Pl.ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002
4/2003 Sb.
N 146/28 SbNU 295
Postavení církví a náboženských společností - vztah státu a církve
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud rozhodl v plénu, ve věci návrhu skupiny 21
senátorů na zrušení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského
vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně
některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech),
nebo na zrušení některých ustanovení tohoto zákona, takto:

I. Ustanovení § 6 odst. 2, § 21 odst. 1 písm. b), § 27 odst. 5
věty druhé v části "a dosažený zisk smí být použít jen k naplnění
cílů činnosti církve a náboženské společnosti" a § 28 odst. 5
zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a o postavení
církví a náboženských společností a o změně některých zákonů
(zákon o církvích a náboženských společnostech), se dnem vyhlášení
nálezu ve Sbírce zákonů zrušují.

II. V ostatních částech se návrh zamítá.


Odůvodnění

I.
Ústavní soud obdržel dne 13. 2. 2002 návrh skupiny 21
senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení zákona č.
3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví
a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon
o církvích a náboženských společnostech) - (dále jen "zákon č.
3/2002 Sb."). Pokud by Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl,
navrhuje skupina senátorů zrušení některých ustanovení zákona č.
3/2002 Sb., a to buď ustanovení § 6 odst. 1 a 2, § 11, § 16, §
20, § 21, § 22 odst. 1 písm. d), § 26, § 27 odst. 4 a 5, § 28
odst. 4 a 5 a § 29 v části "a Rejstříku církevních právnických
osob" (tzv. zrušení v širším rozsahu), nebo - případně i bez
odkladu vykonatelnosti zrušujícího výroku - ustanovení § 6 odst.
1, § 6 odst. 2 v části "za účelem organizace, vyznávání a šíření
náboženské víry jako právnické osoby", § 11 odst. 1 písm. b) a c),
§ 16 odst. 2 až 5, § 20 odst.1 písm. f), § 21 odst. 1 písm.
a) a b), § 22 odst. 1 písm. d), § 26 odst. 1 písm. b) až d), § 26
odst. 2, 4 a 5, § 27 odst. 4 a 5, § 28 odst. 4 a 5 a § 29 v části
"a Rejstříku církevních právnických osob" (tzv. zrušení v užším
rozsahu). Navrhovatelé mají za to, že napadený zákon jako celek,
případně jeho jednotlivá ustanovení, jak byla uvedena, odporují
ustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 15 a čl. 16 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), čl. 18 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 9 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")
a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Úvodem navrhovatelé poukazují na to, že zákon č. 3/2002 Sb.
oproti dosavadní právní úpravě snižuje standard ochrany svobody
náboženského vyznání a vnáší do soukromé sféry občanů nadbytečnou
státní ingerenci. Již ve fázi přípravy návrhu zákona se vyskytla
řada výhrad ze strany politických i církevních subjektů a ani
přijetí zákona v legislativním procesu neproběhlo hladce, neboť
byl zamítnut Senátem a po jeho opakovaném přijetí Poslaneckou
sněmovnou jej tomuto orgánu vrátil prezident republiky. Napadený
zákon v § 4 odst. 3 nepřesně parafrázuje čl. 16 odst. 1 Listiny,
odkaz na Listinu uvádí i v poznámce pod čarou a neposkytuje žádné
vacatio legis, ačkoliv značně mění povinnosti a oprávnění státní
správy, jakož i právní status řady subjektů. Touto změnou navíc
dochází k přerušení právní kontinuity, což může mít pro tyto
subjekty nepříznivé důsledky.

Navrhovatelé ve svém návrhu vycházejí z toho, že podle čl.
15 a 16 Listiny stát nemůže omezovat svobodu náboženského vyznání
a zasahovat do ní, pokud její výkon neohrožuje práva druhých,
nýbrž ji musí pouze chránit, což představuje typický příklad
koncepce statutu negativu, kdy stát nemusí realizací těchto práv
aktivní činností napomáhat, nesmí však do ní zasahovat. Z toho
vyplývá, že právní nároky na církve a náboženské společnosti (dále
také jen "církve") může stát v zásadě klást jen tehdy, jestliže
zároveň církve a náboženské společnosti od státu něco dostávají.
Z tohoto pojetí však napadený zákon ne zcela vychází, protože
nerespektuje svébytné postavení církví, jež je odchylné od jiných
právnických osob soukromého práva, a to s ohledem na historické
důvody a celospolečenský význam církví a náboženských společnosti,
jejichž činnost nelze redukovat na jednání spojené s vyznáváním
určité víry, protože tyto instituce plní řadu dalších úkolů, které
jsou ve svých důsledcích nezadatelné a nenahraditelné z hlediska
státu a společnosti, a to i té její části stojící mimo ně. Proto
by podle navrhovatelů stát měl církvím a náboženským společnostem
přiznávat určité privilegované postavení, což však nečiní a naopak
je oproti ostatním právnickým osobám znevýhodňuje. Efektivní
činnost církví a náboženských společností vyžaduje různorodé
organizační formy, což pojetí neformálních sdružení vyznávajících
společnou víru nesplňuje. Podle názoru navrhovatelů by tyto
instituce měly mít právo vytvářet různé organizace s právní
subjektivitou, jak vyplývá z čl. 16 odst. 2 Listiny, podle kterého
si církve a náboženské společnosti mohou zřizovat církevní
instituce, které církevní právo vybavuje právní subjektivitou
podle svých pravidel a nikoliv podle pravidel stanovených státem.
Stát nemůže stanovovat, kdy vzniká právní subjektivita církví nebo
které církevní instituce mohou mít právní subjektivitu udělenou
jim církevními a náboženskými společnosti a které nikoliv.
Ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. však výslovně stanoví,
že se církevní právnické osoby stávají právnickou osobou
registrací podle tohoto zákona (nebo obdobně podle § 28 zákona č.
3/2002 Sb. fikcí, že byly zaregistrovány). I když se hovoří
o evidenci těchto právnických osob, ve skutečnosti se provádí
jejich registrace, neboť se zavádí rejstřík církevních právnických
osob. A už vůbec nelze podle navrhovatelů připustit, aby stát tyto
právnické osoby mohl zbavovat právní subjektivity, jak umožňuje
§ 26 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. Rovněž nelze souhlasit
s pravomocí našeho státu udělovat i v zahraničí řádně vzniklým
církvím právní subjektivitu, protože tato úprava je mnohem
přísnější než úprava podnikání zahraničních podnikatelů na území
České republiky. To pak ve svém důsledku vede k porušení čl. 16
odst. 2 Listiny, neboť zákon podmiňuje vznik církevních
právnických osob rozhodnutím státního orgánu, tedy omezuje
zmíněnou svobodu daleko nad ústavně přípustný rámec.

Skupina senátorů dále argumentuje tím, že z dikce a smyslu
čl. 16 Listiny je patrno, že svobodu církve a náboženské
společnosti vytvářet církevní instituce nelze redukovat jen na
zakládání institucí, které nedisponují právní subjektivitou, nýbrž
se vztahuje na instituce nadané způsobilostí k právním úkonům, což
vyplývá z poslání těchto institucí, jejichž význam je
neporovnatelný s významem běžných soukromoprávních sdružení.
Vzhledem k této skutečnosti je zarážející srovnání zákona
č.3/2002 Sb. se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve
znění pozdějších předpisů, který občanským sdružením - na rozdíl
od církví a církevních společností - umožňuje, aby zřizovala tzv.
organizační jednotky jako vedlejší právnické osoby, jež disponují
vlastní právní subjektivitou, i když závislou na právní existenci
spolku. Ačkoliv čl. 16 odst. 4 Listiny umožňuje omezit církve
a církevní společnosti při vytváření církevních institucí, zákon
č. 3/2002 Sb. z ústavních kautel v tomto článku uvedených
nevychází, neboť pokud by právní vznik církevních institucí
nepodléhal evidenci (registraci), nemohla by tím být ohrožena
ochrana veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnost nebo
práva a svobody druhých. Z tohoto důvodu napadená úprava je
porušením zákazu svévole ze strany veřejné moci. Není tím
respektován princip sebeomezení státu při zásazích do svobody
vyznání, podle kterého musí být při omezení základních práv
a svobod šetřena jejich podstata a smysl a omezení nemohou být
zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4
odst. 4 Listiny).

Navrhovatelé rovněž napadají § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002
Sb., který omezuje církve a církevní společnosti zakládat církevní
právnické osoby jen za účelem organizace, vyznávání a šíření
náboženské víry, protože se touto úpravou nepamatuje na celou řadu
činností, jako je činnost charitativní, humanitární, zdravotnická,
atd., které tyto právnické osoby dosud vykonávaly. Omezením
rozsahu jejich činnosti se církve v podstatě vyřazují ze
společnosti. Za protiústavní považuje skupina senátorů i právní
úpravu obsaženou v § 26 odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb., podle níž má
za závazky "církevní právnické osoby" ručit církev nebo náboženská
společnost, která jí navrhla k evidenci, neboť výrazně
znevýhodňuje vytváření těchto osob oproti zřizování právnických
osob podle obchodního zákoníku, jakož i zřizování odvozených
právnických osob občanských sdružení.

Navrhovatelé dále poukazují na § 27 odst. 4 a 5 zákona
č.3/2002 Sb., jenž omezuje autonomii církve a náboženské
společnosti, garantovanou čl. 16 odst. 2 Listiny. Kromě toho je
toto ustanovení vnitřně rozporné, neboť podle § 27 odst. 5 zákona
č. 3/2002 Sb. církve a náboženské společnosti mohou podnikat,
avšak zároveň se tímto ustanovením podnikání zamezuje, neboť
stanoví, že dosažený zisk smí být použit jen k naplnění cílů
činnosti církve a náboženské společnosti. Veškerý odepisovaný
investiční majetek je možno pořizovat pouze ze zisku právnické
osoby, a proto aby mohla církev nabývat majetek k podnikání, musí
jej pořídit ze zisku. Nemůže tedy dále podnikat a pořizovat si
výrobní prostředky, když veškerý zisk je nucena používat
k naplnění svých cílů a nikoliv tedy k dalšímu podnikání.

Konečně skupina senátorů považuje za protiústavní i právní
úpravu § 11 zákona č. 3/2002 Sb., který podmiňuje přiznání
oprávnění k výkonu zvláštních práv církvi a náboženské společnosti
tím, že musí řádně plnit závazky vůči státu a třetím osobám
a zveřejňuje výroční zprávy, což fakticky zavádí státní dohled nad
soukromým financováním církve a náboženské společnosti, a to
i v době, kdy nedostávají žádné státní příspěvky. Pokud jde o §
21 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 3/2002 Sb., který stanovuje
podmínky zrušení tohoto oprávnění, jestliže církve závažným
způsobem nebo opakovaně porušují závazky vůči státu či jiným
osobám nebo pokud nezveřejňují každoročně výroční zprávu,
navrhovatelé takovou úpravu považují za porušení principu
přiměřenosti,a to proto, že kvůli finančním dluhům stát sice může
omezit financování církve a náboženské společnosti, nemůže však
zakazovat výkon dalších práv (např. vyučovat náboženství, uzavírat
sňatky) či zrušit jejich právní subjektivitu. Kromě toho uvedená
úprava zakládá možnost libovůle v rozhodování příslušného orgánu,
neboť k zahájení řízení v těchto věcech postačuje tvrzení
správního orgánu o existenci nějakých závazků, aniž by došlo např.
k jejich pravomocnému přiznání soudem. Tato úprava diskriminuje
církve a církevní společnosti oproti podnikatelským subjektům
a občanským sdružením. Obdobné platí i pro ustanovení § 22 odst.
1 písm. d) zákona č. 3/2002 Sb., podle něhož zahájí ministerstvo
řízení o zrušení registrace, pokud nebyly po dobu delší než 2 roky
ustanoveny orgány nebo těmto orgánům skončilo funkční období
a nedošlo k ustavení nových, protože obchodní nebo občanský
zákoník pro takovéto porušení žádnou sankci nepředpokládá. Na
základě uvedených důvodů skupina senátorů navrhuje zrušení celého
zákona č. 3/2002 Sb., a to vzhledem k jeho celkové koncepci
omezující práva garantovaná nadzákonnými normami a snižující
standard ochrany náboženské svobody proti předchozí úpravě. Pokud
by Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl, skupina senátorů navrhuje
zrušení inkriminovaných ustanovení zákona č.3/2002 Sb.

II.
Ústavní soud shledal, že podaný návrh splňuje všechny zákonné
procesní náležitosti a předpoklady, a nic nebrání projednání
a rozhodnutí věci samé. Proto podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon
č. 182/1993 Sb.") vyzval účastníky řízení - Poslaneckou sněmovnu
a Senát Parlamentu České republiky - aby se k tomuto návrhu
vyjádřili.

Poslanecká sněmovna prostřednictvím svého předsedy ve svém
vyjádření uvedla, že jak lze dovodit z čl. 9 Úmluvy, čl. 15 odst.
1 a čl. 16 Listiny, stát nemůže jakkoliv zasahovat do vnitřního
přesvědčení a náboženského vyznání jednotlivce. Stát však může
zákonným způsobem zasáhnout do projevu (tj. vnější formy) tohoto
přesvědčení či vyznání, pokud je prováděn v předepsané formě, tj.
bohoslužby, vyučování provádění náboženských úkonů a zachování
obřadů. Forma je vymezena taxativně a žádná jiná, jako např.
podnikání, charitativní činnost, zdravotnická činnost, však nemá
se svobodou přesvědčení a náboženského vyznání nic společného.
V rámci nezasahování a ochrany uvedené svobody je navíc stát
povinen mimo jiné chránit práva a svobody jiných. Z důvodu ochrany
vlastnického práva či práv z něho odvozených u subjektu, který
vstupuje do soukromoprávního vztahu, má mít takový subjekt možnost
vědět, na základě čeho a jak právnická osoba vznikla, jakou má
způsobilost nabývat práva a povinnosti a od kdy má tuto
způsobilost, jaký je její název, kde má sídlo a kdo je oprávněn za
právnickou osobu jednat. K tomu může dojít v případě právnických
osob, pokud jsou zákonnou formou registrovány. Lze tedy říci, že
požadavek registrace v ničem neomezuje veškerá práva spojená se
svobodou přesvědčení a náboženského vyznání, neboť je třeba
rozlišovat hranici mezi veřejným zájmem a sférou soukromoprávních
vztahů. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Evropské komise
pro lidská práva ze dne 2. 4. 1990 v obdobné věci (stížnost č.
13712/88 Serbisch-Griechisch-Orientali Kirchengemeinde zum
Heiligen Sava ve Vídni proti Rakousku).



K jednotlivým námitkám pak Poslanecká sněmovna uvedla, že
nelze obecně konstatovat, že napadený zákon stanovuje přísnější
úpravu než zákon předchozí, protože v řadě bodů tomu tak není.
Především však měřítkem pro srovnání může být pouze ústavní
pořádek, příp. mezinárodní smlouva podle čl. 10 Ústavy, a nikoliv
dřívější zákon. Tvrzení o privilegovaném postavení církví či
dokonce dovozování takového ústavního principu neodpovídá stavu de
lege lata, přičemž je nelze prosazovat cestou orgánu soudní
kontroly ústavnosti. Není rovněž vyloučeno, že by takovéto
postavení církví nebylo v souladu s ústavním pořádkem, zejména
s čl. 2 odst. 1 Listiny.

K námitce, že je v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny, pokud
zákon dává právo vybavovat církevní instituce právní
subjektivitou, podle Poslanecké sněmovny jde o nepochopení vztahu
českého právního řádu k právním předpisům jednotlivých církví.
Toto ustanovení není recepční normou, na jejímž základě se právní
řády církví stávají autonomní součástí právního řádu českého.
Církevní právní řády představují pouze interní předpisy církví,
které jsou z hlediska českého právního řádu pouze právními
skutečnostmi, které jsou jím respektovány v rozsahu s ním samotným
slučitelným. Z čl. 16 odst. 2 Listiny také vyplývá, že je zaměřen
na interní aktivity církví a náboženských společností, nikoliv na
aktivity zaměřené vně církví. Naopak z něho nelze dovozovat, že by
stát propůjčoval církvím a jejich institucím bezprostředně
postavení právnických osob. V souvislosti s tím Poslanecká
sněmovna zdůraznila, že orgány státu neměly a nemají při nabývání
postavení právnických osob sui generis žádnou pravomoc volného
uvážení, jedná se o režim registrační a nikoliv povolovací. Zákon
č.3/2002 Sb. vykazuje účinky pouze v rámci českého právního řádu,
nijak se netýká právní subjektivity církví podle církevních
předpisů, včetně právního řádu katolické církve jako subjektu
mezinárodního práva sui generis, či podle právních řádů cizích
států. Důvodem, proč české právo stanovuje podmínky, je zaručení
minima ochrany ostatních účastníků soukromoprávních majetkových
vztahů. Z tohoto důvodu nemohou církve samy vybavovat své
instituce právní subjektivitou v právním řádu státu, nýbrž to musí
učinit pouze právní řád. I když je myslitelný jiný model právní
úpravy, např. přiznání statutu veřejnoprávní korporace církvím či
recepce církevních norem do českého právního řádu, je věcí
zákonodárce jaký způsob úpravy zvolí.

Uvádějí-li navrhovatelé, že zákon č. 3/2002 Sb. znemožňuje
církvím a církevním institucím provozovat zdravotnická zařízení
a zařízení sociálních služeb, není tomu tak, neboť práva tohoto
druhu zákon vůbec neupravuje. Církve a církevní instituce, které
získaly postavení právnických osob, jsou považovány za korporace
soukromoprávní, pro něž platí zásada "dovoleno je vše, co není
zakázáno", a tak mohou uvedené činnosti realizovat za stejných
podmínek, jak jsou oprávněny jiné subjekty. Kromě toho výčet
činností registrovaných církví je podle § 6 odst. 3 zákona č.
3/2002 Sb. pouze demonstrativní.

Pokud jde o omezení či znemožnění podnikatelské činnosti
církví a církevních institucí, ustanovení § 27 odst. 4 zákona č.
3/2002 Sb. je rovněž demonstrativní, a tak církve mohou mít
i příjmy, které tam nejsou uvedeny. Ustanovení § 27 odst. 5 zákona
č.3/2002 Sb. sice stanovuje, že zisk z podnikání či jiné výdělečné
činnosti může být použit k naplnění cílů činnosti církve, což však
neznamená, že jej nelze použít k dalšímu podnikání, ale je třeba,
aby takto získané investice byly použity k naplňování cílů
činnosti církve. Ve vztahu k námitce, že zákon č.3/2002 Sb.
nepřímo - prostřednictvím § 11 a § 21 odst. 1 písm a) a b)
- zavádí státní dohled nad financováním církví, Poslanecká
sněmovna uvádí, že citovaná ustanovení se týkají přiznání
oprávnění k výkonu zvláštních práv, tj. k přiznání privilegovaného
postavení vůči ostatním církvím a na úkor státu, čemuž odpovídají
zvýšené požadavky kladené na přiznání takového statutu.

Poslanecká sněmovna dále uvádí, že čl. 18 Paktu a čl. 9
Úmluvy pojímají náboženskou svobodu jako právo individuální,
a proto není důvodu namítat jejich rozpor se zákonem č.3/2002 Sb.
tam, kde tento zákon upravuje práva církví jako kolektivních
entit. Kromě toho dnem účinnosti ústavního zákona č. 395/2002 Sb.
má být rozpor mezinárodní smlouvy se zákonem napříště řešen pouze
překážkou aplikace zákona, nikoliv právním důvodem pro jeho
zrušení. Na okraj tento účastník řízení připojuje, že návrhem je
napadán i zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví
a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů,
avšak tento zákon není navržen ke zrušení, a ani není uvedeno,
v čem jeho protiústavnost spočívá. Dále pokud se poukazuje na to,
že odkaz na Listinu se nachází v poznámce pod čarou zákona č.
3/2002 Sb., nemá tato poznámka normativní charakter a jejím
smyslem je zpřehlednění právního řádu. Pokud jde o namítanou
nepřesnost citace textu čl. 16 odst. 2 Listiny v § 4 odst. 3
zákona č. 3/2002 Sb., jedná se pouze o uvedení zjevné skutečnosti,
jež vyplývá z logiky věci.

Závěrem Poslanecká sněmovna upozorňuje na to, že v případě
zrušení zákona jako celku by opětovně začaly platit zrušené zákony
č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví
a náboženských společností, a č. 161/1992 Sb., o registraci církví
a náboženských společností, čímž by došlo k diskontinuitě
v registraci církví. V případě vyhovění některému z návrhů na
zrušení dílčích ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., by byl tento
zákon deformován až na hranici použitelnosti, což by znamenalo
rozpor s principem právního státu.

Senát se k návrhu skupiny senátorů vyjádřil prostřednictvím
svého předsedy. Uvedl, že při projednávání zákona ve výborech,
byla předmětná právní úprava kritizována zejména ze strany církví
a náboženských společností. Zástupci tzv. tradičních církví
zastávali názor, že dochází k omezení úrovně ochrany svobody
náboženského vyznání a práva rozhodovat o svých vnitřních
záležitostech ve vztahu k ustanovování a rušení svých orgánů, a že
se zaváděním administrativních opatření a kontrol dostávají církve
do role organizací podřízených státu. Hlavní výhrady pak směřovaly
proti úpravě tzv. církevních právnických osob, pokud jde o jejich
činnost v oblasti sociální a charitativní, a úpravě podnikatelské
činnosti církví. Představitelé tzv. menších církví pak poukazovali
na omezení možnosti získání zvláštních práv podle § 7 zákona č.
3/2002 Sb. Tyto názory byly uplatňovány i ze strany některých
senátorů. Proti uvedeným námitkám bylo předkladateli zákona
argumentováno, že zákonem je plně zachována výlučná působnost
církví a náboženských společností a zaručena svoboda náboženského
vyznání, že zákon řeší úpravu týkající se právní subjektivity
církví a jimi zřizovaných subjektů formou registrace církví
a náboženských společností, příp. evidence církevních právnických
osob v příslušných rejstřících, v zájmu zajištění právní jistoty
třetích osob a že výkon zvláštních práv, kdy církve vstupují do
veřejné sféry, muže být přiznán po určité době po registraci a po
splnění stanovených podmínek. Zástupci předkladatele dále
poukazovali na to, že zákonná úprava se nedotýká práv
a povinností, které mají nebo mohou získat církve na základě
splnění podmínek podle zvláštních zákonů, podle nichž stanovené
podmínky platí pro všechny právnické či fyzické osoby. Vzhledem
k tomu, že při projednávání napadeného zákona v Senátu bylo
shledáno, že s ním nesouhlasí řada významných subjektů, jimž je
předmětná právní úprava adresována, a že dosavadní úprava je
vhodnější, převážil názor, aby byl návrh zákona zamítnut.

Senát závěrem poukazuje na to, že v případě zrušení zákona
Ústavním soudem by bylo nezbytné poskytnout dostatečný čas pro
přijetí nové zákonné úpravy, neboť by nebylo např. patrno, které
církve či náboženské společnosti jsou registrovány, přičemž
z tohoto institutu vychází řada zvláštních zákonů. Obdobná situace
by nastala v případě zrušení pouze některých napadených ustanovení
bez ohledu na to, zda by šlo o užší či širší variantu, neboť
vzhledem k úzké provázanosti jednotlivých ustanovení by se stal
zákon nefunkčním a stěží aplikovatelným.

Ústavní soud si vyžádal také stanovisko Ministerstva kultury.
Tento státní orgán poukázal na princip svrchovanosti a suverenity
státu ve vztahu k církvím a náboženských společnostem, z něhož
vyplývá, že vnitřní předpis těchto institucí nemůže konkurovat
právnímu řádu státu. Demokratickým základům státu, příp. zásadě
rovnosti a právního státu, by se příčila privilegia udělená
některým církvím, jež nepředstavují ani většinu obyvatelstva
a ostatně ani hledisko většiny neospravedlňuje k udělení těchto
privilegií. Ministerstvo kultury v návaznosti na to upozorňuje na
zásadní rozdíl mezi ochranou individuálních práv a svobod
zakotvených v čl. 15 a 16 Listiny a úpravou církví a náboženských
společností na základě zákona č. 3/2002 Sb. Navíc zásahy, resp.
kontrola státu nad církvemi na základě tohoto zákona je na
podstatně nižší úrovni, než je tomu v jiných státech západní
Evropy.
Spatřují-li navrhovatelé ohrožení svobody náboženské víry
v omezení různých aktivit církevních institucí, přičemž srovnávají
úpravu církví s postavením zahraničních podnikatelských subjektů,
podle Ministerstva kultury zákonodárce nehledí na církve jako na
podnikatelské subjekty pro rozdíl v jejich činnostech, a proto je
odlišný přístup legitimní. Dále navrhovatelé vycházejí z chybného
chápání pojmu právnická osoba, když ztotožňují vznik církve
s jejím vznikem jako právnické osoby; přitom vycházejí
z představy, že existence církve, jejího orgánu či instituce je
závislá na tom, má-li postavení právnické osoby. Tomu tak není
a vznik církve, její náboženská činnost a vnitřní organizace
nepodléhají státní moci, jak vyplývá z § 4 zákona č. 3/2002 Sb.
Oproti tomu právní subjektivita je institutem soukromého práva
majetkového, jež určitému společenskému útvaru umožňuje svým
jménem nabývat práv a povinností. Přiznání právní subjektivity,
které je ve vztahu k církvím maximálně vstřícné, se kromě toho
netýká pouze takového subjektu, ale všech účastníků
soukromoprávních vztahů, jimž právní úprava musí zaručit minimum
právní ochrany, např. podle čl. 11 Listiny.

Ministerstvo kultury dále upozorňuje, že v návrhu dochází ke
směšování pojmu "církevní instituce" s pojmem "církevní právnická
osoba". Církevní instituce je podle čl. 16 odst. 2 Listiny
institucí vznikající uvnitř církve, u které zákon č. 3/2002 Sb.
ani nestanovuje povinnost jejich evidence, jak vyplývá z jeho
§ 6 odst. 2. V uvedeném článku se však neříká nic o tom, že
zřízením instituce v církvi vzniká právnická osoba podle českého
právního řádu. Oproti tomu "církevní právnická osoba" je pojem
zavedený zákonem č. 3/2002 Sb. pro subjekty církví, které jsou
evidovány na ministerstvu, přičemž touto zvláštní evidencí stát
respektuje různé organizační formy církve, a vychází vstříc
církvím v tom, že kromě obvyklých právních forem podle právního
řádu umožňuje navíc vytvářet další právnické osoby. Není pravdivé
tvrzení, že církve nemohou za platnosti zákona č.3/2002 Sb.
zřizovat např. nemocnice či charitativní zařízení, pouze se
v jejich případě podle čl. 16 odst. 2 Listiny a § 6 odst. 2 zákona
č. 3/2002 Sb. nejedná o církevní instituce, resp. "církevní
právnické osoby", protože u nich není dána přímá souvislost
s výkonem náboženské svobody; to tím spíše platí pro případy
podnikatelské činnosti. Pokud tedy jde o činnosti, které k výkonu
práva na svobodu náboženského vyznání a práva svobodně projevovat
svou víru neslouží, musí se uplatnit obecný a shodný právní režim.
Za zvláště nebezpečný je Ministerstvem kultury považován názor, že
stát nemůže být oprávněn udělovat právní subjektivitu podle svého
právního řádu církvím vzniklým v zahraničí. Je tomu tak proto, že
by na území České republiky mohla působit nebezpečná náboženská
uskupení, jejichž činnost naplňuje všechny znaky § 5 zákona č.
3/2002 Sb., a stát by proti nim nemohl zasáhnout, a tak přijetí
tohoto názoru ohrožuje suverenitu státu a může vést k narušení
ústavního pořádku České republiky.

Ministerstvo kultury poukazuje také na to, že zákon č.
3/2002 Sb. v plné míře zachovává vysokou míru náboženské svobody,
jež je dána Listinou, a ani sami navrhovatelé neuvádějí žádný
příklad jejího skutečného omezení. Naopak liberalizuje přístup
k registraci pro málo početné církve a zajišťuje ochranu práv
třetích osob. Z těchto důvodů se Ministerstvo kultury domnívá, že
by Ústavní soud měl návrh zamítnout.

Ústavní soud si vyžádal i stanovisko Ekumenické rady církví
v České republice. Z jejího vyjádření vyplynulo, že návrh zákona
sice povoluje vytváření určitých institucí, ale současně stát
prostřednictvím § 6 odst. 2 a 3, § 27 odst. 4 a 5 a § 26 odst.
1 a 2 zákona č. 3/2002 Sb. může určovat, co církevní instituce
jsou a co mohou a nemohou dělat, v rámci dohledu může stanovit,
k čemu mohou církve použít svůj zisk a dokonce může církve a její
instituce z podnětu ministerstva rušit. Současně církve omezuje
v tom, že mohou evidovat jako právnickou osobu jen instituci
založenou za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské
víry, čímž vylučuje ta působení církví, která od počátků tvoří
jejich neoddělitelnou náplň, která je určena i nečlenům církve.
V důsledku toho je nejasné právní postavení např. Diakonie
evangelických církví nebo katolické Charity, na základě čehož může
být ohrožena služba potřebným spoluobčanům. Kromě toho český
právní řád nenabízí jiné vhodné právní formy umožňující
nedělitelnou duchovní a materiální službu neboť pokud by se tyto
instituce staly občanským sdružením nebo obecně prospěšnou
společností, zákonodárství neumožňuje církvím jejich zřízení.

Zákon č. 3/2002 Sb. zasahuje do vnitrocírkevní struktury,
podle níž byly církve dosud státem uznávány, jak je tomu např.
u Českobratrské církve evangelické, kdy v podstatě dochází
k rušení součásti církve konstituované svým vnitřním předpisem.
Dále se ve vyjádření poukazuje na to, že ručení církve jako celku
za závazky církevní právnické osoby představuje nový prvek
kolektivní odpovědnosti a tento stav pak přináší problémy tam, kde
základní jednotkou jsou náboženské obce, které se sdružily za
účelem vzájemné spolupráce, jak je tomu u Bratrské jednoty
baptistů. Tím je vyloučena možnost organizovat se podle vlastních
vnitřních předpisů. Za zásah do vnitrocírkevní struktury je třeba
považovat i povinnost zapisovat údaje a jejich změny členů
statutárních orgánů, což představuje zvýšení administrativy,
protože za každý z několika set farních sborů může být až 24 osob,
u nichž se vyžaduje oznamování, a tyto osoby se navíc často mění.
V důsledku toho stát nutí měnit vnitřní předpisy církví, podle
kterých dosud zákonně pracovaly.

Zákon č.3/2002 Sb. rovněž oproti předchozí úpravě podle
názoru Ekumenické rady církví v České republice snižuje na základě
svého § 2 odst. 1 standard ochrany věřících, neposkytuje možnost
svazům církví navrhnout k evidenci církevní právnickou osobu
a neumožňuje existenci svazů církevních právnických osob na místní
úrovni, čímž se omezuje ekumenická spolupráce. Dochází také
k znevýhodnění církví oproti jiným subjektům v důsledku omezení
podnikatelské činnosti, neboť zisk nesmí být použit na investování
do výdělečné činnosti. Ekumenická rada církví v České republice
poukazuje i na to, že při výkonu zvláštních práv je podmínkou
zveřejňování výročních zpráv, jejichž obsah však není stanoven.
Také sankce podle zákona č.3/2002 Sb. nemají obdobu u jiných
subjektů, zavádí se kontrola nad církvemi, kdy stát na základě
svých administrativních opatření může způsobit zánik církevní
právnické osoby v případě jejího společensky nebezpečného působení
namísto toho, aby to bylo řešeno trestním právem. Nedostatečně je
vyřešena oblast pracovněprávních vztahů s ohledem na
problematickou vazbu na zákon č. 218/1949 Sb., kuriózní je také
úprava, kdy ministr může přiznat oprávnění ke zvláštním právům
podle § 7 zákona č.3/2002 Sb. mimo podmínky uvedené v § 11 odst.
4, tj. mimo ustanovení č.3/2002 Sb. zákona. Vzhledem k těmto
důvodům Ekumenická rada církví v České republice návrh skupiny
senátorů podporuje.

Ústavní soud si vyžádal i stanovisko České biskupské
konference, která vyjádřila názor, že napadená právní úprava je
oproti předchozí krokem zpět a vede k omezení základních práv
a svobod. Podle jejího názoru neexistuje důvod stavět církve pod
rozsáhlejší státní dohled a kontrolu a omezovat jejich působnost
při řešení vnitřních věcí. Zákon č. 3/2002 Sb. dokonce brání
církvi působit - pod právní formou církevních osob - v oblasti
sociální, charitativní a zdravotnické. Přitom tyto služby byly
vždy nedílnou součástí života církve, kdy řada dobrovolných
pracovníků a finančních dárců tyto aktivity podporuje právě proto,
že to jsou aktivity církevní a nikoliv spolkové či jiné. Odnětí
statutu církevních právnických osob charitám povede k opadnutí
zájmu spolupracovat s nimi a podporovat je, a to i proto, že
církve nad nimi ztratí kontrolu, budou-li muset místo nich
vzniknout nové obecně prospěšné společnosti nebo občanská
sdružení. Tento krok navíc charitám jednak odčerpá finanční
prostředky, které by mohly být použity na sociální činnost, jednak
sníží jejich prestiž v České republice i v zahraničí. Česká
biskupská konference namítá také, že stát při registraci
římskokatolické církve akceptoval její základní dokument i Kodex
kanonického práva jako její vnitřní normu, která předpokládá
zakládání charitativních a jiných organizací. Nový zákon se dostal
do přímého rozporu s touto vnitřní normou, jakož i s předchozími
správními akty Ministerstva kultury.

Zákon č.3/2002 Sb. dále umožňuje státní správě udílet
a odnímat právní subjektivitu církevním právnických osobám, což
lze pokládat za zbytečnou a neodůvodněnou snahu státu o nadměrnou
regulaci složek občanské společnosti. K otázce postavení
kanonického práva v našem právním řádu Česká biskupská konference
uvedla, že církev pouze požaduje, aby příslušný státní orgán
respektoval vnitřní předpisy církve, a má-li proti některému
ustanovení těchto vnitřních předpisů námitky, pak je má vtělit do
připravované mezistátní smlouvy mezi Českou republikou a Svatým
stolcem. Ve vyjádření se také poukazuje na to, že legislativu
západoevropských států nelze přímo přirovnávat k novému zákonu,
neboť se jedná o právní úpravy starší a církve měly možnost se
požadavkům státu přizpůsobit bez negativních dopadů na jejich
činnost.

Česká biskupská konference také uvádí, že stát na základě
zákona č. 3/2002 Sb. může větší měrou zasahovat do života církve.
Jedná se především o povinnost vydávat výroční zprávu při výkonu
zvláštních práv, o zavedení dohlížecí a trestající role státu při
porušení závazků církví vůči státu a třetím osobám, kdy stát může
postihovat celou církev za chyby, kterých se dopustí některá
z církevních právnických osob, o odnímání zvláštních práv,
zavedení celocírkevního ručení za závazky církevních právnických
osob, což by v kombinaci se sankcemi podle zákona o památkové péči
mohlo vést ke konkursu mnoha farností neschopných financovat
opravy svých kostelů a v konečném důsledku k útlaku celé církve
ekonomickými sankcemi. Zvyšuje se rovněž administrativní náročnost
např. při zapisování údajů a změn statutárních orgánů. Dále
napadený zákon omezuje církve při disponování se ziskem, jenž
nesmí být použit na investování do výdělečné činnosti, což vede
k ekonomické diskriminaci a umožňuje státnímu orgánu kontrolu
hospodaření církve. Vyjádření zmiňuje i problematické formulování
některých projevů náboženské svobody ve smyslu § 2 odst. 3 zákona
č. 3/2002 Sb., diskriminační oprávnění vlády udělovat podle § 27
odst. 8 zákona č.3/2002 Sb. světovým náboženstvím výjimku ze
zákona a problém právní subjektivity církevních škol. Vzhledem
k uvedeným skutečnostem Česká biskupská konference je přesvědčena,
že daná situace vyžaduje ochranu ze strany Ústavního soudu.

K vyjádření České biskupské konference bylo připojeno
vyjádření Sdružení Česká katolická charita, které je účelovým
zařízením římskokatolické církve a právnickou osobou podle Kodexu
kanonického práva a zákona č. 308/1991 Sb. Toto zařízení poskytuje
charitativní, humanitární, zdravotní, vzdělávací a sociální služby
ve značném rozsahu, a o uznání jeho významu ze strany státních
orgánů svědčí i skutečnost, že na jeho činnost státní orgány
přispívají vysokými dotacemi. Ve vyjádření se poukazuje na to, že
zákon č. 3/2002 Sb. vyžaduje po samostatných církevních
právnických osobách, které nejsou zřízeny za účelem uspokojování
náboženských potřeb věřících a evangelizace, aby se znovu
zaregistrovaly jako občanská sdružení nebo obecně prospěšné
společnosti, čímž narušují jejich úzké spojení s církvemi. Nutnost
takového spojení je pak ve vyjádření demonstrována na jednotlivých
případech. Podle názoru Charity toto zařízení opírá svou činnost
o duchovní spojení s církví vyjádřené zejména v organizační
struktuře, která umožňuje tuto specifickou funkci realizovat.
Zárukou toho, že bude zachován duchovní rozměr, je nejen vliv
církve na jmenování statutárních orgánů, příp. prezidenta Charity,
ale i samotné zasazení organizačních složek do celkové organizační
struktury, jež umožňuje jak jejich spolupráci na projektech
celostátního rozměru, tak nezávislý postup jednotlivých Charit
podle místních potřeb. Tato organizační struktura může být zákonem
č. 3/2002 Sb. narušena a změna právní formy přinese
administrativní a finanční zátěž.

III.

Ústavní soud nejdříve v souladu s § 68 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb. zkoumal, zda zákon, u kterého navrhovatelé namítají
jeho protiústavnost, eventuálně protiústavnost jeho jednotlivých
ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené
kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V tomto ohledu
z těsnopisecké zprávy z 38. schůze Poslanecké sněmovny konané ze
dne 21. 9. 2001 vyplývá, že Poslanecká sněmovna většinou 107 hlasů
ze 172 přítomných poslanců, přičemž 59 hlasů bylo proti a 6
poslanců se hlasování zdrželo, schválila návrh zákona (usnesení č.
1732). Po zamítnutí zákona Senátem, k němuž došlo na 10. schůzi
dne 25. 10. 2001 (usnesení č. 190), Poslanecká sněmovna podle
těsnopisecké zprávy ze 43. schůze, konané dne 27. 11. 2001
setrvala na návrhu zákona, když v hlasování se ze 189 přítomných
poslanců pro návrh zákona vyslovilo 119 poslanců, proti bylo 61
poslanců a 9 se zdrželo hlasování (usnesení č. 1861). Posléze byl
zákon vrácen prezidentem republiky a Poslanecká sněmovna na své
43. schůzi, konané dne 18. 12. 2001 zákon opětovně schválila, když
z přítomných 179 poslanců hlasovalo pro návrh zákona 121 poslanců,
proti bylo 48 poslanců a 10 se zdrželo hlasování (usnesení č.
1981). Dne 7. 1. 2002 byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů. Z toho
je zřejmé, že zákon č.3/2002 Sb. byl přijat a vydán ústavně
předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence při
dodržení kvór stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy.

IV.
Ústavní soud při posuzování návrhu skupiny senátorů především
pociťuje potřebu nejprve se - v obecné rovině a alespoň ve
stručnosti - vyjádřit k jednotlivým ústavním principům náboženské
svobody v ústavním pořádku České republiky. V tomto směru vychází
zejména z následujících skutečností.

Česká republika je založena na principu laického státu. Podle
čl. 2 odst. 1 Listiny je totiž stát založen na demokratických
hodnotách a "nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na
náboženské vyznání." Je tedy zřejmé, že Česká republika musí
akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především
nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý
z náboženských směrů. Z citovaného článku dále vyplývá, že stát
musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání.

Zásada náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena
v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny. Čl. 15 odst. 1 Listiny
stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je
zaručena a že každý má právo změnit své náboženství nebo víru
anebo být bez náboženského vyznání. Podle čl. 16 Listiny každý má
právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo
společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním,
náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu (odst. 1). Církve
a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména
ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní
a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech (odst.
2). Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření
v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné
bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod
druhých (odst. 4). Jak již Ústavní soud vyslovil v minulosti, na
rozdíl od svobody svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina
výslovně nestanoví žádné možné podmínky pro její omezení, lze
svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem z uvedených
důvodů. Jde zde však přitom o možnost omezení výkonu těchto práv,
nikoliv jejich úpravu státem (usnesení z 8.10.1998 sp. zn. IV. ÚS
171/97, Ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 457
a násl.).

Z toho je zřejmé, že náboženskou svobodu lze zásadně vymezit
především jako forum internum (čl. 15 odst. 1 Listiny), tzn. jako
svobodu každého vyznávat určité náboženství a víru, do níž není
možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde
o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek),
charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož
veřejná moc nemůže vstupovat. Zároveň však je zřejmé, že omezení
náboženské svobody na forum internum je nepostačující, neboť již
pojmovým znakem náboženské svobody je právo každého projevovat
svoje náboženské vyznání navenek, přirozeně při respektování
omezujících kautel stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny.

Z toho, co bylo uvedeno, rovněž přímo vyplývá zásada
autonomie církví a náboženských společností spočívající především
v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí
zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti
(zejména na organizační členění), není principiálně možno tato
opatření přezkoumávat před státními soudy (obdobně judikoval
německý Spolkový ústavní soud, BVerfGE 18/385).

Konečně Ústavní soud konstatuje, že náboženská svoboda není
zaručena pouze na úrovni vnitrostátního práva (tedy především
citovaných ustanovení Listiny), nýbrž je rovněž předmětem ochrany
mezinárodněprávní (např. čl. 18 Paktu a čl. 9 Úmluvy). V této
souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že Česká republika je podle
čl. 1 odst. 1 Ústavy demokratickým právním státem založeným na
úctě k právům a svobodám člověka a občana. V daném případě
z uvedeného principu především vyplývá, že Ústavní soud musí
vycházet z té vnitrostátní či mezinárodněprávní úpravy, která
poskytuje vyšší standard ochrany základních práv a svobod.
Jestliže v daném případě zaručuje vnitrostátní úprava obsažená
v Listině vyšší ochranu práv než jak je upravují uvedená
ustanovení mezinárodních smluv, již z tohoto důvodu musí být
aplikována přednostně.

V.
K návrhu na zrušení celého zákona č. 3/2002 Sb. Ústavní soud
uvádí, že ani sami navrhovatelé v podstatě nepředkládají
relevantní argumenty pro důvodnou domněnku o protiústavnosti
celého zákona. Jestliže totiž navrhovatelé - toliko obecně
- konstatují, že napadený zákon poskytuje nižší standard lidských
práv oproti zákonu č. 308/1991 Sb., který derogoval, a již v této
skutečnosti spatřují jeho protiústavnost, nezbývá Ústavnímu soudu
než připomenout svoji ustálenou judikaturu, podle níž zrušením
napadeného zákona neožívá zákon dřívější, který byl protiústavním
zákonem zrušen či změněn (nález z 12.2.2002 sp. zn. Pl. ÚS 21/01,
vyhlášený dne 11. 3. 2002 pod č. 95/2002 Sb.). I kdyby se Ústavní
soud ztotožnil s prezentovaným názorem navrhovatelů a (pouze)
z tohoto důvodu zrušil zákon č. 3/2002 Sb., nedošlo by k oživení
zákona č. 308/1991 Sb. a pouze by zřejmě nastala objektivní
potřeba přijetí zcela nového zákona upravujícího církevní materii.
Navíc je nutno připomenout, že důvodem zrušení právního předpisu
nemůže být pouze jeho komparace s předchozí právní úpravou, jak
naznačují navrhovatelé, nýbrž výhradně zjištění rozporu
s ústavním pořádkem České republiky.

Již z těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že - blíže
neodůvodněný - návrh na zrušení celého zákona č. 3/2002 Sb.
neshledal důvodným a dále se proto zabýval toliko návrhem na
zrušení jednotlivých ustanovení zákona č.3/2002 Sb. resp. návrhem
na zrušení některých jejich částí. Přitom postupoval vždy tak, že
se současně věnoval těm ustanovením, jež obsahově vzájemně
bezprostředně souvisejí.

VI.
Otázka registrace církví, náboženských společností a evidence
církevních právnických osob:

Text napadených ustanovení:
Ustanovení § 6 odst. 1, 2:
Registrované církve a náboženské společnosti

(1) Církev a náboženská společnost se stává právnickou osobou
registrací (dále jen "registrovaná církev a náboženská
společnost") podle tohoto zákona, pokud tento zákon nestanoví
jinak.

(2) Registrovaná církev a náboženská společnost může navrhnout
k evidenci orgán církve a náboženské společnosti nebo řeholní
a jinou církevní instituci založenou v církvi a náboženské
společnosti podle jejích vnitřních předpisů za účelem organizace,
vyznávání a šíření náboženské víry jako právnickou osobu podle
tohoto zákona (dále jen "církevní právnická osoba").

Ustanovení § 16:
Evidence církevních právnických osob

(1) Návrh na evidenci orgánu registrované církve a náboženské
společnosti nebo řeholní a jiné církevní instituce jako právnické
osoby podává orgán registrované církve a náboženské společnosti
k tomu určený v základním dokumentu předkládaném podle § 10 odst.
3.

(2) Návrh na evidenci právnické osoby podle odst. 1 musí obsahovat
a) doklad o jejím založení k tomu příslušným orgánem
registrované církve a náboženské společnosti podle
jejího základního dokumentu,
b) vymezení předmětu její činnosti a její stanovy, pokud
existují,
c) její název, který se musí lišit od názvu právnické
osoby, která již vyvíjí činnost na území České
republiky nebo která již o evidenci požádala,
d) její sídlo na území České republiky,
e) označení jejího statutárního orgánu na území České
republiky,
f) osobní údaje členů jejího statutárního orgánu.

(3) Návrh podle odst. 1 podá registrovaná církev a náboženská
společnost do 10 dnů ode dne založení církevní právnické osoby.
Ministerstvo provede evidenci církevní právnické osoby zápisem do
Rejstříku církevních právnických osob do 5 pracovních dnů ode dne
doručení návrhu. Evidence se provede zápisem ke dni jejího
založení v registrované církvi a náboženské společnosti.

(4) Nedodrží-li registrovaná církev a náboženská společnost lhůtu
uvedenou v odst. 3, evidence se provede zápisem ke dni doručení
návrhu podle odst. 1 ministerstvu.

(5) Neobsahuje-li návrh podle odst. 1 všechny náležitosti podle
odst. 2, ministerstvo vyzve nejpozději do 10 pracovních dnů ode
dne doručení návrhu orgán registrované církve a náboženské
společnosti, oprávněný k jeho podání, aby návrh doplnil, popř.
odstranil nedostatky, a to ve lhůtě 30 dnů, a upozorní ho, že
nebude-li tato lhůta dodržena, řízení o návrhu se zastaví.

Ustanovení § 20:
Rejstřík církevních právnických osob
(1) Do Rejstříku církevních právnických osob se zapisují tyto
údaje a jejich změny:
a) název církevní právnické osoby s uvedením dne a čísla
evidence,
b) sídlo církevní právnické osoby na území České
republiky,
c) označení statutárního orgánu církevní právnické osoby,
d) osobní údaje členů statutárního orgánu církevní
právnické osoby,
e) identifikační číslo církevní právnické osoby,
f) zrušení evidence církevní právnické osoby, vstup do
likvidace a osobní údaje likvidátora, prohlášení
konkursu a osobní údaje správce konkursní podstaty,
zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek
majetku a zahájení řízení o vyrovnání s uvedením dne
a čísla rozhodnutí o těchto skutečnostech,
g) identifikační údaje o právním nástupci církevní
právnické osoby, dojde-li k jejímu zrušení s právním
nástupcem,
h) zánik církevní právnické osoby.

(2) Součástí Rejstříku církevních právnických osob je
sbírka listin obsahující dokumenty předkládané
v návrhu na evidenci církevní právnické osoby
a v návrzích na jejich změny.

(3) Údaje podle odstavce 1 písm. d) a jejich změny se na
základě žádosti registrované církve a náboženské
společnosti nahradí označením orgánu církve
a náboženské společnosti, který tyto údaje a jejich
změny vede a který je povinen při vedení této části
Rejstříku církevních právnických osob dodržovat
ustanovení § 17 přiměřeně.



Ustanovení § 22 odst. 1 písm. d):
Zrušení registrace církve a náboženské společnosti a svazu
církví a náboženských společností

(1) Ministerstvo zahájí řízení o zrušení registrace církve
a náboženské společnosti anebo řízení o zrušení registrace svazu
církví a náboženských společností

d) pokud nebyly po dobu delší než 2 roky ustanoveny orgány
registrované církve a náboženské společnosti nebo statutární
orgány svazu církví a náboženských společností nebo dosavadním
orgánům a statutárním orgánům skončilo funkční období před
více než 2 roky a nedošlo k ustanovení nových.

Ustanovení § 26:
Zrušení evidence církevní právnické osoby a její zánik

(1) Ministerstvo zruší evidenci církevní právnické osoby
a) na návrh registrované církve a náboženské společnosti
do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto návrhu,
b) z vlastního podnětu, zjistí-li, že církevní právnická
osoba jedná v rozporu s vymezením její působnosti
v návrhu na evidenci podle § 15 odst. 4 nebo v rozporu
s právními předpisy, a nezjedná-li nápravu k tomu
příslušný orgán registrované církve a náboženské
společnosti po výzvě ministerstva, ke dni nabytí právní
moci rozhodnutí o ukončení evidence,
c) z vlastního podnětu, zanikne-li registrace církve
a náboženské společnosti, která církevní právnickou
osobu navrhla k evidenci, ke dni nabytí právní moci
rozhodnutí o zrušení registrace církve a náboženské
společnosti podle § 24 odst. 3,
d) byl-li na majetek církevní právnické osoby prohlášen
konkurs, zrušením konkursu po splnění rozvrhového
usnesení nebo zrušením konkursu z důvodu, že její
majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, nebo
zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek
majetku.

(2) Církevní právnická osoba zaniká výmazem z evidence
v Rejstříku církevních právnických osob.

(3) Zániku církevní právnické osoby předchází její zrušení
s likvidací, anebo zrušení bez likvidace, přechází-li její majetek
a závazky na církev a náboženskou společnost nebo její jinou
církevní právnickou osobu.



(4) Nepostačuje-li při likvidaci církevní právnické osoby její
majetek k úhradě závazků, ručí za tyto závazky církev a náboženská
společnost, která ji navrhla k evidenci

(5) Zaniká-li církevní právnická osoba bez likvidace a není-li na
ni podán návrh na konkurs, je datum jejího zrušení totožné
s datem jejího výmazu z Rejstříku církevních právnických osob.

Ustanovení § 28 odst. 4 a 5:
(4) Registrované církve a náboženské společnosti podle odstavce
1 jsou povinny ve lhůtě do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona doplnit ministerstvu údaje podle tohoto zákona k jejich
registraci nebo evidenci. Nedoplní-li registrovaná církev
a náboženská společnost tyto údaje, ministerstvo ji vyzve
k doplnění údajů v termínu nejméně 30 dnů ode dne doručení výzvy.
Nedoplní-li li registrovaná církev a náboženská společnost údaje
v tomto termínu, ministerstvo může podle povahy nedoplněných údajů
zahájit řízení o zrušení její registrace.



(5) Registrovaná církev a náboženská společnost je povinna doplnit
ve lhůtě do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona údaje
o evidovaných církevních právnických osobách podle tohoto zákona
orgánem k tomu určeným v jejím základním dokumentu. Nejsou-li
údaje o církevní právnické osobě doplněny v této lhůtě,
ministerstvo vyzve registrovanou církev a náboženskou společnost
k doplnění údajů v termínu nejméně 30 dnů ode dne doručení výzvy.
Nedoplní-li registrovaná církev a náboženská společnost údaje ve
stanoveném termínu, ministerstvo může podle povahy nedoplněných
údajů evidenci církevní právnické osoby zrušit. U církevních
právnických osob existujících déle než 50 let lze nahradit doklad
o založení podle § 16 odst. 2 písm. a) tohoto zákona čestným
prohlášením příslušné církve a náboženské společnosti.

Slova "a Rejstříku církevních právnických osob" v ustanovení
§ 29:


Zmocňovací ustanovení
Ministerstvo stanoví vyhláškou podrobnosti a podmínky pro
vedení Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností,
Rejstříku svazu církví a náboženských společností a Rejstříku
církevních právnických osob a vzory všech výpisů z registrace nebo
evidence podle tohoto zákona.

Ústavní soud konstatuje, že podstatou citovaných ustanovení
zákona č. 3/2002 Sb. je (I.) stanovení principu, že k právnímu
vzniku církve a náboženské společnosti dochází okamžikem
registrace, kterou provádí příslušné ministerstvo. Stejný orgán je
oprávněn rovněž registraci zrušit. (II.) Registrovaná církev
a náboženská společnost může ministerstvu navrhnout k evidenci
církevní právnickou osobu, přičemž zákon podrobně upravuje
náležitosti této evidence, vymezuje Rejstřík právnických osob
a reglementuje rovněž zrušení evidence této právnické osoby a její
zánik.

K otázce registrace církve a náboženské společnosti uvádí
Ústavní soud následující (ad I.):

1. Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. se církev
a náboženská společnost stává právnickou osobou registrací podle
tohoto zákona, pokud tento zákon nestanoví jinak. To znamená, že
dikce zákona č. 3/2002 Sb., který je součástí vnitrostátního
práva, pozitivně upravuje vznik právní subjektivity uvedených
náboženských sdružení a že tedy právní vznik těchto subjektů je
odvozen od registrace prováděné ministerstvem. Individuální právní
akt, kterým je registrace, má proto konstitutivní účinky a svou
podstatou představuje akceptaci státu ve vztahu ke vzniku
konkrétního sdružení.

2. V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout úpravu,
obsaženou ve zrušeném zákoně č. 308/1991 Sb., na který
navrhovatelé ostatně také výslovně poukazují. Podle ustanovení §
4 odst. 2 tohoto zákona totiž platilo, že "Církve a náboženské
společnosti působí na území České a Slovenské Federativní
Republiky na základě registrace." Předchozí zákonná úprava
vycházela v zásadě z toho, že církve a náboženské společnosti
mohly právně existovat nezávisle na akceptaci státní mocí, nicméně
pokud chtěly právně relevantně působit na území státu, byla
vyžadována k tomu jejich registrace. Jiné než registrované církve
a náboženské společnosti stát jako právnické osoby neuznával (§
4 odst. 4 zákona č.308/1991 Sb.).

3. Je zřejmé, že formulace použitá v ustanovení § 6 odst. 1 zákona
č. 3/2002 Sb. je značně odlišná od úpravy předchozí. Zatímco zákon
č. 308/1991 Sb. upravoval proces registrace církví a náboženských
společností výslovně toliko pro účely působení ve vnitrostátním
prostředí a činil tak především z důvodu nutnosti právní jistoty
třetích osob, aspiruje znění nové zákonné úpravy na první pohled
na konstitutivnost účinků registrace těchto právnických osob, tzn.
vyvolává zdání, že vnitrostátním správním aktem dochází
k právnímu vzniku církví a náboženských společností, tedy jejich
obecné právní způsobilosti. K tomu je však nutno uvést, že
takovýto přístup by zjevně nekorespondoval s povahou řady církví
a náboženských společností, jejichž právní existence často vyplývá
nikoliv ze státního, nýbrž z kanonického práva (popř. z práva
mezinárodního) a státní moc proto nemůže mít ambici tyto instituce
právně regulovat (včetně jejich konstituování), nýbrž pouze
omezovat jejich činnost v případech stanovených taxativním
způsobem v čl. 16 odst. 4 Listiny.

4. Ústavní soud dále připomíná, že např. vztahy mezi katolickou
církví (Svatým stolcem) a jednotlivými státy jsou tradičně
upravovány mezinárodními smlouvami (konkordáty). Obsahem těchto
smluv je především úprava organizace církevních institucí uvnitř
daného státu. Je zřejmé, že právní subjektivita katolické církve
je nesporná a vnitrostátní právní řád do ní nemůže nikterak
zasahovat a zpochybňovat ji. Potvrzením této úvahy je např. dikce
čl. 1 návrhu Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem
o úpravě vzájemných vztahů, podle něhož jmenované smluvní strany
uznávají vzájemnou mezinárodněprávní subjektivitu a navzájem se
považují za nezávislé a samostatné subjekty podle mezinárodního
práva a zavazují se tuto subjektivitu plně respektovat.

5. Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí zdůraznil
skutečnost, že preferuje princip ústavně konformní interpretace
právních předpisů před jejich derogací. V daném případě je zřejmé,
že zákonodárce rozdílnou formulací citovaného ustanovení - oproti
dřívějšímu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 308/1991 Sb.
- vytvořil poněkud nepřehlednou právní situaci, která zcela
nekoresponduje např. s požadavky kladenými na tvorbu zákonů
Evropským soudem pro lidská práva a spočívajícími v respektování
podmínek dostupnosti zákona, jeho srozumitelnosti
a předvídatelnosti (prévisibilité, foreseeability) následků, které
vyvolá. "Za "zákon" lze tedy považovat pouze normu formulovanou
dostatečně přesně na to, aby občanovi umožnila přizpůsobit
chování" (věc Hashman a Harrupová vs. Spojené království, Přehled
rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 1/2000, str. 46).
Ústavní soud se však domnívá, že navrhovateli namítaný rozpor
ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. s uvedenými ústavními
kautelami lze překlenout ústavě odpovídajícím výkladem a že proto
není nezbytná jeho derogace.

6. V tomto směru proto Ústavní soud uvádí, že ustanovením § 6
odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. nemůže být dotčena právní
subjektivita církví podle církevních řádů či mezinárodního práva,
nýbrž jedná se spíše jen o stanovení určitých podmínek pro uznání
jejich právní osobnosti zaručujících též minimum ochrany ostatních
účastníků soukromoprávních majetkových vztahů. Ústavně konformní
interpretace ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. je tedy
především taková, že z tohoto ustanovení nelze dovozovat jakékoliv
zpochybnění již existující obecné subjektivity církví
a náboženských společností a práva na jejich existenci nezávisle
na akceptaci státem (Českou republikou). Funkce jejich registrace
je tedy stejná jako v případě úpravy obsažené v zákoně č.
308/1991 Sb., který však tuto skutečnost co do zvolené dikce
reflektoval podstatně věrněji - tedy pouze stanovení podmínek
působení a právně relevantní činnosti církví a náboženských
společností na území České republiky, nikoliv vznik jejich obecné
právní způsobilosti.

7. Ústavní soud dále uvádí, že obdobně jako shora uvedeným
způsobem je nutno v souladu s Ústavou interpretovat též zrušení
registrace církve a náboženské společnosti (příp. zrušení
registrace svazu církví a náboženských společností), obsažené v
ustanoveních § 22 odst. 1 písm. d) a § 28 odst. 4 zákona č.
3/2002 Sb. Jestliže totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že stát je
oprávněn stanovit podmínky působení a právně relevantní činnosti
církví a náboženských společností na území České republiky a tyto
podmínky formálně vyjádřit v institutu registrace, je nutno
konzistentně respektovat rovněž právo státu stanovit podmínky pro
odnětí možnosti tohoto právně relevantního působení církve
a náboženské společnosti na území České republiky v případě
porušení těchto podmínek.

8. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 6 odst. 1,
§ 22 odst. 1 písm. d) a § 28 odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb.
neodporují čl. 16 odst. 2, 4 Listiny a proto zamítl návrh na
jejich zrušení.

K otázce evidence církevních právnických osob uvádí Ústavní
soud následující:

1. Ústavní soud především konstatuje, že čl. 16 odst. 2 Listiny
upravuje právo církví a náboženských společností spravovat své
záležitosti, zejména ustavovat své orgány, ustanovovat své
duchovní a zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na
státních orgánech. Jedná se tedy o základní právo, kterým
disponují církve a náboženské společnosti jako specifické
právnické osoby (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.
ÚS 171/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 468 obdobně též
usnesení Ústavního soudu SR z 10.10.1995 sp. zn. II. ÚS 128/95,
Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky
1995, Košice, 1996, str. 322 a násl.). Obsahem tohoto práva je
právo na autonomii, tzn. právo na nezávislost na státu při správě
svých záležitostí. Garance svobodné organizace a správy vlastních
záležitostí totiž představuje nezbytný předpoklad pro svobodu
náboženského života a působení církve, vyžadující pro zachování
jejích úkolů svobodu stanovení organizace, prosazování norem
a správy (viz např. nález německého Spolkového ústavního soudu
BVerfGE 70/138). Rovněž stanovisko odborné literatury vychází
z toho, že čl. 16 odst. 2 Listiny nevylučuje a předpokládá
vykonávání vnějšího státního dohledu z hlediska zachovávání zákonů
v těchto zvláštních sdruženích, "aby byly chráněny hodnoty uvedené
v odst. 4 tohoto článku. Taková zákonná úprava vztahu státu
k těmto sdružením by však nemohla omezit nezávislost církví
a náboženských společností pokud jde o zřizování jejích orgánů
a jiné otázky vnitřního života" (V. Pavlíček a kol.: Ústava
a ústavní řád České republiky, 2. díl - Práva a svobody, Linde,
1996, str. 154).

2. Ministerstvo kultury ve svém vyjádření k návrhu - v této
souvislosti - uvádí, že je nutno odlišovat různé oblasti působení
církví a náboženských společností a že tento právní režim je třeba
odlišovat od individuálních práv a svobod občanů, neboť prý
"právní úprava církví a náboženských společností není určena
k úpravě individuálních práv občanů nebo každého člověka
v oblasti víry a náboženského vyznání." Ministerstvo kultury
zároveň zastává názor, že navrhovatelé nesprávně a účelově směšují
pojmy "církevní instituce" a "církevní právnická osoba", kdy prý
napadený zákon respektuje právo církví a náboženských společností
zřizovat církevní instituce bez právní subjektivity extenzivní
výklad Listiny ve smyslu autonomního zřizování církevních
právnických osob však údajně "porušuje ústavní princip suverenity
státu."

3. Spornou otázkou v daném případě proto je zejména posouzení
toho, zda vytváření církevních právnických osob lze podřadit pod
čl. 16 odst. 2 Listiny či nikoliv. Vyjádřeno jinými slovy, zda
zřizování řeholních a jiných církevních institucí je možno chápat
buď restriktivně v tom smyslu, že toto ústavně chráněné právo se
vztahuje toliko na vnitrocírkevní instituce nedisponující
samostatnou právní subjektivitou, či zda se naopak
- v extenzivním smyslu - toto ustanovení vztahuje též na instituce
s vlastní právní subjektivitou.

4. Např. německý Spolkový ústavní soud akceptoval, že např.
"pojetí katolické církve zahrnuje výkon náboženství nejen
v oblasti víry a bohoslužby, nýbrž také svobodu k rozvoji
a působení ve světě, což odpovídá jejím náboženským úkolům.
K tomu patří obzvláště charitativní působení. Aktivní láska
k bližním je podstatným úkolem křesťanů a křesťanskými církvemi je
chápána jako základní funkce. Nezahrnuje pouze církevně
zajišťovanou nemocniční péči, nýbrž obecně je podle základních
náboženských požadavků orientována na zabezpečení potřebných lidí
včetně jejich výchovy a vzdělání" (BVerfGE 70/138 57/220). V této
souvislosti je vhodné rovněž upozornit na čl. 10 návrhu Smlouvy
mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů
(poznámka: na tuto Smlouvu ve svém vyjádření k návrhu odkazuje
především ministr kultury), podle něhož si katolická církev
zřizuje v souladu se svými vlastními předpisy právnické osoby pro
organizaci a vyznávání katolické víry "a pro své působení zejména
v oblastech školství, zdravotnictví, sociální a charitativní
péče." To znamená, že předmětný návrh smlouvy jednoznačně
akceptuje, že (katolická) církev je oprávněna zřizovat si církevní
právnické osoby a respektuje jejich působení nejen v oblasti
vyznávání víry, nýbrž i v dalších oblastech, které jsou
neoddělitelnou a nepostradatelnou součástí každé aktivní církve
a náboženské společnosti.

5. Jestliže tedy ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb.
omezuje právo církve a náboženské společnosti navrhnout
k evidenci církevní právnickou osobu toliko "za účelem organizace,
vyznávání a šíření náboženské víry", je takto restriktivně
vymezené pojetí ve zjevném rozporu se samotným cílem a smyslem
církví a náboženských společností a svědčí o jejich zásadním
nepochopení, neboť jejich aktivity se přirozeně neredukují toliko
na prezentaci náboženské víry, nýbrž svojí činností navenek,
překračující omezení na pouhý výkon náboženství vyzařují do celé
společnosti a představují tak i nezbytný předpoklad fungování
občanské společnosti. Toto omezení zjevně odporuje čl. 16 odst.
2 Listiny neboť tento článek garantuje právo církví a náboženských
společností zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle
na státních orgánech, zatímco ustanovení § 6 odst. 2 (stejně jako
ustanovení navazující - § 28 odst. 5) podmiňuje právní vznik
církevních právnických osob evidencí prováděnou ministerstvem.

6. Přitom je zřejmé, že omezení právního vzniku církevních
právnických osob vyplývající z citovaných ustanovení
nekoresponduje ani s taxativně vyjádřenými důvody, pro které je
možné omezit výkon těchto práv a pozitivně zakotvenými v čl. 16
odst. 4 Listiny. Tato omezení, která již s ohledem na jejich
povahu je nutno interpretovat restriktivně, totiž mohou nastat
pouze tehdy, "jde-li o opatření v demokratické společnosti
nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví
a mravnosti nebo práv a svobod druhých." S použitím argumentu
a contrario je totiž zjevné, že zákonem stanovené omezení
základního práva zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny stanovenou
podmínkou evidence církevních právnických osob ministerstvem
nespadá pod žádnou z uvedených ústavních kautel a jedná se proto
i z tohoto důvodu o omezení protiústavní, nerespektující autonomii
církví a náboženských společností a pluralitu jejich činnosti. Jak
ostatně vyplývá též z konstantní judikatury Evropského soudu pro
lidská práva, k omezení základních práv musí být splněny tři
základní podmínky: musí být stanoveno zákonem, musí směřovat
k legitimnímu cíli a musí být nezbytným v demokratické
společnosti. V posuzované věci je však zřejmé, že je splněna
toliko první z uvedených podmínek a státní zásahy při zřizování
církevních právnických osob nelze označit za směřující
k legitimnímu cíli ani za opatření nezbytné v demokratické
společnosti.

7. Ústavní soud dále uvádí, že podle dikce citovaných ustanovení
je právní vznik církevních právnických osob vázán na evidenci
a nikoliv na registraci. Z hlediska právně teoretického by tedy
pro vznik církevních právnických osob měl být stanoven podstatně
"volnější režim" než pro jiné právnické osoby, které zná české
právo. Evidence totiž svojí podstatou (na rozdíl od registrace)
nepředstavuje konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní právní akt.
Proto také může být k evidenci navrhována již "založená instituce"
a účinky evidence se zásadně datují zpětně, tzn. již ke dni
založení církevní právnické osoby registrovanou církví nebo
náboženskou společností a nikoliv až ke dni evidence.
Z faktického a aplikačního hlediska však nelze přehlédnout, že
mezi evidencí a registrací tak, jak je upravena v napadeném
zákoně, neexistuje výraznější rozdíl, jelikož zákon pro návrh na
evidenci stanoví jasné podmínky, při jejichž nesplnění - což je
oprávněno posuzovat ministerstvo - k evidenci nedojde (rozuměj:
nedojde k právnímu vzniku této církevní instituce) a ministerstvo
je v taxativních případech rovněž oprávněno zrušit evidenci
církevní právnické osoby, pokud kupř. zjistí, že církevní
právnická osoba jedná v rozporu s vymezením její působnosti nebo
v (blíže nespecifikovaném) rozporu s právními předpisy.

8. V právním prostředí České republiky Ústavní soud nemohl
přehlédnout ani fakt, že právo sdružovat se v církvích
a v náboženských společnostech představuje zvláštní formu výkonu
sdružovacího práva. Přitom však platí, že "běžná" sdružení mají
podle zákona č. 83/1990 Sb. právo zřizovat své organizační složky
jako tzv. vedlejší právnické osoby, odvozené od spolku jako celku
a disponující právní subjektivitou (blíže viz např. I. Telec,
Spolkové právo, C.H. Beck, 1998, str. 148 a násl.) a ke zřízení
těchto právnických osob v zásadě postačuje úprava ve stanovách
spolku, tuto možnost připouštějící. Vznik těchto vedlejších
právnických osob tedy není podmíněn akceptací ze strany státu. Za
připomenutí stojí v této souvislosti rovněž způsob právního vzniku
odborové organizace a organizace zaměstnavatelů, k němuž dochází
ex lege již dnem následujícím poté, co byl ministerstvu doručen
návrh na evidenci (§ 9a odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.). Rovněž
z tohoto vnitrostátního komparativního hlediska je zákonný
požadavek na evidenci církevních právnických osob neopodstatněný.
Jinak řečeno, jelikož církve a náboženské společnosti jsou svým
významem nezaměnitelné s tzv. běžnými spolky (sdruženími)
a jestliže běžné spolky mohou bez státní ingerence zřizovat
právnické osoby, není odůvodněno zákonné omezení pro vznik
církevních právnických osob evidencí státním orgánem.

9. Argumentaci Ministerstva kultury o tom, že autonomní zřizování
církevních právnických osob porušuje ústavní princip suverenity
státu, je nutno odmítnout, a to již z toho důvodu, že koncepce
demokratického právního státu je úzce spjata s myšlenkou
liberálního státu tolerujícího pluralitu společenských fenoménů
a institucí. Princip suverenity státu proto není možno chápat
natolik extenzivním způsobem, že mu bude nutně odporovat již jen
samotná právní existence jakýchkoliv právních subjektů odvozených
z jiné právní skutečnosti než je výslovná akceptace státní mocí.
Myšlenka liberálního právního státu totiž vychází z toho, že stát
má omezovat svoje státní zásahy a vliv pouze na takové případy,
kdy je to nezbytné a kdy to jednoznačně koresponduje s veřejným
zájmem. Přebujelost státního vlivu a svévolná reglementace
společenských jevů je pak ve zjevném rozporu s tímto pojetím.
V případě církví a náboženských společností je navíc nutno
přihlédnout k tomu, že se jedná často o historické instituce
existující kontinuálně v různých formách vlády a v rozdílných
státních zřízeních. Stát by proto k těmto institucím
představujícím realizaci náboženské svobody měl přistupovat
obzvlášť citlivě a měl by velmi bedlivě zvažovat své restriktivní
zásahy a omezovat je na skutečně odůvodněné případy.

10. Na základě toho, co bylo uvedeno, Ústavní soud dospěl - veden
zásadou sebeomezování a minimalizace zásahů (self restraint)
- k závěru o protiústavnosti ustanovení § 6 odst. 2 a § 28 odst.
5 zákona č. 3/2002 Sb. Z těchto ustanovení totiž podle přesvědčení
Ústavního soudu přímo vyplývá podmíněnost právního vzniku
církevních právnických osob rozhodnutím státu, tzn. de facto
jejich registrace, byť v zákoně formálně označená jako evidence.
Protože však Ústavní soud neshledal přesvědčivé důvody pro
zpochybnění samotného principu evidence těchto subjektů (a to
v jejím skutečném smyslu, nikoliv ve významu zastřené registrace,
jak tomu je v kontextu derogovaného ustanovení § 6 odst. 2 zákona)
a zastává názor, že jejich evidence je případná zejména
z hlediska naplnění informační funkce a funkce ochrany práv
třetích osob, zamítl návrh na zrušení ustanovení § 16, § 20, § 26
a na zrušení citovaných slov v ustanovení § 29 zákona č. 3/2002
Sb. Za situace, kdy Ústavní soud jako protiústavní ruší ustanovení
§ 6 odst. 2 zákona, totiž zmíněná ustanovení je možno
interpretovat a aplikovat ústavě odpovídajícím způsobem, takže
jejich derogace není nutná. Tato ustanovení totiž upravují
obsahové náležitosti návrhu na evidenci (§ 16), rejstřík
církevních právnických osob (§ 20, § 29), zrušení evidence
církevní právnické osoby a její zánik (§ 26) a podle přesvědčení
Ústavního soudu je možno jejich obsah za současného zrušení § 6
odst. 2 a § 28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. interpretovat v tom
smyslu, že nepodmiňují právní vznik a zánik církevních právnických
osob konstitutivním právním aktem státního orgánu, nýbrž že jejich
evidence má toliko deklaratorní povahu a uvedené funkce informační
a ochrany práv třetích osob.

11. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že
ustanovení § 6 odst. 2 a § 28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb.
odporují čl. 16 odst. 2 a odst. 4 Listiny a z tohoto důvodu je
ruší. Návrh na zrušení ustanovení § 16, § 20, § 26 a na zrušení
citovaných slov v ustanovení § 29 zákona č. 3/2002 Sb. se zamítá.

VII.
Oprávnění k výkonu zvláštních práv:

Text napadených ustanovení:
Ustanovení § 11:
Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv

(1) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv může
podat registrovaná církev a náboženská společnost, která
a) je registrována podle tohoto zákona nepřetržitě ke dni
podání návrhu nejméně 10 let,
b) zveřejňovala každoročně 10 let před podáním tohoto
návrhu výroční zprávy o činnosti za kalendářní rok,
c) plní řádně závazky vůči státu a třetím osobám,

(2) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv podává
orgán registrované církve a náboženské společnosti.



(3) Návrh na přiznání zvláštních práv může být podán buď pro výkon
všech zvláštních práv podle § 7 odst. 1 anebo pouze pro výkon
zvláštních práv podle § 7 odst. 1 písm. a) až e).

(4) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv podle §
7 odst. 1 písm. a) až e) musí obsahovat
a) v originále podpisy tolika zletilých občanů České
republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České
republice hlásících se k této církvi a náboženské
společnosti, kolik činí 1 promile obyvatel České
republiky podle posledního sčítání lidu, s uvedením
jejich osobních údajů podle tohoto zákona a s uvedením
totožného textu na každém podpisovém archu, který uvádí
plný název církve a náboženské společnosti, která sbírá
podpisy pro účel její registrace, a z něhož je patrné,
že podpisový arch je podepisován pouze osobou hlásící
se k této církvi a náboženské společnosti,
b) prohlášení, že její dosavadní činnost jako právnické
osoby podle tohoto zákona neodporuje podmínkám
stanoveným tímto zákonem a že vyhovuje podmínkám podle
odstavce 1 písm. c),
c) texty výročních zpráv podle odstavce 1 písm. b)
a účetních závěrek za dobu 10 let předcházející podání
tohoto návrhu.

(5) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu všech zvláštních práv
podle § 7 odst. 1 musí obsahovat náležitosti podle odstavce 4
a navíc dokument potvrzující, že povinnost mlčenlivosti duchovních
v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti
s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství je tradiční
součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let.

Ustanovení § 21:
Zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv
(1) Ministerstvo zahájí řízení o zrušení oprávnění k výkonu
zvláštních práv
a) pokud registrovaná církev a náboženská společnost
porušuje závažným způsobem nebo opakovaně závazky vůči
státu nebo třetím osobám,
b) pokud registrovaná církev a náboženská společnost
nezveřejňuje každoročně výroční zprávu podle § 7 odst.
3, nebo
c) na základě podnětu orgánu státní správy podle jeho
působnosti dané zvláštním právním předpisem, v němž je
doloženo závažné nebo opakované porušování povinností
pro působení registrované církve a náboženské
společnosti podle zvláštního právního předpisu nebo
dohody s tímto orgánem státní správy.

(2) Ministerstvo řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních
práv registrované církve a náboženské společnosti podle odstavce
1 zastaví, zanikne-li důvod zahájeného řízení anebo doloží-li
registrovaná církev a náboženská společnost písemně, že postupem
jí navrženým dojde v přiměřené lhůtě k odstranění důvodu
zahájeného řízení v dohodě s osobami, které byly dotčeny jednáním,
které vedlo k zahájení řízení o zrušení oprávnění k výkonu
zvláštních práv.

(3) Rozhodnutí ministerstva o zrušení oprávnění k výkonu
zvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti se
týká všech zvláštních práv podle § 7 odst. 1.

(4) Rozhodnutí ministerstva o zrušení oprávnění k výkonu
zvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti,
které nabylo právní moci, zasílá ministerstvo na vědomí
Ministerstvu vnitra.

1. Ústavní soud konstatuje, že podstatou napadených ustanovení je
zákonem stanovený způsob přiznání a zrušení oprávnění registrované
církve a náboženské společnosti k výkonu zvláštních práv. Výčet
zvláštních práv je legálně vymezen v ustanovení § 7 odst. 1 zákona
č. 3/2002 Sb. a spadá do něj právo vyučovat náboženství na
státních školách pověřit osoby k výkonu duchovenské služby
v ozbrojených silách a v místech výkonu vazby, trestu odnětí
svobody, ochranného léčení a ochranné výchovy být financován podle
zvláštního předpisu konat obřady, při nichž jsou uzavírány
církevní sňatky zřizovat církevní školy a zachovávat povinnost
mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního
tajemství.


2. Ústavní soud přitom vychází ze skutečnosti, že podstatou
náboženské svobody je zajištění možnosti každého svobodně
projevovat své náboženství bez zásahu státu. Zároveň však stát,
důsledně oddělený od církví a náboženských společností, nemůže být
povinován k aktivnímu napomáhání činnosti jednotlivých církví
a náboženských společností (obdobně viz usnesení z 10.4.1998 sp.
zn. II. ÚS 227/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
10, str. 447 a násl.). Jestliže zákonodárce stanoví, že stát bude
napomáhat činnosti náboženských subjektů, jedná se o jeho vlastní
rozhodnutí a pouze stát je proto také způsobilý stanovit podmínky,
které musí tyto subjekty splnit, aby jim vznikl nárok na
součinnost státu. Ústavní maximou při stanovování těchto podmínek
je vyloučení svévolné diskriminace.
3. Z povahy tzv. zvláštních práv je zřejmé, že se jedná o případy,
kdy stát oprávněným církvím a náboženským společnostem umožní
"nadstandardní" nároky na konkrétní plnění, tzn., že se jedná
o případy aktivního a pozitivního přístupu státu. Těmito
pozitivními plněními je např. přístup ke státnímu financování,
právo vyučovat na státních školách, právo zřizovat církevní školy
apod. Je proto také zřejmé, že stát je zásadně oprávněn i stanovit
podmínky, za jakých jednotlivé subjekty budou mít k těmto plněním
přístup. Úkolem Ústavního soudu přitom není posuzovat a hodnotit
vhodnost či účelnost těchto podmínek, nýbrž toliko jejich
ústavnost. To v daném případě znamená, že Ústavní soud se musel
zabývat pouze tím, zda některá ze zákonem stanovených podmínek
nevykazuje rysy svévole a diskriminace.
4. V tomto směru však Ústavní soud v napadených ustanoveních § 11
a § 21 zákona č. 3/2002 Sb. neshledal příznaky protiústavnosti.
5. Ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb. však
podle přesvědčení Ústavního soudu zjevné znaky protiústavnosti
vykazuje. Jeho podstatou je totiž možnost ministerstva zrušit
oprávnění k výkonu zvláštních práv, pokud registrovaná církev
a náboženská společnost nezveřejňuje každoročně výroční zprávu
podle § 7 odst. 3 zákona č.3/2002 Sb. Tuto možnost zákon stanoví
paušálně, tzn. napadené ustanovení umožňuje např. odnětí práva
církvi nebo náboženské společnosti vyučovat náboženství na
státních školách, uzavírat církevní sňatky nebo zachovávat
povinnost mlčenlivosti duchovními jen z toho důvodu, že
registrovaná církev nebo náboženská společnost každoročně
nezveřejňuje výroční zprávu. Tato úprava podle názoru Ústavního
soudu zjevně nerespektuje princip proporcionality, podle něhož by
měla zákonná úprava důsledně zachovávat vyváženost vztahu mezi
porušením práva ze strany církve a náboženské společnosti na
straně jedné a mezi uplatněnou sankcí státem na straně druhé.
V daném případě však zmíněná proporcionalita není zachována,
jelikož za pochybení církví a náboženských společností v oblasti
výhradně informační povinnosti následuje sankce, spadající svojí
povahou do oblasti náboženské činnosti. Ústavní soud připomíná, že
podobným způsobem principiálně argumentoval již ve věci vedené pod
sp. zn. Pl. ÚS 26/94 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
4, str. 113 a násl.) a proto na tuto argumentaci pro stručnost
přiměřeně odkazuje, a to přesto, že se v tomto nálezu jednalo
o případ jiné zvláštní formy soukromoprávních korporací
- politických stran a hnutí.
6. Proto Ústavní soud jako protiústavní ruší ustanovení § 21 odst.
1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb., a to pro rozpor s čl. 16 Listiny.

VIII.
Příjmy církví a náboženských společností:

Text napadeného ustanovení:

Ustanovení § 27 odst. 4 a 5:
(4) Příjmy církve a náboženské společnosti tvoří zejména
a) příspěvky fyzických a právnických osob,
b) příjmy z prodeje a z pronájmu movitého, nemovitého
a nehmotného majetku církví a náboženských společností,
c) úroky z vkladů,
d) dary a dědictví,
e) sbírky a příspěvky z části výtěžků podle zvláštního zákona,
f) půjčky a úvěry,
g) příjmy z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti,
h) dotace.
(5) Předmět podnikání a jiné výdělečné činnosti musí být vymezen
v základním dokumentu registrované církve a náboženské
společnosti. Podnikání a jiná výdělečná činnost církve
a náboženské společnosti mohou být pouze její doplňkovou
výdělečnou činností a dosažený zisk smí být použit jen k naplnění
cílů činnosti církve a náboženské společnosti.

Obsahem napadeného ustanovení je výčet příjmů církví
a náboženských společností (odst. 4) a vymezení předmětu podnikání
církve a náboženské společnosti a způsobu využití dosaženého zisku
(odst. 5).

1. K tomu Ústavní soud především uvádí, že ani navrhovatelé sami
nikterak nezdůvodnili, v čem spatřují protiústavnost výčtu příjmů
církví a náboženských společností v ustanovení § 27 odst. 4 zákona
č. 3/2002 Sb. Protože tento výčet je proveden demonstrativním
a nikoliv taxativním způsobem (srov. slovo "zejména"), konstatuje
Ústavní soud, že toto vymezení zásadně koresponduje se
soukromoprávní podstatou církví a náboženských společností
a i když je lze do určité míry považovat za nadbytečné, nelze
v této skutečnosti spatřovat rysy protiústavnosti (superfluum non
nocet).


2. Protože tedy ani Ústavní soud sám neshledal důvod domnívat se,
že citované ustanovení je protiústavní, návrh na jeho zrušení jako
nedůvodný zamítl.
3. K návrhu na zrušení ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 3/2002
Sb. Ústavní soud uvádí, že první věta tohoto ustanovení, podle níž
předmět podnikání a jiné výdělečné činnosti církve a náboženské
společnosti musí být vymezen v jejím základním dokumentu,
nezavdává důvod k domněnkám o její protiústavnosti. Ve svojí
podstatě se totiž jedná toliko o informační povinnost církve
a náboženské společnosti, která je legitimována zájmy ostatních
účastníků soukromoprávních vztahů a nemůže být proto
interpretována jako nepřípustné omezování autonomie církví
a náboženských společností. Nic takového ostatně blíže netvrdí ani
sami navrhovatelé. Proto část návrhu se rovněž jako nedůvodná
zamítá.
4. Podle druhé věty citovaného ustanovení platí, že podnikání
a jiná výdělečná činnost církve a náboženské společnosti mohou být
pouze její doplňkovou výdělečnou činností a dosažený zisk smí být
použit "jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské
společnosti." K tomu Ústavní soud uvádí, že církve a náboženské
společnosti představují - jakožto zvláštní forma výkonu
sdružovacího práva - soukromoprávní korporace, které mohou zásadně
činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno (čl. 2 odst. 3
Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy). V souladu s čl. 16 odst. 4 Listiny
dále platí, že výkon těchto práv lze omezit jen v nezbytných
a Listinou vymezených případech. V daném případě však zákon
stanoví, že zisk dosažený z podnikání a jiné výdělečné činnosti
může církev a náboženská společnost použít toliko k naplnění svých
cílů. Tyto cíle přitom vymezuje zákon č. 3/2002 Sb. v ustanovení
§ 3 písm. a), podle něhož účelem církve a náboženské společnosti
je "vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě,
a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování
a duchovní služby." Je tedy zřejmé, že napadené ustanovení
znemožňuje církvím a náboženským společnostem použít dosažený zisk
jiným než legálně vymezeným způsobem. Toto ustanovení je rovněž
v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.

5. Toto omezení však podle názoru Ústavního soudu zjevně
nekoresponduje se smyslem a posláním církví a náboženských
společností. Jak je totiž uvedeno na jiném místě tohoto nálezu,
úkol těchto subjektů v žádném případě nelze redukovat na pouhé
vyznávání určité náboženské víry - jak fakticky stanoví napadené
ustanovení -, nýbrž jejich činnost ve společnosti je podstatně
širší a spočívá též ve vyzařování náboženských hodnot navenek,
a to prostřednictvím nejen religiózní činnosti, ale taky např.
činností charitativní, humanitární a obecně vzdělávací. Omezování
církví a náboženských společností svobodně disponovat svými
legálně nabytými příjmy toliko na oblast vyznávání náboženské víry
proto představuje svévolný zásah ze strany státu do soukromoprávní
podstaty těchto subjektů, přičemž tento zásah zjevně není
legitimován žádným relevantním veřejným zájmem, obdobná
argumentace, byť ve vztahu k podnikání politických stran a nikoli
církví a náboženských společností, byla Ústavním soudem použita ve
věci vedené pod sp. zn. Pl.ÚS 26/94 (nález z 18.10.1995, Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.4 str. 129 a násl.).
Vzniká tedy rozpor tohoto omezení s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle
něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod
musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí
být zneužívána k jiným účelům než pro která byla stanovena.
6. Proto Ústavní soud část druhou věty ustanovení § 27 odst. 5
zákona č. 3/2002 Sb. pro její rozpor s čl. 4 odst. 4 Listiny ve
spojení s čl. 16 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny jako
protiústavní ruší.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. listopadu 2002




Odlišné stanovisko
soudců JUDr. P. H. a JUDr. J. M. k odůvodnění nálezu Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, o ústavnosti zák. č. 3/2002 Sb.,
o svobodě náboženského vyznání a o postavení církví a náboženských
společností a o změně některých zákonů

Nemůžeme akceptovat obecně ty části odůvodnění nálezu, jež se
vztahují k ustanovením, jejichž zrušení žádali navrhovatelé, avšak
Ústavní soud příslušné části návrhu zamítl. Konstatoval totiž, že
neodporují ústavnímu pořádku. V několika případech uvedeného druhu
se v odůvodnění nálezu předkládá argumentace takového druhu
a takové skladby, že ve svém celku nevyjadřuje v dostatečné míře
skutečnost, že se soudci shodli na souladu uvedených ustanovení
s ústavním pořádkem, nýbrž naopak jejich výrok zpochybňuje, a činí
jej málo přesvědčivým.

Tuto obecnou připomínku nutno vztáhnout především ke
klíčovému ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. (dále
i "zákon"), podle nějž se církev a náboženská společnost "stává
právnickou osobou registrací. podle tohoto zákona". Odůvodnění
nálezu tvrdí, že citované ustanovení vytvořilo "poněkud
nepřehlednou právní situaci", která zcela nekoresponduje
s požadavky Evropského soudu pro lidská práva kladenými na
srozumitelnost a předvídatelnost zákona. Odůvodnění nálezu
v daném ohledu rovněž dovozuje, že znění § 6 odst. 1 zákona "na
první pohled" aspiruje na "konstitutivnost účinků registrace
těchto právnických osob, tzn. vyvolává zdání, že vnitrostátním
správním aktem dochází k právnímu vzniku církví a náboženských
společností, tedy jejich obecné právní způsobilosti". To by ovšem,
podle odůvodnění nálezu, zjevně neodpovídalo povaze "řady církví
a náboženských společností, jejichž právní existence často vyplývá
nikoli ze státního, nýbrž z kanonického práva (popř. z práva
mezinárodního), a státní moc proto nemůže mít ambici tyto
instituce právně regulovat". Přes tuto příkrou kritiku znění § 6
odst. 1 zákona dospívá odůvodnění v podstatě bez věcných argumentů
k závěru, že návrh na jeho zrušení není důvodný, neboť jeho
nedostatky lze překlenout "ústavně konformním způsobem".
Argumentace odůvodnění je tudíž nevyvážená, nepřesvědčivá, ale
i nepřesná.

K tvrzení v odůvodnění, že znění § 6 odst. 1 zákona vyvolává
nepřehlednou právní situaci, namítáme, že pravidlo v něm je zcela
jasné: církev (náboženská společnost) se registrací stává
"právnickou osobou", takže bez této registrace právnickou osobou
není. § 28 odst. 1 pak v intertemporálním ustanovení dodává, že
"církve a náboženské společnosti, které ke dni nabytí účinnosti
tohoto zákona vyvíjely svou činnost jako registrované ze zákona,
se považují za registrované podle tohoto zákona". Výtku stran
nepřehledného právního stavu tak považujeme za neodůvodněnou.

Odůvodnění nálezu dále kritizuje možnou aspiraci ustanovení
§ 6 odst. 1 zákona směřující k tomu, přiznat aktu registrace
konstitutivní účinky, zatímco u "řady" církví a náboženských
společností vyplývá jejich právní existence z jiných normativních
právních systémů, a státní moc tak nemůže jejich "obecnou právní
způsobilost" konstituovat. Jako reprezentanta této "řady" církví
uvádí katolickou církev (Svatý stolec).

Konec 18. a průběh 19. století přinesl v evropské historii
i překonání právního partikularismu: Přijetí nových demokratických
ústav bylo, kromě jiného, spjato i s konstituováním laického
státu, se změnou zdroje legitimity moci a tím ve svých důsledcích
i se sekularizací státu a tím oddělením státu a církve.

Základní účelem práva v demokratickém právním státě je
garantování svobody a vnitřního míru. Pojmovým předpokladem právní
úpravy práv a povinností je jejich navázání na právní subjekty.
Není práv bez subjektů práva, oprávnění bez subjektů představují
contradictio in adiecto.

Kulturní vývoj Evropy a jemu korespondující vývoj
demokratického ústavněprávního myšlení v důsledku laicizace státu
neznamená opuštění historické hodnotové tradice, v tom rámci
i tradic náboženských. Znamená ale, že tyto institucionálně již
neexistují paralelně vedle, resp. vně demokraticky legitimované
veřejné moci, nýbrž uvnitř celého, ústavně vymezeného
a garantovaného systému hodnot. Toliko z tohoto pohledu by tudíž
bylo lze posuzovat ústavní akceptovatelnost vymezení právní
subjektivity církví a náboženských společností.

Státní moc může účinně regulovat chování osob toliko
s využitím některého z mezinárodně právních titulů, zejména titulů
teritoriálního nebo personálního (na základě občanství). Nemůže
naopak aspirovat na úpravu chování osob, k nimž jeho jurisdikce
nedosáhne. Zákon č. 3/2002 Sb. v souladu s tím upravuje toliko
chování těch (složek) církví a náboženských společností, jež
podléhají jurisdikci České republiky. V tomto smyslu je akt
registrace nepochybně konstitutivní, neboť jim uděluje postavení
právnické osoby v dosahu jurisdikce českého státu.

Odůvodnění nálezu ovšem trvá na tom, že v případě "řady"
církví je jejich právní subjektivita založena církevními řády či
jinými právními systémy, a český stát pak takovou subjektivitu již
nemůže vytvořit, ale pouze ji respektovat. Klade se zásadní
otázka, která norma kterého právního systému přikazuje České
republice, aby respektovala právní subjektivitu církve či
náboženské společnosti, kterou konstituoval jiný normotvůrce.
Takovým systémem nemůže být církevní řád, neboť církev (náboženská
společnost) není zdrojem svrchované moci, která by mohla
konkurovat moci státu, jenž vykonává "úplnou a výlučnou"
svrchovanost na vlastním území. Nemůže jím být ani právní řád
jiného státu, neboť tomu brání vztahy svrchované rovnosti mezi
státy i princip, podle něhož v případě konfliktu o výkon
jurisdikce mezi více státy převládne zásadně vůle státu, jenž může
uplatnit teritoriální titul. ČR není proto povinna uznat takové
postavení církve podléhající její jurisdikci, jaké této církvi
přiznal právní řád jiného státu. Takovou povinnost by jí mohlo
založit toliko smluvní ujednání s tímto jiným státem. ČR nevyplývá
povinnost uznat preexistující právní subjektivitu církví
(náboženských společností) ani z mezinárodního práva. Neukládá jí
to žádná norma obecného mezinárodního práva (naopak, praxe států
výmluvně svědčí o absenci takové normy), ani žádná mezinárodní
smlouva, včetně univerzálních či evropských úmluv o lidských
právech. Konečně, povinnost uznat preexistující status "právnické
osoby" nevyplývá orgánům veřejné moci ani z Listiny či Ústavy (čl.
16 odst. 2 Listiny totiž upravuje až okolnosti vzniku institucí
uvnitř církví a dopadá tak v posuzovaném zákoně nikoli na institut
registrace církví, nýbrž na institut evidence církevních
právnických osob).

Za těchto okolností disponuje Česká republika při stanovení
podmínek pro udělení statusu právnické osoby církvím a náboženským
společnostem značnou mírou volného uvážení. Z principů
demokratického právního státu plyne, že nesmí církvím svévolně
bránit v jejich vstupu do veřejného života státu a že musí všem
církvím garantovat pro nabývání statusu právnické osoby rovné
podmínky. Pokud Poslanecká sněmovna uvádí, že důvodem požadavku
registrace církví je "zaručení minima ochrany ostatních účastníků
soukromoprávních majetkových vztahů", jedná se mimo vší pochybnost
o legitimní cíl úpravy. Návrh na registraci má obsahovat podmínky,
jež stanoví § 10 zákona a jež Ústavní soud z hlediska ústavnosti
nijak nezpochybnil. Institut registrace církví je tak ústavně
nesporným výrazem volného uvážení zákonodárce.

Odůvodnění nálezu zjevně vychází z premisy, že koncepce
registrace coby konstitutivního aktu státní moci je nepoužitelná
na katolickou církev vzhledem k mezinárodně právní subjektivitě
Svatého stolce. Z toho pak neodůvodněně usuzuje na nepoužitelnost
"konstitutivní" koncepce na všechny církve (náboženské
společnosti). Ve skutečnosti je katolická církev v poměru
k ostatním církvím naprostou výjimkou, jež tudíž nemůže sloužit
jako model pro obecnou právní úpravu. Proto ani zákon č. 3/2002
Sb. nemohl racionálně odmítnout konstitutivní účinky registrace
(tj. vznik právnické osoby) jen z důvodu, že jediná z církví
(katolická) vyvozuje svůj status z mezinárodní právní subjektivity
Svatého stolce a potažmo z práva kanonického. Katolické
náboženství je jediné, jež současně aspiruje na univerzalitu
a působí pod vedením duchovní vlády Svatého stolce nespojené se
světskou vládou žádného státu. Proto se otázka mezinárodní
subjektivity klade výlučně u Svatého stolce (L. Le Fur: Nástin
mezinárodního práva veřejného. Orbis, Praha, 1935, s. 150-151).
Žádná "řada" jiných církví, jejichž postavení by s postavením
Svatého stolce bylo v otázce právní subjektivity srovnatelné,
v rozporu s tvrzením odůvodnění nálezu, ve skutečnosti neexistuje.



Svatý stolec má postavení srovnatelné s postavením státu,
třebaže státem není. ČR jeho subjektivitu podle mezinárodního
práva uznává, ačkoli s ním dosud neuzavřela připravovanou
mezinárodní smlouvu (nikoli "mezistátní" smlouvu, jak mylně tvrdí
ve svém vyjádření Česká biskupská konference). Uznala ji existencí
vzájemných diplomatických styků (Československa a Svatého stolce)
do r. 1950, jejich obnovením v dubnu 1990 a trváním do
současnosti. V nepřítomnosti mezinárodní smlouvy mezi ČR a Svatým
stolcem nelze vyloučit existenci bilaterálních obyčejových norem
vzniklých v jejich dosavadní vzájemné praxi (přerušení této praxe
v podmínkách totalitního Československa není nezbytné považovat za
překážku, jež by znemožnila ustálení případných obyčejových
pravidel). Pokud by taková obyčejová pravidla existovala, ČR by
musela respektovat povinnosti z nich jako svůj mezinárodní závazek
(viz čl. 1 odst. 2 Ústavy). Hledání těchto případných pravidel jde
ovšem za rámec nálezu a jeho odůvodnění.



Mezinárodně právní osobnost Svatého stolce je podstatným
odlišujícím znakem katolické církve v poměru k ostatním církvím.
Klade se proto otázka, zda a v jaké míře mají být obecná pravidla
v zákoně č. 3/2002 Sb. na katolickou církev uplatněna. Rozdíly
náboženství nejsou důvodem k různému zacházení z hlediska
základních práv a svobod (čl. 3 odst. 1 Listiny). Rovnost však
není absolutní kategorií. Rozdílné zacházení je přípustné, je-li
založeno na objektivních a rozumných důvodech. Skutečnost, že
Svatý stolec je subjektem mezinárodního práva, který ČR uznala, je
nepochybně "objektivním" důvodem k odlišnému zacházení
s katolickou církví v různých otázkách upravených zákonem č.
3/2002 Sb. Svědčí o tom např. i § 106 odst. 2 Ústavy ČSR z r.
1920, jenž připouštěl odchylky od zásady rovnosti, pokud je
"dovoluje mezinárodní právo". Jinými slovy, pokud bude platně
uzavřena Smlouva mezi ČR a Svatým stolcem o úpravě vzájemných
vztahů, může tento mezinárodně právní instrument upravit ve vztahu
ke katolické církvi různé otázky upravené obecně v zák. č. 3/2002
Sb. odlišným způsobem od něj. S využitím čl. 10 Ústavy ve znění
úst. zákona č. 395/2001 Sb. se pak použije speciální úprava
smluvní, nikoli obecná zákonná (lex specialis).

"Rozumnost" a zejména "přiměřenost" odchylek od principu
rovnosti v poměru ke katolické církvi jsou veličinami, jež mají
ústavní rozměr. Jejich posouzení je mj. na Parlamentu ČR, který
uděluje souhlas k mezinárodním smlouvám podle čl. 49 Ústavy,
a v konečném důsledku na Ústavním soudu, pokud by obdržel návrh,
aby posoudil soulad Smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem s ústavním
pořádkem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy.

Dle nálezem Ústavního soudu zrušeného ustanovení § 6 odst.
2 zákona o církvích a náboženských společnostech (dále jen
"zákon") mohou tyto, jsou-li registrovány, zakládat církevní
právnické osoby "za účelem organizace, vyznávání a šíření
náboženské víry". Přechodné ustanovení § 28 odst. 5 zákona pak
stanoví podmínky, za níž je registrovaná církev po nabytí
účinnosti zákona povinna doplnit údaje o jí zřízených a již
evidovaných právnických osobách, a to ve shodě s náležitostmi,
vyžadovanými zák. č. 3/2002 Sb.

Většinové votum považuje za ratio decidendi zrušení těchto
ustanovení právo církví a náboženských společností zřizovat
řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech
(čl. 16 odst. 2 Listiny). Uvedená ustanovení, dle tohoto vota,
nerozlišují mezi registrací a evidencí právnických osob, jsou
tudíž pro církve a náboženské společnosti omezující ve svém
souhrnu: "Z těchto ustanovení totiž podle přesvědčení Ústavního
soudu přímo vyplývá podmíněnost právního vzniku církevních
právnických osob rozhodnutím státu, tzn. de facto jejich
registrace, byť v zákoně formálně označená jako evidence." Ve
vztahu k návrhu na zrušení ustanovení § 16, § 20, § 26 a § 29 zák.
č. 3/2002 Sb. se ale v odůvodnění nálezu konstatuje, že "evidence
je případná zejména z hlediska naplnění informační funkce a funkce
ochrany práv třetích osob", s tím, že po zrušení § 6 odst. 2 a §
28 odst. 5 zákona ustanovení § 16, § 20, § 26 a § 29 "nepodmiňují
právní vznik a zánik církevních právnických osob konstitutivním
právním aktem státního orgánu, nýbrž že jejich evidence má toliko
deklaratorní povahu a shora uvedené funkce informační a ochrany
práv třetích osob".

Ve vztahu k ustanovení § 6 odst. 2 zákona většinové votum
pomíjí důvod, jenž se pro derogaci jeví nejvýznamnějším a tím ve
svých důsledcích je způsobilé založit pro církve a náboženské
společnosti ohledně jimi zřizovaných právnických osob ještě vyšší
stupeň nejistoty.

Smyslem § 6 odst. 2 zákona je vymezit účely, k jejichž
dosahování jsou církve a náboženské společnosti oprávněny
v režimu zák. č. 3/2002 Sb. zakládat právnické osoby. Je-li tento
účel omezen na "organizaci, vyznávání a šíření náboženské víry"
a neobsahuje i s nimi spjatou činnost charitativní, kulturní,
sociální péči, apod., nutno takové vymezení pokládat za rozporné
s čl. 16 odst. 2 Listiny. Interpretace účelů, plynoucích z čl. 16
odst. 2 Listiny, je dána pojmovým spojením organizace, vyznávání
a šíření náboženské víry s působením kulturním, charitativním
a sociálním, jak se vyvinulo v evropské kulturní tradici, a je
tudíž dána i pohledem právně komparativním. Za rozhodovací důvod
stanoviska proto ve vztahu k § 6 odst. 2 zák. č. 3/2002 Sb.
nepovažujeme nepřijatelnost většinovým votem tvrzené "podmíněnosti
právního vzniku církevních právnických osob rozhodnutím státu",
nýbrž omezení účelů pro zakládání církevních právnických osob.

Většinové votum zakládá potud právní nejistotu, že vypuštěním
§ 6 odst. 2 zákona bez požadavku jeho nahrazení novou dikcí, jež
by vymezilo účely způsobem odpovídajícím článku 16 odst. 2
Listiny, vymezení účelů, má za následek výkladovou nejasnost
zákonné souladnosti u vymezení předmětu církevní právnické osoby
dle § 16 odst. 2 písm. b) zákona, a to s rizikem interpretace
restriktivní a tím i rizikem sankce dle § 16 odst. 5 zákona.

Argumentace obdobná dopadá i na posouzení ústavnosti § 28
odst. 5 zákona. Je-li většinovým votem jeho derogace odůvodňována
nepřípustností zasahování státu do oprávnění církví a náboženských
společností zřizovat církevní právnické osoby, důsledkem tohoto
právního názoru by, dle našeho přesvědčení, byla právní nerovnost
s ohledem k náležitostem evidence církevních právnických osob,
založených po nabytí účinnosti zákona, a těch, jež byly založeny
předtím. V legislativním požadavku vytvoření jednotné evidence
nelze bez dalšího spatřovat žádný důvod rozporu předmětného
zákonného ustanovení s ústavním pořádkem. Za takový lze ale
považovat nepřiměřeně krátkou lhůtu pro splnění požadavků
obsažených v daném ustanovení, a to zejména u církví s velikým
počtem církevních právnických osob, a dále sankci nepřiměřenou
závažnosti možného protiprávního jednání, spočívajícího
v nepředložení všech evidenčních náležitostí církevních
právnických osob. Toliko potenciální míra této nepřiměřenosti
lhůty a sankce je dle našeho názoru důvodem rozporu ustanovení
§ 28 odst. 5 zákona s čl. 16 odst. 2 Listiny.

Jelikož v dané věci Ústavní soud vyslovil jiné ratio
decidendi, uplatňují autoři tohoto separátního vota odlišné
stanovisko toliko k odůvodnění předmětného nálezu, když ve věci
samé sdílejí názor vota většinového.

JUDr. P. H.

JUDr. J. M.
V Brně dne 29. listopadu 2002