Pl.ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994
132/1994 Sb.
N 24/1 SbNU 175
Ukončení pracovního poměru učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol - charakteristika jejich práce
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu ve věci
navrhovatele - skupiny poslanců Parlamentu České republiky
a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky, o návrhu na zrušení čl. II zákona č. 216/1993 Sb.,
kterým se mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých
školách a na zrušení § 27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb.,
o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách,
t a k t o :

N á v r h s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í
I.
Skupina 43 poslanců podala návrh na zrušení § 27 odst. 8
zák.č. 172/1990 Sb., o vysokých školách ve znění zákona č.
216/1993 Sb. a na zrušení článku II zákona č. 216/1993 Sb.
s poukazem na to, že jsou v rozporu

- s článkem 1 Ústavy České republiky,

- s články 1, 3 odst. 1, 4 odst. 3 a 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod ( dále jen "Listiny"),

- s články 3 odst. 2 a 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech,

- s Úmluvou č. 111 o diskriminaci (zaměstnání a povolání),

- s Úmluvou č. 122 o politice zaměstnanosti (článek 3).

Návrh skupiny poslanců byl odůvodněn takto:

1. Článek II zákona č. 216/1993 Sb. stanoví, že učitelům
a vědeckým pracovníkům vysokých škol, kteří ke dni nabytí
účinnosti tohoto zákona mají sjednaný pracovní poměr na dobu
neurčitou, se mění v pracovní poměr na dobu určitou do 30. září
1994.

Navrhovatel ve vztahu k tomuto článku uvádí, že je zejména
v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, neboť zbavuje učitele
a vědecké pracovníky vysokých škol (dále jen "VŠ") možnosti
domáhat se u nezávislého a nestranného soudu, aby přezkoumal
zákonnost důvodu ukončení jejich pracovního poměru. Mimo to se bez
bližší specifikace (k tomuto článku) dovolávají porušení dalších
ústavních předpisů, které jsou v návrhu citovány.

Z hlediska mezinárodního práva je prý cit. čl. II v rozporu
s článkem 3 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech. Napadený článek dále znamená, že uvedení pracovníci jsou
rovněž zbaveni ochrany ze strany odborových orgánů ve smyslu
článku 3 Úmluvy č. 122 o politice zaměstnanosti. Podle tohoto
ustanovení při provádění této úmluvy bude se zástupci osob, jichž
se dotknou opatření, která mají být učiněna, zejména se zástupci
zaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti,
aby se pak mohlo plně přihlédnout k jejich zkušenostem a názorům
a aby byla zajištěna jejich plná spolupráce při stanovení této
politiky a získávání podpory pro tuto politiku.

2. Ustanovení § 27 odst. 8 cit. zákona stanoví, že pracovní
poměr učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol se sjednává na
dobu určitou v trvání dvou až pěti let: na kratší dobu jej lze
sjednat, jestliže o to pracovník požádá.

a) Navrhovatel uvádí, že toto ustanovení, které vylučuje
sjednávání pracovních poměrů na dobu neurčitou, je v rozporu
s obecným principem vyjádřeným v ust. § 5 zákoníku práce, podle
něhož se pracovněprávní vztahy učitelů VŠ (a dalších tam
uvedených pracovníků) řídí zákoníkem práce, pokud zákon
nestanoví jinak. Obligatorní pracovní poměr učitelů a vědeckých
pracovníků VŠ na dobu určitou není vyvolán specifickými
odlišnostmi od standardních pracovněprávních vztahů a proto je
v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož omezení (rozuměj
základních práv a svobod) nesmějí být zneužívána k jiným účelům
než pro které byla stanovena. Pracovní poměry ve smyslu ust.
§ 30 odst. 1 zákoníku práce se primárně sjednávají na dobu
neurčitou. Pouze fakultativně je lze jednat na dobu určitou,
a to nejdéle na tři roky (§ 30 odst. 2 zák. práce). Zmocnění
vlády stanovit, v kterých případech lze pracovní poměr na dobu
určitou sjednat, případně prodloužit na dobu přesahující tři
roky, nebo sjednat opětovně (§ 30 odst. 3, písm. a), b) zák.
práce), bylo provedeno ustanovením § 3 odst. 1, 2 nařízení
vlády č. 223/1988 Sb. Ustanovení § 30 odst. 2, 3 zák. práce
a ust. § 3 prováděcího nařízení vlády jsou koncipována tak, že
se vztahují pouze na nově uzavírané pracovní poměry
a nevylučují, aby byly sjednávány i pracovní poměry na dobu
neurčitou. (Pozn. Návrh skupiny poslanců byl podán ještě před
přijetím zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje
zákoník práce č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů
a některé další zákony).

b) Zavedení pracovního poměru uvedených pracovníků výlučně na dobu
určitou nelze odůvodnit nebo ospravedlnit ani omezením výkonu
těchto povolání ve smyslu článku 26 odst. 2 Listiny, který
dovoluje zákonem stanovit podmínky a omezení určitých povolání
nebo činností. c) Stanovení pracovního poměru učitelů
a vědeckých pracovníků VŠ obligatorně na dobu určitou
a vyloučení práva sjednávat tyto pracovní poměry též na dobu
neurčitou je diskriminací určité skupiny pracovníků a je
v rozporu s článkem 1 Ústavy, podle něhož je Česká republika
demokratický právní stát založeny na úctě k právům a svobodám
člověka, s článkem 1 Listiny upravujícím rovnost všech lidí
v právech, s článkem 3 odst. 1 Listiny, který zakotvuje
nepřípustnost jakékoli diskriminace a s článkem 4 odst. 3
listiny, který nepřipouští, aby zákonná omezení základních práv
a svobod platila jen pro některé případy, ačkoli splňují
podmínky stanovené pro všechny případy. d) Z hlediska
mezinárodněprávního pak navrhovatelé poukazují na rozpor § 27
odst. 8 cit. zákona s článkem 26 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech, podle něhož si jsou všichni
lidé před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu proti
diskriminaci z jakýchkoli důvodů, jakož i s Úmluvou č. 111
o diskriminaci (zaměstnání a povolání). Diskriminace spočívá
v takovém rozlišování učitelů a vědeckých pracovníků VŠ od
ostatních pracovníků, která má za následek výše uvedené
porušení stejného zacházení v zaměstnání nebo povolání.

II.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal návrh skupiny poslanců po
stránce formální. Důvody pro odmítnutí návrhu ve smyslu § 43 odst.
1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu neshledal.

III.
Poslanecká sněmovna Parlamentu ve svém vyjádření ze dne 6.
12. 1993 uvedla, že na přijatém zákonu trvá. Zákon byl řádně
podepsán a vyhlášen. Smyslem zákona je dosažení možnosti mobility
pedagogických pracovníků a zabezpečení výuky pedagogy, kteří si
budou udržovat a zvyšovat odbornou kvalifikaci v souladu s novými
poznatky vědy a techniky. Současně je sledována i možnost
transformace vědeckých pracovníků z Akademie věd na vysoké školy.

IV.
Pro celkový obraz projednávané problematiky si Ústavní soud
vyžádal zprávu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České
republiky. Touto zprávou ze dne 11. 1. 1994 zjistil, že k 31. 10.
1989 bylo na VŠ zaměstnáno 11 906 učitelů, z toho 1 031 profesorů,
2 989 docentů a 7 886 asistentů. V období od 1. 1. 1990 skončilo
pracovní poměr z iniciativy VŠ 806 pracovníků (z toho 56 profesorů
a 106 docentů), do důchodu odešlo 1 089 a na vlastní žádost na
jiné pracoviště 1 764 pracovníků, z toho 81 profesorů a 230
docentů. K 31. 10. 1993 bylo na VŠ zaměstnáno celkem 12 648
učitelů, z toho 1 130 profesorů, 3 307 docentů a 8 211 odborných
asistentů. Vědeckopedagogické hodnosti získalo jmenováním v období
let 1969 - 1989 393 profesorů a 1 645 docentů. Po 1. 1. 1990
přešlo na VŠ 5 941 pracovníků, z toho 292 profesorů a 637 docentů.
Z pracovišť Akademie věd přišlo na VŠ v roce 1993 celkem 233
vědeckých a odborných pracovníků.

Citovaná zpráva dále uvádí, že stav ke dni 1. 1. 1990 vychází
zejména z právní úpravy, která platila od účinnosti zákona
o vysokých školách č. 39/1980 Sb. a od účinnosti vyhlášky
Ministerstva školství ČSR č. 111/1980 Sb., o postupu při jmenování
profesorů a docentů a při obsazování volných míst učitelů VŠ.
Podle této právní úpravy přestalo být podmínkou pro získání titulu
"docent" habilitační řízení a titul mohl získat (stejně jako titul
"profesor") uchazeč, který vycházel z vědeckého světového názoru,
prokázal pedagogickou způsobilost, schopnost tvořivě vědecky nebo
umělecky pracovat nebo prokázal vědeckou nebo uměleckou
způsobilost vytvořením společensky významných prací a měl
potřebnou praxi. Ustanovení § 3 cit. vyhlášky Ministerstva
školství ČSR navíc umožňovalo ministru školství jmenovat docenty,
popřípadě navrhnout jmenování profesorů, i bez splnění stanovených
podmínek pro jmenování. Obdobná úprava však platila i před rokem
1980 (srov. § 55a, odst. 1, písm. e) zák. č. 163/1969 Sb., kterým
se mění a doplňuje zákon č. 19/1966 Sb., o vysokých školách).

Pokud se týká jmenování profesorů a docentů, byly v době před
listopadem 1989 návrhy zpracovávány a předávány ministru školství
ve dvou částech a to odborné a kádrové. Obě části byly posuzovány
odděleně odborem vysokých škol a odborem kádrovým a jejich
stanoviska sjednocovala gremiální porada náměstka ministra pro
vysoké školy. Závěry gremiální porady byly konzultovány na
oddělení školství a vědy ÚV KSČ a teprve v případě kladného
výsledku konzultace jmenoval ministr docenty, případně postoupil
návrhy na jmenování profesorů Úřadu vlády ČSR, který je po
projednání zaslal prezidentu republiky.

V.

Ustanovení ústavních zákonů a mezinárodních smluv ve smyslu
článku 10 Ústavy, jež jsou podle názoru skupiny poslanců
napadenými ustanoveními zákona č. 216/1993 Sb. porušeny, stanoví
toto: - článek 1 Ústavy: Česká republika je svrchovaný, jednotný
a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám
člověka a občana. - článek 1, prvá věta Listiny: Lidé jsou
svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. - článek 3 odst. 1
Listiny: Základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu
pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství,
politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu,
příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu
nebo jiného postavení. - článek 4 odst. 3 Listiny: Zákonná omezení
základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy,
které splňují stanovené podmínky. - článek 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
i u jiného orgánu. - článek 3 odst. 2 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech: odstavec 2 tohoto článku
neexistuje (srov. strana 12). - článek 2, bod 3, písm. b) téhož
Paktu: Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje
zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany (rozuměj
účinné ochrany osoby, jejíž práva nebo svobody tímto Paktem uznané
byly porušeny), měla na ni právo stanovené příslušnými právními,
správními nebo zákonodárnými orgány nebo jakýmkoli jiným orgánem
ustanoveným právním systémem státu a aby měla možnost právní
ochrany. - článek 26 téhož Paktu: Všichni jsou si před zákonem
rovni a mají právo na stejnou ochranu bez jakékoli diskriminace.
Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou
a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např.
podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo
jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku
a rodu. - článek 3 Úmluvy o politice zaměstnanosti č. 122: Při
provádění této Úmluvy bude se zástupci osob, jichž se dotknou
opatření, která mají být učiněna, zejména se zástupci
zaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti,
aby se pak mohlo plně přihlédnout k jejich zkušenostem a názorům
a aby byla zajištěna jejich plná spolupráce při stanovení této
politiky a získávání podpory pro tuto politiku. Úmluva
o diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111 v článcích zejména
přicházejících v úvahu: - článek 1 odst. 1: Pro účely této Úmluvy
výraz "diskriminace" zahrnuje a): jakékoli rozlišování, vylučování
nebo dávání přednosti založené na rase, barvě pleti, pohlaví,
náboženství, politických názorech, národnostním nebo sociálním
původu, které má za následek znemožnění nebo porušení rovnosti
příležitostí nebo zacházení v zaměstnání nebo povolání. - článek
2: Každý členský stát, pro který je tato Úmluvy v účinnosti, se
zavazuje vyhlásit a provádět vnitrostátní politiku zaměřenou na
prosazování rovnosti příležitostí a v zacházení v zaměstnání
a povolání metodami přiměřenými vnitrostátním podmínkám
a zvyklostem tak, aby byla odstraněna jakákoli diskriminace
v tomto směru. - článek 3 písm. b), c): Každý členský stát, pro
který je tato Úmluvy v účinnosti, se zavazuje metodami přiměřenými
vnitrostátním podmínkám a zvyklostem vydávat zákony a podporovat
výchovné programy, způsobilé zajistit přijetí a provádění této
politiky a zrušit jakákoli zákonodárná ustanovení a změnit
jakákoli správní opatření nebo praxi, které jsou neslučitelné
s touto politikou.

VI.
Vlastní rozbor problematiky
ad 1) Ústavní soud se v prvé řadě zabýval napadeným článkem II
cit. zákona, podle něhož učitelům a vědeckým pracovníkům VŠ, kteří
ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona mají sjednaný pracovní poměr
na dobu neurčitou, se mění v pracovní poměr na dobu určitou do
30. září 1994. Dospěl k následujícím závěrům:

Práce vysokoškolského učitele vykazuje specifické znaky,
které pramení z významu a účelu jeho činnosti spočívající zejména
ve výchově mladé vysokoškolsky vzdělané generace. Proto jsou
učitelé odpovědni za to, aby zprostředkovávali získávání vysoce
odborných poznatků při splnění podmínky světonázorové
objektivnosti. Tyto požadavky vyjadřuje demokratický stát v článku
33 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo na vzdělání.
Z tohoto hlediska hodnotí Ústavní soud i účel a smysl napadeného
článku II zákona č. 216/1993 Sb. Jde zejména o to, aby byla
v oblasti vysokých škol odstraněna rezidua minulosti při
obsazování pracovních míst učitelů a vědeckých pracovníků VŠ a tak
zajištěna skutečná objektivita vyučování. O dosažení tohoto cíle
se zákonodárce již jednou pokusil a to v ust. § 37 odst. 1 zákona
č. 172/1990 Sb., o vysokých školách. Tento předpis opravňoval
rektora VŠ na návrh akademického senátu fakulty vypsat konkurz
i na obsazené místo, pokud je tento postup odůvodněn potřebou
zabezpečit příslušnou odbornou a morální úroveň vysoké školy.
Učiteli nebo vědeckému pracovníku, který v konkurzu neobstál nebo
se konkurzu odmítl zúčastnit, může dát vysoká škola výpověď.
Uvedená ustanovení však v praxi zůstala obsoletní a neosvědčila
se. To je z cit. zprávy Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy zjevně patrno (srov. i další odstavec).

Jedním ze základních principů každé demokratické společnosti
je vytvoření rovných možností pro všechny. Proto je nezbytné
zabezpečit i pro učitele a vědecké pracovníky VŠ stejnou
"startovací plochu" a to jak pro stávající pracovníky, tak i pro
ty, kteří mají zájem o vědeckopedagogickou práci a jimž režim
v době před listopadem 1989 takovou činnost neumožňoval. Tato
úvaha se opírá i o cit. zprávu Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy, z níž plyne, že k personálním změnám na VŠ po roce
1989 v zásadní míře nedošlo. Ostatně, jak vyplývá z této zprávy,
byli to především asistenti, kteří odešli z vysokých škol a nikoli
profesoři a docenti, již vzhledem k svému významu výchovu
a vzdělávání mladé generace ovlivňují nejvíce. Současně je třeba
zdůraznit, že jmenování profesorů a docentů probíhalo podle
kádrového pořádku ÚV KSČ a byla tedy převážně preferována
politická spolehlivost oproti úrovni odborné.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je odchylná úprava
pracovního poměru učitelů a vědeckých pracovníků VŠ provedená
v napadeném článku II v plném souladu i s ustanovením § 5 zákoníku
práce, podle něhož pracovněprávní vztahy učitelů VŠ (a dalších tam
uvedených pracovníků) se řídí zákoníkem práce, pokud zákon
nestanoví jinak. Zde je třeba zdůraznit, že cit. ustanovení § 5 je
uvedeno v obecných ustanoveních zákoníku práce a z toho důvodu
připouští odlišnost úpravy pracovního poměru u učitelů VŠ ve všech
oblastech pracovněprávních vztahů. Je tomu tak proto, že práce
vysokoškolského učitele má řadu zvláštních znaků, jejichž
společným jmenovatelem je neslučitelnost s petrifikováním dosažené
vědecké úrovně VŠ a jejich učitelů. Článek II novely zákona je
tedy nesen tendencí odstranit stávající diskriminaci jiných
vysokoškolských učitelů (kteří dosud neměli šanci na získání pevně
obsazených vědeckopedagogických funkcí) a vytvořit pro všechny
učitele VŠ rovné podmínky v konkurzním řízení. To již bylo ostatně
vyjádřeno na jiném místě.

Dosavadní zákon o vysokých školách č. 172/1990 Sb.
nezaručoval, že bude za současného personálního stavu VŠ
zabezpečeno právo studentů na kvalitní výuku a zajištěn životní
zájem české vědy a praxe na růstu nových odborníků, kteří by byli
schopni uskutečnit kvalitativní zlom ve vzdělávání na úroveň
vysokých škol. i Za této situace nezbývá společnosti jiná cesta,
která by naplnila cit. článek 33 Listiny, než učinit tak dalším
zákonem. Pokud by společnost této možnosti nevyužila, odpovídala
by za dále trvající porušování ústavního práva na vzdělání. Ta
okolnost, že pracovní poměry učitelů a vědeckých pracovníků VŠ
uzavřené ke dni účinnosti novely na dobu neurčitou, skončí ex lege
dnem 30. září 1994, přirozeně nevylučuje možnost, aby se dosavadní
učitelé a vědečtí pracovníci VŠ podrobili konkurzům, v nichž by
prokázali svoji odbornou a morální úroveň. Na druhé straně je
pouze tímto způsobem možné, aby byly také ostatním odborně
a morálně způsobilým občanům zajištěny rovné možnosti ve
vědeckopedagogické činnosti tak, že se i jim poskytne právo
prokázat v konkurzním řízení své schopnosti. Současně je tím
zabezpečena snazší možnost přechodu kvalifikovaných odborníků
z pracovišť Akademie věd na vysoké školy. Nejde tedy o porušení
principu rovnosti, jak uvádějí navrhovatelé, ale naopak o umožnění
rovného přístupu k vědeckopedagogické činnosti všem způsobilým
odborníkům na základě stejných podmínek odstraněním
nespravedlivých privilegií minulé doby.

Podle článku 6 Mezinárodního paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech právo na práci zahrnuje právo
každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací,
kterou si svobodně vybere nebo přijme. Stát je povinen učinit
potřebné kroky k ochraně tohoto práva, tedy vytvářet i stejné
příležitosti pro všechny odborně a morálně kvalifikované pedagogy.
Minulý režim toto právo dlouhodobě hrubě porušoval a z cit. zprávy
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je zřejmé, že stav
porušování principu rovnosti v přístupu k zaměstnání a porušování
zásady stejných příležitostí trvá na vysokých školách do značné
míry i nadále. To plyne z již zmíněné skutečnosti, že u učitelů
a vědeckých pracovníků VŠ (zejména u profesorů a docentů) vznikla
v době normalizace situace, že se nezřídka na tato místa dostali
lidé konformní s tehdejším režimem, již získali vědeckopedagogické
hodnosti i bez habilitace, místa na vysokých školách "zablokovali"
a nyní znemožňují vysokoškolskou práci ostatním učitelům
a vědeckým pracovníkům VŠ a rovněž novým nezkompromitovaným
občanům, kteří zatím neměli šanci na vysokých školách pracovat.
Tím je zeslabena možnost konkurence různých pojetí a názorů, což
je v rozporu se smyslem a účelem článku 33 odst. 1 Listiny, podle
něhož každý má právo na vzdělání. Rozumí se tím právo na vzdělání,
které odpovídá pojetí demokratické Ústavy a Listiny základních
práv a svobod, jež sankcionuje svobodu projevu, právo na informace
a svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 17 odst. 1, čl.
15 odst. 2 Listiny).

Pokud navrhovatel namítal porušení zásady rovnosti s odkazem
na článek 1 Listiny, je třeba zdůraznit, že rovnost občanů nelze
chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní,
jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy. Jestliže stát
poskytne v zájmu zajištění svých funkcí určité skupině méně výhod
než jiné, může tak učinit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné
blaho. (srov. R 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu
ČSFR, s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje). Uvedená situace
podle přesvědčení Ústavního soudu nastala, neboť právo na
vzdělání, (zajištěné cit. článkem 33 odst. 1 Listiny) je
v posuzované věci právem významnějším a hodným silnější ochrany
než právo, jehož porušení je namítáno. Napadený článek zákona
směřuje k zajištění řádné výchovy nových generací vysokoškoláků,
jimž je třeba zajistit objektivní a nikoli jednostranné
zprostředkování vědeckých poznatků, což stávající složení vysokých
škol přiměřeně negarantuje. Z tohoto hlediska je třeba hodnotit
i údajné porušení článku 4 odst. 3 Listiny , pokud je tvrzeno, že
napadený článek II novely vytvořil nikoli sice nerovnost mezi
učiteli a vědeckými pracovníky VŠ navzájem, ale nerovnost tzv.
vnější mezi učiteli a vědeckými pracovníky VŠ na straně jedné
a ostatními pracovníky na straně druhé. Uvedené tvrzení bylo již
předchozími úvahami dostatečně vyvráceno.

Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že rovnost
v právech (čl. 1 Listiny), zákaz diskriminace v oblasti základních
práv a svobod (článek 3 odst. 1 Listiny) a zásada, že zákonná
omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny
případy, které splňují stanovené podmínky (článek 4 odst. 3
Listiny), nejsou článkem II zákona č. 216/1993 Sb. porušeny.
Z týchž důvodů neshledal Ústavní soud ani porušení článku 1 Ústavy
České republiky.

Ústavní soud se vzhledem k obsahu návrhu dále zabýval
i údajným porušením článku 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se
každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu. Navrhovatel cit. ustanovení interpretuje
nesprávně, neboť rovněž toto základní právo lze aplikovat pouze
v návaznosti na ostatní práva zaručená Listinou. Napadený článek
II novely je ve vztahu k zákoníku práce ustanovením speciálním;
Ústavní soud jej považuje, jak již bylo uvedeno, za konformní
s uvedenými ústavními zákony a zdůrazňuje zejména ochranu hodnot
zakotvených v cit. článku 33 Listiny, jíž tento předpis zajišťuje.
Poukaz na článek 36 Listiny není v tomto případě na místě, neboť
Listina poskytuje soudní (procesní) ochranu pouze tomu právu,
které účastníku právní řád (hmotné právo) garantuje. Jinak
- důsledně vzato - by každé zúžení, popřípadě omezení
subjektivních práv, což není v právním řádu zcela neobvyklé (např.
stanovení odlišné hranice věku pro nárok na starobní důchod u mužů
a u žen, aj.), znamenalo zbavení práva na soudní ochranu; tak
ovšem právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny vykládat nelze.
Smyslem tohoto ustanovení je tedy poskytnout právo na soudní
ochranu k uplatnění svého práva, čili práva, které zákonodárce
účastníku jako subjektivní právo zaručuje. Účastník má přirozeně
možnost obrátit se na soud v mezích jeho kompetence vždy; článek
36 odst. 1 nelze ovšem vykládat jako právo na úspěch v soudním
řízení. Toto ustanovení toliko znamená, že se soud musí návrhem
zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní
podmínky, za nichž může ve věci jednat (podmínky řízení).

V posuzované věci je nutno navíc vzít v úvahu, že nelze
hovořit o definitivním skončení pracovního poměru u všech
pracovníků (kteří měli ke dni účinnosti novely uzavřen pracovní
poměr na dobu neurčitou) k datu 30. září 1994. Smysl zákona
spočívá v tom, že před tímto datem by měla proběhnout konkurzní
řízení a že úspěch v konkurzu bude znamenat další existenci
pracovního poměru, který podle článku II novely k 30. 9. 1994
zanikl.

Proto Ústavní soud dovozuje, že ani článek 36 odst. 1 Listiny
není napadeným článkem II zákona č. 216/1993 Sb. dotčen.

Z pohledu mezinárodněprávního navrhovatelé namítali rozpor
uvedeného článku II s článkem 3 odst. 2 a s článkem 26
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. U článku
3 odst. 2 se jedná o omyl, neboť odstavec 2 tohoto článku
neexistuje. To poslanec JUDr. Vladimír Řezáč, který byl pověřen
jednat jménem navrhovatele před Ústavním soudem, při ústním
jednání výslovně připustil a uvedl, že navrhovatel měl na mysli
článek 2 odst. 3 písm. b) tohoto Paktu. Uvedené ustanovení
v podstatě koresponduje k čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž se již
Ústavní soud zabýval. Lze tedy dovodit - a to ze stejných důvodů
jako u čl. 36 odst. 1 Listiny - že článek II není v rozporu ani
s čl. 2 bodem 3, písm. b) Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech.

Pokud jde o článek 26 tohoto Paktu (který zakotvuje zejména
rovnost všech před zákonem a právo na stejnou ochranu zákona bez
jakékoli diskriminace), pak důvody, pro něž Ústavní soud neshledal
protiústavnost článku II zákona v oblasti vnitrostátního práva,
plně platí též pro posouzení otázky, zda je tento předpis
v souladu s cit. článkem Paktu. Proto Ústavní soud i v tomto směru
usoudil, že článek 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech není článkem II zák. č. 216/1993 Sb.
porušen.

Ústavní soud se dále zabýval namítaným rozporem článku II
cit. zákona s článkem 3 Úmluvy o politice zaměstnanosti č. 122.
Z tohoto ustanovení zejména plyne, jak již bylo uvedeno, že při
provádění této úmluvy bude se zástupci osob, jichž se dotknou
opatření, která mají být učiněna, zejména se zástupci
zaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti.
Tuto Úmluvu však nelze podle přesvědčení Ústavního soudu považovat
za mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách
ve smyslu čl. 10 Ústavy a důsledně vzato by nebylo třeba zkoumat,
zda je napadeným článkem II zákona porušena. V tomto směru lze
argumentovat též čtvrtou hlavou Listiny ("Hospodářská, sociální
a kulturní práva"), kde se v článku 26 odst. 3 stanoví jako
základní právo člověka toliko právo získávat prostředky pro své
životní potřeby prací. Z tohoto ustanovení lze tedy dovodit pouze
právo na zaměstnání, které je konkretizováno zákonem č. 1/1991
Sb., o zaměstnanosti. Podle tohoto předpisu je právem na
zaměstnání právo občanů, kteří chtějí a mohou pracovat a o práci
se skutečně ucházejí,

a) na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání,

b) na rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění,

c) na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě
ztráty zaměstnání.

Za této právní situace je zřejmé, že obsah článku 3 cit.
Úmluvy č. 122 (jejíž duch má čistě programový a nikoli regulativní
charakter) je pouze technickoorganizačním pravidlem, které sice
souvisí s ústavním právem podle cit. článku 26 odst. 3, nelze je
však kvalifikovat jako základní právo a svobodu ve smyslu Listiny
základních práv a svobod. Rovněž Úmluvu č. 122 o politice
zaměstnanosti nelze jako celek považovat za mezinárodní smlouvu ve
smyslu článku 10 Ústavy České republiky. Ostatně, ze zprávy
Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 16.
2. 1994 plyne, že ani podle interní klasifikace Mezinárodní
organizace práce není tato Úmluva považována za úmluvu z oblasti
lidských práv a základních svobod. Totéž zjistil Ústavní soud
z Úředního bulletinu (Official Bulletin) Mezinárodní organizace
práce, vol. LXX, 1987, series A, appendix II., kde pod heslem
"Basic human rights" není Úmluva MOP č. 122 uvedena a je zahrnuta
pod heslo "Employment policy and human resources development."

Konečně je na místě uvést, že článek 3 Úmluvy č. 122
nesleduje ochranu pracovníků ze strany odborových orgánů, jak
tvrdí navrhovatelé. Z dikce tohoto článku je patrný i jeho cíl;
projednat se zástupci zaměstnavatelů a pracovníků opatření, která
mají být průběžně uskutečňována v rámci přípravy a provádění
politiky zaměstnanosti, zajistit jejich spolupráci při stanovení
této politiky a získat podporu pro tuto politiku tak, aby mohlo
být přihlédnuto k jejich zkušenostem a názorům. O nic jiného
v tomto článku nejde.

I když Ústavní soud dovodil, že Úmluva č. 122 není
mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy, nicméně si pro
úplnost ověřoval, zda byl článek 3 této Úmluvy napadeným článkem
II zákona dotčen. V tomto směru zjistil zprávou Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy došlou dne 24. 3. 1994, že návrh
novely zákona o vysokých školách (č. 216/1993 Sb.) byl v únoru
1993 rozeslán do zkráceného meziresortního připomínkového řízení,
v rámci něhož byl zaslán i Vysokoškolskému odborovému svazu.
Zástupce tohoto svazu ing. P. K. se zúčastnil připomínkové
porady k návrhu, která se konala 22. 2. 1993, a vyslovil na ní
jménem odborového svazu nesouhlas se změnou pracovního poměru
sjednaného na dobu neurčitou v pracovní poměr na dobu určitou,
pokud jde o učitele a vědecké pracovníky VŠ. Zamítavé stanovisko
tohoto odborového svazu bylo uvedeno ve vyhodnocení připomínkového
řízení při předložení návrhu novely zákona vládě dne 23. 2. 1993.
Je tedy zřejmé, že novela zákona o vysokých školách (zák. č.
216/1993 Sb.) byla se zástupci pracovníků bez ohledu na výsledek
řádně projednána. Ustanovení cit. novely lze považovat za opatření
přijímaná za účelem podpory aktivní politiky zaměstnanosti a je
tedy třeba dovodit, že článek 3 Úmluvy č. 122 o politice
zaměstnanosti nebyl článkem II cit. zákona dotčen.

Ústavní soud se konečně zabýval i namítaným rozporem článku
II zákona s Úmluvou o diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111
zejména z hlediska cit. článků 1, odst. 1 písm. a), 2, 3 písm.b),
c). Ani v tomto směru se s navrhovateli neztotožnil. Bližší důvody
jsou rozvedeny na jiném místě tohoto nálezu. Ústavní soud zejména
zdůraznil a zdůrazňuje prioritní nutnost zajištění práva na
vzdělání ve smyslu článku 33 odst. 1 Listiny, jehož svobodný
rozvoj v prostředí konkurence schopných, morálně a odborně
kvalifikovaných učitelů a vědeckých pracovníků je hodnotou natolik
významnou a silnou, že je třeba dát jí v konkrétní situaci
přednost před požadavkem "nerozlišovat" (v otázce skončení
pracovního poměru ve smyslu článku II zákona) mezi učiteli
a vědeckými pracovníky VŠ na straně jedné a mezi pracovníky jinými
na straně druhé.

Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ani Úmluva
o diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111 není napadeným
článkem II zákona č. 216/1993 Sb. porušena.

Proto Ústavní soud návrh skupiny poslanců na zrušení článku
II zákona č. 216/1993 Sb. zamítl. ad 2) Ústavní soud se dále
zabýval napadeným ustanovením § 27 odst. 8 cit. zákona, podle
něhož pracovní poměr učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol
se sjednává na dobu určitou v trvání dvou až pěti let; na kratší
dobu jej lze sjednat, jestliže o to pracovník písemně požádá.

Z ustanovení § 13 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
plyne, že vyhovění návrhu na rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm.
a) (zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení) v prvé
řadě předpokládá, že se pro něj vysloví alespoň 9 přítomných
soudců. Tato podmínka splněna nebyla, neboť kvalifikovaná většina
přítomných soudců se ani pro návrh skupiny poslanců na zrušení §
27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb. ve znění zákona č. 216/1993, ani
pro zamítnutí tohoto návrhu nevyslovila. Proto Ústavní soud
i návrh skupiny poslanců na zrušení uvedeného ustanovení zamítl,
aniž se po materiální stránce zabýval otázkou, zda ust. § 27 odst.
8 citovaného zákona je či není v souladu s ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.



P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. května 1994




1. S T A N O V I S K O
soudců Ústavního soudu České republiky JUDr. P. H., JUDr.
V.J. a JUDr. V.Š., podané podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb.
k nálezu Ústavního soudu České republiky ve věci návrhu skupiny
poslanců na zrušení ustanovení § 27 odst. 8 zákona č. 172/1990
Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a čl. II
zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
172/1990 Sb.
Odlišné stanovisko, podané k části výroku nálezu, kterým se
zamítá návrh skupiny poslanců na zrušení § 27 odst. 8 zákona č.
172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a k jejímu
odůvodnění, se zakládá na následujících důvodech:

Ta část výroku nálezu, kterým se zamítá návrh skupiny
poslanců na zrušení § 27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění
zákona č. 216/1993 Sb., je zdůvodněna v nálezu skutečností, že
plénum Ústavního soudu České republiky při rozhodování nedospělo
k většině devíti přítomných soudců, vyžadované § 13 zákona č.
182/1993 Sb. Důsledkem nedosažení zákonem požadované většiny tudíž
podle nálezu je rozhodnutí o zamítnutí návrhu.

Podle § 13 zákona č. 182/1993 Sb. se většina devíti
přítomných soudců vyžaduje také pro přijetí rozhodnutí podle čl.
87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky, tj. pro rozhodnutí
o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení. V řízení
o zrušení zákonů ukládá ustanovení § 68 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb. Ústavnímu soudu České republiky posuzovat jejich
obsah "z hlediska jejich souladu" s ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Výsledkem tohoto posouzení je buď závěr o rozporu zákona
s ústavními zákony či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,
nebo závěr o jejich souladu. Důsledkem závěru o rozporu je podle
§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušení zákona (nebo jeho
ustanovení), důsledkem závěru o souladu je potom podle § 70 odst.
2 cit. zákona zamítnutí návrhu. Jelikož je zamítnutí návrhu již
výsledkem posouzení souladu zákona (resp. jeho ustanovení)
s ústavními zákony či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,
zakládá překážku rei iudicatae.

Obě rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým se zrušuje zákon
(resp. jeho ustanovení), jakož i rozhodnutí o zamítnutí návrhu na
zrušení zákona (resp. jeho ustanovení), z hlediska právní síly
mají totožný smysl, kterým je autoritativní závěr o vztahu zákona
k ústavním zákonům nebo k mezinárodním smlouvám podle čl. 10
Ústavy, důsledkem kterého je zrušení zákona nebo překážka rei
iudicatae. Pro obě tato rozhodnutí je tudíž nutno vyžadovat
totožný procesní postup, včetně stejné zákonem požadované většiny
(tj. většiny devíti soudců). Jelikož v daném případě tato většina
dosažena nebyla, autoři odlišného stanoviska považují část výroku
nálezu, kterou se zamítá návrh skupiny poslanců na zrušení § 27
odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb.,
za rozpornou s ustanoveními § 13, § 68 odst. 2 a § 70 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb.

V Brně 17. 5. 1994




2. S T A N O V I S K O

soudce Ústavního soudu JUDr. P.V. k nálezu Ústavního soudu ze
dne 17. 5. 1994, kterým byl zamítnut návrh skupiny poslanců
Parlamentu na zrušení ustanovení § 27 odst. 8 zákona č.172/1990
Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a na
zrušení čl. II zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje
zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, podané podle § 14
zákona č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu:

Podle mého právního názoru měla být obě napadená ustanovení
zrušena, a to z těchto d ů v o d ů :

I.
Článek II. zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje
zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, změnil pracovní poměry
učitelů a vědeckých pracovníků, které s vysokými školami uzavřeli
před datem účinnosti tohoto zákona, (tj. před 20. 9. 1993) na dobu
neurčitou, v pracovní poměry na dobu určitou do 30. 9. 1994. Ex
lege tedy došlo k zásahu státní moci do soukromoprávní sféry
značného počtu subjektů. Ze zákona byly transformovány smlouvy,
které byly účastníky pracovního poměru uzavřeny svobodně a volně
na dobu časově neomezenou na smlouvy časově limitované. Tento
závažný zásah do nabytých práv odůvodnila Poslanecká sněmovna
Parlamentu ve svém vyjádření tím, že smyslem zákona je dosažení
mobility pedagogických pracovníků a zabezpečení výuky pedagogy,
kteří si budou udržovat a zvyšovat odbornou kvalifikaci v souladu
s novými poznatky vědy a techniky; současně pak je změnami
sledována i možnost transformace vědeckých pracovníků z Akademie
věd na vysoké školy. S tímto odůvodněním nelze souhlasit.

K základním zásadám právního státu patří smluvní svoboda
a ochrana práv ze smluv, které byly v souladu s právním řádem
uzavřeny. S touto svobodou je nutné zacházet jako s nejvyšším
principem, který nemůže být obětován údajné účelnosti. Pokud
zákonodárný sbor k takovým krokům sáhne, nejde o změnu práva,
t.j. o stanovení obecných pravidel chování, ale o zásah do
existujících práv, tedy o vytvoření situace, kdy určité
společenské procesy se neřídí pravidly určenými předem, ale kdy
prim hrají momentální přání (jakkoli dobře míněná). Tím není
řečeno, že by nemohla nastat situace, kdy nebude jiné cesty, jak
korigovat nerovné postavení vzniklé na základě dřívějších
nespravedlivých aktů, než zasáhnout do existujících právních
vztahů. V daném případě však taková situace nebyla a není.

Většina pracovních smluv učitelů VŠ a vědeckých pracovníků na
těchto školách byla uzavřena za podmínek, kdy právní řád sice
obecně uzavírání pracovních smluv na dobu určitou omezoval co do
délky i možnosti jejich opakovaného sjednávání, avšak právě
u zmíněných profesí tato omezení neplatila (§ 3 odst. 1, písm. c)
resp. a) nařízení vlády č. 223/1988 Sb., kterým se provádí zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů). Jinak řečeno - pokud byly
pracovní smlouvy uzavřeny na dobu neurčitou, nestalo se tak proto,
že právní úprava jinou možnost nedávala či omezovala, ale za
situace naprosté smluvní volnosti. Kromě toho, jak vyplývá ze
zprávy, která byla Ústavnímu soudu podána Ministerstvem školství,
mládeže a tělovýchovy ČR, z 12 648 učitelů zaměstnaných na VŠ
k 31. 10. 1993 jich bylo po 1. lednu 1990 přijato 5 941. Jestliže
tito noví pracovníci byli přijati po vzájemné dohodě na dobu
neurčitou, pak vůči nim je zákonodárcův zásah bezesporu
neadekvátní a těžko jej odůvodnit snahou po mobilitě pedagogických
pracovníků a vyšším zájmem na zajištění práva na vzdělání
v žádoucí kvalitě. Zásah do nabytých práv však neobstojí ani
u pracovních poměrů uzavřených na dobu neurčitou před 1. lednem
1990. Zákoník práce dává totiž zaměstnavatelům dostatek prostředků
k tomu, aby sbory pedagogů a vědeckých pracovníků byly obměněny
a pracoviště zreorganizována. Výpovědní důvody § 46 ZP, ať již
tzv. organizační či jiné, jsou dostatečné k dosažení chtěného.
Jejich použití je na vůli zaměstnavatele a zaměstnanci jako
rovnoprávnému partnerovi zachovává právo na soudní ochranu, jakož
i jiná práva, kterých transformací ex lege na pracovní poměr na
dobu určitou de facto pozbývá (zákaz výpovědi podle § 48 ZP,
vyloučení pracovních poměrů na dobu určitou u některých kategorií
pracovníků, právo na odstupné při organizačních změnách atd).

Kromě právních argumentů je třeba uvést, že samotná
transformace pracovních poměrů učitelů VŠ žádnou "stejnou
startovací plochu" pro zájemce o vědecko-pedagogickou práci
nevytvoří. Chybí zde totiž především taková situace na trhu
pracovních sil, která by činila povolání učitele VŠ natolik
prestižním, že by počet zájemců o toto povolání byl významně
vyšší, nežli počet pracovních příležitostí. Tak tomu ovšem není.
Stejně tak je skutečností, že na většině vysokých škol došlo
v období od přijetí zákona č. 216/1993 Sb. do data jeho účinnosti
u většiny vědeckopedagogických pracovníků ke změně pracovních
poměrů uzavřených původně na neurčitou dobu v pracovní poměry na
dobu určitou, zpravidla na dobu 5 let. Obě výše zmíněné
skutečnosti tedy de facto anulovaly záměry a cíle, které snad
novela sledovala.
Na základě výše uvedených argumentů zastávám stanovisko, že
článek II. zákona č. 216/1993 Sb. je v rozporu s ustanovením čl.
1 Ústavy České republiky, s články 1, 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1,
Listiny základních práv a svobod, jakož i s Úmluvou č. 111 o dis-
kriminaci v zaměstnání a povolání. Demokratický právní stát
založený na úctě k právům a svobodám člověka vylučuje, aby princip
stejného zacházení v podmínkách zákona byl porušován pro dosažení
krátkodobých cílů. Účelovost, jakkoli dobře míněná, otevírá cestu
libovůli. Požadavek jakési otevřené možnosti kariéry pro všechny
talenty je nejen iluzorní, ale nutně musí vyvolat otázku, kde
činnost státní moci, snažící se vytvořit jakési stejné šance či
startovní čáry, by měla končit. Naopak je třeba přisvědčit názoru,
že dodržování dlouhodobě platných pravidel prospívá šancím
každého, byť by se to v daném okamžiku nedalo prokázat.

II.
Pokud jde o ustanovení § 27 odst. 8 zákona o VŠ, podle
kterého se pracovní poměry učitelů a vědeckých pracovníků VŠ
sjednávají na dobu určitou v trvání 2 až 5 let, případě na dobu
kratší, jestliže o to pracovník požádá, je třeba uvést:

Návrh skupiny poslanců byl podán v době před novelizací
Zákoníku práce (zákon č. 74/1994 Sb.), tedy v době, kdy Zákoník
práce jednoznačně preferoval pracovní poměry na dobu neurčitou.
Jak již bylo uvedeno v části II, bylo však u učitelů VŠ
a vědeckých pracovníků umožněno prakticky volné uzavírání
pracovních smluv termínovaných. Zákon zde tedy respektoval
specifičnost práce uvedených profesí, avšak ne tak, že by
uzavírání jiných typů smluv vylučoval. Nedomnívám se, že by
specifika byla natolik významná a natolik odlišovala zmíněná
povolání od jiných, že by bylo nezbytně nutné direktivně určit
zákonem, že pracovní poměry mohou být v těchto případech uzavírány
pouze na dobu určitou, při současném určení délky této doby.
Takové omezení není ani v souladu s akademickými svobodami, tak
jak byly vymezeny zákonem č. 172/1990 Sb., neboť relativně
krátkodobé pracovní poměry by nedávaly učitelům a vědeckým
pracovníkům možnost plného využívání akademických práv a svobod
a činily by je značně závislými na vedení VŠ a jednotlivých
fakult. Mají-li být VŠ samostatnými a do jisté míry autonomními
vědeckými a vzdělávacími pracovišti, je na místě ponechat na
jejich uvážení a jejich dohodě s pracovníkem, jaký typ pracovní
smlouvy bude uzavřen. Pouze toto pojetí je v souladu
s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, která zakotvují
svobodu a rovnost v právech, zákaz diskriminace a která
připouštějí zákonná omezení základních práv a svobod jen za sta-
novených podmínek a stejně pro všechny případy (čl. 1, čl. 3 odst.
1 a čl. 4 odst. 3 Listiny). V souvislosti s ustanovením § 27 odst.
8, zákona o VŠ nelze argumentovat tím, že by zde stát poskytoval
určité skupině občanů méně výhod než jiné ve veřejném zájmu a pro
veřejné blaho, jak dovodil nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný
pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního sou- du ČSFR.
Těmito hledisky nelze ostatně dost dobře argumentovat ani
v problematice uvedené v části I. tohoto stanoviska.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v předchozím textu, zastávám
názor, že také ustanovení § 27 odst. 8, zákona č. 216/1993 Sb.
mělo být pro rozpor s citovanými články Listiny zrušeno.
Neústavnost citovaného ustanovení zákona je dána i jeho nesouladem
s čl. 1 odst. 1 písm. a) Úmluvy č. 111 o diskriminaci v zaměstnání
a povolání.

V Brně 18. května 1994