Pl.ÚS 5/99 ze dne 17. 8. 1999
216/1999 Sb.
N 112/15 SbNU 93
Absolutní zákaz používání zábavné pyrotechniky v obecně závazné vyhlášce města Šumperk
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne ve věci návrhu přednosty
Okresního úřadu Šumperk na zrušení obecně závazné vyhlášky města
Šumperk ze dne 15. 12. 1993, č. 22/93, o zákazu používání zábavné
pyrotechniky, takto:

Vyhláška města Šumperku ze dne 15. 12. 1993, č. 22/93,
o zákazu používání zábavné pyrotechniky, se zrušuje dnem vyhlášení
tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.


Odůvodnění

I.
Přednosta Okresního úřadu Šumperk (dále jen "navrhovatel")
podáním ze dne 17. 2. 1999 navrhl zrušení v záhlaví uvedené obecně
závazné vyhlášky. Předmětná vyhláška zní:

"Vyhláška č. 22/93, o zákazu používání zábavné pyrotechniky

Městské zastupitelstvo v Šumperku na základě zákona ČNR č.
367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů [zákona č.
410/1992 Sb., § 16 odst. 1 a § 36 odst. 1 písm. f)], schválilo na
svém zasedání dne 15. 12. 1993 tuto obecně závaznou vyhlášku:

čl. 1

Na celém území města Šumperka se zakazuje používání zábavné
pyrotechniky.

čl. 2
Zákaz používání zábavné pyrotechniky se nevztahuje na dny 31.
prosince a 1. ledna.

čl. 3
Nedodržování zákazu používání zábavné pyrotechniky bude
postihováno Městskou policií v Šumperku dle zákona.

čl. 4
Vyhláška nabývá účinnosti dnem vyhlášení, tj. 16. 12. 1993
v souladu se zákonem."

Navrhovatel dospěl k závěru, že v rámci místních záležitostí
veřejného pořádku upravená problematika spadá do oblasti
samostatné působnosti města a městské zastupitelstvo k vydání
takovéto vyhlášky oprávněno bylo. Nicméně navrhovatel zároveň
zastává názor, že předmětná vyhláška je protizákonná a z toho
důvodu ji rozhodnutím ze dne 12. 1. 1999, č.j. 20/99-Př., podle
ustanovení § 62 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění
pozdějších předpisů, pozastavil. Městské zastupitelstvo ji na svém
zasedání dne 4. 2. 1999 projednalo, avšak přijalo usnesení, že na
této vyhlášce trvá.

Navrhovatel uvádí, že při vydávání obecně závazných
vyhlášek v samostatné působnosti obec nesmí regulovat i oblasti,
které jsou upraveny jinými právními předpisy ani regulované
soukromoprávně. Zároveň obecně závazná vyhláška může ukládat
povinnosti jen tehdy, jestliže tyto povinnosti lze dovodit již
z dikce zákona, popř. z příslušného zákonného zmocnění [čl. 4
odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina")].

Předmětná vyhláška prý zakazuje určitou činnost, čímž
překračuje samostatnou působnost města a jeho oprávnění vydávat
obecně závazné vyhlášky pro regulaci (zákaz) používání zábavné
pyrotechniky, která by mohla narušit i veřejný pořádek. Danou
problematiku totiž již upravují následující právní předpisy:

zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách
a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů
- vyhláška Českého báňského úřadu č. 174/1992 Sb.,
o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi (§ 18)
- vyhláška č. 13/1977 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými
účinky hluku a vibrací (§ 8 a násl.)
- občanský zákoník (§§ 3, 127 a 128).
Tyto právní předpisy stanovují omezení a rozsah používání
pyrotechniky na území České republiky včetně možností postihu ze
strany příslušných orgánů při jejich nedodržení. Neexistuje prý
však zákon, který by obce zmocňoval k vydání vyhlášky upravující
možnost dalšího zužování míst pro používání těchto předmětů občany
a ani nezmocňuje město k rozšiřování zákazu na celé území města či
ke stanovení a rozšíření omezení používání těchto předmětů na
všechny třídy pyrotechnických výrobků.

Navrhovatel se odvolal i na ustálenou judikaturu Ústavního
soudu, podle níž výčet uvedený v ustanovení § 14 odst. 1 zákona
o obcích je výčtem taxativním, pokud obec určuje pro fyzické či
právnické osoby povinnosti zákazy a příkazy. Povinnosti mohou být
totiž ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a nikdo
nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny).
Navrhovatel v této souvislosti poukázal i na nález Ústavního soudu
ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 38/97 (č. 293/1998 Sb.),
kterým byl přijat obdobný závěr k používání pyrotechnických
výrobků.

Podle názoru navrhovatele je tedy napadená vyhláška
v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, s čl. 4 a 11 Listiny, s §§
13, 14 a 16 zákona o obcích, s § 8 vyhlášky č. 174/1992 Sb.
a s §§ 123, 127 a 128 občanského zákoníku.

Proto přednosta okresního úřadu navrhl, aby byla citovaná
vyhláška zrušena a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního
jednání před Ústavním soudem.

Přílohou tohoto návrhu je rozhodnutí přednosty Okresního
úřadu Šumperk ze dne 12. 1. 1999, č.j. 20/99-Př, jímž byl výkon
předmětné vyhlášky pozastaven. Odůvodnění tohoto rozhodnutí se
obsahově překrývá s návrhem Ústavnímu soudu na její zrušení.
V poučení přednosta okresního úřadu uvedl, že v rámci nápravy
nesprávných opatření je nutno toto pozastavení výkonu citované
vyhlášky předložit k novému projednání Městského zastupitelstva
Šumperku. Pokud tento orgán nesjedná do 30 dnů od pozastavení
výkonu vyhlášky nápravu, předloží okresní úřad Ústavnímu soudu
návrh na její zrušení.

Přednosta okresního úřadu dále ke svému návrhu přiložil
přípis tajemníka Městského úřadu Šumperk přednostovi Okresního
úřadu Šumperk ze dne 11. 2. 1999, z něhož vyplývá, že městské
zastupitelstvo na své zasedání konaném dne 4. 2. 1999 přijalo pod
č. 79/99 usnesení, jímž na předmětné obecně závazné vyhlášce č.
22/93 trvá.

II.
Ve svém vyjádření k návrhu město Šumperk (starosta ing.
Petr Krill) uvedlo, že předmětná vyhláška byla přijata "na četné
žádosti občanů, kteří kritizovali nekontrolované používání zábavné
pyrotechniky, které rušilo veřejný pořádek a mělo negativní vliv
na zdraví především starších občanů a malých dětí". Vydáním této
vyhlášky prý město nepřekročilo svoji pravomoc, neboť podle
ustanovení § 2 vyhlášky č. 13/1977 Sb. jsou obce povinny činit
potřebná opatření ke snížení hluku a vibrací a pečovat o to, aby
pracovníci i ostatní občané byli jen v nejmenší možné míře
vystaveni hluku a vibracím. Předmětná vyhláška je toliko naplněním
této povinnosti, "neboť chrání občany před hlukem, který způsobují
bezohlední jedinci svým jednáním."

Proto účastník řízení navrhl, aby byl návrh na zrušení
zmíněné vyhlášky zamítnut a sdělil, že na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvá.

III.
Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud
v první řadě zjišťuje, zda byl příslušný (napadený) právní předpis
přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem. Proto Ústavní soud vyžádal od města Šumperk
potřebné doklady, osvědčující řádné přijetí předmětné vyhlášky,
jakož i její řádné vyhlášení ve smyslu zákona o obcích.

Zápisem z mimořádného zasedání Městského zastupitelstva
v Šumperku ze dne 15. 12. 1993 bylo zjištěno, že předmětná
vyhláška č. 22/93 byla schválena přítomnými členy zastupitelstva
poměrem hlasů 25 pro, 0 proti, 0 se zdržel hlasování. Ze Seznamu
obecně závazných vyhlášek města Šumperk vyplývá, že zmiňovaná
vyhláška byla schválena dne 15. 12. 1993, vyvěšena na úřední desce
dne 16. 12. 1993 a sejmuta dne 2. 5. 1994. Účinnosti nabyla dne
16. 12. 1993. Usnesením ze dne 4. 2. 1999 městské zastupitelstvo
(poměrem hlasů 24 pro, 0 proti a 0 se zdržel) potvrdilo, že "trvá
na usnesení MZ č. 730 ze dne 15. 12. 1993, kterým byla schválena
OZV č. 22/93 o zákazu používání zábavné pyrotechniky".

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadená obecně
závazná vyhláška byla přijata a vydána ústavně předepsaným
způsobem.

IV.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadená vyhláška
byla vydána v samostatné nebo v přenesené působnosti obce.
V tomto směru vycházel Ústavní soud zejména z ustanovení § 21
odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecních zřízeních), ve
znění pozdějších předpisů, podle něhož "obec vykonává státní
správu v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy". Protože však
žádný zvláštní předpis obcím nesvěřuje výkon státní správy
v oblasti, upravené předmětnou vyhláškou (tj. zákaz používání
zábavné pyrotechniky), a zároveň ustanovení § 14 odst. 1 tohoto
zákona, vymezující samostatnou působnost obce, je - obecně vzato
- toliko demonstrativní (slovo "zejména"), je zřejmé, že napadená
vyhláška nespadá do oblasti přenesené, nýbrž samostatné působnosti
obce.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadená obecně závazná
vyhláška byla vydána v samostatné působnosti obce a že proto nic
nebrání jejímu projednání a rozhodnutí o ní.

V.
Ústavní limity pro vydávání obecně závazných vyhlášek obcí
v jejich samostatné působnosti určuje především čl. 104 odst. 3
Ústavy, podle něhož "zastupitelstva mohou v mezích své působnosti
vydávat obecně závazné vyhlášky". Působnost obcí v tomto směru
vyplývá zejména z ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb.,
o obcích (obecních zřízeních), ve znění pozdějších předpisů, podle
něhož se obec při výkonu samostatné působnosti řídí jen zákony
a obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány
k jejich provedení. I obecně závazné vyhlášky proto musí být
v souladu se zákony a s obecně závaznými právními předpisy
vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení (§ 16
odst. 2 cit. zákona). Protože k vydávání obecně závazných vyhlášek
obcí v jejich samostatné působnosti (na rozdíl od přenesené
působnosti podle čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR) principiálně není
zapotřebí výslovné zákonné zmocnění, soustředil se Ústavní soud na
otázku, zda napadená vyhláška je v souladu se zákony a obecně
závaznými právními předpisy ústředních orgánů státní správy.

V této souvislosti Ústavní soud shledal, že oblast úpravy
předmětné vyhlášky (tj. používání tzv. zábavné pyrotechniky)
reguluje dostatečným způsobem již zákon č. 61/1988 Sb., o hornické
činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění
pozdějších předpisů, a vyhláška Českého báňského úřadu č.
174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi,
která tento zákon provádí. Obsahem této vyhlášky je mimo jiné
úprava prodeje a používání pyrotechnických předmětů (§ 8), v níž
se např. stanoví, komu mohou být pyrotechnické předměty
jednotlivých tříd prodávány a kde se některé z nich nesmí používat
(např. v uzavřených prostorách, v blízkosti kostelů, nemocnic,
dětských zařízení, domovů důchodců, škol, ozdravoven a při
sportovních akcích).

Tím, že napadená vyhláška města Šumperk daleko překračuje
rámec této právní úpravy a zakazuje používání zábavné pyrotechniky
na celém území města absolutně, dostává se do rozporu s citovaným
zákonem č. 61/1988 Sb. a s vyhláškou č. 174/1992 Sb., tento zákon
provádějící, neboť oba tyto právní předpisy úplný zákaz používání
zábavné pyrotechniky na území celé obce nepředpokládají.

Proto Ústavní soud konstatuje, že napadená vyhláška města
Šumperk není (ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 zákona o obcích)
v souladu se zákony a s obecně závaznými právními předpisy
vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení (srov.
obdobný závěr v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/97).

Za těchto okolností se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným
rozporem předmětné vyhlášky s dalšími právními předpisy, neboť by
to bylo nadbytečné. Vzhledem k tomu Ústavní soud nereflektoval ani
další argumenty, které jsou v návrhu přednosty okresního úřadu
obsaženy.

Z uvedených důvodů Ústavní soud vyhlášku města Šumperk ze
dne 15. 12. 1993, č. 22/93, pro rozpor se zákonem č. 61/1988 Sb.,
o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě
a s vyhláškou Českého báňského úřadu č. 174/1992 Sb.,
o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi, dnem vyhlášení
tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. srpna 1999