Pl.ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994
214/1994 Sb.
N 46/2 SbNU 57
Použití důkazu anonymního svědka v rámci trestního řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Plénum Ústavního soudu České republiky

rozhodlo o návrhu
skupiny poslanců na zrušení ustanovení § 55 odst. 2, ustanovení,
vyjádřeného v § 74 odst. 1 slovy "(§ 68, 69, 72, 73, 73a),
s výjimkou rozhodnutí o jejím prodloužení (§ 71 odst. 2, 5),",
a ustanovení § 209 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení
soudním, ve znění pozdějších předpisů,

t a k t o :

Dnem 1. března 1995 se zrušují ustanovení § 55 odst. 2, §
209 a ustanovení, vyjádřené v § 74 odst. 1 slovy "(§ 68, 69, 72,
73, 73a), s výjimkou rozhodnutí o jejím prodloužení (§ 71 odst.
2, 5)," zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní
řád), ve znění zákona č. 57/1965 Sb., zákona č. 58/1969 Sb.,
zákona č. 149/1969 Sb., zákona č. 48/1973 Sb., zákona č. 29/1978
Sb., zákona č. 43/1980 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona č.
178/1990 Sb., zákona č. 303/1990 Sb., zákona č. 558/1991 Sb.,
zákona České národní rady č. 25/1993 Sb., zákona č. 115/1993 Sb.
a zákona č. 292/1993 Sb.


O d ů v o d n ě n í

I.
Dne 10. 9. 1993 obdržel Ústavní soud České republiky návrh
skupiny 41 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
na zahájení řízení o zrušení ustanovení § 55 odst. 2, části
ustanovení § 74 odst. 1, vyjádřené slovy "s výjimkou rozhodnutí
o jejím prodloužení (§ 71 odst. 2, 5)", a ustanovení § 209
trestního řádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal
Ústavní soud České republiky předmětný návrh k vyjádření
Poslanecké sněmovně. Předseda Poslanecké sněmovny potvrdil
stanovisko Poslanecké sněmovny, vyjádřené jejím hlasováním
o návrhu zákona, a zdůvodnil závažnost přijaté novely trestního
řádu. Ve svém vyjádření předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky zároveň potvrdil, a to v souladu s požadavky,
obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., že
zákon č. 292/1993 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců
Poslanecké sněmovny dne 10. listopadu 1993, podepsán příslušnými
ústavními činiteli a řádně vyhlášen.

Podle § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. si Ústavní soud
České republiky vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké
sněmovny příslušný tisk a záznam sněmovního projednávání zákona č.
292/1993 Sb., (Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna,
1993, I. volební období, tisk č. 535, těsnopisecká zpráva o schůzi
Poslanecké sněmovny, I. volební období, 14. schůze, 9.-11.
listopadu 1993).

II. II/a
1. V souvislosti s ustanoveními § 55 odst. 2 a § 209
trestního řádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb., navrhovatelé
namítají jejich rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, dále s čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech, a konečně s čl. 6 odst. 3
písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle
názoru navrhovatelů citovaná ustanovení trestního řádu jsou
v rozporu s uvedenými ustanoveními Listiny základních práv
a svobod a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy České
republiky, protože "anonymní výslech svědka vylučuje provedení
důkazu postavením obviněného tváří v tvář svědkovi, jestliže jeho
výpověď v závažných okolnostech nesouhlasí s výpovědí svědka
a rozpor nelze vyjasnit jinak ... Vyloučením tohoto důkazního
prostředku se omezuje zjištění skutkového stavu věci a pečlivé
objasnění okolností, svědčících ve prospěch i v neprospěch
obviněného (podle novelizovaného § 2 odst. 5 trestního řádu)."
Navrhovatelé na podporu svého základního argumentu poukazují dále
na neurčitost rozlišovacího znaku přípustnosti anonymního
svědectví, vyjádřeného příslovcem "zjevně", a tedy na možnou
zneužitelnost napadených ustanovení trestního řádu. V souvislosti
s namítaným rozporem s Úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod navrhovatelé argumentují i judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve
svém vyjádření k návrhu k odůvodnění citovaných napadených
ustanovení trestního řádu uvádí: "Podle důvodové zprávy je smyslem
navrhované novely trestního řádu kromě jiného poskytnout větší
ochranu svědkům, vystaveným pro jejich výpověď nebo jen pro
odhodlání svědčit verbálním i násilným útokům. V souladu
s převažující tendencí i v evropských právních řádech se posiluje
kontradiktornost řízení v procesu dokazování a více se přihlíží
k zásadě rovnosti stran soudního procesu. ... Ze shora uvedeného
vyplývá, že přijatá právní úprava vyjadřuje snahu sladit vzájemná
práva a postavení na jedné straně svědka a na jedné straně
obžalovaného. Zákon vychází z toho, že je třeba poskytnout
svědkovi dostatečnou ochranu v případě, že mu hrozí reálné
nebezpečí za to, že plní svoji zákonnou povinnost, aniž by tím na
druhé straně bylo nějakým zásadním způsobem ohroženo právo
obžalovaného na obhajobu."

2. Jelikož návrh argumentuje rozporem citovaných ustanovení
trestního řádu nejen s Listinou základních práv a svobod, nýbrž
také s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České
republiky, nutno v první řadě poukázat na existující mezinárodní
judikaturu k danému problému:

V případech, když byl navrhovatel odsouzen na základě
svědectví anonymních svědků, jež obhajoba nemohla vyslechnout
(Kostowski v. Netherlands (1989), Windisch v. Austria (1990)),
Evropský soud pro lidská práva opakovaně konstatoval porušení čl.
6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
V těchto případech došlo na národní úrovni k odsuzujícímu
rozsudku na základě svědectví anonymního informátora, přičemž
tento pro výrok soudu stěžejní důkaz už nebylo možno vykonat při
ústním jednání. Uvedená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva umožňují tudíž dvojí interpretaci: První je odmítnutí
anonymního svědectví v postavení možného usvědčujícího důkazu pro
jeho rozpor s právem na obhajobu a s principy spravedlivého
trestního procesu, vyjádřenými v čl. 6 Úmluvy, druhou je aplikace
obecného principu ústnosti a veřejnosti, zavazujícího vykonat
všechny důkazy v ústním jednání a umožnit tak obviněnému uplatnění
jeho práv podle čl. 6 odst. 3 písm.d) Úmluvy.

3. Vývoj práv a svobod, zaručujících nedotknutelnost osobní
svobody, byl nerozlučně spojen s vývojem jejich procesních
garancí. Tento vývoj vedl k utvoření procesních principů
nestranného řízení (práva na řádný proces).

Ústavní rámec procesních práv je obsažen jak v Listině
základních práv a svobod, tak v mezinárodních smlouvách podle čl.
10 Ústavy České republiky.

Ustanovení § 55 odst. 2 a § 209 trestního řádu, ve znění
zákona č. 292/1993 Sb., zavádějí v trestním procesu možnost
použití anonymního svědectví jako usvědčujícího důkazu.

Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení
s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout
obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů,
směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace
v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je
prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost
prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž
omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu
směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se
k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na
obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu,
s principem rovnosti účastníků, protože stejné omezení nezavádí
pro obžalobu, a je tedy v rozporu s principy spravedlivého
procesu.

Ústavní úprava základního práva či svobody v některých
případech výslovně zmocňuje zákonodárce, aby za určitých podmínek,
resp. z hlediska ústavně vymezených cílů, zákonem základní právo
či svobodu omezil. V případě čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, jakož i v případě čl. 14 odst.
3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod tomu tak ale není. To znamená, že citovaná
ustanovení Ústavy České republiky a mezinárodních smluv podle čl.
10 Ústavy České republiky neposkytují zákonodárci prostor
k omezení v nich obsažených základních práv a svobod.

K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní
úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize.
V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých
má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých
jiné. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní
právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva
či svobody.

Z argumentace, obsažené ve vyjádření předsedy Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, lze dovodit, že do
kontrapozice k základním právům, vyplývajícím ze spravedlivého
procesu, klade práva na nedotknutelnost osoby svědka.

Při posuzování možnosti omezení základního práva či svobody
ve prospěch jiného základního práva resp. svobody lze stanovit
tyto podmínky, za jejichž splnění má prioritu jedno základní právo
či svoboda:

První podmínkou je jejich vzájemné poměřování, druhou je
požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva
resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).

Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních
práv a svobod spočívá v následujících kritériích:

Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali
institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout
sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). V daném případě
lze přisvědčit zákonodárci, že institut anonymního svědka umožňuje
dosáhnout cíl, tj. zabezpečit ochranu nedotknutelnosti jeho osoby.

Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je
kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního
prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými
opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak
nedotýkajícími se základních práv a svobod. Odpověď na splnění
kritéria potřebnosti v daném případě není jednoznačná: stát kromě
legislativní konstrukce, umožňující anonymitu svědka, může k jeho
ochraně použít i jiné prostředky (např. využití anonymní výpovědi
pouze jako kriminalistického prostředku pro další vyšetřování,
poskytnutí ochrany svědkovi atd.).

Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi
stojících základních práv. V posuzovaném případě jedním z nich je
právo na řádný proces, zabezpečující právo na osobní svobodu,
druhým je právo na osobní nedotknutelnost. Tato základní práva
jsou prima facie rovnocenná.

Porovnávání závažnosti v kolizi stojících základních práv
(po splnění podmínky vhodnosti a potřebnosti) spočívá ve zvažování
empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů.
Empirickým argumentem lze chápat faktickou závažnost jevu, jenž je
spojen s ochranou určitého základního práva (v posuzovaném případě
jde o nárůst případů vyhrožování a zastrašování svědků ze strany
organizovaného zločinu). Systémový argument znamená zvažování
smyslu a zařazení dotčeného základního práva či svobody v systému
základních práv a svobod (právo na řádný proces je v této
souvislosti součástí obecné institucionální ochrany základních
práv a svobod). Kontextovým argumentem lze rozumět další negativní
dopady omezení jednoho základního práva v důsledku upřednostnění
jiného (v daném případě možnost zneužití institutu anonymního
svědka v trestním procesu). Hodnotový argument představuje
zvažování pozitiv v kolizi stojících základních práv vzhledem
k akceptované hierarchii hodnot.

Součástí porovnávání závažnosti v kolizi stojících
základních práv je rovněž zvažování využití právních institutů,
minimalizujících argumenty podložený zásah do jednoho z nich.

Tak kupříkladu argument v neprospěch omezení jednoho
základního práva možností zneužití této úpravy lze eliminovat
minimalizováním tohoto negativního důsledku zakotvením dalších
procesních podmínek rozhodování o něm.

Lze tudíž konstatovat, že, v případě závěru
o opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou v kolizi
stojících základních práv, je nutnou podmínkou konečného
rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do
jednoho z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst.
4 Listiny základních práv a svobod, a sice v tom smyslu, že
základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání
ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky
rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize.

V posuzovaném případě řada argumentů vypovídá ve prospěch
institutu anonymních svědků: zejména argument empirický (nárůst
organizované kriminality a s tím spojených případů ohrožování
svědků), systémový (narušení akceschopnosti justice v důsledku
ohrožování svědků), hodnotový (ochrana života a majetku občanů).

Při závažném zásahu do práva obviněného na obhajobu, a tím
i do principů spravedlivého procesu, bylo tudíž povinností
zákonodárce hledat rovněž možnosti minimalizace takového zásahu
a zakotvit tomu odpovídající nástroje. Příklady takových nástrojů
mohou být již zmíněné procesní mechanismy nebo stanovení výjimky
z obecného principu volného hodnocení důkazu soudcem uložením
povinnosti soudu při hodnocení výpovědi anonymního svědka zvlášť
zkoumat, zdali byla soudu a účastníkům dána dostatečná příležitost
se vypořádat s věrohodností svědka a s důkazní silou jeho výpovědi
atd. Tyto příklady dokumentují skutečnost, že v rámci úpravy
institutu anonymního svědka má zákonodárce prostor pro úpravu
nástrojů, minimalizujících zásah do práva na obhajobu a práv,
vyplývajících ze spravedlivéh procesu. Volba nástroje,
minimalizujícího zásah do základního práva resp. svobody, je již
v kompetenci demokratického zákonodárce.

Lze tudíž konstatovat, že v § 55 odst. 2 a § 209 trestního
řádu obsažené omezení práva na obhajobu nesplňuje podmínky, které
nutno vyžadovat při kolizi dvou základních práv pro omezení
jednoho z nich, zejména požadavek minimalizace zásahu, a je tudíž
v rozporu s čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.

Podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. se
zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení, u kterých Ústavní soud
dojde k závěru o jejich rozporu s ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, zrušuje
dnem, který Ústavní soud v nálezu určí. Uvedený institut umožňuje
posunout den, kterým se zrušuje určité ustanovení zákona, za den
vyhlášení nálezu ve Sbírce nálezů, a tím poskytnout zákonodárci
prostor k tomu, aby parciální nedostatek zákonné úpravy napravil.
Z tohoto důvodu Ústavní soud České republiky stanovil den zrušení
ustanovení § 55 odst. 2 a § 209 trestního řádu na 1. březen 1995,
a tím zákonodárci poskytl časový prostor k novelizaci trestního
řádu a k jeho doplnění o jím zvolený mechanismus, minimalizující
zásah do práva obviněného na obhajobu, a současně tím umožnil, aby
trestní proces nezůstal po zrušujícím rozhodnutí Ústavního soudu
bez institutu, chránícího svědka.

II/b
1. V souvislosti s ustanovením § 74 odst. 1 trestního řádu,
ve znění zákona č. 292/1993 Sb., navrhovatelé namítají jeho rozpor
s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále s čl. 14
odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, a konečně s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Podle názoru navrhovatelů
citované ustanovení trestního řádu je v rozporu s uvedenými
ustanoveními Listiny základních práv a svobod a mezinárodních
smluv podle čl. 10 Ústavy České republiky, protože Listina
základních práv a svobod "v žádném svém ustanovení, především
v čl. 8, zaručujícím osobní svobodu, ani v čl. 41, delegujícím
omezení některých základních práv a svobod do zákonné oblasti,
nepřipouští omezení práva obviněného podávat stížnosti proti
rozhodnutí, jímž ho soud zbavuje osobní svobody. Postupná
rozhodnutí o prodlužování vazby, znamenající dvojnásobek až
osminásobek "nezbytně nutné" maximálně šestiměsíční vazby, jsou
ekvivalentní rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť i při rozhodování
o prodloužení vazby je soud povinen zkoumat, zda trvají nebo zda
se nezměnily důvody vazby." Návrh v této souvislosti dále
argumentuje právem na příslušnou právní ochranu resp. soudní
ochranu, vyplývajícím z čl. 2 odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech a z čl. 5 odst. 4 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve
svém vyjádření k návrhu na zrušení části § 74 odst. 1 trestního
řádu k odůvodnění uvedeného napadeného ustanovení uvádí: "Pokud
jde o § 74 odst. 1 důvodová zpráva konstatuje, že nejde o nové
ustanovení, nýbrž pouze o úpravu, která odstraňuje přetrvávající
výkladové pochybnosti."

2. Dikce ustanovení § 74 odst. 1 trestního řádu před novelou
byla následující: "Proti rozhodnutí o vazbě je přípustná
stížnost." Její interpretaci ve vztahu k rozhodování o prodloužení
vazby podal Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 6. 3.
1992, sp. zn. 2 Tz 21/92, publikovaném pod č. 57 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, 1992, přičemž dospěl k závěru, podle
kterého rozhodnutí o prodloužení vazby není rozhodnutím o vazbě
a tudíž není proti němu přípustná stížnost:

"Rozhodnutí o návrhu prokurátora na prodloužení vazby
znamená rozhodnutí, že se vazba prodlužuje, nebo rozhodnutí, že se
vazba neprodlužuje, resp. že se návrh prokurátora na prodloužení
vazby zamítá. Oba naznačené způsoby rozhodnutí předpokládají, že
jsou dány vazební důvody podle § 67 tr. ř., a v tomto smyslu není
existence důvodů vazby kritériem, na kterém by bylo to či ono
rozhodnutí o návrhu prokurátora závislé. Tímto kritériem je pouze
to, zda by propuštěním obviněného na svobodu v důsledku uplynutí
zákonné lhůty, po kterou je vazba přípustná, mohlo být zmařeno
nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení.

K tomu je třeba dodat, že návrh prokurátora na prodloužení
vazby není návrhem na přezkoumání vazebních důvodů. Jestliže soud
při plnění úřední povinnosti, uvedené v první větě ustanovení §
72 odst. 1 tr. ř., zjistí, že důvody vazby neexistují, propustí
obviněného z vazby, a to opět z úřední povinnosti podle třetí věty
ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř., a nikoli z podnětu návrhu
prokurátora na prodloužení vazby. V takovém případě již nevydává
ani rozhodnutí o tom, že se vazba neprodlužuje.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí soudu o návrhu
prokurátora na prodloužení vazby podle § 71 odst. 1 tr. ř., ve
znění zák. č. 558/1991 Sb., není rozhodnutím o vazbě ve smyslu
ustanovení § 74 odst. 1 tr. ř. Nejde tedy o rozhodnutí, proti
kterému by byla přípustná stížnost podle § 74 odst. 1 tr. ř., §
141 odst. 2 tr. ř."

Novela trestního řádu tudíž explicitně v nové dikci
ustanovení § 74 odst. 1 vyjádřila interpretační závěry judikatury.

Tyto závěry se opírají o dedukci, podle které je zkoumání
vazebních důvodů toliko nutnou podmínkou rozhodování o prodloužení
vazby, nikoli však podmínkou dostatečnou: tou je až posouzení
toho, "zda by propuštěním obviněného na svobodu v důsledku
uplynutí zákonné lhůty, po kterou je vazba přípustná, mohlo být
zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení". Otázkou je,
zdali při naplnění vazebních důvodů je možno vůbec dospět
k závěru, že by už dosažení účelu trestního řízení zmařeno nebo
ztíženo být nemohlo. Jinými slovy, jestli je slučitelný závěr,
podle kterého jsou současně dány vazební důvody a současně už není
obava ze zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.

Obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně
akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody (po sdělení
obvinění - § 68, 160 trestního řádu) s cílem tímto nezbytným
omezením osobní svobody obviněného znemožnit zmaření nebo ztížení
dosažení účelu trestního řízení. Z toho vyplývá, že tvrzení
o slučitelnosti současné existence vazebních důvodů a neexistence
obavy ze zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení
představuje kontradikci.

Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé
potrestání pachatele", účelem trestního řízení je rovněž "fair"
proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou
existence demokratického právního státu.


Zákonnou lhůtu, vymezující dobu trvání vazby, nutno tudíž
považovat za lhůtu nezbytného omezení osobní svobody obviněného
(resp. obžalovaného), u kterého platí presumpce neviny, určenou
orgánům činným v trestním řízení pro ukončení tohoto řízení.
Z uvedeného plyne, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě
existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody,
v důsledku kterých v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit.

Rozhodování o prodloužení vazby (tj. o dalším omezení osobní
svobody osoby, vůči které se vede trestní řízení, a na kterou
nutno pohlížet z hlediska principu presumpce neviny) je tudíž
rozhodováním, na které nutno vztáhnout vyšší požadavky, než na
rozhodování o vazbě. Pro takové rozhodování, z hlediska principu
rovnosti, musí platit proto vše, co platí pro rozhodování o vazbě
samotné, tedy i právo na přezkoumání.

Evropský soud pro lidská práva při aplikaci čl. 5 odst. 4
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod opakovaně
zdůraznil právo dotčené osoby na přezkoumání rozhodnutí o vazbě.

V této souvislosti nutno řešit také případnou otázku, zdali
oprávnění žádat o přešetření důvodnosti vazby není možno považovat
za přezkoumání rozhodnutí o prodloužení vazby. Negativní odpověď,
a tudíž závěr o neexistenci možnosti přezkoumání rozhodnutí
o prodloužení vazby podáním žádosti o přešetření důvodnosti vazby,
lze spatřovat ve skutečnosti, že oba tyto instituty se týkají
odlišného předmětu přezkoumání. Přezkoumání rozhodnutí
o prodloužení vazby, při existenci vazebních důvodů, může být
opodstatněno absencí vážných důvodů, v jejichž důsledku v uplynulé
vazební lhůtě nebylo možno řízení ukončit.

Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 74 odst. 1 trestního
řádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb., vylučuje možnost
přezkoumání rozhodnutí o vazbě, za které nutno považovat také
rozhodnutí o jejím prodloužení, čímž je v rozporu s ustanovením
čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Důsledkem zrušení části ustanovení § 74 odst. 1 trestního
řádu, a tudíž zrušení výjimky, omezující podání stížnosti proti
rozhodnutí o prodloužení vazby, je absence mechanismu rozhodování
v případech, kdy o prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 trestního
řádu rozhoduje Nejvyšší soud. Za účelem poskytnout zákonodárci
časový prostor pro doplnění uvedeného mechanismu, obdobně jako
v případě zrušení § 55 odst. 2 a § 209 trestního řádu, Ústavní
soud České republiky rozhodl i v případě zrušení části ustanovení
§ 74 odst. 1 trestního řádu o posunutí dne účinnosti nálezu na 1.
březen 1995.



P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
se nelze odvolat.

V Brně 12. října 1994




Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivany Janů k rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení § 55 odst. 2 a části ustanovení § 209 napadeného zákona.

Podepsaná zastává stanovisko, že návrh skupiny poslanců měl být zamítnut v plném rozsahu ohledně návrhu na zrušení ust. § 55 odst. 2 a pokud jde o § 20 trestního řádu, v části vymezené slovy: „Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o výslech svědka. Jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné závažné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návrhu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky,“ a to z těchto důvodů:

1.Ustanovení čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. (MPOPP), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (EÚ) upravují v rámci rovnosti zbraní ve spravedlivém trestním procesu právo obviněného na konfrontaci v širším smyslu. Uvedené právo ve smyslu citovaných ustanovení zahrnuje alternativně osobní, tj. přímou konfrontaci (...provedl výslech) anebo konfrontaci zprostředkovanou (...dal provést výslech).
Toto právo přiznává obviněnému i platný trestní řád (publikovaný ve Sbírce zákonů v úplném novelizovaném znění pod č. 69/1994, dále tr. ř.) v ustanovení § 33 odst. 1, pokud jej opravňuje vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu,jakož i uvádět důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy... atd. Ustanovení § 94 tr. ř. upravuje konfrontaci v užším smyslu, a to pouze přímou (osobní). Podle § 164 odst. 4 tr. ř. může dále vyšetřovatel umožnit obviněnému zúčastnit se vyšetřovacích úkonů a klást vyslýchaným svědkům otázky (konfrontace v širším smyslu). Ve smyslu § 214 tr. ř. musí být obžalovaný po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit....Konečně z ustanovení § 215 odst. 1 tr. ř. plyne právo obžalovaného a jeho obhájce se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky; z odstavce 2 téhož ustanovení potom i jeho právo žádat předsedu senátu o to, aby jim umožnil vyslechnout svědka (konfrontace v širším smyslu).
Účelem ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. je zajištění bezpečnosti svědka utajením jeho pravých generálií (osobních údajů) v protokole o jeho výpovědi, tzn. .chránit jeho identitu tak, aby ji obviněný nemohl při seznamování se se spisem zjistit a eventuálně realizovat hrozící nebezpečí, pro které byl svědek utajen.
Bude-li mít obviněný potřebu konfrontace (v širším i užším smyslu) s osobou, která proti němu svědčila, je pro realizaci tohoto práva, rozumí se na konfrontaci, rozhodující především obsah příslušné výpovědi a nikoliv pravá totožnost svědka který předmětnou výpověď složil. Žádost o konfrontaci, širším či užším smyslu, jakožto návrh na doplnění dokazování, může být podán již v průběhu vyšetřování, resp. v jeho závěru při seznamování se s výsledky tohoto vyšetřování. Pokud vyšetřovatel tét žádosti vyhoví, technicky konfrontaci provede způsobem analogickým, jak je opsán v § 209 tr. ř., tj. způsobem zprostředkovaným. Obviněný poté, co se seznámí s výpovědí svědka, se k ní vyjádří a aniž by se se svědkem setkal tváří v tvář, může mu prostřednictvím vyšetřovatele klást otázky. Tím je obviněnému zaručeno práv dát provést výslech svědka.
Uvedený postup, plynoucí z § 209 tr. ř. a použitelný nejen v řízení před soudem, nýbrž i ve stadiu vyšetřování, tak umožňuje výslech svědka, resp. zprostředkovanou konfrontaci, i když jde o svědka v neprospěch či ve prospěch obviněného, jehož totožnost v zájmu jeho bezpečnosti, nebo osoby jemu blízké, je třeba utajit.
Pokud EÚ v čl. 6 odst. 3 písm. d) výslovně hovoří o právu obviněného dosáhnout předvolání svědků ve svůj prospěch i proti sobě, potom ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. ničemu takovému nebrání, a o to jde. Ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu anonymizovaná osoba svědka již vyslechnutého nevyžaduje jeho předvolání, leda za účelem obviněným navrhované konfrontace, což je možné (viz výklad shora). Stejně tak ani způsob anonymizování osoby svědka podle § 209 tr. ř., z důvodů ochrany jeho bezpečnosti, resp. osob jemu blízkých, nebrání obviněnému (obžalovanému) v tom, aby dosáhl přítomnosti tohoto svědka u hlavního líčení, protože citované ustanovení § 209 tr. ř. s přítomností zmíněného svědka počítá.
Pokud se má za to, že § 209 tr. ř. je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), to vzhledem k důvodům možného vykázání obžalovaného z jednací síně, třeba z pohledu interpretačního zdůraznit následující. Podmínka projednání věci v přítomnosti toho, jehož se věc dotýká, je splněna nejen v případě bezprostřední fyzické přítomnosti obžalovaného u procesního úkonu, ale též tehdy, má-li taková osoba vždy dodatečnou možnost se s průběhem řízení (dokazování) seznámit a vyjádřit se k němu; to je i ratio institutu seznámení se obviněného s výsledky vyšetřování, které celé neprobíhá jen za fyzické přítomnosti obviněného (i když dle citovaného ustanovení § 164 odst. 4 tr. ř. to možné je).
Rozšiřuje-li tedy § 209 tr. ř. důvody vykázání obžalovaného z jednací síně, zajišťuje jeho informovanost o průběhu řízení v jeho nepřítomnosti tím, že po jeho návratu do jednací síně musí být seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Striktně doslovný výklad čl. 38 odst. 2 Listiny, tzn. Lpění na fyzické přítomnosti obviněného minutu po minutě u každého procesního úkonu, by v řadě případů vedlo k ochromení trestního řízení a ke znemožnění dosažení jeho účelu (§ 1 tr. ř.).
Platí to zejména v trestních věcech, kde poškozenými svědky jsou děti (např. pohlavně zneužité). V těchto případech se nepočítá s bezprostřední přítomností obviněného u výslechu, neboť by to znamenalo mnohdy jeho znemožnění. Zároveň však právo obviněného seznámit se alespoň dodatečně s výsledky trestního stíhání, které je proti němu vedeno, zcela omezeno není. Zárukou jeho uplatnění je již zmíněné seznámení se obviněného s výsledky vyšetřování, případně i takový způsob výslechu svědků, který předpokládá § 209 tr. ř.
Z hlediska judikatury Evropské komise (dále Komise) k této otázce srov. Níže citovaný případ Kurup v. Denmark (11219/84).
Možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jak též předpokládá citovaný článek Listiny, není eliminována anonymizací osobních údajů o svědkovi, neboť obviněný se může seznámit s obsahem výpovědi takovéhoto anonymního svědka a vzít ji v úvahu z hlediska své obhajoby; neznalost generálií svědka, jak již řečeno, není v tomto momentě rozhodující. Ta má ovšem význam z hlediska věrohodnosti svědka, která je rovněž důležitá pro celkovou verifikaci jeho výpovědi, tj. kromě pravdivosti této výpovědi jako takové. Zkoumat, resp. zpochybňovat věrohodnost svědka může potom obviněný, či jeho obhájce, způsobem, který předpokládá již citovaná poslední věta § 209 tr. ř.:
„Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.“
Otázky adresované anonymnímu svědkovy se mohou tudíž týkat i jeho věrohodnosti, aniž by však byla narušena jeho osobní anonymita, ne tedy pouze předmětu důkazu (skutku). Lze klást např. otázky stran zdravotního stavu svědka, jeho předpokladu schopnosti věrohodně svědčit. Institut anonymního svědka tedy neomezuje zcela možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi a tím ani jeho věrohodnost. Bude-li totiž anonymní svědek usvědčen ze lži, stává se tím zároveň nevěrohodným. Přes hledisko pravdivosti lze tak zkoumat i věrohodnost osoby anonymního svědka. Stejně tak lze zpochybňovat jeho věrohodnost, budou-li výše popsaným způsobem (§ 209 tr. ř. ) zjištěny jiné okolnosti dotýkající se samotné osoby svědka, aniž by byla narušena jeho anonymita.
S výše uvedenými otázkami přítomnosti při projednávání věci, jakož i s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům úzce souvisejí následující závěry.
Podle „Směrnic a principů“ přijatých na konferenci expertů o „Ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti ve střední a východní Evropě a v SSSR“: „Žádný protokol o výslechu osoby nebo podobný dokument nemůže být předložen k tíži obviněného jako důkaz v soudním řízení, ledaže obhajoba měla možnost být přítomna při příslušném úkonu.“ (Repík, B.: Mezinárodní konference o ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti v postkomunistických zemích. Právo a zákonnost, 60, 1992, č. 5 s. 320). Třeba v této souvislosti zdůraznit, že za situace, popsané v § 209 tr. ř., kdy je obžalovaný vykázán z jednací síně, zůstává zde přítomen jeho obhájce. V případě, že obhájce k utajení totožnosti svědka, aniž by obžalovaný musel v průběhu jeho výslechu opouštět jednací síň.
Obdobně vyznívá i rozhodnutí Komise ze dne 16. 12. 1981 č. 895/78 ve věci X. v. Dánsko: „Je zásadně důležité, aby obžalovaný byl přítomen při svém procesu při výslechu svědků, ale za výjimečných okolností není porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy, jestliže svědek byl slyšen v nepřítomnosti osoby, proti níž svědectví směřuje, pod podmínkou, že byl přítomen její advokát, pokud advokát mohl při výslechu svědka hájit zájmy obhajoby stejně, jako by to učinil sám obžalovaný.“
Z jiných principů, shrnutých zástupcem Komise před Soudem ve věci Windisch a týkající se dokazování svědkem, které vypracovala judikatura, třeba upozornit na následující: Práva obhajoby zpravidla vyžadují, aby obžalovaný měl přiměřenou a dostatečnou možnost popírat svědectví proti němu a vyslýchat nebo nechat vyslýchat svědka v době složení svědectví nebo v pozdějších stadiu řízení. Proces se posuzuje jako celek z toho hlediska, zda proběhl spravedlivě; jednotlivá dílčí práva mohla být porušena, přesto vzhledem k významu důkazů, jichž se porušení týká, vzhledem k ostatním důkazům a celkovému způsobu vedení řízení lze toto považovat za spravedlivé (Repík, B.: Požadavky Evropské úmluvy lidských práv na trestní proces, Bulletin advokacie 1992, 10. s. 7-11).
Případy Kostowski v. Netherlands a Windisch v. Austria (Kostowski Case, Vol. 166, 1989, Publications of the European Court of Human Rights; windisch Case, Vol. 186, 1991, tamtéž) znamenaly porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ nikoliv v tom, že vnitrostátní soudy se opíraly o výpověď anonymního svědka, nýbrž v tom, že tyto, pro výrok soudu stěžejní důkazy již nebylo možné provést při ústním jednání soudu, resp. kdy oba navrhovatelé byli odsouzeni na základě svědectví anonymních svědků, které obhajoba nemohla vyslechnout.
Naproti tomu poslední věta napadeného § 209 tr. ř. takovou možnost nabízí, tedy vylučuje případné pochybení, jehož se ve výše uvedených věcech dopustily holandský a rakouský soud, tj. pochybení, která jako taková vyplývají z čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ.
K uvedené problematice se úzce váže následující případ judikovaný Komisí (john Ib Nielsem Kurup v. Denmark, No 11219/1984, European Commission of Human Rights, Decisions and Reports, No 42/1985).
Navrhovatelova stížnost se vztahuje k faktu, že identita svědků, kteří figurovali v daném případu, mu nebyla známá, že musel opustit jednací síň, když tito vypovídali a navíc, že byl vyloučen z části jednání, kdy obžaloba prováděla shrnutí případu, které se dotýkalo výpovědi svědků.
Navrhovatel tvrdí, že tyto okolnosti porušily jeho právo mít adekvátní čas a podmínky pro přípravu své obhajoby, jak je stanoveno v čl. 6 odst. 3 písm. b) EÚ.
Navíc navrhovatel je toho názoru, že jeho právo vyslýchat svědky, tak jak je zachyceno v čl. 6 odst. 3 písm. d), nebylo dodrženo a nakonec, že se mu nedostalo „fair“ procesu, tak jak míní čl. 6 odst. 1 EÚ.
Komise namítá, že práva zabezpečená čl. 6 odst. 3 jsou práva obžaloby a obhajoby v obecném slova smyslu. Při určení, zda tato práva byla respektována, není dostačující vycházet jen ze situace, v níž je pouze obžalovaný. Úvaha musí zahrnovat celkovou situaci, ve které má obhajoba prostor pro své uplatnění.
Je pravdou, že možnost setkávat se se svým obhájcem je základní částí přípravy jeho obhajoby. Nicméně nemůže být namítáno, že práva na kontakt s obhájcem a konzultace s ním nesmí být podřízena žádnému omezení.
Navrhovatelův obhájce byl zavázán rozhodnutím soudu zdržet se diskuse o těch částech výpovědi učiněných svědky A a D, které by mohly vésti k odkrytí jejich identity ve vztahu k obžalovanému-navrhovateli.
Žádná omezení nebyla navrhovateli kladena, pokud jde o setkání, korespondence nebo výměnu informací mezi ním a obhájcem při přípravě řádné obhajoby.
Za těchto okolností Komise neshledala žádná fakta, která by omezovala navrhovatelovo právo připravit obhajobu v takovém rozsahu, který by mohl vyústit v porušení čl. 6 odst. 3 písm. b) nebo d) EÚ, jak navrhovatel poukazuje.
Pokud se týče navrhovatelovy stížnosti, že musel opustit soudní síň odvolacího soudu, když svědci A a D byli vyslýcháni, Komise považuje za principiální, aby obžalovaný byl přítomen, když svědkové, vypovídající proti němu, jsou vyslýcháni. Komise nicméně akceptovala, že za výjimečných okolností zde mohou být důvody vyslýchat svědky proti obžalovanému v jeho nepřítomnosti, za podmínky, že jeho právník je přítomen.
V projednávaném případě byl navrhovatel vyzván, aby opustil soudní síň v době, když svědci A a D svědčili proti němu. Dánská vnitrostátní úprava dává předsedovi senátu právo, pokud existují zvláštní důvody, vykázat obžalovaného ze soudní síně, v případě, že by svědek nebo spoluobžalovaný nevypověděl bez zábran, jestliže jinak tato výpověď být získána nemůže.
V projednávaném případě, který se týkal mezi jiným vážného drogového zločinu, měl odvolací soud dobrý důvod navrhovatele ze soudní síně vykázat.
Nicméně, když navrhovateli-obžalovanému bylo nařízeno opustit soudní síň, jeho obhájce zůstal a měl všechny možnosti v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ vyslechnout oba svědky a klást jim otázky.
Komise dále zjistila, že zájmy obhajoby mohou být zajištěny stejně dobře navrhovatelovým právníkem jako navrhovatele samým.
Komise proto uzavírá, že požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ byly v navrhovatelově soudním případu splněny.
Ačkoliv Komise neobjevila prima facie překročení minima práv, tak jak je uvádí čl. 6 odst. 3 EÚ, přesto také zvažovala, zdali okolnosti citované navrhovatelem v průběhu jeho procesu nemohou nicméně vést k závěru, že se mu nedostalo „fair“ slyšení, jak mu garantuje čl. 6 odst. 1 EÚ.
Jak Evropská komise, tak Evropský soud opakovaně připomínají, že zásada rovnosti zbraní je procedurální rovností obžalovaného a obžaloby a neoddělitelným prvkem „fair“ procesu.
Nicméně, jak bylo ukázáno shora, toto vše nezabezpečuje obžalovanému právo být přítomen osobně za všech okolností všem procesním úkonům.
Proto při úvaze o navrhovatelově stížnosti, jak byla předložena, včetně faktu, že dotyčný musel opustit soudní síň nejen v době výslechu svědků, ale i v době, kdy obžaloba prováděla shrnutí svědeckých výpovědí, nezjistila Komise žádné porušení principu rovnosti zbraní, které by mohlo způsobit, že by se navrhovateli nedostalo „fair“ slyšení u odvolacího soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚ.
Z toho, co bylo uvedeno, Komise dovodila, že návrh musí být odmítnut jako zřejmě neopodstatněný, ve smyslu čl. 27 odst. 2 EÚ.
Z uvedených důvodů prohlásila Komise stížnost za nepřípustnou a nevyhověla jí.

