Pl.ÚS 92/06 ze dne 3. 4. 2007
Návrh soudu na změnu a doplnění zákona, nikoli jeho zrušení
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o návrhu Krajského soudu v Brně na úpravu ustanovení § 94 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 18.12.2006 předložil Krajský soud v Brně s odkazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy "k právnímu posouzení" věc žalobce Ing. M. M. proti žalovanému Ministerstvu obrany ČR, personální sekce, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3.11.2004, č.j. 421/3-88/01-7542-DP.

K výzvě Ústavního soudu doplnil krajský soud svůj návrh podáním ze dne 12.2.2007. V opraveném návrhu krajský soud uvedl, že před ním byl zahájen spor vedený pod sp. zn. 22 Cad 154/2004, v němž se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 6.9.2004, č.j. 271205/112/2002/56, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo žalobci přiznáno, v souladu s ustanovením § 68 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), od 31.10.1998 zvýšení starobního důchodu za odbojovou činnost v částce 200,- Kč měsíčně. Výše důchodové dávky však byla omezena nejvyšší výměrou starobního důchodu (částkou 3 800,-Kč) podle ustanovení § 133 odst. 4 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31.12.1995 (dále jen "zákon o sociálním zabezpečení), za použití ustanovení § 64 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení. V projednávané věci jde dle krajského soudu o nárok na starobní důchod, tedy na právo na hmotné zabezpečení ve stáří, které spadá do širšího rámce práva na hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Žalobce uplatnil nárok na úpravu starobního důchodu za odbojovou činnost už za účinnosti zákona o důchodovém pojištění (účinný ode dne 1.1.1996), který neomezuje výši důchodové dávky pojištěnce nejvyšší výměrou starobního důchodu na rozdíl od ustanovení § 133 odst. 4 a 5 zákona o sociálním zabezpečení, ve znění účinném před nabytím účinnosti zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud má za to, že je zde založena nerovnost účastníků, a to mezi těmi, kterým vznikl nárok na dávku a nárok na výplatu dávky důchodového pojištění před 1.1.1996, a těmi, kterým vznikl nárok na dávku a nárok na výplatu dávky po 31.12.1995. Ustanovení § 68 zákona o důchodovém pojištění totiž stanoví, že o nárocích na důchody, které vznikly před 1. lednem 1996 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před 1. lednem 1996, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne s odchylkami dále uvedenými podle předpisů platných před 1. lednem 1996. Skutečnost, že skupině důchodců, kterou předpisy platné ke dni 31.12.1995 považovaly za účastníky odboje, se pro nároky na důchody vzniklé po 31.12.1995 zachovává nárok na snížení věkové hranice pro nárok na starobní důchod, ale nemají nárok na výplatu takto přiznaného důchodu, považuje krajský soud za nerovnost, která postrádá objektivní a rozumné důvody. Návrhové žádání formuloval krajský soud takto: Výše uvedené vede Krajský soud v Brně k návrhu, aby Ústavní soud v ustanovení § 94 zákona č. 155/95 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, vložil za slova ".....a to v rozsahu a za podmínek stanovených předpisy platnými před 1.lednem 1996" slova "s výjimkou nároku na výplatu těchto dávek..."

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k projednání a rozhodnutí věci samé, je povinen zjistit, zda návrh splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a mimo jiné též to, zda je Ústavní soud k projednání návrhu příslušný.

Ústavní soud si vyžádal u Krajského soudu v Brně spis sp. zn. 22 Cad 154/2004 a poté, co zvážil skutkové a právní okolnosti případu, dospěl k závěru, že návrh musí být - z důvodů dále uvedených - odmítnut bez jakéhokoliv věcného posuzování.

Z návrhu krajského soudu jednoznačně vyplývá, že navrhovatel nepožaduje zrušení jakékoliv zákonné normy, k čemuž je Ústavní soud povolán dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, nýbrž žádá po Ústavním soudu, aby ten svým nálezem pozitivně změnil ustanovení § 94 zákona o důchodovém pojištění. Ústavní soud proto připomíná - a to spíše jako vysvětlení adresované žalobci Ing. M. M., neboť navrhovateli, jímž je soud, je dále uvedené zajisté známo -, že zákonodárná moc v České republice, prohlašující se za demokratických právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy), náleží Parlamentu (čl. 15 odst. 1 Ústavy), tedy nikoliv Ústavnímu soudu.

Ústavní soud může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Pravomoc Ústavního soudu je dána čl. 87 Ústavy a v jeho rámci zákonem o Ústavním soudu. V případě podání návrhu, k jehož projednání a rozhodnutí Ústavní soud není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu (jímž je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy) výslovně oprávněn, tedy, je-li například po něm žádáno (jako v projednávaném případě), aby se uchopil moci zákonodárné a doplnil zákonnou normu, musí takovýto návrh odmítnout jako návrh, k jehož projednání nemá pravomoc (slovy zákona o Ústavním soudu "není příslušný").

Jak plyne ze shora uvedeného, uzavřela formulace návrhového žádání Ústavnímu soudu prostor k posouzení případné protiústavnosti § 94 zákona o důchodovém pojištění, a to i z pohledu eventuální protiústavní mezery v zákoně; petitem návrhu je Ústavní soud vázán. Avšak právě proto, že navrhovatel snad takovou mezeru v zákoně pociťuje, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout možnosti, kterými obecné soudy při aplikaci práva disponují, přičemž zdůraznit je nutno, že kdykoliv lze ústavně konformního řešení dosáhnout cestou interpretace sporného zákonného ustanovení, odpadá důvod pro jeho zrušení (srov. nálezy Pl. ÚS 5/96, Sb.n.u. sv. 6, str. 203, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 10/99, Sb.n.u. sv. 16, str. 115, III. ÚS 41/05, dostupné na www.judikatura.cz). Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, dostupné na www.judikatura.cz, I. ÚS 50/03, dostupné na www.judikatura.cz, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.judikatura.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Je též na obecných soudech, aby (je-li to nezbytné) při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou. Obecné soudy tedy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny tuto ochranu důsledně poskytnout; není přípustné, aby mechanicky akceptovaly mezeru v právním řádu, a tím omezovaly, ba přímo popíraly základní lidská práva a svobody účastníků řízení (srov. nález IV. ÚS 611/05, dostupné na www.judikatura.cz, I. ÚS 717/05, dostupné na www.judikatura.cz).

Připomenutí učiněná obiter dictum v předchozím odstavci nemohla však zvrátit nedostatek pravomoci Ústavního soudu doplnit zákon tak, jak bylo žádáno; nezbylo proto než návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) z důvodu uvedeného v § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k jeho projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 3. dubna 2007


Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu