Pl.ÚS 9/99 ze dne 6. 10. 1999
289/1999 Sb.
N 135/16 SbNU 9
Vymezení okruhu oprávněných osob v zákoně o mimosoudních rehabilitacích
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Plénum Ústavního soudu České republiky ve složení JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Eva Zarembová, po ústním jednání dne 6. října 1999 rozhodlo ve věci návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného slovy ", splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 nebo 2 zákona," , takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění.

I.

Dne 2. dubna 1999 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny 51 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného slovy ", splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 nebo 2 zákona,". Ústavní soud nejprve ověřil formální náležitosti návrhu a zjistil z připojeného podpisového archu poslanců, že jsou splněny zákonné podmínky § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, když předmětný návrh podepsalo 51 poslanců (nikoli 52, jak uvádí průvodní list navrhovatelů). K návrhu je rovněž připojeno prohlášení, že podepsaní poslanci souhlasí s tím, aby v řízení před Ústavním soudem v této věci jednal jejich jménem JUDr. Ing. Jiří Karas, bytem 674 01 Třebíč, Cyrila Boudy 6/605.

Ústavní soud se dále zabýval ověřením formální přípustnosti návrhu skupiny poslanců co do jeho obsahu a zjistil, že návrh na zrušení ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného slovy ", splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 nebo 2 zákona,", je z hlediska čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy přípustný.

Napadené zákonné ustanovení navrhovatelé považují za stojící v rozporu s principem právního státu (čl. 1 Ústavy), principem nepřípustnosti uplatňování státní moci mimo meze stanovené zákonem [čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], s principem rovnosti (čl. 3 Listiny a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), a principem práva každého vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny).

Předmětem návrhu, z hlediska jeho obsahu, je zrušení podmínky státního občanství pro soudně rehabilitované osoby v případě uplatňování nároku na vydání majetku, vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci. V podmínce státního občanství spatřují navrhovatelé znehodnocení veřejné hodnoty, zakotvené přímo v preambuli zákona o mimosoudních rehabilitacích, jíž je náprava křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Vyjadřují přesvědčení, že uvedená, dle jejich názoru diskriminační, podmínka vede k nerovnosti, jež se však v rozporu s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jak je interpretován Výborem OSN pro lidská práva, nezakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích a na vyloučení libovůle. Poukazují dále na skutečnost, že soudně rehabilitované osoby kromě ztráty majetku utrpěly i křivdu další, ztrátu osobní svobody, přičemž zvýraznění této odlišnosti akcentoval i zákonodárce zařazením právní úpravy jejich restitučních nároků do samostatné třetí části zákona o mimosoudních rehabilitacích. Navrhovatelé jsou si vědomi smyslu vztažení restitučních nároků soudně rehabilitovaných osob pod režim zákona o mimosoudních rehabilitacích, jenž je dán vyloučením možnosti uplatnění námitky vydržení vlastnického práva povinnou osobou, nicméně v podmínce státního občanství spatřují projev libovůle státu.

Zrušením napadeného zákonného ustanovení navrhovatelé sledují snahu prosadit veřejnou hodnotu, neboli mravní princip, dle něhož křivdy mají být odčiněny, a to při zachování rovnosti mezi dotčenými osobami. Dále jím sledují odstranění nerovnosti v základním právu vlastnit majetek.

Poukazují i na skutečnost, že zrušením soudních výroků o uložení trestu odnětí svobody a na ně navazujících výroků o propadnutí majetku dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, s účinky ex tunc nastala pro soudně rehabilitované osoby právně paradoxní situace, kdy jsou nuceny znovu žádat o majetek a u těch z nich, které z nějakého důvodu přišly o občanství, dochází via facti k vyvlastnění jejich majetku. Upozorňují rovněž, že nikde jinde v českém právním řádu, než v souvislosti s restitucemi, není zakotveno, že by účinky výroků o zrušení nezákonných rozsudků a na ně navazujících výroků o propadnutí majetku měly jiné důsledky pro osoby, které občany jsou, a těmi, které jimi přestaly být. Markantní projev nespravedlnosti stávající úpravy spatřují u těch soudně rehabilitovaných osob, u kterých doba od vydání odsuzujícího rozsudku, přes pravomocné rozhodnutí o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, po datum, kdy vyzvaly povinnou osobu k vydání věci, je kratší 10 let, protože v tomto případě u povinné osoby nemohlo dojít ani teoreticky k vydržení vlastnického práva k nemovitostem, o které původně přišly soudně rehabilitované osoby. Z uvedeného navrhovatelé dovozují závěr, dle něhož u této skupiny osob by podle obecných zásad nebylo vůbec nutno využívat postup podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, protože pak podmínka státního občanství má za následek vyvlastnění, jež je v rozporu s principy právního státu ohledně předpokladu veřejného zájmu i předpokladu poskytnutí náhrady.

Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Toto vyjádření bylo Ústavnímu soudu doručeno 31. května 1999. Předseda Poslanecké sněmovny Prof. Ing. Václav Klaus, Csc., v něm úvodem odkazuje na důvodovou zprávu k ustanovení § 19 vládního návrhu zákona o mimosoudních rehabilitacích, dle níž podmínka státního občanství pro vydání věci, popřípadě poskytnutí finanční náhrady v případě zmírnění následků některých majetkových křivd, odpovídá mezinárodním zvyklostem. Ve svém stanovisku vychází dále z judikatury Ústavního soudu k otázce podmínky státního občanství v restitučním zákonodárství, zejména z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/96, přičemž právě v jejím odstranění pouze pro jednu skupinu oprávněných osob (a to v oblasti trestněprávních vztahů) a její zachování pro skupinu jinou by mohlo znamenat zavedení nerovnosti mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob. Uvedený závěr podepřel účastník řízení i dle něj nepřípadným poukazem navrhovatele na čl. 11 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo každého vlastnit majetek, jakož i stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva všech vlastníků, jelikož by pak případné zrušení podmínky státního občanství pouze pro jednu skupinu oprávněných osob nebylo řešením zcela vyhovujícím a v souladu s tímto principem.

Účastník řízení dále odkazuje na svá předchozí vyjádření k zákonu o mimosoudních rehabilitacích, ve kterých postuloval stanovisko, dle něhož tento právní předpis je předpisem zcela výjimečným a jednorázovým, když zákonodárný sbor při jeho schvalování vycházel z principu a ze snahy alespoň částečně zmírnit křivdy minulého režimu. Připomíná, že snahou zákona bylo pouze odstranit následky použití dřívějších předpisů v rozhodném období, přičemž nelze mluvit o explicitním navrácení v předešlý stav. Vycházeje z účelu, kterým nebylo odstranění všech křivd, nýbrž jejich zmírnění, bylo pak možno provést je pouze v určitém omezeném rozsahu, k němuž patřilo i omezení podmínkou státního občanství. Účastník řízení dále vyjadřuje přesvědčení, že zákon o mimosoudních rehabilitacích chce respektovat občanská, politická i hospodářská práva občanů v souladu s mezinárodně chráněnými lidskými právy a základními svobodami, jejichž aplikaci a účel v případě snahy o nápravu alespoň některých v minulosti spáchaných křivd nelze chápat jako bezbřehou snahu o navrácení věcí k původnímu stavu.

Účastník řízení k otázce přijetí napadeného zákonného ustanovení v rámci ústavně stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem potvrdil, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i zákony, které jej měnily a doplňovaly, byly schváleny potřebnou většinou zákonodárných sborů, podepsány příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny ve Sbírce zákonů. V závěru svého vyjádření pak uvádí, že zákonodárný sbor jednal v roce 1991 v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem a že je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadené části ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vydal příslušné rozhodnutí.

II.

Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z ustanovení § 66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon, nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z uvedeného vyplývá, že u právních předpisů, vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence.

V předmětné věci se Ústavní soud po provedeném zjištění tudíž omezuje na konstatování, že zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jenž novelizoval napadenou část ustanovení § 19 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, byl schválen (dne 29. dubna 1994) potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (ze 172 přítomných poslanců 145 hlasovalo pro jeho přijetí, 3 byli proti, 21 se zdrželo hlasování a 3 nehlasovali), byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů.

II.

Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z ustanovení § 66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon, nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z uvedeného vyplývá, že u právních předpisů, vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence.

V předmětné věci se Ústavní soud po provedeném zjištění tudíž omezuje na konstatování, že zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jenž novelizoval napadenou část ustanovení § 19 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, byl schválen (dne 29. dubna 1994) potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (ze 172 přítomných poslanců 145 hlasovalo pro jeho přijetí, 3 byli proti, 21 se zdrželo hlasování a 3 nehlasovali), byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů.

III.

Ústavní soud se ústavností vymezení okruhu oprávněných osob v zákoně o mimosoudních rehabilitacích zabýval v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (ÚS, sv. 1, s. 279-291) a Pl. ÚS 33/96 (ÚS, sv. 8, s. 163-172).

V prvním z uvedených nálezů v úvodu své argumentace přitom posoudil interpretační význam preambule zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z níž vyplývá, že cílem zákona o mimosoudních rehabilitacích je "snaha zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989". První otázkou, kterou si Ústavní soud v této souvislosti položil, bylo, zda "zmírnění" následků "některých" křivd lze s ohledem na princip rovnosti chápat toliko ve vztahu k okruhu a intenzitě majetkových zásahů zejména do vlastnictví občanů v rozhodném období, anebo zda je možné v něm spatřovat i zákonný prostor pro zúžení okruhu oprávněných subjektů s ohledem na jejich trvalý pobyt. Na danou otázku soud odpověděl záporně, když konstatoval, že prostor pro vyloučení určitých subjektů z okruhu těch, které znaky některého restitučního titulu naplní, z uvedené formulace preambule zákona dovodit nelze. Rámec možného omezení okruhu oprávněných osob je dle názoru Ústavního soudu dán pouze ustanovením čl. 11 odst. 2 Listiny, podle něhož zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů České republiky. Z tohoto ustanovení pak dovodil závěr, že Listina v daném ustanovení "nezmocňuje zákonodárce ke stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví (ať už v rámci restitučního procesu či obecně)". A contrario tudíž platí, že čl. 11 odst. 2 Listiny zmocňuje zákonodárce ke stanovení podmínky státního občanství při nabývání vlastnictví v rámci restitučního procesu [přičemž okruh věcí stanovených zákonem, na které se vztahuje nárok na vydání věcí oprávněnými osobami, disponujícími státním občanstvím (ČSFR, resp. České republiky), je vymezen v § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích]. Na jiném místě odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 3/94 se shodně uvádí, že podmínka trvalého pobytu je "v rozporu s čl. 11 odst. 2 Listiny, který zmocňuje zákonodárce toliko stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice".

V návaznosti na uvedené závěry Ústavní soud k otázce ústavnosti podmínky státního občanství pro uplatnění nároku na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/96 konstatoval, že čl. 11 odst. 2 Listiny je speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutí do právního řádu je ustanovení § 17 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona), přičemž je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství.

Ústavní soud se v uvedeném nálezu zabýval i souladem ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, jež upravuje podmínku státního občanství, i s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech princip rovnosti upravuje v čl. 2 odst. 1 a v čl. 26. Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má povahu akcesorickou, čili vztahuje se pouze na rovnost v paktem zakotvených právech, přičemž právo vlastnické mezi ně zařazeno není. Čl. 26 zakotvuje jednak rovnost před zákonem a jednak vyloučení diskriminace. V demonstrativním výčtu důvodů vylučujících nerovný přistup přitom není explicitně obsaženo státní občanství. Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připouští při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost pouze za podmínky vyloučení libovůle, resp. pokud se tato zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Za takové Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/96 považoval důsledky plynoucí z čl. 11 odst. 2 Listiny, jakož i cíle restitučního zákonodárství, a konečně právní úpravu státního občanství dle čl. II zákona č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství.

V návaznosti na závěry obsažené v uvedených nálezech, od nichž ani v posuzované věci neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit, lze uvést následující.

Pokud z pohledu dosavadní judikatury Ústavního soudu podmínka státního občanství pro uplatňování nároku na vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích není v rozporu s ústavnímu zákony ani mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy, nutno se zabývat základní otázkou, zda stejným zacházením i pro soudně rehabilitované osoby v případě uplatňování nároku na vydání majetku, vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, zákonodárce neporušil ústavní princip rovnosti. Jinými slovy, zda zákonodárce tím, že aplikoval podmínku státního občanství na celou skupinu oprávněných osob dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, čili tím, že neodlišil subjekty a práva (tj. soudně rehabilitované osoby v podmínce státního občanství), ačkoliv tak dle přesvědčení navrhovatelů učinit měl, neporušil ústavní princip rovnosti.

Ve své již ustálené judikatuře Ústavní soud interpretuje ústavní princip rovnosti z dvojího pohledu [Pl. ÚS 16/93 (ÚS, sv. 1, s. 194-195, 205-206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, sv. 1, s. 179), Pl. ÚS 5/95 (ÚS, sv. 4, s. 218), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, sv. 5, s. 137)]. První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého se základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce. Z hlediska těchto kritérií nutno posuzovat i možnou protiústavnost v postupu zákonodárce, pokud neodlišil skupiny subjektů a jejich práva, ačkoli tak, s ohledem na ústavně relevantní okolnosti, učinit měl.

Navrhovatelé nad rámec obecných argumentů, směřujících proti podmínce státního občanství, poukazují u soudně rehabilitovaných osob na vyšší míru křivdy, kterou tyto osoby utrpěly v důsledku ztráty osobní svobody, a dále na právní účinky ex tunc rozhodnutí dle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušujících výroky o uložení trestu odnětí svobody a na ně navazujících výroků o propadnutí majetku.

Jakkoli tuto vyšší míru křivdy danou omezením osobní svobody nelze plně odčinit, její zmírnění je účelem speciálního zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jenž vytváří rozdíl v rozsahu satisfakce mezi soudně rehabilitovanými osobami a osobami oprávněnými dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nelze tudíž zákonodárci vytknout v této souvislosti nerozlišení postavení skupin subjektů (tj. soudně rehabilitovaných osob a oprávněných osob dle zákona o mimosoudních rehabilitacích) ohledně jejich práv, jež by porušovalo ústavní princip rovnosti.

U soudně rehabilitovaných osob, jež nesplňují podmínku státního občanství a nemohou tudíž uplatnit nárok na vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích a v jejichž případě byly vysloveny zrušující výroky o uložení trestu odnětí svobody a na ně navazující výroky o propadnutí majetku, nedochází tímto k nové expropriaci. Jakkoli tyto osoby nemohou uplatnit nárok na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze v jejich případě apriori vyloučit uplatnění práva na reivindikaci podle občanského zákoníku (viz nález sp. zn. II. ÚS 43/94, in: ÚS, sv. 3, s. 99-102). Rozdíl v postavení obou skupin osob, tj. soudně rehabilitovaných, splňujících podmínku státního občanství, a osob tuto podmínku nesplňujících, pro uplatnění práva na vydání věci lze vyjádřit následujícím způsobem. Skupina první v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích je zvýhodněna odstraněním možnosti uplatnění námitky vydržení povinnou osobou, skupině druhé v režimu občanského zákoníku by nezbylo, než čelit této možné námitce držitele věci.

Dalším důvodem zamítnutí návrhu na zrušení části ustanovení § 19 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích byly možné diskriminační důsledky takovéhoto rozhodnutí. Novela občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. v § 453a zakotvila možnost propadnutí majetku v občanském soudním řízení, dopustil-li se vlastník věci takového protiprávního jednání, jímž se trvale zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat. Tímto institutem byl pak v praxi nahrazen institut propadnutí majetku v trestním právu, zejména v případech dle tehdejšího § 109 trestního zákona. Dle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o mimosoudních rehabilitacích je odnětí věci dle ustanovení § 453a občanského zákoníku restitučním titulem, pro uplatnění kterého dopadají důsledky nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/96. Zrušení podmínky státního občanství v 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, by pak vytvořilo novou diskriminaci pro uvedenou skupinu osob, pro niž má nález Pl. ÚS 33/96 účinky rei iudicatae.

Ústavní soud sdílí námitku navrhovatelů, týkající se neúplného překladu čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ve vyhlášce č. 120/1976 Sb., jenž nezahrnul "jiné postavení" jako další znak vylučující diskriminaci. Tato skutečnost však nemění nic na jeho právních závěrech, a to i s ohledem na ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny, jenž uvedený znak zakotvuje a jímž Ústavní soud posuzoval možnost uplatnění ústavního principu rovnosti.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného slovy ", splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 nebo 2 zákona,", zamítl.

Jako obiter dictum považuje Ústavní soud závěrem za důležité zdůraznit: Jakkoli čl. 11 odst. 2 Listiny vytváří ústavní prostor pro omezení vlastnických práv osob bez státní příslušnosti České republiky, nutno jej interpretovat s ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny, tj. s ohledem na požadavek minimalizace každého ústavně akceptovatelného omezení základního práva nebo svobody, restriktivně. V návaznosti na právní konstrukci zákona o mimosoudních rehabilitacích (upřednostňujícího vydání věci a subsidiárně v případě nemožnosti vydání zakotvujícího poskytování finanční náhrady) je věcí úvahy demokratického zákonodárce zvážit prostor pro zmírnění následků některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem i u osob bez státní příslušnosti České republiky.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. října 1999


JUDr. Zdeněk Kessler
předseda Ústavního soudu




Odlišné stanovisko k nálezu Pl.ÚS 9/99

Česká republika se svou Ústavou přihlásila k základním principům člověku vrozených práv, která jsou neměnná a nezrušitelná. Uznala tím prioritu jedince před státem.

Jedním z těchto základních práv je právo vlastnit majetek. Toto právo musí mít u všech vlastníků stejný zákonný obsah a musí požívat stejné ochrany. Právě rozdílné pohledy na vlastnictví daly vzniknout různým politickým směrům, mnohdy diametrálně odlišným a nesmiřitelným.

Zákon č. 119/1990 Sb., spolu s trestními rozsudky, zrušil i vedlejší tresty propadnutí majetku, čímž obnovil vlastnictví protiprávně odsouzených osob. Pokud pro vydání tohoto majetku tento rehabilitační zákon odkázal ve svém ustanovení § 23 odst.2 na zvláštní zákon, neznamená to nové konstituování vlastnictví, ale pouze uplatnění nároku, vyplývajícího z nesporného vlastnického titulu.

Restituční zákon č. 87/1991 Sb. vázal však vydání tohoto majetku u těchto osob na dvě podmínky : československé resp. české státní občanství a podmínku trvalého pobytu. Podmínka trvalého pobytu byla však již Ústavním soudem jako protiústavní zrušena, žádost o zrušení podmínky státního občanství účelově i kvalifikovaně stejné hodnoty jako trvalý pobyt byla Ústavním soudem zamítnuta.

Zákonu č. 87/1991 Sb. byla tak přiznána mu nepříslušející pravomoc, a to nejen odmítnutí vlastnictví jako takového, ale i odmítnutí existence vlastnického nároku vůbec.

S tímto stanoviskem nemohu souhlasit zvláště s přihlédnutím k zákonu č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Tento zákon m. j. konstatuje destrukci tradičních principů vlastnického práva totalitním režimem tím, že občanům jejich majetek svévolně zabavoval a i jinak porušoval výkon jejich vlastnických práv.

Proto rehabilitací protiprávně odsouzených osob spolu se zrušením vedl. trestu propadnutí majetku došlo na základě soudního výroku k plnému obnovení jejich vlastnictví. Nabyvatelé, kteří tento majetek získali v době totality od státu se tak stali pouze jeho držiteli, a to ještě držiteli nikoli dobré víry, neboť jim musel být znám původ majetku.

Trvale se uvádí námitka, že účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích je pouze "snaha zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd". Zmírnění podle mého názoru nelze chápat pouze jako výraz vůle státu komu co vrátí nebo nevrátí. Zmírnění nutno spatřovat již v samém faktu, že totalitní moc, resp. ti, na které byl tento majetek převeden, jej po desetiletí užívali a měli z něj hmotné výhody, a to vše na úkor pravých vlastníků. Právě hodnota těchto výhod představuje kategorii zmírnění.

Nesouhlasím rovněž s výkladem čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod uvedeným v nálezu. Domnívám se, že tento článek je také nutno vykládat s přihlédnutím k čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť použitou interpretací dochází skutečně k diskriminaci lidí, kteří nejsou státními občany ČR. Čl. 11 odst. 2 Listiny má a musí mít dopad pouze na právní skutečnosti, které nastanou. Nelze mu přiznat účelově retrospektivní platnost.

Pokud nález hovoří o možnosti diskriminačních důsledků pro skupinu osob, jimž byl majetek prohlášen za propadlý ve prospěch státu podle § 453a o. z., domnívám se, že by byl důsledek právě opačný. Uvolnění překážky, podmínky českého státního občanství u soudně rehabilitovaných osob podle zákona č. 119/1990 Sb., by teprve plně otevřelo pro tuto skupinu uplatnění práva na vydání věci podle o. z.

Plně souhlasím s ústavním soudcem prof. Dr. Vl. Čermákem s jeho právním názorem o imanentnosti určitého společenského účelu každé právní normy, jak to uvedl ve svém odlišném stanovisku k témuž nálezu. Navíc a především však vyzdvihuji etický náboj, který musí každá právní norma obsahovat, aby nedošlo k devalvaci práva.

Nález Pl. ÚS 9/99 namítanou diskriminační nespravedlnost vůči naším bývalým spoluobčanům neodstranil.

JUDr. Antonín Procházka




Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Evy Zarembové

Zákon č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, je zákonem, jímž dal zákonodárce poprvé najevo úmysl nově budovaného právního státu odstranit křivdy způsobené předchozím režimem, přitom okruh subjektů, na něž se měl zákon vztahovat, byl jasně definován, a to bez jakéhokoli omezení, pokud jde o znaky osob, na které dopadá jeho režim. Pokud tedy zákonodárce později přijatým zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, i v poměru k těmto osobám, u nichž došlo k rehabilitaci i ke zrušení uložených majetkových trestů, stanovil jako jejich nový znak znak státního občanství, zúžil tak podle mého názoru nepřípustným způsobem původně již jim samotným v zákoně č. 119/1990 Sb. stanovený okruh oprávněných osob a postupoval tak v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR definující právní stát jako stát založený na úctě k právům. Na tomto závěru nemění z mého pohledu nic ani existence ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., které sice předpokládalo vydání zvláštního zákona, to však jen pokud jde o stanovení podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených trestů propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsobu náhrady a rozsahu těchto nároků, nikoli však určení nových znaků již stanoveného okruhu oprávněných subjektů. Z uvedených důvodů proto mělo být podle mého názoru návrhu skupiny poslanců vyhověno a napadené ustanovení pro rozpor s čl. 1 Ústavy ČR zrušeno.




Odlišné stanovisko ve věci Pl. ÚS 9/99

Každé právní normě je imanentní určitý společenský účel, jinými slovy, právní norma je efektivní a plní svou funkci tehdy, jestliže tohoto účelu dosahuje. Účel zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je jasně definován v jeho § 1, a to mimo jiné požadavkem zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění. Zřejmě ve snaze, jak je konstatováno rovněž ve stanovisku Ústavního soudu Pl. ÚS st. 4/97, chránit původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení, rozhodl se zákonodárce v ustanovení § 23 odst. 2 tohoto zákona vázat úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků na zvláštní zákon, kterým je možno rozumět zákon č. 87/1991 Sb., jakož i zákon č. 229/1991 Sb. Citované ustanovení o vazbě na zvláštní zákon jeví se mi natolik jasné, že s odkazem zpravodajské zprávy na možnost reivindikace se nelze ztotožnit. Navíc Ústavní soud v již citovaném stanovisku k této otázce se podle mého názoru zcela jednoznačně vyjádřil, a to v tom směru, že při uplatňování nároků tohoto druhu "lze jít jen po restituční koleji". Rozhodl-li by se tedy Ústavní soud toto stanovisko změnit, mohl by tak učinit pouze za podmínek uvedených v zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Restituční důvod uplatňovaný osobami rehabilitovanými podle zákona č. 119/1990 Sb. je navíc výrazně specifický potud, že na rozdíl od jiných důvodů, uvedených kupř. v § 6 zákona č. 87/1991 Sb. a v § 6 zákona č. 221/1991 Sb., zde dochází k soudnímu zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, tedy k rozhodnutí takové povahy, s nímž nevyhnutelně musí být spojeny právní účinky. Nastoupení těchto právních účinků však zákon č. 87/1991 Sb. v napadené části ustanovení § 19 odst. 1 nepochybně zabraňuje. Takto nastává situace, kdy soudní výrok se stává "prázdným gestem" a kdy právní norma, konkrétně zákon č. 119/1990 Sb. v tomto směru pozbývá vlivem napadeného ustanovení jakoukoli právní funkci. Jestliže však každé právní normě, jak již bylo konstatováno, jsou imanentní funkce a účel, potom taková norma "nemá co hledat" v demokratickém právním státě. Touto normou přirozeně míním část napadeného ustanovení, neboť stěží lze spatřovat protiústavnost v tom, že v ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. sledoval tento zákon již konstatovanou ochranu oprávněných osob.

Podle mého názoru je tedy napadené ustanovení v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, neboť devalvuje funkci právní normy, a rovněž s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť, předcházel-li soudní výrok o zrušení propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, není rozlišování na bázi státního občanství ničím jiným než transparentní diskriminací.

V Brně dne 6. 10. 1999

JUDr. Vladimír Čermák