2.Z hlediska naší platné právní úpravy (§55 odst. 2 tr. ř.) je podmínkou přípustné anonymizace generálií svědka v protokole o jeho výpovědi hrozba zjevné újmy na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí pro osobu svědka nebo osobě jemu blízké, rozumí se v souvislosti s podáním svědectví. Hrozba zjevné újmy na zdraví musí být zcela evidentní, tj. jako taková prokazatelná, nestačí jakékoliv nebezpečí újmy. Důvodová zpráva k citovanému ustanovení trestního řádu konstatuje, že zejména v souvislosti s objasňováním organizované kriminality se vyskytují případy, kdy osoby vypovídající jako svědci se stávají terčem nátlaku nebo násilných útoků, jejichž cílem je svědka zastrašit a ovlivnit tak jeho odhodlání vypovídat. K ochraně svědků právě v těchto případech se umožňuje utajení jejich osobních údajů. Stejný charakter jako „hrozba zjevné újmy na zdraví“ musí mít i „jiné vážné nebezpečí“ uváděné jako alternativa.
Popsané zákonné předpoklady anonymizace osoby svědka jsou vymezeny poměrně určitě, čímž směřují spíše ke zúženému aplikování tohoto procesního institutu. Pokud by ovšem zákonodárce podmínky utajení svědka zúžil příliš, mohl by umíněný právní institut vyřadit z jeho aplikace téměř úplně. To je ovšem stěží přijatelné ve světle požadavků uplatňovat i takové důkazní prostředky, které vyžaduje nárůst zejm. organizovaného zločinu a potřeba jeho účinného odhalování.
Podmínky utajení totožnosti svědka v hlavním líčení (§ 209 tr. ř.) formuluje zákon následovně:
1.“hrozba újmou na zdraví, smrtí nebo jiné vážné nebezpečí hrozící svědkovi či osobě jemu blízké, plynoucí z podaného svědectví“ nebo
2.“potřeba zachovat anonymitu svědka ze závažných důvodů“.
První předpoklad je formulován obdobně jako v § 55 odst. 2 tr. ř. Rozdíl spočívá pouze v tom, že v souvislosti s hlavním líčením zákon výslovně neuvádí „zjevnou“ újmu. Tím je dosah právě této podmínky anonymizace poněkud rozšířen. Proto naopak svědek, utajený podle § 55 odst. 2 tr. ř., je beze zbytku jako takový pokryt i ustanovením § 209 tr. ř. Na druhé straně však naposledy citované ustanovení výslovně uvádí, jako alternativu, hrozbu smrti svědkovi, která je ovšem pokryta též ustanovením § 55 odst. 2 tr. ř., vyložíme-li jej logicky (a minori ad maius). Stejný dosah obou ustanovení, tj. spíše omezující, lze dosáhnout zužujícím výkladem právě § 209 tr. ř., tj. tam uvedené první podmínky anonymizace svědka.
Předpoklad druhý je formulován naopak velmi obecně. Takováto úprava zřejmě umožňuje anonymizovat i svědka jiného, než kterého má na mysli § 55 odst. 2 tr. ř. Restrinkce § 209 tr. ř., ve formě uvedeného předpokladu, jsou tedy menší než v případě ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., čímž vytvářejí příliš velký prostor pro volné uvážení.

3. Důvody rozvedené v bodech 1 a 2 vyúsťují v potřebu trvat na ústavnosti § 55 odst. 2 tr. ř., jakož i § 209 tr. ř.; v tomto druhém případě však jen, jde-li o výše uvedený první předpoklad anonymizace svědka v hlavním líčení („hrozba újmou...“), jakož i ve zbývající části tohoto naposledy citovaného ustanovení, neboť v ní nejde o otázku utajení svědka.
Naproti tomu druhý předpoklad anonymizace svědka ve smyslu § 209 tr. ř. vymezený slovy: „...anebo o svědka, jehož totožnost musí zůstat ze závažných důvodů utajena...“ je napadnutelný pro jeho neurčitost a tím i nedostatečnou minimalizaci užívání právě takovéhoto procesního institutu (čl. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 Listiny).
Proto bylo podle mého názoru třeba návrh skupin poslanců ohledně zrušení § 55 odst. 2 tr. ř. a § 209 tr. ř. v rozsahu uvedeným v úvodu zamítnout.