Pl.ÚS 35/93 ze dne 15. 2. 1994
49/1994 Sb.
N 7/1 SbNU 51
Otázka nepodmíněnosti práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání dle Listiny
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu ve složení: JUDr. Iva Brožová, prof. JUDr. Vojtěch Cepl, CSc., doc. JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, doc. JUDr. Pavel Holländer, DrCs., JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrCs., JUDr. Vladimír Paul, CSc., JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Eva Zarembová ve věci návrhu skupiny 45 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupených poslancem JUDr. Vladimírem Řezáčem, na zrušení článku I. zákona č. 190/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb. o soustavě základních a středních škol (školský zákon) ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupené předsedou PhDr. Milanem Uhdem, takto:

Ustanovení článku I. zákona č. 190/1993 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb. o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, se v části znějící, "nestanoví-li zákon jinak", zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

Ve zbývající části se návrh zamítá.


Odůvodnění:

Skupina 45 poslanců podala návrh na zrušení článku I. zákona č. 190/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb. o soustavě základních a středních škol (školský zákon) ve znění pozdějších předpisů. Tímto článkem se v § 4 odst. 1 uvedená věta, "Výchova a vzdělávání jsou bezplatné", nahrazuje větou, "Ve školách, které jsou součástí soustavy základních a středních škol, mají občané právo na bezplatné vzdělání, nestanoví-li zákon jinak". Vedlejší podmínkovou větou, "nestanoví-li zákon jinak", se ve státních školách zavádí placené vzdělání (byť zatím jen částečně), tím se však ustanovení článku I. zákona č. 190/1993 Sb. dostává do rozporu jak s vnitrostátním právem, tak i s mezinárodně právními závazky České republiky, jmenovitě pak s ustanoveními článku 1, článku 9 odst. 2 a článku 10 Ústavy ČR, ustanovením článku 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní republiky, s ustanoveními článku 4 odst. 2 a 4, článku 33 odst. 2 a článku 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s ustanovením článku 4 Úmluvy o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání, s ustanoveními článku 28 a článku 41 Úmluvy o právech dítěte, s ustanoveními článku 5 a článku 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a s ustanovením článku 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se v dopise ze dne 6. 12. 1993, podepsaném jejím předsedou PhDr. Milanem Uhdem, vyjádřila tak, že zákonodárný sbor na přijatém zákonu trvá, přičemž z Ústavou zajištěné dělby státní moci vyplývá, že je výlučně na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem skupiny 45 poslanců posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Z těsnopisecké zprávy o 10. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ve dnech 15. - 17. června 1993 vyplývá, že zákon č. 190/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, obsahující sporný článek I., byl na této schůzi přijat potřebnou většinou poslanců podle ustanovení § 39 odst. 1 a odst. 2 Ústavy České republiky. Tento zákon byl vyhlášen v částce 48 Sbírky zákonů České republiky rozeslané dne 15. července 1993 a tímto dnem také nabyl účinnosti. K projednání a přijetí zákona došlo na základě iniciativního návrhu poslanců (sněmovní tisk č. 193) a společné zprávy výborů (sněmovní tisk č. 342). Lze tedy mít za to, že zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

V projednávané věci jde o otázku, zda právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání má nepodmíněnou povahu, či zda v této oblasti má své zákonné opodstatnění i výjimka, v daném případě uvozená vedlejší podmínkovou větou, "nestanoví-li zákon jinak". Na tuto otázku dává jasnou odpověď především Listina základních práv a svobod, která vzhledem k článku 112 odst. 1 Ústavy ČR je součástí Ústavního pořádku České republiky a která sama v ustanovení článku 33 odst. 2 přiznává občanu jako jedno z jeho základních práv též právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách. Ve smyslu ustanovení článku 4 odst. 2 Listiny mohou být meze základních práv a svobod upraveny za podmínek stanovených Listinou pouze zákonem, při použití tohoto ustanovení musí však být šetřena podstata a smysl základních práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny). I když podle článku 41 odst. 1 Listiny také práva uvedeného v článku 33 odst. 2 Listiny, tj. práva na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, lze sotva mít za to, že s šetřením mezí základních práv a svobod by ještě byla slučitelná zákonnou výjimkou zpochybněná nepodmíněnost práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání.

Tento závěr potvrzují také ratifikované a vyhlášené smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vzhledem k ustanovení § 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní republiky vázána i po tomto zániku a jež podle článku 10 Ústavy ČR jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Tak především v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášeném pod číslem 120/1976 Sb. je uznáváno právo každého na vzdělání (článek 13 odst. 1) a současně stanoveno, že k dosažení plného uskutečnění tohoto práva je zapotřebí, aby základní vzdělání bylo povinné a svobodně přístupné pro všechny a aby bylo umožněno a zpřístupněno i středoškolské a vyšší vzdělání, a to také postupným zaváděním bezplatného vzdělání (článek 13 odst. 2 písm. a, b, c). Rovněž v Úmluvě o právech dítěte vyhlášené pod číslem 104/1991 Sb. je uznáváno právo dítěte na vzdělání s tím, že pro účely postupného uskutečnění tohoto práva a na základě rovných možností je zejména zaváděno pro všechny děti bezplatné a povinné základní vzdělání a podněcován rozvoj různých forem středního vzdělání, a to i takovými opatřeními, jako bezplatné vzdělání (článek 28 odst. 1 písm. a, b). Přitom v článku 41 písm. a, b této Úmluvy se konstatuje, že nic v této Úmluvě se nedotýká ustanovení, která ve větší míře napomáhají uskutečnění práv dítěte a která mohou být obsažena v právním řádu státu, který je smluvní stranou, nebo v mezinárodním právu, které je pro takový stát závazné. Posléze uvedenému článku Úmluvy o právech dítěte odpovídá i článek 5 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, podle něhož žádné omezení nebo odchylka od kteréhokoliv ze základních lidských práv uznávaných nebo existujících v kterékoli zemi na nákladě zákona, úmluv, předpisů nebo zvyklostí nebude připuštěno pod záminkou, že Pakt taková práva neuznává nebo že je uznává v menším rozsahu.

Potud tedy Ústavní soud sdílí důvody, jež vedly skupinu 45 poslanců k podání návrhu. Naproti tomu neexistuje důvod k závěru, že by článkem I. zákona 190/1993 Sb. byl dotčen článek 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu vyhlášené pod číslem 15/1988 Sb., neboť, pokud jde o napadený článek, zákonodárce se nedovolává jako důvodu pro navrhovanou úpravu nějakého ustanovení svého vnitrostátního práva (článek 27). Ústavní soud má rovněž za to, že v projednávané věci nelze aplikovat ani ustanovení článku 4 Úmluvy o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání, neboť tato Úmluva nebyla dosud vyhlášena, a proto vzhledem k článku 10 Ústavy ČR by stejně nemohla mít přednost před zákonem.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozhodl tak, že ustanovení článku I. zákona č. 190/1993 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb. o soustavě základních a středních škol ve znění pozdějších předpisů, v části znějící, "nestanoví-li zákon jinak", se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor s ustanoveními článku 1, článku 9 odst. 2 a článku 10 Ústavy ČR, s ustanovením článku 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní republiky, s ustanoveními článku 4 odst. 2 a 4, článku 33 odst. 2 a článku 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s ustanovením článku 28 odst. 1 písm. a, b, článku 41, písm. a, b Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod číslem 104/1991 Sb., s ustanoveními článku 5 odst. 2 a článku 13 odst. 2 písm. a, b, c Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášeného pod číslem 120/1976 Sb. Jinak však ve zbývající části návrh zamítl, neboť tato část napadeného článku, uvedená v § 4 odst. 1 větou, "Ve školách, které jsou součástí soustavy základních a středních škol, mají občané právo na bezplatné vzdělání", je s výše uvedenými normami v plném souladu.

Nález je vykonatelný dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. února 1994

JUDr. Zdeněk Kessler
předseda ústavního soudu ČR