Pl.ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995
168/1995 Sb.
N 29/3 SbNU 209
Rovnost - autorizace jako podmínka pro provozování činnosti autorizovaných architektů a inženýrů
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 7. června 1995
v plénu o návrhu prezidenta republiky na zrušení § 34 zákona České
národní rady č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných
architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků
činných ve výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č.
275/1994 Sb., za účasti Parlamentu České republiky, t a k t o:

Návrh se z a m í t á.

O d ů v o d n ě n í
Dne 20. ledna 1995 Ústavní soud obdržel návrh prezidenta
republiky na zrušení ustanovení § 34 zákona České národní rady č.
360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů
a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve
výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., pro
rozpor s čl. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené
předsednictvem České národní rady pod č. 2/1993 Sb. jako součást
ústavního pořádku České republiky a s čl. 1 Ústavy České
republiky.

Navrhovatel uvedl, že zákon č. 360/1992 Sb. zavedl
s účinností od 7.7. 1992 jako zvláštní podmínku pro provozování
vymezených činností ve výstavbě získání autorizace v příslušném
oboru. Ověření způsobilosti autorizací zákon ukládá fyzickým
osobám, chtějí-li vykonávat vybrané odborné činnosti ve výstavbě.
Právnické a fyzické osoby podnikající podle obchodního zákoníku
mohou vykonávat vybrané činnosti ve výstavbě též pouze tehdy,
zajišťují-li jejich výkon autorizovanými osobami (zaměstnanci).
Podmínkou pro získání autorizace jsou: občanství ČR a trvalý pobyt
v ČR, plná způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost,
vysokoškolské vzdělání v příslušném oboru, odborná praxe
v předepsané délce, úspěšné složení zkoušky odborné způsobilosti
a složení předepsaného slibu.
Zákon v § 10 a 11 zároveň stanovil podmínky zániku, odejmutí
a pozastavení autorizace; v § 12 až 16 autorizovaným osobám ukládá
povinnosti, mezi něž patří i povinnost uzavřít pojištění
z odpovědnosti za škody způsobené výkonem této činnosti (§ 16)
a povinnost podrobit se disciplinární odpovědnosti
a disciplinárnímu řízení (§ 20 až 22 ) při porušení povinností
stanovených v tomto zákoně.

Ustanovení § 34, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č.
275/1994 Sb., umožňuje osobám vlastnícím oprávnění k projektové
činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činnosti ve
výstavbě, vydaných na základě předpisů platných před účinností
zákona č. 360/1992 Sb., tj. před 7.7.1992, vykonávat vybrané
činnosti podle tohoto zákona. Pro získání oprávnění nebo osvědčení
podle předchozí úpravy (zák.č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu, ve znění zák. č. 103/1990 Sb.a zák. č. 262/1992
Sb., vyhl. FMTIR č. 8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým
činnostem ve výstavbě, ve znění vyhl.č. 73/1987 Sb., vyhl. SKVTIR
č. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektové činnosti) a pro výkon
těchto profesí platily podstatně jiné, méně náročné podmínky, než
byly zavedeny zákonem č. 360/1992 Sb. Zákonodárce proto v původním
§ 34 tohoto zákona stanovil platnost dřívějších oprávnění pouze na
určitou -přechodnou- dobu, a to do 1 roku od účinnosti zákona (tj.
do 7.7.1993), kterou pak prodloužil zákonem č. 164/1993 Sb. do
31.12.1994.

Smyslem této přechodné úpravy bylo, aby po stanovenou dobu
občané žádající o autorizaci měli možnost splnit podmínky zákona
a předložit požadované náležitosti, a příslušné komory, které
zákon teprve ustavil, mohly organizačně zabezpečit nová oprávnění
o způsobilosti k výkonu v určených stavebních oborech
a činnostech.

Tento záměr přechodného opatření je patrný i z dosud platného
čl. II zákona č. 262/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje stavební
řád, podle něhož právnické a fyzické osoby podnikající v oboru
stavebnictví nemohou po uplynutí stanovené lhůty vybrané činnosti
ve výstavbě zajišťovat, nemají-li předepsaný průkaz odborné
způsobilosti - autorizaci.

Náročnější požadavky na výkon povolání ve vybraných profesích
ve stavebnictví promítnuté v celém zákoně č. 360/1992 Sb. jsou
odůvodněné veřejným zájmem ochrany třetích osob, např. pokud jde
o bezpečnost staveb, povinné zákonné pojištění apod. Prozatím
nebyly zákonodárcem změněny a platí pro všechny občany.

Poslední úpravou zákona č. 360/1992 Sb. zákonem č. 275/1994
Sb. však byla z § 34 vypuštěna lhůta "pouze do 31.12.1994" a tak
v rozporu s původním záměrem zákonodárce se přechodné opatření
zákona stalo trvalou součástí zákonné úpravy.

V důsledku takové právní úpravy se tak určitému okruhu osob
umožnilo na neomezenou dobu vykonávat kvalifikovanou stavební
a projektovou činnost, na které je významný veřejný zájem, bez
předepsané autorizace.

Navrhovatel posuzoval, nakolik je tato právní situace
v souladu s ústavní zásadou rovnosti v právech vyjádřenou v čl.
1 Listiny základních práv a svobod, která je pojímána jako
relativní právní rovnost subjektů a která vyžaduje, aby bylo
uplatňováno stejné právo za stejných faktických poměrů. V tomto
směru navrhovatel vycházel z rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení
a nálezů Ústavního soudu ČSFR, jehož se i Ústavní soud České
republiky dovolává, např. ve svých nálezech č. 3 a 9 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 1. Z této zásady plyne,
že neodůvodněné rozdíly, které tuto zásadu porušují, je třeba
považovat za protiústavní.

Zákonodárce napadeným § 34 zák. č. 360/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zavedl dva různé režimy podmínek pro výkon
jednoho povolání, přičemž neměl pro to racionální ani objektivní
důvody. Důvod, který byl vyjádřený v důvodové zprávě k zákonu č.
275/1994 Sb., že "tato problematika bude upravena novou zákonnou
úpravou v návaznosti na novelu stavebního řádu", nelze akceptovat.
Navrhovatel zákona se nemůže zavazovat k tomu, co v budoucnosti
přijme nebo nepřijme Parlament.


Navrhovatel v napadeném ustanovení shledává i porušení čl.
1 Ústavy ČR, podle něhož je Česká republika právní stát založený
i na úctě k právu.

Jedním z principů právního státu je princip právní jistoty,
který je určující pro každý demokratický právní stát (viz nález č.
15/93 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Tím, že
zákonodárce provedl pouze změnu § 34, z přechodného opatření
učinil stav trvalý, přičemž toto nepromítl i do ostatních
navazujících ustanovení zákona řešících práva a povinnosti
autorizovaných osob (tj. co by z nové právní úpravy autorizace se
mělo vztahovat na osoby, kterým bylo uděleno oprávnění nebo
osvědčení k výkonu činností ve výstavbě podle starých předpisů,
např. povinné pojištění, disciplinární odpovědnost), porušil
princip právní jistoty tak, jak má na mysli citovaný čl. 1 Ústavy.

Parlament České republiky jako účastník řízení ve svém
vyjádření, které podepsal předseda Poslanecké sněmovny , uvedl, že
zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že zákon je v souladu
s Ústavou a právním řádem České republiky a že je nyní na Ústavním
soudu, aby v souvislosti s návrhem prezidenta republiky posoudil
ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí. Vyslovil
přesvědčení, že napadenou právní úpravou, jejímž smyslem je
ponechat různé druhy oprávnění až do doby, kdy bude věc komplexně
řešena novým zákonem, nedošlo k porušení principu rovnosti,
protože je na vůli zákonodárce, zda předchozí získaná oprávnění
prohlásí dříve či později za oprávnění rovnocenná oprávněním
získaným podle pozdějšího zákona či nikoliv.

Ústavní soud zjistil ze Sbírky zákonů, že pod č. 360/1992 Sb.
byl vyhlášen zákon České národní rady ze dne 7. května 1992
o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání
autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Podle §
34 osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové činnosti nebo
osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činností ve výstavbě
podle dosavadních předpisů (zákon č. 50/1976 Sb. ve znění zákona
č. 103/1990 Sb., a zákona č. 262/1992 Sb., vyhláška FMTIR č.
8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve
výstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987 Sb. a vyhláška SKVTIR č.
186/1990 Sb., o oprávnění k projektové činnosti), mohou vykonávat
vybrané činnosti podle tohoto zákona pouze do jednoho roku ode dne
účinnosti tohoto zákona. Zákon nabyl účinnosti dne 7. července
1992. Ještě před uplynutím roční lhůty dne 20. května 1993 však
přijal Parlament České republiky zákon č. 164/1993 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákon ČNR č. 360/1992 Sb. V čl. I bodu 2 této
novely bylo stanoveno, že v § 34 se slova "pouze do jednoho roku
ode dne účinnosti tohoto zákona" nahrazují slovy "pouze do 31.
prosince 1994". Legislativní vývoj této právní úpravy byl dovršen
zákonem Parlamentu České republiky z 28. prosince 1994 č.
275/1994 Sb., kterým byl § 34 zákona ČNR č. 360/1992 Sb., ve znění
zákona č. 164/1993 Sb., změněn tak, že slova "pouze do 31.
prosince 1994" se vypouštějí.

Také ze Sbírky zákonů, jakož i ze sdělení předsedy Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, sněmovního tisku č. 1299
a těsnopisecké zprávy o 25. schůzi Poslanecké sněmovny Ústavní
soud dále zjistil, že Poslanecká sněmovna projednávala druhou
novelu zákona na základě zákonodárné iniciativy poslance M. V.
a dalších 12 poslanců. Předkladatelé v důvodové zprávě uvedli, že
zákonem ČNR č. 360/1992 Sb. byly mimo jiné zřízeny Česká komora
architektů a Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků
činných ve výstavbě, jimž bylo svěřeno udělovat na podkladě
písemných žádostí a za podmínek stanovených zákonem autorizaci,
kterou zákon definuje jako oprávnění fyzických osob k výkonu
odborných činností ve výstavbě a současně jako zvláštní podmínku
provozování živnosti. Přechodné ustanovení § 34 připustilo, aby
výjimkou z této zásady mohly vybrané činnosti podle zákona
vykonávat i osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové
činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činností ve
výstavbě podle dosavadních předpisů i bez autorizace, avšak pouze
do 7. května (správně července) 1993 a později do 31. prosince
1994. Navrhovanou novelou se předpokládá zrušit toto omezení úplně
s tím, že tato problematika bude upravena novou zákonnou normou
v návaznosti na novelu stavebního zákona. Předlohou zákona se
zabývaly hospodářský výbor, výbor pro veřejnou správu, regionální
rozvoj a životní prostředí a výbor pro vědu, vzdělání, kulturu,
mládež a tělovýchovu a všechny tři výbory doporučily její
schválení (sněmovní tisk 1364). Na schůzi Poslanecké sněmovny
předlohu novely zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č.
164/1993 Sb., odůvodnil poslanec J.U., který závěr důvodové zprávy
rozvedl tak, že původní časové omezení vycházelo z předpokladu, že
během roku 1994 dojde ke komplexní zákonné úpravě profesních
komor, což se však nestalo, neboť nebyly přijaty novely ani
stavebního zákona a živnostenského zákona, ani např. zákona
o vysokých školách, a proto bude lepší časový limit, platnosti
oprávnění k projektové činnosti a osvědčení zvláštní způsobilosti
k výkonu činností ve výstavbě prozatím úplně zrušit do doby, kdy
nový a lepší zákon bude schopen tuto záležitost lépe vyřešit.
Schůze Poslanecké sněmovny dne 8. prosince 1994 bylo přítomno 117
poslanců, z nichž 110 poslanců hlasovalo pro, 1 poslanec hlasoval
proti, 3 poslanci se hlasování zdrželi a 3 poslanci nehlasovali.
Poslanecká sněmovna setrvala na zákonu dne 27. prosince 1994 po
jeho vrácení prezidentem republiky, a to rovněž potřebným zvýšeným
kvórem. Tuto skutečnost deklarovala usnesením vyhlášeným pod č.
276/1994 Sb. Zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli
a byl řádně vyhlášen.

Ústavní soud tedy zjistil, jak mu to ukládá § 68 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, že napadený zákon byl
přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem.

Potom, také podle § 68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., Ústavní
soud posuzoval obsah § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákonů
č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., jehož zrušení navrhl prezident
republiky podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a § 64 odst. 1
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., z hlediska jeho souladu
s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Kategorie rovnosti, zakotvená v článku 1 Listiny základních
práv a svobod, jehož porušení je navrhovatelem zákonu vytýkáno,
náleží k těm základním lidským právům, jež svou povahou jsou
sociálními hodnotami konstituujícími hodnotový řád společnosti.
V sociálním procesu plní tyto hodnoty funkci spíše jen ideálně
typických kategorií vyjadřujících cílové představy, jež se nemohou
zcela krýt se sociální realitou a lze je dosahovat jen
aproximativním způsobem. Rovnost by se tedy mohla stát
univerzálním, každého sociálního tvaru a jevu se dotýkajícím,
principem teprve v cíli společenského a historického vývoje,
v rámci tohoto vývoje lze však na její důsledné dodržování
apelovat jen v určitých mezích. Neexistuje žádný recept na určení,
co všechno by mělo být rovné, sotva však lze, podle názoru
Ústavního soudu, mít pochybnosti o tom, že egalitářský
univerzalismus by nutně vyvolal hluboce nefunkční sociální účinky.
Každá rovnost ve společenském dění může proto být jen rovností "na
pochodu", vývojovým tvarem, jehož nepřetržité oscilování v oblasti
kontinua napětí mezi úsilím o totální rovnost a úsilím o totální
nerovnost substituuje vlastní cílovou představu. Rovnost může se
tedy krýt s realitou jen v určitých základních datech, jinak
vzhledem k tendencím jejího extenzivního a intenzivního nárůstu se
úsilí o její etablování může ocitnout na hranici, kterou lze
překročit jen za cenu porušení např. svobody. Jako jedna ze
základních podmínek sociálního a historického procesu je tak
rovnost uváděna zcela konsekventně do vztahu se svobodou, s níž se
vzájemně podmiňuje a ocitá na bázi jak vzájemné podpory, tak
i konfliktu. Tak jako krajně egalitářské požadavky ohrožují samu
podstatu svobody, děje se tak i opačně. Ze všech těchto důvodů
jeví se proto Ústavnímu soudu jako neadekvátní tendence vtěsnat
každé úsilí o dosažení rovnosti do rámce etablování základních
lidských práv, jež svou povahou přečnívají nad "politiku
každodennosti". To proto také znamená, že nerovnost v sociálních
vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí
dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již
samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li
s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva,
např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv
a svobod, některého z politických práv podle čl. 17 a násl.
Listiny základních práv a svobod, práv národnostních a etnických
menšin podle čl. 24 a násl. Listiny základních práv a svobod apod.
Zatímco totiž svoboda je obsahově dána přímo podstatou
jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla "mezičlánky", relaci
k jiné sociální hodnotě. Jak by mělo vyplynout z dále uvedených
důvodů tohoto rozhodnutí, postrádá v projednávané věci
navrhovatelem vytýkané porušení principů rovnosti právě tento její
vztah k jiným základním právům, a tím i intenzitu posunující je do
roviny základních lidských práv.

Odůvodnění návrhu na zrušení § 34 zák. č. 360/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, lze shrnout do tvrzení, že zákonodárce
zavedl dva různé režimy pro výkon jednoho povolání, přičemž pro to
neměl racionální ani objektivní důvody. V napadeném ustanovení
navrhovatel shledává porušení čl. 1 Ústavy, podle něhož je Česká
republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený
na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním z principů
právního státu je dle stanoviska navrhovatele i princip právní
jistoty, který byl údajně porušen mj. tím, že § 34 cit. zák.
z přechodného opatření učinil stav trvalý. Jde o to, že
zákonodárce stanovil, že osoby, kterým bylo uděleno oprávnění
k projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti
k výkonu činností ve výstavbě podle dosavadních předpisů, mohou
vykonávat vybrané činnosti dle tohoto zákona.

Bylo proto třeba se především zabývat podstatou dosavadního
právního stavu, který upravuje platný stavební zákon (zák. č.
50/1976 Sb., ve znění zák. č. 103/1990 a zák. č. 262/1992 Sb.)
a prováděcí předpisy vydané k jeho provedení (zejm. vyhláška č.
8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve
výstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987 Sb. a vyhláška č. 186/1990
Sb. o oprávnění k projektové činnosti). Stavební zákon stanoví
základní podmínky zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve
výstavbě (§ 45 a násl.). Podrobnější úpravu obsahují uvedené
prováděcí předpisy.

Ve smyslu těchto předpisů se "zvláštní způsobilost" (jakožto
souhrn teoretických vědomostí, praktických zkušeností a dovedností
nabytých k řádnému výkonu vybraných činností majících rozhodující
význam pro ochranu zájmů společnosti a souvisejících s přípravou,
projektováním, povolováním, prováděním a kolaudováním staveb)
ověřuje zkouškou. Podle § 6 odst. 1 vyhl.č. 8/1983 Sb., ve znění
vyhl.č. 73/1987 Sb., je podstata v tom, že ústřední orgány státní
správy stanoví zkušební řády, věcné náplně zkoušek a působnost
zkušebních komisí. Podle § 12 odst. 1,2 ústřední orgány státní
správy jsou povinny nejméně jednou za 5 let zabezpečit doplňkové
školení držitelů průkazů, přičemž držitelé jsou povinni podrobit
se písemnému testu nebo jiné formě ověření poznatků z doplňkového
školení. Pokud držitel průkazu nevykonává po dobu delší než 5 let
pracovní činnost, pro kterou byl průkaz vystaven, může dále tuto
činnost vykonávat jen po předchozím absolvování doplňkového
školení. Podle § 13 zjistí-li orgán státního stavebního dohledu,
že pracovníci, kteří mají průkaz zvláštní způsobilosti, svojí
činností opakovaně porušují zájmy společnosti při výstavbě, dá
příslušnému orgánu státní správy podnět k přezkoumání zvláštní
způsobilosti. Rovněž jsou v § 14 upraveny podmínky odejmutí
průkazu.

Bližší podmínky pro postup při udělování oprávnění a zvláštní
způsobilost upravuje vyhl.č. 186/1990 Sb., o oprávnění
k projektové činnosti. Stanoví mj. podmínky vzdělání a praxe,
které je nutno osvědčit při přihlášce ke zkoušce. Na tuto vyhlášku
se pak odvolává příloha č. 2 živnostenského zákona (zák. č.
455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), která pod nadpisem
vázané živnosti -skupina 213 stavebnictví- pod oborem projektová
činnost v investiční výstavbě určuje jako průkaz způsobilosti pro
výkon této živnosti "oprávnění k projektové činnosti (průkaz
zvláštní způsobilosti)" dle § 2 a 5 vyhl. č. 186/1990 Sb.

Živnostenský zákon dále stanoví všeobecné a zvláštní podmínky
provozování živnosti, rozsah živnostenského oprávnění, povinnosti
podnikatele, jakož i podmínky zrušení živnostenského oprávnění.
Současně stanoví pokuty za porušení živnostenského zákona. V daném
případě je tedy živnostenským zákonem konkretizováno ustanovení
čl. 26 odst. 1,2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má
každý v mezích zákona právo podnikat. K tomu je vhodné poznamenat,
že v právním řádu lze nalézt četné právní úpravy, které vycházejí
z principu nabytých práv a ten, kdo složil různé zkoušky
opravňující k výkonu povolání podle starých norem, může je
vykonávat, i když nové předpisy stanoví do budoucna jiné
předpoklady. Je tedy obvyklé, že zkoušky vykonané podle starých
předpisů platí i po vydání nových předpisů (což platí dokonce
i pro různé přiznané tituly, např. v oblasti vysokého školství
a vědeckých hodností). Zákonodárce i v těchto případech vychází
z principu právní jistoty a důvěry v právo. Konkrétní případy jsou
pak řešeny v přechodných a závěrečných ustanoveních příslušných
zákonů.
S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že osoby
podnikající dle uvedených předpisů, podnikají v souladu se zákonem
na základě řádně nabytých práv (a to mj. v důvěře v živnostenský
zákon a předpisy navazující), které lze odejmout nebo omezit jen
na základě zákona, jehož obsah a vydání je v pravomoci moci
zákonodárné, tedy Parlamentu a jako takové odráží jeho legitimní
politickou vůli.
Pokud se tedy zákonodárce rozhodl upravit do budoucna výkon
povolání autorizovaných architektů a výkon povolání autorizovaných
inženýrů a techniků činných ve výstavbě, nemění to nic samo o sobě
na právním postavení těch, kteří podnikají na základě dosavadních
předpisů. Je ovšem věcí politické vůle Parlamentu, jak upraví
výkon určitých povolání případně živností, které jsou prováděny
podle dosavadních předpisů. V daném případě se to stalo tak, že
dosavadní oprávnění zůstávají dle zákona v platnosti. Jak výše
naznačeno, není to v právním řádu věcí neobvyklou, neboť
zákonodárce tak často postupuje mj. v zájmu zajištění důvěry
v nabytá práva, právní jistoty a stability právního postavení.
V daném případě je patrný jistý legislativní posun ve vůli
Parlamentu, pokud jde o text § 34 cit. zák. To je ovšem v našem
dynamickém právním řádu dosti časté. Skutečnost, že § 34 cit. zák.
prošel určitým legislativním vývojovým procesem, nezakládá podle
názoru Ústavního soudu jeho protiústavnost, neboť představuje
současnou legitimní politickou vůli Parlamentu vyjádřenou formou
zákona.
Pokud jde tedy o namítané porušení rovnosti v právech, dospěl
na základě výše uvedených skutečností a úvah Ústavní soud
k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení Ústavy. Parlament
ve snaze o zachování nabytých práv rozhodl tak, že po zvážení
situace ponechal dosavadní oprávnění v platnosti. Jako každý
zákon, i tento platí do doby případného jiného pozdějšího
legislativního řešení. Pokud jde o princip rovnosti, je již ze
stanoviska bývalého ÚS ČSFR uveřejněného pod č. 11 Sbírky usnesení
a nálezů z roku 1992 zřejmo, že u principu rovnosti jde o rovnost
relativní a speciální normy mohou stanovit pro určité obory
zvláštní kritéria. V daném případě při hodnocení váhy právní
jistoty, stability a ochrany nabytých práv (které představují též
veřejné hodnoty), rozhodl Parlament v přechodných ustanoveních
ponechat dosavadní oprávnění v platnosti. Podle názoru Ústavního
soudu to v tomto konkrétním případě nelze považovat za porušení
principu rovnosti, které by odůvodňovalo zrušení zákona pro jeho
rozpor s Ústavou.

Po posouzení návrhu Ústavní soud učinil závěr, že namítané
porušení čl.1 Ústavy, podle nějž je Česká republika svrchovaný,
jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům
a svobodám člověka a občana, pod kterýžto pojem navrhovatel
podřazuje i princip právní jistoty a článku 1 věty první Listiny
základních práv a svobod, podle nějž lidé jsou svobodní a rovní
v důstojnosti i v právech, představuje v daném případě obecné
tvrzení, které v souvislosti s uvedeným rozborem právního stavu
neodůvodňuje závěr o protiústavnosti § 34 zák. č. 360/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Stejně tak Ústavní soud zjistil, že
napadené ustanovení zákona není v rozporu ani s jinými ústavními
zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a proto
návrh zamítl podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. června 1995




Odlišné stanovisko
soudců Ústavního soudu České republiky JUDr. P.H., JUDr. I. J.,
JUDr. V. J., JUDr. Z.K., JUDr. P.V. a JUDr. E. Z., podané podle
§ 14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu České
republiky ve věci návrhu prezidenta České republiky na zrušení
ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání
autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných
inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č.
164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb.

Odlišné stanovisko, podané k výroku nálezu, jímž se zamítá
návrh prezidenta České republiky na zrušení ustanovení § 34 zákona
č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů
a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve
výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., se
zakládá na následujících důvodech:

I.
Podle § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákonů č.
164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb. mohou osoby, kterým bylo uděleno
oprávnění k projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní
způsobilosti k výkonu činnosti ve výstavbě podle předchozích
předpisů, vykonávat vybrané činnosti podle zákona č. 360/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení však neřeší
otázku, zdali se na tyto osoby vztahují i ustanovení
o disciplinární odpovědnosti, povinném členství v komorách apod.
Neobsahuje totiž dikci, podle níž by tyto osoby získaly status
"autorizovaných osob" podle zákona č. 360/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Tato skutečnost je důvodem zkoumání souladu
uvedeného zákonného ustanovení s principem právní jistoty, jenž je
součástí kategorie právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky).

Právní jistotou přitom není míněna absolutní neměnnost práva
neboli jeho "statika". V uvedeném kontextu je chápána ve smyslu
určitosti a konstantnosti přisuzování významů právnímu textu, tj.
jako určitost stanovování obsahu právních norem a konstantnost
jejich aplikace, jako stejné rozhodování ve stejných případech.
Právní jistotou se tudíž v tomto stanovisku v souvislosti
s posuzovaným zákonným ustanovením rozumí předvídatelnost chování
státních orgánů při aplikaci práva, a to z hlediska přisuzování
významů právnímu textu a z hlediska subsumpce skutkových zjištění
pod právní normu při rozhodování. Určitost stanovování obsahu
právních norem neboli významů právního textu závisí přitom na
určitosti ustanovení právních předpisů a na právních
interpretačních postupech.



Obecně lze konstatovat, že neurčitost určitého (některého)
ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou
s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1
Ústavy České republiky), toliko tehdy, jestliže intenzita této
neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného
ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů.

V daném případě neurčitost napadeného ustanovení interpretací
překlenout nelze, a nelze tudíž dospět k závěru, podle něhož se na
osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové činnosti nebo
osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činnosti ve výstavbě
podle předchozích předpisů, vztahují i ustanovení o disciplinární
odpovědnosti, povinném členství v komoře apod., anebo tomu tak
není.

II.
Ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání
autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných
inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č.
164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., je ustanovením intertemporálním,
řešícím vztah uvedeného zákona, ve znění novel, k právní úpravě
předcházející (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu, ve znění zákona č. 103/1990 Sb. a zákona č.
262/1992, vyhláška FMTIR č. 8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti
k některým činnostem ve výstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987
Sb., vyhláška SKVTIR č. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektové
činnosti). Intertemporálním právem přitom nutno obecně chápat
"předpisy, jež řídí časový střet zákonů" (J. Sedláček, Časový
střet zákonů, in: Komentář k československému obecnému zákoníku
občanskému, Díl I., red. F. Rouček, J. Sedláček, Brno 1935, s.
107).

V rámci intertemporality právních norem mohou vzniknout
zvláště případy, kdy nová právní úprava formuluje rozdílné
předpoklady právního statusu, jakož i případy, kdy nová právní
norma nahrazuje právní institut, obsažený ve zrušené právní normě,
institutem novým. Je tomu tak i v posuzované věci.

Novelizací zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č.
164/1993 Sb., zákonem č. 275/1994 Sb. se časový střet zákona
nového (č. 360/1992 Sb.) a právních předpisů jím zrušených řešil
ve srovnání s předchozím stavem odlišným způsobem.



Od nabytí účinnosti zákona č. 360/1992 Sb., tj. od 7.
července 1992 do 31. prosince 1994, byl střet právních úprav řešen
stanovením termínu, po kterém nabývá účinnost nová právní úprava
i pro subjekty, jež splnily podmínky získání právního statusu
autorizovaných architektů, stavebních inženýrů nebo techniků podle
předchozí právní úpravy. Ve vztahu nové a staré právní regulace
tudíž platila nepravá retroaktivita s tím, že nastoupení účinnosti
nové úpravy pro určitou vymezenou skupinu subjektů bylo odloženo
do stanoveného termínu.

Na rozdíl od uvedeného řešení intertemporality, obsaženého
v § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č. 164/1993 Sb.,
jeho novela zákonem č. 275/1994 Sb. pro stejnou skupinu subjektů
ruší nepravou retroaktivitu nové právní úpravy (tj. zákona č.
360/1992 Sb.) a stanoví pro ni výjimku, tj. přiznává vymezenému
okruhu subjektů status autorizovaných architektů, stavebních
inženýrů nebo techniků podle nové právní úpravy, a to beze splnění
podmínek, jež tato nová právní úprava pro jeho získání vyžaduje.

Zákonodárce tudíž upravil časový střet dvou právních úprav
dvěma různými, po sobě následujícími, způsoby. Z hlediska
ústavněprávního posouzení je v důsledku tohoto postupu nutno
odpovědět na dvě otázky. První otázkou je ústavněprávní
akceptovatelnost či neakceptovatelnost tímto vzniknuté nerovnosti
a druhou je otázka ústavního "prostoru", který má zákonodárce
k dispozici při stanovování intertemporálních ustanovení.

1. V posuzované věci se jedná o nerovnost mezi na straně
jedné osobami, jež získaly osvědčení k výkonu profesí
autorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě
podle předchozích právních předpisů a v očekávání ztráty svého
statusu uplynutím zákonem stanovené lhůty získaly autorizaci podle
nové právní úpravy, a na straně druhé osobami, jež získaly
osvědčení k výkonu profesí autorizovaných architektů, inženýrů
a techniků činných ve výstavbě rovněž podle předchozích právních
předpisů a byly následně postaveny na roveň osobám, disponujícím
autorizací podle nové právní úpravy. Další nerovností je nerovnost
mezi osobami, vykonávajícími profesi autorizovaných architektů,
inženýrů či techniků na základě autorizace podle nové právní
úpravy a osobami, vykonávajícími tuto činnost na základě
osvědčení, získaných podle právní úpravy předchozí.

Ústavní soud České republiky se v řadě nálezů (zejména
č. 3 a 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky,
sv. 1) ztotožnil s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl
vyjádřen Ústavním soudem ČSFR v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky
usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR: "Je věcí státu, aby
v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne
méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. ...
Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví
neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na
veřejné hodnoty."

V posuzované věci explicitně zákonodárce postup, zakládající
nerovnost, nezdůvodnil a takovýto postup nelze ani implicitně
z právní úpravy dovodit. Konstatování důvodové zprávy, která nota
bene není stanoviskem zákonodárce, nýbrž navrhovatele zákona, že
problematika bude v budoucnosti řešena, je z hlediska ústavního
posouzení irelevantní.

Nelze se proto ztotožnit se stanoviskem, podle něhož "je na
vůli zákonodárce, zda předchozí získaná oprávnění prohlásí dříve
či později za oprávnění rovnocenná oprávněním, získaným podle
pozdějšího zákona či nikoli". Vůle zákonodárce se však nesmí stát
libovůlí, a tudíž pokud tento právní úpravou zakládá nerovnost, je
povinen svůj postup jednak zdůvodnit odvoláním se na veřejné
hodnoty a jednak tímto postupem nesmí zasáhnout do jiných ústavou
garantovaných principů.

V dané věci nejen absentuje zdůvodnění ze strany zákonodárce
odvoláním se na veřejné hodnoty, nýbrž dochází i k narušení
jednoho ze základních principů právního státu - ochrany důvěry
občana v právo: "kdo jednal v důvěře v nějaký zákon, nemá být ve
své důvěře zklamán" (J. Sedláček, Časový střet zákonů, in:
Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Díl I.,
red. F. Rouček, J. Sedláček, Brno 1935, s. 108). Těm osobám, které
jednaly v důvěře v ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve
znění zákona č. 164/1993 Sb., tudíž v očekávání ztráty svého
statusu uplynutím zákonem stanovené lhůty získaly autorizaci podle
nové právní úpravy nebo se o ní ucházely, byl nepravou
retroaktivitou zákona č. 275/1994 Sb. způsoben ten následek, že
jednání právně relevantní podle předchozí úpravy se na základě
působení právní úpravy nové stalo právně irelevantním. Tímto byl
porušen princip ochrany důvěry občana v právo, jenž tvoří
významnou součást pojmu právního státu.

Úprava ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění
zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., zavádí v praxi zjevnou
nerovnost k přístupu výkonu stejných povolání a rozdílnou
odpovědnost za eventuální škody, které výkonem těchto činností
mohou vzniknout.

Osoby, které získaly autorizaci podle tohoto zákona, se musí
podrobit zkoušce před odbornou komisí, jmenovanou autorizační
radou, a při zkoušce je mimo jiné vedena rozprava nad pracemi
z oboru odborné praxe uchazeče. Autorizační oprávnění je v případě
úspěšného složení zkoušky vydáváno pouze pro příslušný obor,
v němž uchazeč prokázal odbornou praxi (např. pozemní stavby,
dopravní stavby, inženýrské stavby apod.).

Naproti tomu osoby, které získaly osvědčení zvláštní
způsobilosti k výkonu činností ve výstavbě nebo oprávnění
k projektové činnosti podle dřívějších předpisů (zákon č. 50/1976
Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění zákona č.
103/1990 Sb. a zákona č. 262/1992, vyhláška FMTIR č. 8/1983 Sb.,
o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve výstavbě, ve znění
vyhlášky č. 73/1987 Sb., vyhláška SKVTIR č. 186/1990 Sb.,
o oprávnění k projektové činnosti), nejsou ve výkonu činnosti
omezeny podle odborné specializace, ale jsou obecně oprávněny
k výkonu jakékoli činnosti ve výstavbě bez ohledu na odbornou
průpravu nebo zkušenosti, což je zejména při projektování staveb
povážlivé.

Zkoušky zvláštní způsobilosti měly do značné míry formální
a administrativní charakter. V první etapě byly předepsány
především pro vedoucí pracovníky organizací, zabývajících se
investiční výstavbou (ředitelé, náměstci, vedoucí odborů). V další
etapě pak pro blíže nespecifikované funkce. Pokud v organizaci,
působící v investiční výstavbě, nedosáhl počet osob s předepsaným
průkazem zvláštní způsobilosti 75 %, pak tyto organizace nesměly
po 1. dubnu 1986 (I. etapa), resp. 1. dubnu 1990 (II. etapa)
vykonávat tyto činnosti i když k nim měly oprávnění.

Protože se jednalo vesměs o státní podniky, často přímo
řízené jednotlivými rezorty, vedlo toto ustanovení k inflaci
vydaných osvědčení zvláštní způsobilosti, jen aby byl dodržen
stanovený limit oprávněných pracovníků. Odhaduje se, že počet
takto vydaných osvědčení dosáhl celkového počtu cca 80 tisíc,
zatímco autorizačních oprávnění bylo do konce roku 1994 vydáno
něco přes 10 tisíc.

Nerovnost těchto dvou skupin oprávněných osob je ještě
zřetelnější v jejich odpovědnosti za škody, které při výkonu
jejich činnosti mohou vzniknout.

U kategorie osob s osvědčením zvláštní způsobilosti, vydaným
podle dřívějších předpisů, šlo vesměs o osoby v pracovněprávním
(závislém) poměru, kde za škodu vůči odběrateli ručila organizace,
která byla zpravidla pro tyto případy pojištěna. Pracovník byl
odpovědný organizaci podle zákoníku práce. Protože původní
organizace byly vesměs zrušeny, odpovídají za eventuální škody
jednotliví nositelé osvědčení podle obecných předpisů.

Protože škody, k nimž může docházet a skutečně také dochází
v investiční výstavbě, dosahují milionových hodnot, je náhrada
škody u těchto osob většinou pochybná.

Naproti tomu osoby, kterým bylo přiznáno oprávnění činnosti
v rámci autorizace, musí být pro případ škody povinně pojištěny.

Tyto nerovnosti přístupu k výkonu činností v investiční
výstavbě mezi kategorií autorizovaných osob a mezi osobami se
zvláštní způsobilostí podle dřívějších předpisů zpochybňují právní
jistoty jak pokud jde o kvalifikaci, tak pokud jde o garanci za
výsledek této činnosti. Nezbytného sjednocení podmínek
a odstranění nerovnosti si byl zřejmě vědom i zákonodárce, když
dvakrát po sobě (v roce 1992 a v roce 1993) omezil platnost
původních oprávnění, aby poslední úpravou (v roce 1994) toto
časové omezení rozporuplně zrušil. Tím došlo jak ke zpochybnění
právních jistot v oblasti, kde hraje mimořádnou roli veřejný
zájem, tak k vytvoření příkré nerovnosti mezi dvěma skupinami
občanů v přístupu ke kvalifikované činnosti i v ručení za škody,
které touto činností mohou eventuálně vzniknout.

2. Druhou otázkou, která v této souvislosti vyžaduje
odpovědi, je šířka ústavního "prostoru", který má zákonodárce
k dispozici při stanovování intertemporálních ustanovení.

Smyslem intertemporálních ustanovení je odstraňování
neodůvodněných nerovností, vznikajících při střetu staré a nové
právní úpravy. Intertemporalita se v posuzované věci přitom týká
zakotvení rozdílných předpokladů právního statusu ve staré a nové
právní úpravě. Zákonodárce může řešit časový střet takovýchto
právních úprav následujícími způsoby:

a) Prvním je nepřijetí intertemporálních ustanovení.
V takovém případě nutno řešit problém intertemporality
interpretací. Obecně v případech časového střetu staré a nové
právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové
právní normy se i právní vztahy, vzniklé podle zrušené právní
normy, řídí právní normou novou (to platí i pro naplnění podmínek
získání určitého právního statusu a s ním spjatých práv). Vznik
právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní
normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož
i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem
opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá
retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních
skutečností, zejména právních konání. Důsledkem tohoto principu je
skutečnost, podle které "jednou založené právní účinky, pokud tyto
představují zároveň subjektivní práva, zůstávají pro nový zákon
zakázanou sférou" (A. Procházka, Základy práva intertemporálního,
Brno 1928, s. 109). Tento princip je realizací "legislativní
zásady ochrany oprávněné důvěry ve stálost právního řádu" (tamtéž,
s. 111).

b) Druhým způsobem řešení časového střetu právních norem,
obsahujících rozdílné předpoklady nabývání určitého právního
statusu, je koncepce, obsažená v § 34 zákona č. 360/1992 Sb.,
jakož i v jeho novele č. 164/1993 Sb. Toto řešení obsahuje
posunutí termínu nabytí účinnosti nové právní úpravy pro subjekty,
jenž splnily podmínky získání daného právního statusu podle
předchozí právní úpravy. Těmto subjektům je tak poskytnuta
příležitost splnit náročnější nebo jiné podmínky nové úpravy
a současně si kontinuitně zachovat svůj status.

c) Konečně třetím legislativním způsobem řešení časového
střetu právních norem, obsahujících rozdílné předpoklady nabývání
určitého právního statusu, je řešení, jímž se subjektům,
disponujícím určitým právním statusem podle předchozí právní
úpravy, přizná status podle právní úpravy nové. Takový přístup má
své opodstatnění v případě, kdy rozdílnost podmínek získaní daného
statusu podle obou úprav nezakládá neodůvodněnou nerovnost. Do
rámce tohoto legislativního přístupu lze zařadit řešení, obsažené
v zákoně č. 275/1994 Sb.

Při rozhodování o způsobu řešení intertemporality je
zákonodárce limitován ústavními principy rovnosti a ochrany důvěry
občana v právo. Příslušné legislativní řešení proto nemá být
výrazem libovůle, nýbrž by se mělo odvinout z obsahového srovnání
staré a nové právní úpravy. Takovéto srovnání se musí řídit
hlediskem proporcionality.

Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se
zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo.
Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či
základního práva a svobody. Posuzování tohoto konfliktu hlediskem
proporcionality s ohledem na intertemporalitu by mělo vést
k závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních
úprav. Proporcionalitu lze přitom charakterizovat tak, že vyšší
stupeň intenzity veřejného zájmu, resp. ochrany základních práv
a svobod, odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti
a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Platí tu
zároveň maxima, přikazující v případě omezení základního práva,
resp. svobody, šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod). Při posouzení způsobu legislativního
řešení intertemporality tudíž sehrává svou roli nejen míra
odlišnosti nové a staré právní úpravy, nýbrž i společenská
naléhavost zavedení nové právní úpravy ap.

Rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré
a nové právní úpravy tedy z hlediska ústavního není věcí nahodilou
nebo věcí libovůle. Je věcí zvažování v kolizi stojících
ústavněprávních principů.

Tím, že zákonodárce zákonem č. 275/1994 Sb. radikálně změnil
řešení intertemporality staré a nové právní úpravy, obsažené
v zákoně č. 360/1992 Sb. a zákoně č. 164/1993 Sb., a to bez
jakékoli explicitně nebo implicitně vyjádřené argumentace, dal
dostatečným způsobem najevo, že časový střet zákonů řešil způsobem
nahodilým a nikoli způsobem, vycházejícím ze zvažování
proporcionality poskytování ochrany ústavním principům. Přijal tak
zákonné ustanovení, stojící v rozporu s ústavními principy ochrany
důvěry občana v právo, právního státu a rovnosti, jak jsou
obsaženy v čl. 1 Ústavy České republiky a v čl. 1 Listiny
základních práv a svobod.

V Brně 14. 6. 1995




Odlišné stanovisko
soudce Ústavního soudu ČR Prof. JUDr. V.K., DrSc., podané na
základě § 14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu České
republiky, ve věci návrhu prezidenta České republiky na zrušení
ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání
autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných
inženýrů a techniků, činných ve výstavbě, ve znění zákonů č.
164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb.

Podstatný důvod, který vede k předložení odlišného stanoviska
k výroku nálezu, jímž se zamítá návrh prezidenta České republiky
na zrušení ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů je tento:

Předmětem návrhu je zrušení poslední verze § 34 zákona č.
360/1992 Sb., v důsledku něhož odpadá povinnost získat autorizaci
architektů a techniků ve stavebnictví podle nových předpisů. Mezi
podmínkami, které zavedl zákon 360/1992 Sb. bylo kromě jiného
i "úspěšné složení zkoušky odborné způsobilosti". Pro splnění
nových podmínek byla stanovena lhůta nejprve do 7. 7. 1993
a posléze do 31. 12. 1994.

Zákonodárce v zákoně č. 360/1992 Sb. a později ve dvou
dalších novelách, tedy celkem třikrát opakovaně po sobě zdůraznil
věrohodnost povinností, jejichž splnění v určité lhůtě požadoval
a nenechal nikoho na pochybách, že bez splnění požadovaných
předpokladů nebude možno povolání autorizovaných architektů,
inženýrů a techniků vykonávat.

V mezidobí nepochybně řada těch, kteří vykonávali svou
činnost na základě starých předpisů, nově stanovené podmínky
splnila anebo je naplňuje. Do 31. 12. 1994 zřejmě však nesplnili
nové podmínky zdaleka všichni, kteří tak měli učinit.

Z toho patrně vycházel zákonodárce ve své poslední úpravě,
zhostil se však tohoto problému způsobem, který zpochybňuje
principy právního státu:

Poslední úprava § 34 zákona č. 360/1992 Sb. ohrožuje princip
rovnosti, a to způsobem, který svými důsledky přináší jisté výhody
pro ty, kteří neplní stanovené povinnosti a jimž se jejich plnění
zdá být zbytečné. Tím odnímá zákonodárci věrohodnost a občanům
přesvědčení, že zákony jsou závazné pro všechny a že je nezbytné
je dodržovat. Takové jednání si zákonodárce může dovolit jen
s odvoláním na veřejné hodnoty a nikoli pouze proto, že věc hodlá
zákonem upravit a nezdá se mu příhodné lhůtu znovu prodlužovat.

Novelizace § 34 uvedeného zákona porušuje princip určitosti
již tím, že vychází ze zjevného rozporu mezi cílem zákonodárce
a prostředky, které k dosažení tohoto cíle zvolil. Proti novele by
patrně nebylo možno nic namítnout, kdyby zákonodárce stanovenou
lhůtu opětovně (tj. potřetí) stanovil. Zákonodárci se však zřejmě
nechtělo stanovit potřetí nějakou novou lhůtu pro splnění podmínek
k autorizaci patrně o to více, že dvě dříve stanovené lhůty zřejmě
nebyly dostatečné. Proto jednoduše odstranil lhůty vůbec.

Tato změna však není pouze změnou kvantitativní, ale
kvalitativní povahy a mění radikálně dosavadní právní stav. Cílem
novely je podle důvodové zprávy zrušení časového omezení "...
s tím, že tato problematika bude upravena novou zákonnou normou
v návaznosti na novelu stavebního zákona". Dosažení tohoto cíle
však zákonodárce neřešil adekvátními prostředky, jak by to
odpovídalo principům materiálního právního státu. Z hlediska
právního státu je bezvýznamné, že parlament v důvodové zprávě
slibuje tuto problematiku novou zákonnou úpravou vyřešit. V tomto
slibu není nic právně závazného. Zůstává jen, že touto novelou se
vrací starý právní režim před zákon č. 360/1992 Sb. a že základní
postuláty tohoto zákona jsou znehodnoceny, což patrně ani sám
zákonodárce neměl na mysli.

V Brně dne 30. června 1995