Pl.ÚS 42/95 ze dne 12. 6. 1996
192/1996 Sb.
N 47/5 SbNU 387
Obecně závazná vyhláška města Jičín o zákazu komunistické, nacistické a fašistické propagandy na území města
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud ČR

rozhodl dne 12. 6. 1996 v plénu ve věci
návrhu 31 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení
obecně závazné vyhlášky města Jičína ze dne 24. 1. 1995 o zákazu
komunistické, nacistické a fašistické propagandy na území města
Jičína, za účasti města Jičína, zastoupeného JUDr. M. K.,
advokátem Advokátní kanceláře J., t a k t o :

Vyhláška města Jičína ze dne 24. 1. 1995 o zákazu
komunistické, nacistické a fašistické propagandy na území města
Jičína ze zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.


O d ů v o d n ě n í :

Skupina 31 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky navrhla, aby Ústavní soud České republiky zahájil řízení
o zrušení vyhlášky města Jičína ze dne 24. 1. 1995 o zákazu
komunistické, nacistické a fašistické propagandy na území města
Jičína.

Znění napadené vyhlášky je následující:

"MĚSTO JIČÍN
vydává
VYHLÁŠKU
o zákazu komunistické, nacistické a fašistické
propagandy na území města Jičína.

I.
Komunistická, nacistická a fašistická propaganda se na území
města zakazuje.
II.
Komunistickou, nacistickou a fašistickou propagandou se
rozumí:

a/ požadavky na násilnou změnu ústavního pořádku

b/ užívání symbolů těchto zločinných hnutí při jejich propagaci

c/ zpochybňování zločinnosti režimů, které tato hnutí
představovala

III.
Vyhláška nabývá účinnosti patnáctým dnem, následujícím po dni
jejího vyhlášení.

V Jičíně dne 24. ledna 1995



Ing. M. Š. MVDr. J. L.
zástupce starosty starosta".
Ve svém návrhu, podaném podle § 64 odst. 2 písm. b) zák. č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, skupina poslanců uvádí, že
oprávnění obce vydávat obecně závazné vyhlášky ve věcech
samostatné působnosti obce je sice zakotveno v čl. 104 odst. 3
Ústavy ČR, současně je však omezeno působností, která může být
stanovena jen zákonem (čl. 104 odst. 1 Ústavy). Tímto zákonem je
v prvé řadě zákon ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 367/1990 Sb.),
v jehož ustanovení § 13 odst. 2 se uvádí, že při výkonu
samostatné působnosti se obec řídí jen zákony a obecně závaznými
právními předpisy, vydanými ústředními orgány k jejich provedení.
Podle § 16 odst. 2 tohoto zákona musí být takové vyhlášky
v souladu se zákony a uvedenými právními předpisy. Nové
ustanovení § 17 zákona o obcích, ve znění zák. č. 279/1995 Sb.,
rozšiřuje pravomoc obcí obecně závaznou vyhláškou omezovat nebo
zakazovat činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek na
některých veřejně přístupných místech v obci. Tato rozšířená
pravomoc se však vztahuje jen na místní záležitosti veřejného
pořádku, jak vyplývá z ustanovení § 14 odst. 1 písm. o) zákona
o obcích, a je tedy nesporné, že "činností" ve smyslu nového
znění § 17 není výkon práva "vyjadřovat své názory slovem,
písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně
vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na
hranice státu" dle čl. 17 odst. 1, 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Podle čl. 17 odst. 4 Listiny mohou
být svoboda projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezeny
jen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti
nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu,
veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Toto
právo je právem korespondujícím s čl. 19 Mezinárodního paktu
a občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jež může
být omezeno jen zákonem ve speciálních případech podle odst. 3
písm. a) a b) čl. 19 Paktu. Takové právo na svobodu projevu
garantuje též čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen "Úmluva") s tím, že výkon tohoto práva může být
omezen jen zákonem a jen za podmínek stanovených v odst. 2 tohoto
čl. 10. Dále se v návrhu uvádí, že napadená vyhláška zasahuje
rovněž do práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti, které je
chráněno bez jakéhokoliv omezení ustanovením čl. 34 odst. 1
Listiny. Následně se uvádí, že napadená vyhláška je v rozporu
i s ustanovením čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny,
podle nichž každý může činit, co není zákonem zakázáno, tzn.
nikoliv normou nižší právní síly, jakou je vyhláška, a naopak,
nesmí být nucen činit něco, co neukládá zákon. Konečně se
v návrhu uvádí, že napadená vyhláška je v rozporu s ustanovením
čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož povinnosti mohou být ukládány
toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování
základních práv a svobod. Napadenou vyhláškou města Jičína byla
takto porušena zejména ustanovení čl. 2 odst. 4 a čl. 104 Ústavy
ČR; ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3; čl. 4 odst. 1 a 2; čl. 17 odst.
1, 2 a 4 a čl. 34 Listiny; ustanovení § 13 odst. 2 a § 16 odst.
2 zák. č. 367/1990 Sb.; ustanovení čl. 19 Paktu, jakož
i ustanovení čl. 10 Úmluvy. Z uvedených důvodů skupina poslanců
navrhla zrušení napadené vyhlášky.

Město Jičín ve svém vyjádření uvedlo, že se jedná o závažnou
problematiku a proto bude vhodné věc projednat dle § 44 zák. č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, při ústním jednání, které
navrhují, aby Ústavní soud nařídil. U ústního jednání pak v prvé
řadě namítli nesplnění procesních podmínek řízení na straně
navrhovatelů (skupina nejméně 25 poslanců) a dále ve věci samé
poukázali na § 17 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění zák. č.
279/1995 Sb., který se dle jejich názoru vztahuje i na aktivity
definované v napadené vyhlášce. S tím, že smyslem této vyhlášky
je ochrana veřejného pořádku, a to na základě důvodné obavy před
jeho porušováním. Navíc pokud jsou ve vyhlášce příkladmo dány
sankce jako v § 198, § 198a, § 260 a § 261 trestního zákona,
nemůže být napadená vyhláška v rozporu se zákonem. Zcela na závěr
město navrhlo zamítnutí návrhu skupiny poslanců.

Pokud jde o námitku města Jičína, týkající se nedostatku
procesní způsobilosti navrhovatele, nutno předeslat, že Ústavní
soud se s touto námitkou neztotožňuje a odkazuje na nálezy
Ústavního soudu ČSFR ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 1/92,
Pl. ÚS 95/92 a Pl. ÚS 22/92, které se s ní vypořádaly, s tím, že
Ústavní soud přejímá v nich uvedený závěr, že rozhodující pro
podání návrhu je čas podání návrhu, k němuž se zákonné podmínky
časově upínají, což vyplývá z výkladu zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, a zejména z toho, že zákon neuvádí snížení
počtu poslanců, kteří návrh podali, jako důvod pro zastavení již
započatého řízení a také i z toho, že požadavku ochrany
ústavnosti odpovídá, aby Ústavní soud z důvodu obecného zájmu
v již zahájené věci jednal.

Podle ustanovení § 68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, posuzuje Ústavní soud při rozhodování obsah
zákona nebo jiného právního předpisu z hlediska jejich souladu
s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,
popř. zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda
byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence
a ústavně předepsaným způsobem. V tomto směru ze zápisu druhého
jednání městského zastupitelstva, konaného dne 24. 1. 1995
v Jičíně, Ústavní soud zjistil, že napadená vyhláška byla
schválena při uvedeném jednání 12 hlasy z celkového počtu 20
přítomných členů, přičemž 4 byli proti, 2 se hlasování zdrželi
a 2 hlasování ignorovali. Vzhledem k tomu, že městské
zastupitelstvo má celkem 21 členů, lze konstatovat, že napadená
vyhláška byla přijata kvalifikovaným způsobem (§ 38 odst. 5 zák.
č. 367/1990 Sb.). Protože vyhláška byla řádným způsobem vyvěšena
na úřední desce v Jičíně dne 25. 1. 1995 a sejmuta dne 10. 2.
1995, nabyla účinnosti dne 9. 2. 1995 (§ 16 odst. 3 a 4 zák.
367/1990 Sb.). Ústavní soud má proto za to, že napadený předpis
byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem.

Na druhé straně však nebyla napadená vyhláška podle názoru
Ústavního soudu přijata a vydána v mezích Ústavou stanovené
kompetence. Ústava stanoví v tomto směru v článku 79 odst. 3, že
orgány územní samosprávy, stejně jako ministerstva a jiné správní
úřady, mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní
předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Vzhledem k zařazení
tohoto článku do hlavy třetí, upravující moc výkonnou, lze mít za
to, že obec zde vykonává státní správu v rozsahu stanoveném
zvláštními zákony. Naproti tomu článek 104 Ústavy, v jehož
odstavci 3 se stanoví, že zastupitelstva mohou v mezích své
působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky, je zařazen do hlavy
sedmé o územní samosprávě. V zákoně č. 367/1990 Sb. je uvedená
pravomoc orgánů územní samosprávy vydávat normativní právní akty
rozvedena v hlavě druhé s názvem "Působnost obce", a to tak, že
jde o působnost samostatnou (§ 13 a násl. zák. č. 367/1990 Sb.)
nebo o působnost přenesenou (§ 21 a násl. zák. č. 367/1990 Sb.).
Vydávat obecně závazné vyhlášky ve věcech, náležejících do
přenesené působnosti, může obec pouze na základě zmocnění
v zákoně a jeho mezích (§ 24 odst. 1 zák. č. 367/1990 Sb.).
O takový případ vydání obecně závazné vyhlášky v rámci přenesené
působnosti v projednávané věci evidentně nejde z důvodu
nedostatku zákonného zmocnění. Ústavní soud se proto dále zabýval
otázkou, zda napadenou vyhlášku lze považovat za obecně závaznou
vyhlášku ve věcech náležejících do samostatné působnosti obce (§
14 odst. 1 písm. i) zák. č. 367/1990 Sb.). Samostatná působnost
obce je upravena v ustanovení § 14 zák. č. 367/1990 Sb. tak, že
v odst. 1 tohoto ustanovení jsou jednotlivé činnosti patřící do
samostatné působnosti uvedeny demonstrativně, zatímco v odst. 2
je samostatná působnost obce extenzivněji upravena tak, že obec
v samostatné působnosti dále zajišťuje ve svém územním obvodu
hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, ochranu a tvorbu
zdravého životního prostředí, s výjimkou těch činností, které
jsou zvláštními zákony svěřeny jiným orgánům jako výkon státní
správy. Podle názoru Ústavního soudu lze stěží mít za to, že pod
samostatnou působností obce je třeba rozumět zákaz činností,
který v podstatě není ničím jiným než parafrází skutkových
podstat trestných činů, uvedených v § § 260, 261 tr. zák. Tím, že
vyhlášku takového obsahu město Jičín vydalo, překročilo meze
Ústavou a zákonem č. 367/1990 Sb. stanovených kompetencí. K tomu
Ústavní soud uvádí, že chce-li obec v tomto směru výslovně
projevit svou politickou vůli, může tak učinit jinými adekvátními
prostředky.

Z důvodu shora uvedeného dospěl proto Ústavní soud k závěru,
že napadená vyhláška je v rozporu s čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR,
ustanoveními § § 13, 14 a 16 odst. 2 zák. č. 367/1990 Sb.,
a proto aniž by bylo třeba se zabývat dalšími důvody, uváděnými
v návrhu, rozhodl tak, že vyhláška města Jičína ze dne 24. 1.
1995 o zákazu komunistické, nacistické a fašistické propagandy na
území města Jičína se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve
Sbírce zákonů (§ 70 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu).

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 6. 1996