Pl.ÚS 6/94 ze dne 12. 5. 1994
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatelky MUDr. E. W., zastoupené Doc. JUDr. A. G., proti Poslanecké sněmovně České republiky, o návrhu na zrušení části ustanovení § 3 odstavec 1 zákona č. 87/1991 Sb., takto:

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka podala Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 278/93, ze dne 20. 9. 1993, jímž byl ve výroku o věci samé potvrzen částečný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu l, kterým byla zamítnuta žaloba s žalobní žádostí, aby žalovanému BP byla uložena povinnost uzavřít s MUDr. E.W. (v uvedené věci 3. žalobkyní) dohodu o vydání nemovitosti a aby žalovanému BP bylo uloženo MUDr. E.W. nemovitost vydat. Ve své ústavní stížnosti navrhovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem shora označený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Spolu s touto ústavní stížností podala navrhovatelka také návrh na zrušení ustanovení § 3 odstavec 1 zákona č. 87/1991 Sb., v části věty in fine "a má trvalý pobyt na jejím území", neboť uvedeným ustanovením odůvodnil Městský soud v Praze své rozhodnutí, které je předmětem ústavní stížnosti navrhovatelky. Řízení o ústavní "stížnosti navrhovatelky bylo usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 16. 3. 1994 přerušeno podle § 78 odstavec 1 zákona č. 182/1993 Sb., a návrh navrhovatelky na zrušení části ustanovení § 3 odstavec 1 zákona č. 87/1991 Sb., byl téhož dne postoupen plénu Ústavního soudu ČR k rozhodnutí.

Ze spisu Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, bylo zjištěno, že dne 18. 2. 1994 podala skupina poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. V tomto návrhu skupina poslanců navrhuje vydání nálezu, jímž by ústavní soud zrušil podle ustanovení čl. 87 odstavec 1 písmeno a) Ústavy v ustanovení § 3 odstavce 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, část věty za druhou čárkou, totiž slova " a má trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení § 3 odstavec 2 téhož zákona, ve znění pozdějších zákonů, část věty v návětí, totiž slova " a mají trvalý pobyt na jejím území", protože jsou v rozporu s čl. 1, 4 a 10 Ústavy České republiky, s čl. 1, 3, 4 a ll odstavec 1 věta druhá, jakož i s čl. 36, 38 a 42 Listiny základních práv a svobod, s čl. 1 odstavec 1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci o ochraně lidských práv a základních svobod a dále, aby Ústavní soud zrušil v ustanovení § 5 odstavec 2 a odstavec 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona". Návrh navrhovatelky na zrušení části ustanovení § 3 odstavec 1 zákona č. 87/1991 Sb., je tedy shodný s částí poslaneckého návrhu, a proto pokud jde o část věty uvedeného ustanovení "a má trvalý pobyt na jejím území", jde o totožnost věci ve smyslu ust. § 35 zákona č. 182/1993 Sb., které stanoví, kdy je návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem nepřípustný. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení je návrh nepřípustný i v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná. Bylo proto třeba v daném případě posoudit, který z obou návrhů, z hlediska uvedeného ustanovení, tvoří překážku věci zahájené a brání tak projednání druhého z nich.

Ustanovení § 11 odstavec 2 písmeno a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., svěřuje rozhodování o návrzích na zrušení zákonů, jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení - na rozdíl od rozhodování o ústavních stížnostech - plénu Ústavního soudu. V případě, že návrh na zrušení právního předpisu byl podán spolu s ústavní stížností (§ 74 citovaného zákona), senát Ústavního soudu podle § 78 odstavec 1 citovaného zákona řízení o ústavní stížnosti přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu. Vydání senátního rozhodnutí o přerušení řízení o ústavní stížnosti a postoupení návrhu na zrušení právního předpisu plénu však nutně musí předcházet posouzení ústavní stížnosti, s níž byl takový návrh podán, a to z hlediska ustanovení § 43 citovaného zákona. Pokud by totiž byla ústavní stížnost odmítnuta z některého důvodu uvedeného v tomto ustanovení, nebylo by již možno návrh na zrušení právního předpisu, podaný společně s takovou ústavní stížností, projednat. Odpadla by totiž věcná podmínka pro jeho podání plynoucí z ustanovení § 74 citovaného zákona - vázanost na ústavní stížnost, která musí být zachována po celou dobu trvání řízení o takto podaném návrhu na zrušení právního předpisu. V daném případě je tedy třeba vycházet ze závěru, že do doby přerušení řízení o ústavní stížnosti a postoupení návrhu navrhovatelky na zrušení části ustanovení právního předpisu plénu Ústavního soudu, tj. do 16. 3. 1994, nemohlo plénum, ani plenární soudce zpravodaj, ve věci, týkající se tohoto návrhu navrhovatelky jednat, na rozdíl od věci, týkající se návrhu poslaneckého, která je plenární věcí ode dne jeho podání, tj. od 18. 2. 1994. Proto z hlediska ustanovení § 35 odstavec 2 zákona č. 182/1993 Sb., je třeba považovat tuto věc, týkající se poslaneckého návrhu, za věc, o níž již Ústavní soud v době postoupení návrhu navrhovatelky plénu jednal. Z uvedených důvodů byl proto tento návrh navrhovatelky jako nepřípustný podle § 43 odstavec 1, písmeno f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.

Protože však navrhovatelka byla oprávněna podle § 74 citovaného zákona k podání návrhu na zrušení části ustanovení § 3 odstavec 1 zákona č. 87/1991 Sb., má tato právo účastnit se jednání o poslaneckém návrhu na zrušení uvedeného ustanovení jako vedlejší účastnice (§ 35 odstavec 2 věta druhá zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. 5. 1994

JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj