodárství bylo nejen zmírnění
některých majetkových křivd, spáchaných komunistickým režimem,
nýbrž i chápání restitucí jako jedné z forem privatizace.
V podmínce státního občanství se proto promítla snaha zákonodárce
provést restituci tehdy, když je dána přítomnost restituenta a tím
i pravděpodobnost péče řádného hospodáře o restituovaný majetek.
Čl. II zákona č. 88/1990 Sb. umožňoval přitom v době od 29. března
1990 do 31. prosince 1993 případným restituentům pouhým sdělením
svého zájmu o československé (resp. ode dne 1. ledna 1993 o české)
občanství získat je s účinky ex tunc zpět. Tímto byl vnitrostátním
právem vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění restitučních
nároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích i pro osoby,
které nesplňovaly podmínku státního občanství.
Jakkoli čl. 11 odst. 2 Listiny vytváří ústavní prostor pro
omezení vlastnických práv osob bez státní příslušnosti České
republiky, nutno jej interpretovat s ohledem na čl. 4 odst. 4
Listiny, tj. s ohledem na požadavek minimalizace každého ústavně
akceptovatelného omezení základního práva nebo svobody,
restriktivně. V návaznosti na právní konstrukci zákona
o mimosoudních rehabilitacích (upřednostňujícího vydání věci
a subsidiárně v případě nemožnosti vydání zakotvujícího
poskytování finanční náhrady) je proto úkolem demokratického
zákonodárce, aby hledal prostor pro zmírnění následků některých
majetkových křivd, spáchaných komunistickým režimem, i u osob bez
státní příslušnosti České republiky.

Při posuzování ústavnosti napadených ustanovení právních
předpisů Ústavní soud zkoumá jejich soulad nejenom s ústavními
zákony, nýbrž i s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

V této souvislosti jde zejména o soulad napadených ustanovení
zákona o mimosoudních rehabilitacích s čl. 26 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech a s čl. 14 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.

Výbor OSN pro lidská práva v Ženevě ve svých rozhodnutích
z 19. července 1995, č. 516/1992 (Šimůnek), a ze dne 23. července
1996, č. 586/1994 (Adam), dospěl k závěru, podle něhož v případě
zákona č. 87/1991 Sb. není dán žádný důvod, který by odůvodnil
rozhodnutí zákonodárce rozlišovat mezi oběťmi konfiskování
z titulu občanství. Podmínku občanství považuje proto za
neslučitelnou se zákazem diskriminace dle čl. 26 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech, který sice dle Výboru
nepožaduje úplně stejné zacházení, nicméně vyžaduje, aby tu byl
dostatečný důvod pro odlišný přístup.

Evropská komise pro lidská práva ve Štrasburku naopak
v rozhodnutích ze dne 4. března 1996, č. 23131/93 (Brežný v.
Slovensko), ze dne 11. dubna 1996, č. 28390/95 (Pezoldová v. Česká
republika), ze dne 13. května 1996, č. 23899/93 (Nohejl v. Česká
republika), ze dne 13. května 1996, č. 23063/93 (Jonas),
předeslala, že k zásahům do vlastnického práva došlo v době, kdy
Česká republika (resp. Československo) ještě nepřevzaly záruky za
dodržování lidských práv. Dále konstatovala, že dle Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod neexistuje právo na
restituci vlastnictví, a protože diskriminace dle čl. 14 Úmluvy je
možná jen v souvislosti s porušením některého jiného hmotného
práva zaručeného Úmluvou, nelze dovodit v případě podmínky
státního občanství a trvalého pobytu dle restitučních předpisů
porušení zákazu diskriminace. Jestliže tedy dle Úmluvy neexistuje
právo na restituci vlastnictví, jsou dle Komise restituce zcela
v rukou toho kterého státu jako suveréna.

Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí vyložil
obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich (a to
zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93
(ÚS, 1, 194-195, 205-206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179), Pl. ÚS 5/95
(ÚS, 4, 218), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, 5, 137) s chápáním ústavního
principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (ÚS ČSFR,
1992, R 11): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí
rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde
však nesmí postupovat zcela libovolně...Pokud zákon určuje
prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti
jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty."

Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu
rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat
jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji
mají na mysli všechny moderní ústavy" (Pl. ÚS 36/93 (ÚS 1, 179)).
Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní
akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko
první spatřuje přitom ve vyloučení libovůle.

Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného
v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS, 3, 209):
"nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních
lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň
v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje
tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného
základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11
Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny
apod." (shodně Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 217-218)). Hlediskem druhým při
posuzování protiústavnosti právního předpisu, zakládajícího
nerovnost, je tedy tímto založené dotčení některého se základních
práv a svobod.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech princip
rovnosti upravuje v čl. 2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvního
z citovaných ustanovení má povahu akcesorickou, čili vztahuje se
pouze na rovnost v paktem zakotvených právech, přičemž právo
vlastnické mezi ně zařazeno není. Čl. 26 zakotvuje jednak rovnost
před zákonem a jednak vyloučení diskriminace. V demonstrativním
výčtu důvodů vylučujících nerovný přístup přitom není obsaženo
státní občanství.

Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru
připouští při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech nerovnost pouze za podmínky vyloučení
libovůle, resp. pokud se tato zakládá na rozumných a objektivních
rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Za
takové Ústavní soud považuje důsledky, plynoucí z čl. 11 odst. 2
Listiny, jakož i cíle restitučního zákonodárství a konečně právní
úpravu státního občanství dle čl. II zákona č. 88/1990 Sb.

Pokud jde o navrhovatelem namítané porušení čl. 14 odst. 1
Listiny, nutno konstatovat, že podmínka státního občanství
v zákoně o mimosoudních rehabilitacích není omezením svobody
pohybu a pobytu [a to na rozdíl od podmínky trvalého pobytu, jež
byla nálezem Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS
3/94 (ÚS, 1, 279-291) zrušena]. Tato svoboda je státním občanům
České republiky garantována nejen na úrovni ústavní, nýbrž i na
úrovni právní úpravy zákonné (a to zejména ustanoveními § 231,
232 a 233 tr. zák., zákonem č. 216/1991 Sb., o cestovních
dokladech a cestování do zahraničí, ve znění zákona č. 150/1996
Sb.).

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zrušení
ustanovení, vyjádřeného v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, slovy "pokud je státním občanem České
a Slovenské Federativní Republiky", a na zrušení ustanovení,
vyjádřeného v § 3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokud jsou státními
občany České a Slovenské Federativní Republiky", zamítl.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

V Brně 4. června 1997




ODLIŠNÉ STANOVISKO

Ve věci ústavnosti podmínky státního občanství mám za to, že
je věcí toho kterého státu, zda vydá restituční předpis či
nikoliv. Když už ho ale vydá, musí tak učinit ústavně konformním
způsobem. Je proto třeba uvážit, zda za existence pouze relativní
rovnosti, která není chráněna sama o sobě, ale jen v souvislosti
s porušením jiného základního práva nebo svobody (sp. zn. Pl. ÚS
5/95; sp. zn. Pl. ÚS 4/95), a která státu umožňuje, aby v zájmu
zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně
výhod než jiné, nicméně jen s odvoláním na veřejné hodnoty, neboli
jen v odůvodněných případech (nález ÚS ČSFR, sp. zn. Pl. ÚS
11/92; nálezy ÚS ČR, sp. zn. Pl. ÚS 16/93; III. ÚS 36/94), je
podmínka státního občanství, zúžující okruh subjektů dle zák. č.
87/1991 Sb., v rozporu s čl. 1 Listiny, zaručujícím rovnost
v právech, a čl. 3 odst. 1 Listiny, zakazujícím diskriminaci, či
nikoliv. Protože zák. č. 87/1991 Sb. je jako restituční zákon
specifický svou snahou zaujmout hodnotové stanovisko k naší
totalitní minulosti, kdy veřejnou hodnotou je princip neboli
zásada s morálním a etickým základem, totiž že křivdy mají být
odčiněny, pak nelze než konstatovat, že z tohoto zásadního
hlediska jsou si všechny subjekty restitučních předpisů rovny,
a to spáchanou křivdou. Na druhé straně připouštím, že není dost
dobře možné absolutní odčinění spáchaných křivd, jak z hlediska
filozofického, tak právního, proto jsou také přípustné modifikace,
nicméně jen z pohledu věcného, což zákonodárce vyjadřuje
v preambuli zák. č. 87/1991 Sb. slovy, že jde o zmírnění některých
křivd. Tato nemožnost plného odčinění tedy neumožňuje zásah do
subjektů rovných si spáchanou křivdou výběrem mezi nimi, protože
taková úprava by navíc znamenala znásobení křivd u těch, které
zákonodárce z restituce vyloučil. Nelze přitom přehlédnout, že
oprávněnými osobami jsou dle zák. č. 87/1991 Sb. fyzické osoby. Je
také na místě v této souvislosti odkázat na závěry, učiněné již ve
věci protiústavnosti podmínky trvalého pobytu a obsažené v nálezu
pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94, v němž se výslovně uvádí, že prostor pro
vyloučení některých subjektů z preambule dovodit nelze. Za
situace, kdy veřejnou hodnotou je náprava křivd, není proto
přípustné, aby stát určité skupině, tj. státním občanům odčinění
křivd spáchaných totalitním režimem přiznal a jiným nikoliv, aniž
by neporušil čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, ale též čl. 1 Ústavy,
v němž se Česká republika prohlašuje za demokratický právní stát,
založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Řečeno
jinak, z pohledu zák. č. 87/1991 Sb., usilujícího o nápravu křivd,
jsem neshledala žádné rozumné či dostatečné důvody, které by
odůvodňovaly vyloučení těch osob, které dnes nejsou našimi
státními občany, neboť k tomu došlo z důvodů váznoucích v chování
našeho státu v době totality a navíc se mnohdy jedná o ty bývalé
občany, jejichž činy byly a jsou nepostradatelné z hlediska
budování naší nové identity. Na uvedeném nic nemůže změnit, že
nešlo při stanovení podmínky občanství ze strany zákonodárce
o libovůli, neboť neexistence libovůle ještě neznamená dostatek
rozumných důvodů pro odlišný přístup. Učiněný závěr o porušení
principu rovnosti dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny nelze
zpochybnit ani poukazem na rovnost jakožto relativní kategorii,
která je chráněna jen v souvislosti s porušením jiného základního
práva nebo svobody, protože i tato vazba na jiné základní právo,
a to právo vlastnit dle čl. 11 odst. 1 Listiny je dána vzhledem
k tomu, že restituční nárok dle zák. č. 87/1991 Sb. vychází nejen
z protiprávního zásahu do majetkových práv, kde nosným titulem je
právo vlastnit, ale také z upřednostnění naturálního principu, to
vše při snaze v mezích možností sanovat ústavní princip práva
vlastnit, který byl totalitním režimem pošlapán. Jak již bylo
předesláno, nelze tedy při analýze ústavnosti podmínky státního
občanství neshledat vazbu na právo vlastnit dle čl. 11 odst. 1
Listiny. Taktéž čl. 11 odst. 2 Listiny, v němž se uvádí: "Zákon
stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé
společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí
být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob;
zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve
vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České
a Slovenské Federativní Republice", a stejně tak ani čl. 42 odst.
1 Listiny, který stanoví: "Pokud Listina používá pojmu občan,
rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní
Republiky", není v dané věci relevantní, a to z toho důvodu, že
zák. č. 87/1991 Sb., jako restituční předpis, je předpisem
sledujícím nápravu křivd a snahu vyrovnat se s minulostí, zatímco
Listina v čl. 11 odst. 2 vyjadřuje určité strategické zájmy pro
futuro s tím, že nositelem těchto zájmů může být i občan. Ostatně
Ústavní soud již ve svém nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94
konstatoval, že podstata omezení ve smyslu čl. 11 odst. 2 Listiny
netkví v tom, že by uvedený článek akcentoval podmínku státního
občanství, nýbrž v tom, že se uvedené omezení týká určitých věcí,
vymezených zákonem. Stejně tak mám za to, že se v souvislosti se
zvažováním protiústavnosti podmínky občanství nelze dovolávat
snahy zákonodárce zajistit přítomností restituenta péči řádného
hospodáře, když v tomto směru zůstal sám zákonodárce nedůsledný,
jak vyplývá z úpravy obsažené v jiném restitučním zákoně, tj.
v zák. č. 403/1991 Sb., jež podmínku občanství nestanovil. Kromě
toho byla tato péče řádného hospodáře daleko lépe zajištěna
podmínkou trvalého pobytu, kterou Ústavní soud bez ohledu na tento
dnes respektovaný záměr zákonodárce zrušil. Rovněž čl. II zák. č.
88/1990 Sb., dle něhož bylo lze české občanství získat pouhým
sdělením v době od 29. 3. 1990 do 31. 12. 1993 zpět, nic na
diskriminační povaze podmínky občanství nemění, neboť se uvedeným
zákonem pouze vytvořil prostor, jak se této diskriminační podmínce
vyhnout. Jinými slovy, možnost diskriminující podmínku obejít
postupem dle zák. č. 88/1990 Sb. nic nemění na její diskriminační
povaze. Z předeslaných důvodů mám proto za to, že bylo na místě
podmínku občanství zrušit, a to pro její rozpor

- s čl. 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za právní
stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana,

- s čl. 1 Listiny, zaručujícím rovnost v právech,

- s čl. 3 odst. 1 Listiny, zakazujícím diskriminaci v oblasti
základních práv a svobod,

- s čl. 11 odst. 1 Listiny, v němž se upravuje právo každého
vlastnit majetek.

Zcela mimo rámec odlišného stanoviska, a to proto, že Česká
republika podléhá jurisdikci jak Výboru OSN pro lidská práva (jenž
shledal podmínku státního občanství v rozporu s čl. 26 Paktu), tak
Evropské komise pro lidská práva, si dovoluji oponovat jejímu
názoru, pokud shledala podmínku státního občanství za slučitelnou
s Úmluvou s odůvodněním, že k zásahům (křivdám) došlo před
převzetím závazků vyplývajících z Úmluvy, a to proto, že k zásahům
sice došlo před převzetím závazků plynoucích z Úmluvy, nicméně
předmětem zkoumání byla nynější právní úprava a nikoliv předchozí
akty.

V Brně dne 4. 6. 1997