Pl.ÚS 6/96 ze dne 5. 11. 1996
295/1996 Sb.
N 113/6 SbNU 313
Osvojení zletilého dítěte v českém právu z hlediska rovnosti
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud ČR

rozhodl dne 5. listopadu 1996 v plénu
o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení § 65 odst. 2 zákona č.
94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR, za souhlasu účastníků řízení bez ústního
jednání, t a k t o :

Návrh se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Dne 28. 3. 1996 obdržel Ústavní soud České republiky návrh
Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona
č. 94/1963 Sb., ve znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb.
a č. 72/1995 Sb. (dále jen "zákon o rodině").

Krajský soud v Brně, v řízení o odvolání navrhovatele JUDr.
I. I., proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 4.
1994, čj. Nc 702/94 - 13, ve věci nezrušitelného osvojení zletilé
M. Z. dospěl k závěru, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině
je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), a to s článkem 3 odst. 1 a 3, jakož i s článkem 1
v návaznosti na ustanovení Deklarace práv dítěte (publikované ve
Sbírce zákonů pod č. 104/1991), a proto se rozhodl pro postup
podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 64 odst. 4 zákona č.
182/1993 Sb. Svým usnesením ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. 16 Co
473/94, odvolací řízení přerušil a podal Ústavnímu soudu návrh na
zrušení části ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., ve
znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb.

V odůvodnění svého návrhu navrhovatel především v úvodu
konstatuje, že napadené ustanovení kogentní povahy nedovoluje
osvojení zletilého dítěte. Takto koncipované ustanovení § 65 odst.
2 zákona o rodině je podle jeho názoru v rozporu s právním
předpisem vyšší právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.-
v kontextu s Deklarací práv dítěte, publikovanou ve Sbírce zákonů
pod č. 104/1991. Poukazuje na článek 3 odst. 1 Listiny a článek
1 Listiny s tím, že rovnost práv občanů, tedy obecná platnost
a zaručenost základních práv a svobod pro všechny občany a též
obecně rovnocenná ochrana těchto práv je stěžejním principem
právního řádu společnosti, a proto též je vyjádřena hned
v úvodních pasážích základního zákona státu - Ústavy. Tento
princip - z hlediska struktury právního řádu - může být prolomen
pouze právní normou téže právní síly, vytvořené na základě týchž
pravidel svého přijetí, která znesnadňují její negaci (čl. 9 odst.
1 Ústavy). Úvaha navrhovatele o rozporu ustanovení § 65 odst. 2
zákona o rodině s předpisy vyšší právní síly, jak dále
v odůvodnění svého návrhu uvádí, vychází z předpokladu, že zvýšená
ochrana práv dětí (nezletilých) je sama o sobě narušením shora
uvedeného principu, avšak narušením, které uvedenému principu plně
koresponduje, neboť je odůvodněna Listinou (čl. 32 odst. 1 věta
druhá) a jednak též Deklarací práv dítěte. Meze této ochrany jsou
též těmito předpisy dány - z článku 32 odst. 1 Listiny vyplývá, že
se jedná o zvláštní ochranu, z Deklarace je pak nutno dovodit, že
tyto meze jsou dány tím, že dítě zvláštní ochranu potřebuje pro
svou tělesnou a duševní nezralost. Z uvedeného (a též i z celkové
koncepce Deklarace práv dítěte) je nutno dovodit, že se jedná
o ochranu těch práv, která není dítě schopno si zabezpečit samo,
přičemž tato ochrana směřuje, resp. má dítě chránit, proti
svévolným zásahům ostatních subjektů - osob, státu a institucí
- např. právo dítěte na jméno, státní příslušnost (čl. 7
Deklarace), na zachování totožnosti (čl. 8 Deklarace), na svobodu
projevu, myšlení, svědomí, náboženství, sdružování, shromažďování
(čl. 13 - 15 Deklarace), zákaz trestů, násilí (čl.19 Deklarace),
právo na humanitární pomoc v případě ozbrojeného konfliktu (čl.
38 Deklarace) a podobně. Těmito mezemi je vymezena zvláštnost
ochrany práv dítěte, a pokud se výjimečná ochrana dítěte v těchto
mezích prostřednictvím předpisů nižší právní síly (zákonů)
aplikuje do konkrétního právního života, pak nelze hovořit o tom,
že by taková ochrana byla v rozporu s principem rovnosti práv
všech občanů. Na druhé straně je však nutno dovodit, že tam, kde
výlučná ochrana práv dítěte nevyplývá z principů vyjmenovaných
v Deklaraci práv dítěte, je již v rozporu s principem rovných práv
pro všechny občany. K tomuto navrhovatel dodává, že čl. 21
Deklarace, věnující se osvojení, má za účel chránit dítě proti
zneužití institutu osvojení, avšak nestanoví výlučné právo pouze
dítěte na osvojení.

Současná úprava osvojení je koncipována jako výlučné právo
nezletilého dítěte na osvojení. Toto právo však dle názoru
navrhovatele (je-li koncipováno jako tzv. zvláštní právo) není
zahrnuto v mezích zvláštní (výlučné) právní ochrany dítěte, která
je dána Deklarací práv dítěte, a proto je v rozporu s principem
rovnosti občanů v právech (čl. 1 Listiny). Navrhovatel tímto, jak
zdůrazňuje, neodpírá právo dítěte na osvojení, pouze zastává
stanovisko, že je protiústavní, je-li toto právo koncipováno jako
výlučné právo nezletilého dítěte.

Poukazuje dále na to, že současná právní úprava osvojení
vychází z původní koncepce osvojení jako nahrazení rodinných
vztahů tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či
subjektivních důvodů, zpřetrhány a má za úkol chránit především
práva nezletilého dítěte - na zajištění řádné výchovy,
odpovídající výživy a řádný a zdravý vývoj dítěte v dospělého
jedince. Pomíjí však, že mohou existovat i důvody a zájem
ostatních na osvojení, že osvojení zasahuje nejen do rodinně
právních vztahů, ale prostřednictvím těchto vztahů i do vztahů
např. majetkoprávních, bytových apod. (pokud se týká vztahů
právních) a neméně i do vztahů společenských. V této souvislosti
navrhovatel odkazuje také na to, že i některé okolní státy
institut osvojení zletilého znají. Navrhovatel uznává, že zákon
svou celkovou koncepcí vychází z principu, že lze osvojit pouze
nezletilé dítě, a tak jsou také stavěny podmínky pro osvojení, ale
vzhledem k tomu, že pouze v napadeném ustanovení je tento princip
vyjádřen kogentně, závěrem navrhuje buď zrušení uvedeného
ustanovení jako celku, anebo s ohledem na jazykové a logické
vyjádření kogentnosti tohoto ustanovení spojkou "a to" zrušení
těchto slov v napadeném ustanovení, tak, aby nové ustanovení § 65
odst. 2 zákona o rodině znělo: "Osvojit lze nezletilého jen je-li
mu osvojení ku prospěchu".

II.
Ústavní soud nejprve konstatoval, že znění § 65 odst. 2
zákona č. 94/1963 Sb. nebylo v průběhu doby nijak měněno. Dílčí
novely č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. zákona
o rodině se znění napadeného ustanovení nedotkly.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal
Ústavní soud ČR návrh Krajského soudu v Brně Poslanecké sněmovně
Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 25. dubna
1996 tehdejší předseda Poslanecké sněmovny potvrdil, že zákon č.
94/1963 Sb., o rodině, byl schválen potřebnou většinou poslanců
Národního shromáždění dne 4. 12. 1963, byl podepsán příslušnými
ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření dále uvádí, že
Úmluva o právech dítěte (dále jen "Úmluva") ve své preambuli
stanoví, že dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc a že dítě
pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky,
péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm.
V souladu s tím pak Listina stanoví v čl. 32 odst. 1 zvláštní
ochranu dětí. Podle čl. 20 odst. 1 a 2 Úmluvy dítě dočasně nebo
trvale zbavené rodinného prostředí nebo dítě, které ve svém
vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na
zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. Stát zabezpečuje
takovému dítěti náhradní péči v souladu se svým vnitrostátním
zákonodárstvím. Osvojení dítěte je významným rozhodnutím o jeho
osobním stavu, a proto je třeba vždy pečlivě zjišťovat, zda jsou
všechny předpoklady pro osvojení splněny. Osvojit lze pouze
nezletilce. Osvojení však musí být osvojenci ku prospěchu. Jde
o základní princip úpravy osvojení. Všechny další podmínky, které
zákon konkretizuje, v podstatě směřují k tomu, aby tato základní
podmínka byla naplněna. V žádném případě nelze rozumět prospěchem
pro osvojené dítě pouze materiální zabezpečení. Účelem tohoto
institutu je v co největší možné míře vytvořit vztahy, které jsou
mezi rodiči a jejich dětmi, tam, kde se přirozené podmínky pro
rodičovský vztah nemohou v plné míře uplatnit. K argumentaci
návrhu Krajského soudu v Brně, kde je uvedeno, že ustanovení § 65
odst. 2 zákona o rodině je v rozporu s právním předpisem vyšší
právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., upozorňuje
vyjádření na skutečnost, že Listina, jako ústavní zákon
Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky,
byla uvozena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kde v § 1 odst. 1
bylo stanoveno, že ústavní zákony, jiné zákony a další právní
předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou.
Toto nadústavní pojetí Listiny Ústava České republiky nepřevzala
do pozitivní ústavní úpravy a nahradila je článkem 3. Stanovila
tak, že Listina má tutéž právní sílu jako Ústava a další součásti
ústavního pořádku. V závěru vyjádření se pak konstatuje, že
ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
zákona č. 132/1982 Sb., zákona č. 234/1992 Sb., a nálezu Ústavního
soudu č. 72/1995 Sb., nebo část ustanovení § 65 odst. 2 téhož
zákona vyjádřené slovy "a to" není v rozporu s ústavním pořádkem
České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká
republika vázána. Své vyjádření pak uzavírá s tím, že je na
Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení
zákona o rodině a vydal příslušné rozhodnutí.

III.

Navrhovatel odůvodňuje svůj návrh na zrušení ustanovení § 65
odst. 2 zákona o rodině jeho rozporem s čl. 3 odst. l a 3 a čl.
1 Listiny v návaznosti na Úmluvu o právech dítěte. V podstatě
zastává názor, že současná úprava osvojení v zákoně o rodině je
koncipována jako výlučné právo nezletilého dítěte a napadené
ustanovení, v němž je tato zásada vyjádřena kogentním způsobem,
tak poskytuje nezletilému dítěti zvláštní ochranu jeho práv, která
jde nad rámec Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny.
Tím se dostává do rozporu s principem rovnosti a zákazem
diskriminace, neboť představuje privilegování nezletilých dětí
v jejich právech na osvojení oproti osobám zletilým.

Úkolem Ústavního soudu je tedy posoudit, zda stanovené
podmínky osobní působnosti napadené právní normy neporušují zásadu
rovnosti v právech obecně vyjádřenou v čl. l Listiny a zaručovanou
a konkretizovanou čl. 3 odst. l Listiny, podle něhož základní
práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy
pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení,
národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo
etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Ústavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl.
l Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii
abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti,
v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají
na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění
neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod
č.11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech
je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupu
k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem
libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno
jakékoliv právo.

Při posuzování důvodnosti návrhu navrhovatele na zrušení
ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je třeba mít na zřeteli
celkovou úpravu institutu osvojení v zákoně o rodině. Sám pojem
osvojení tento zákon přímo nevymezuje. Platná právní úprava
institutu osvojení v zákoně o rodině normuje jak způsob vzniku
osvojení, tak i jeho právní následky. Pro účely rozhodování
Ústavního soudu o návrhu navrhovatele je významný samotný způsob
vzniku osvojení, především samotný akt, kterým osvojitel přijímá
cizí dítě za své a kterým vytváří pro osvojené dítě nové výchovné
a rodinné prostředí. Tento akt podle platné právní úpravy je
završen rozhodnutím soudu majícím konstitutivní účinky, k jehož
vydání však bez právně relevantního chování osvojitele nemůže
dojít. Z hlediska zachování principu rovnosti je proto třeba
především posuzovat postavení osvojitelů. Je to totiž vůle
budoucího osvojitele, která je nejen nezbytným, ale také určujícím
a prvotním předpokladem vzniku osvojení. (Podle § 63 zákona
o rodině je možno řízení o osvojení zahájit pouze k návrhu
budoucího osvojitele, který také svým návrhem - jímž je soud zcela
vázán - během řízení disponuje.) Právě z tohoto důvodu je třeba
právo na osvojení (chápáno z pohledu teorie práva jako právo
subjektivní) vztáhnout především k osvojitelům. Ve vztahu k nim
pak porušení principu rovnosti rozhodně dovozovat nelze. Postavení
všech osvojitelů je z hlediska platné úpravy stejné, všichni mohou
osvojit pouze dítě nezletilé. Zbývá tedy posoudit otázku, která
tvoří podstatu návrhu navrhovatele, totiž otázku, zda zákonodárce
neporušil zásadu rovnosti tím, že nezahrnul do okruhu
potenciálních osvojenců také osoby zletilé. Z hlediska platné
právní úpravy institutu osvojení je postavení dětí a osob
zletilých nepochybně nestejné. Podle Ústavního soudu však nejde
o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti
protiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená, objektivně
existující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobami
dospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeby zajistit náhradní
rodinné vztahy právě u dětí nezletilých. Rozdíl, který tak
zákonodárce mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými v napadeném
ustanovení činí, nelze proto považovat za neodůvodněný či
stanovený libovolně, ani za diskriminující. (Podobné rozdíly, byť
ne zcela srovnatelné, lze ostatně najít i v dalších právních
odvětvích našeho právního řádu, a to například v ustanovení § 479
o.z., které u nepominutelných dědiců přiznává výhodnější postavení
potomkům nezletilým v poměru k potomkům zletilým, obdobně trestní
právo z obecných podmínek trestní odpovědnosti vyčleňuje skupinu
mladistvých, pro niž stanoví odlišně podmínky i obsah trestní
odpovědnosti).

Pokud pak navrhovatel v odůvodnění svého návrhu poukazuje na
existenci i jiných důvodů pro osvojení, než je náhrada rodinných
vztahů, tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či
subjektivních důvodů zpřetrhány, a v této souvislosti odkazují
také na dřívější právní úpravu osvojení platnou na území našeho
státu, případně v některých okolních státech, k tomu je třeba
uvést, že posoudit otázku účelnosti a vhodnosti rozšíření okruhu
osvojenců i na osoby zletilé, je pouze v pravomoci zákonodárce, do
jehož činnosti Ústavní soud, kromě případů zjištění neústavnosti
- a tak tomu, jak plyne ze shora uvedeného, v případě napadeného
ustanovení není - zasahovat nemůže.

Konečně na závěr je třeba uvést, že článek 3 odst. 3 Listiny,
jehož se navrhovatel rovněž dovolává (aniž by však svůj návrh
v tomto směru blíže zdůvodnil), stanoví, že nikomu nesmí být
způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv
a svobod, na posuzované ustanovení tedy evidentně nedopadá.
Z důvodů shora uvedených je Ústavní soud toho názoru, že
ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině není v rozporu s článkem
3 odst. 1 a 3 a článkem 1 Listiny, a proto návrh na jeho zrušení
zamítl.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze
odvolat.

V Brně dne 5. listopadu 1996




ODLIŠNÉ STANOVISKO
JUDr. V.K.

Nález a jeho odůvodnění vychází jednoznačně z takové
interpretace ustanovení § 65 odst. 2 cit. zákona, která vylučuje
osvojení jiných osob, než nezletilců. Z celkového kontextu zákona
a z formulace dotčeného ustanovení (slova: "a to") dovozuje, že
zákon výslovně omezuje možnost osvojení pouze na nezletilé osoby
a tímto určením vylučuje jakékoli jiné použití institutu osvojení,
zejména též osvojení osob, které nejsou v tomto ustanovení
výslovně uvedeny.

Návrh Krajského soudu v Brně na zrušení tohoto omezení
poukazuje na původ této právní úpravy, která má za úkol chránit
především práva nezletilého dítěte na zajištění řádné výchovy,
odpovídající výživy a na řádný a zdravý vývoj dítěte v dospělého
jedince. Poukazuje rovněž na to, že zákonná úprava opomíjí
skutečnost, že mohou existovat i důvody a zájem na osvojení také
zletilých osob a pomíjí rovněž, že osvojení zasahuje nejen do
rodinných vztahů, ale prostřednictvím nich i do vztahů
majetkoprávních, bytových a společenských.

Tuto úvahu nelze odbýt pouze poukazem na pozitivní omezení
institutu osvojení na nezletilce, protože právní redukce institutu
osvojení na osoby nezletilé je "eo ipso" rovněž radikálním zásahem
státu do osobního a rodinného života a jeho uspořádání ve vztahu
k osobám zletilým. Vycházíme-li z toho, že stát je založen na úctě
k právům a svobodám člověka (čl. 1 Ústavy ČR) a že státní moc
slouží občanům, je omezování lidské svobody ústavně odůvodnitelné
jen, jestliže takové omezení vykazuje zřetelný a dostatečně silný
veřejný zájem.

Vzhledem k ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, které potvrzuje právo každého na respektování
svého osobního a rodinného života a jež dává státu "právo
zasahovat jen v nezbytných případech veřejného zájmu", měl by být
v případě zákazu osvojení zletilých osob veřejný zájem na tomto
osvojení zcela zřetelně patrný. Tomu tak ve skutečnosti není.

Zákon o rodině vychází při úpravě osvojení primárně ze vztahu
rodičů a nezletilých dětí. Ve skutečnosti právě toto zdánlivé
"privilegium" obsahuje soustavu podmínek, jejichž splnění má
ochranu zájmů nezletilých zajistit, a to z toho důvodu, že jsou ve
věku, ve kterém nemohou sami ani právně jednat ani své vlastní
zájmy plně rozpoznat. Logika osvojení musí proto být chápána
opačně: úprava osvojení nezletilých není žádnou výsadou a žádným
privilegiem, ale je naopak omezením možnosti osvojení, vazbou na
splnění zvláštních podmínek a předpokladů a na součinnost státu.
Tato omezení jsou opodstatněná věkem osvojence. Naproti tomu
u osob zletilých lze logicky předpokládat, že podmínky osvojení
mohou být volnější, než u nezletilých dětí, protože jde o osoby,
které jsou schopny právně jednat a rozpoznat své zájmy. Přesto
však je logika zákona opačná. Místo volnější úpravy osvojení je
osvojení zletilých zakázáno. Tímto zákazem stát, aniž by šlo
o nezbytný případ veřejného zájmu, jedná v rozporu s principem
minimalizace státního zásahu do osobního a rodinného života
a omezuje základní svobody člověka, které nejsou ani zákonodárci
k volné dispozici.

V neposlední řadě je třeba vidět i to, že dosavadní právní
úpravou se Česká republika zřetelně liší od většiny ostatních
evropských států, které vesměs osvojení zletilých připouštějí, což
není okolnost zanedbatelná z hlediska příprav vstupu do Evropské
unie.

Vzhledem ke všem těmto skutečnostem je návrh Krajského soudu
v Brně na to, aby nové ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině,
znělo "osvojit lze nezletilého jen je-li mu osvojení ku prospěchu"
odůvodněný a ústavně konformní.

V Brně 19. listopadu 1996




ODLIŠNÉ STANOVISKO

JUDr. V.P.

Toto odlišné stanovisko nejprve vyslovuje plný souhlas
s odlišným stanoviskem soudce JUDr. V.K. v uvedené věci. Považuje
však za nutné dále zdůraznit, že zamítnutí návrhu Krajského soudu
v Brně v předmětné záležitosti není ani správné ani logické. Jak
již vyplynulo z předchozího odlišného stanoviska, lze omezovat
lidskou svobodu jen tehdy, je-li na tom zřetelný a dostatečně
silný veřejný zájem a jsou-li dodrženy ostatní zákonné záruky.
Takový veřejný zájem zde však není, nelze jej zjistit ani
vykonstruovat. Naopak v tomto konkrétním projednávaném případě
vychází najevo, že k adopci mělo dojít v prvé řadě v zájmu
upevnění nové rodiny, která vznikla ze dvou rodin neúplných. Zde
je veřejný zájem již dostatečně patrný, je zcela opačného
zaměření, tj. nesměřoval by k omezení lidské svobody, a podpora
takových záměrů rodiny je dána již článkem II. základních zásad
zákona o rodině, když prohlašuje, že rodina založená manželstvím
je základním článkem společnosti, která chrání všestranně rodinné
vztahy. Toto ustanovení je ostatně konformní s čl. 23 Paktu
o občanských a politických právech a s čl. 10 Paktu
o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Nedostatek veřejného zájmu na zábraně adopce zletilých osob
se ostatně projevil i v dikci zákona o rodině v § 65 odst. 2:
"Osvojit lze nezletilého jen je-li mu osvojení ku prospěchu",
která je interpretována jako nesouhlas zákonodárce s aplikací
institutu adopce i v případě osob zletilých, ačkoliv žádný zákaz
z ní i při laickém výkladu nevyplývá. Skutečnost, že zákon
samostatně neupravil osvojování nezletilých osob, rovněž nelze
pokládat za zákaz. Zákon o rodině nikde neuvádí, že adopce
zletilých je nepřípustná ani nepoužívá jiného výrazu, který by
zákaz činil nepochybným. A tak i zde je nutno vyjít z Listiny
základních práv a svobod, z jejího čl. 2 odst. 3, kde se uvádí, že
každý může činit, co není zákonem zakázáno. Interpretací, která
vedla k zamítnutí návrhu Krajského soudu v Brně, v tomto případě
byla porušena práva zletilých osob jako osvojenců či osvojitelů.

Jiný výklad, který se sice odchyluje od běžné praxe soudů, by
nebyl ani logický, protože adopce, nikoliv jako jednorázové
rozhodnutí, ale jako trvalá aplikace právního institutu, běžně
existuje (na území České republiky od r. 1811 do r. 1950)
a i zákon o rodině současně platný v § 73 odst. 2 počítá s tím, že
osvojenec dosáhne věku dospělosti, adopce tím okamžikem nezaniká
a zletilá osoba zůstává osobou adoptovanou. Potvrzuje tedy výše
uvedené stanovisko, že citovaný § 65 odst. 2 zákona o rodině nebyl
míněn jako zákaz. Ze zákona také nevyplývá, že adopce je výlučným
právem nezletilého dítěte na osvojení, nýbrž lze z něj nejvýše
dovodit, že adopce zletilých není upravena, ale není zakázána.
Rozhodně ani ze zákona ani z jeho výkladů neplyne, že by
potlačování adopce zletilých osob bylo v zájmu občanů, společnosti
či v jiném veřejném zájmu.

Ústavní soud měl tedy dostatek důvodů i podkladů, aby
zjistil, že v tomto případě je nutno odstranit protiústavní stav
a vyhovět návrhu Krajského soudu v Brně ve věci osvojení zletilých
osob.
V Brně dne 26. 11. 1996