Pl.ÚS 66/06 ze dne 9. 1. 2007
Vznik mandátu poslance Šimonovského
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. N., zastoupeného JUDr. Václavem Zemanem, advokátem se sídlem Plzeň, Sedláčkova 11, PSČ: 301 01, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2006, čj. Vol. 32/2006 - 45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, podanou osobně dne 6. 9. 2006, stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byl zamítnut, jako nedůvodný, návrh stěžovatele na neplatnost volby kandidáta do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého mají občané právo podílet se na správě věcí veřejných přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Popsal, za jakých skutkových okolností podal návrh k Nejvyššímu správnímu soudu a zopakoval své námitky v uvedeném návrhu obsažené.

V ústavní stížnosti předložil také historickou komparaci - porovnání s právní úpravou neslučitelnosti funkce poslance s funkcí senátora v Československu před II. světovou válkou. Nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší správní soud vyložil články 21 a 22 Ústavy ČR. Touto interpretací byla, podle stěžovatele, popřena zásada obsažená v čl. 19 odst. 3 Ústavy České republiky, podle níž mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením. Stěžovatel tvrdí, že pokud mělo dojít ke vzniku mandátu poslance Ing. Milana Šimonovského, měl se bezodkladně vzdát mandátu senátora, a to nejpozději v den oficiálního vyhlášení výsledků voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Tím, že se takto mandátu senátora nevzdal, dal jasně najevo, že až do složení slibu poslance hodlá zastupovat voliče jako senátor. Tím, že Nejvyšší správní soud potvrdil platnost volby M. Šimonovského, porušil stěžovatelovo právo na to, aby správu věcí veřejných vykonával zástupce, který byl řádně zvolen a který je oprávněn k výkonu zastupitelské funkce ve formě poslaneckého mandátu.

Z ústavní stížnosti a z připojeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, jako občan zapsaný do stálého seznamu voličů ve volebním okrsku, kde byl volen poslanec M. Šimonovský, podal podle § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, návrh na prohlášení neplatnosti volby M. Šimonovského ve volbách konaných ve dnech 2. - 3. 6. 2006 a návrh na prohlášení, že mandát této osobě nevznikl. Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na neplatnost volby zamítl usnesením ze dne 26. 6. 2006, čj. Vol. 32/2006 - 45.

Zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

V této souvislosti lze konstatovat, že návrh stěžovatele splňuje kriterium zjevné neopodstatněnosti jak z hlediska ustálené interpretace ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (opodstatněností se rozumí to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů), tak dokonce i z hlediska obecného jazyka - přezkoumávaný návrh je totiž neopodstatněný zcela zjevně.

Stěžovatelova interpretace ústavně právních předpisů se na první pohled může jevit jako inspirativní, ale při bližší analýze lze bez problémů odhalit, že je nesprávná.

Podobně lze hodnotit stěžovatelovy odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Jím citovaná rozhodnutí se sice přezkoumávané problematiky týkají, ve skutečnosti však řeší zcela odlišnou věc a vytržení izolované části z jejího původního kontextu je charakteristické (viz odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 275/96, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, nález č. 110, str. 293) nebo jako opora stěžovatelovy argumentace příliš sloužit nemůže (srov. nález sp. zn. II. ÚS 485/98, stejná sbírka, sv. 16, nález č. 173, str. 289).

K podrobně propracovanému a fundovanému odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v podstatě zbytečné cokoli dodávat. Tento soud podrobně vysvětlil, v jakých krocích postupuje při přezkoumání návrhů na neplatnost voleb (tzv. "algoritmus přezkumu volebních stížností") a jak daný postup uplatnil v této konkrétní věci. Zabýval se i doktrinálním výkladem, týkajícím se slučitelnosti funkcí senátora a poslance (Pavlíček V., Hřebejk, J.: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 1. díl, 2. vydání, Praha 1998, str. 139). Za použití několika metod výkladu interpretoval příslušná, na věc dopadající, ustanovení Ústavy ČR (zejména čl. 21 a čl. 22). Nejvyšší správní soud uvedl, jakým úkonem M. Šimonovský vyjádřil svou vůli stát se poslancem Poslanecké sněmovny. Skutečnost, že tuto vůli znovu deklaroval na schůzi Senátu i 19 dní po uplynutí voleb do Poslanecké sněmovny, neznamená, že v tomto mezidobí, příp. do doby složení slibu poslance, hodlal zastupovat voliče jako senátor. Rozhodující je, v jakém okamžiku mu skutečně zanikl mandát senátora ve smyslu čl. 25 písm. f) Ústavy ČR (blíže viz str. 5 napadeného usnesení).

Ústavně zaručené právo stěžovatele, zakotvené v čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nebylo napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu porušeno. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2007

Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu