Pl.ÚS 8/95 ze dne 13. 12. 1995
29/1996 Sb.
N 83/4 SbNU 279
Lhůty k uplatnění nároků na restituci majetku; zrušení podmínky trvalého pobytu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci návrhu ing.
W. M. a skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky t a k t o :

Dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů se z r u š u j í :

a) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech
"který má trvalý pobyt na jejím území a",



b) ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý
pobyt na jejím území",



c) ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ve slovech "kteří mají
trvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republiky
a",

d) ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijících
na území České republiky",

e) věta druhá § 8 odst. 1 téhož zákona znějící "Návrh musí být
uplatněn do 31. prosince 1992 nebo do 6 měsíců od právní moci
rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, jinak
právo zanikne",

f) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona,

g) ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona ve slovech "uplatněné ve
lhůtě uvedené v odstavci 1" a ve slovech "ode dne skončení
lhůty uvedené v odstavci 1",

h) ustanovení § 22 odst. 6 téhož zákona ve slovech "od účinnosti
tohoto zákona",

i) ustanovení § 22 odst. 8 téhož zákona ve slovech "ve lhůtě do
konce roku 1993",

j) ustanovení § 26 odst. 2 téhož zákona ve slovech "od účinnosti
tohoto zákona",

k) ustanovení čl. II zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění
a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb.

l) ustanovení § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se
upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "trvale
žijící na území České republiky",

m) v ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ČNR ve slovech "a trvale
žijí v České republice",

n) ustanovení § 11 téhož zákona ČNR.


O d ů v o d n ě n í
I.A
Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost
stěžovatele ing. W. M. proti rozhodnutí Pozemkového úřadu
Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, č.j. PÚ-3457/92.
Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení:

a) ustanovení § 4 odst. 1 a 2 a § 13 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty
za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území"
a ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý
pobyt na jejím území" a



b) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné
lhůty k uplatnění nároků.

Stěžovatel se domáhá ke dni 1. 2 1995 zrušení uvedených částí
ustanovení § 4 odst.1 a 2 citovaného zákona, neboť podle jeho
názoru jsou jimi porušena ustanovení čl. 1 a 10 Ústavy ČR, čl. 1,
čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst.
2 Listiny základních práv a svobod a konečně i čl. 1 odst. 1
Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod. Svůj návrh blíže nezdůvodňuje, poukazuje však
souhlasně na nález Ústavního soudu ze dne 12.7.1994, který byl
vyhlášen pod č. 164/1994 Sb. a na jeho odůvodnění.

Vzhledem k tomu, že již uplynula lhůta pro uplatnění těchto
nároků podle § 13 odst. 1 a 2 citovaného zákona, bylo by podle
stěžovatele odstranění překážky spočívající ve zrušení podmínky
trvalého pobytu na území ČR zbytečné, pokud by "současně nedošlo
ke zrušení přesně stanovených lhůt pro uplatnění nároků,
vyplývajících z tohoto zákona a stanovení nového dne účinnosti, od
něhož bude možno tyto nároky uplatnit."

Skutková stránka případu je následující. Dne 28.12.1992, tedy
v zákonem stanovené lhůtě, uplatnili stěžovatel ing. W. M. a dále
J. M., osobní data nezjištěna, a G. L., roz. M., osobní data
nezjištěna, podle § 9 odst. 1 citovaného zákona nárok k blíže
specifikovaným nemovitostem.

Pozemkový úřad Okresního úřadu Plzeň-sever došel k závěru, že
ani u jednoho z navrhovatelů nejsou splněny podmínky § 4
citovaného zákona, tzn. že nejsou občany ČR a nemají trvalý pobyt
na jejím území. Proto již další dokazování neprováděl. S ohledem
na nesplnění uvedených podmínek podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb.
rozhodnutím, č.j. PÚ-3457/92, ze dne 28.4.1994, určil, že uvedené
osoby včetně stěžovatele nejsou vlastníky předmětných nemovitostí
a nepřísluší jim za ně poskytnutí náhrady. Stěžovatel byl současně
poučen o možnosti přezkoumání rozhodnutí krajským soudem. Této
možnosti však nevyužil. Předmětné rozhodnutí proto nabylo dne
3.6.1994 právní moci. Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud stížnost
spojenou s návrhem na zrušení uvedených ustanovení zákona č.
229/1991 Sb.

Stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15.12.1994. Její
součástí je i předložení listiny, která dokazuje, že v době
uplatnění nároku byl stěžovatel na základě rozhodnutí Ministerstva
vnitra ČR, č.j. VSP/3-53/1239/90-786, ze dne 26.7.1990, občanem
České republiky. II. senát Ústavního soudu došel s přihlédnutím
k ustanovení § 75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
k závěru, že navrhovatel splňuje podmínky ustanovení § 74 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, řízení přerušil a návrh na
zrušení předmětných ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu
k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR v části
týkající se návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytu
v ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. Svým
doplňujícím usnesením, ze dne 15. června 1995, postoupil
k rozhodnutí pléna Ústavního soudu i zbývající část návrhu
požadující zrušení ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,
ve znění zákona č. 39/1993 Sb. Dne 15. června 1995 soudce
zpravodaj odmítl část návrhu požadující zrušení ustanovení § 13
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.



I.B
V době přípravy jednání ve věci Pl. ÚS 8/95 obdržel Ústavní
soud dne 2. června 1995 návrh skupiny 69 poslanců na zrušení výše
uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., zákona ČNR č.
243/1992 Sb. a zákona č. 183/1993 Sb.

Svůj návrh skupina poslanců odůvodňuje tím, že podstata,
charakter i právní důsledky napadených částí ustanovení zákona č.
229/1991 Sb. jsou zcela totožné se zrušenými ustanoveními zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů. Podle jejich přesvědčení by bylo nejen nelogické, ale
i v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod,
kdyby dva zákony, řešící stejnou problematiku, upravovaly zcela
odlišně právní nároky fyzických osob, totiž jen v závislosti na
tom, zda mají nebo nemají trvalé bydliště na území České
republiky. Ze stejného důvodu skupina poslanců navrhuje zrušení
výše uvedených ustanovení zákona ČNR č. 243/1992 Sb., omezujících
možnost nápravy křivd na ty, kteří trvale žijí na území České
republiky.

Podle skupiny poslanců je rovněž nutné zrušit ustanovení §
13 odst. 1, poslední větu § 8 odst. 1 a příslušné části ustanovení
§ 13 odst. 2, § 22 odst. 6 a 8 a § 26 odst. 2 a čl. II zákona č.
183/1993 Sb. a § 11 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Tato ustanovení
zakotvují dnes již prošlé lhůty k uplatnění nároků podle zákona č.
229/1991 Sb. a zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Tento svůj návrh skupina
poslanců nijak blíže nezdůvodňuje. Poukazuje pouze na to, že tak
bude oprávněným osobám umožněno uplatnit nárok zákonem stanoveným
způsobem a že tato ustanovení jsou v rozporu se stejnými
ustanoveními Ústavy, Listiny základních práv a svobod
a Dodatkového protokolu k Evropské konvenci, jak je uvádí
odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.

Protože návrh Pl.ÚS 16/95 splňoval podmínky uvedené v § 64
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a byl přípustný podle
§ 66 téhož zákona, zahájil Ústavní soud řízení a požádal podle §
69 téhož zákona Parlament České republiky, aby se v zákonné lhůtě
k návrhu písemně vyjádřil.

Dne 20. června 1995 se na Ústavní soud obrátil navrhovatel ve
věci Pl. ÚS 8/95 ing. M. s podáním, ve kterém bere zpět svůj návrh
na přezkoumání ústavnosti výše uvedených ustanovení zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toto zpětvzetí však
Ústavní soud svým usnesením ze dne 12. července 1995 nepřipustil.



V návaznosti na to soudce zpravodaj ve věci Pl.ÚS 16/95 svým
usnesením, sp. zn. Pl.ÚS 16/95-27, ze dne 26.7.1995 odmítl návrh
skupiny poslanců v části požadující zrušení ustanovení § 4 odst.
1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část
prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím
území a" a ustanovení 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají
trvalý pobyt na jejím území". Skupině poslanců se v této části
návrhu zachovalo ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu právo účastnit se jednání jako vedlejší účastník.



I.C
V době již zahájeného řízení ve věci Pl.ÚS 16/95 napadla
Ústavnímu soudu ústavní stížnost stěžovatele A. J., která byla
spojena s návrhem na přezkoumání ústavnosti ustanovení § 7 odst.
2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a § 2 odst.
1 a 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Rovněž v tomto případě soudce zpravodaj návrh v této části odmítl
s tím, že stěžovateli se zachovává právo účastnit se řízení ve
spojené věci Pl. ÚS 8/95 jako vedlejší účastník.

I.D
S ohledem na to, že návrh stěžovatele ing. M. na zrušení
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. týkajících se trvalého pobytu
směřoval k řešení téže otázky jako návrh skupiny poslanců, byť byl
úžeji formulován, rozhodl Ústavní soud o spojení věcí sp. zn. Pl.
ÚS 8/95 a sp zn. Pl. ÚS 16/95 ke společnému řízení ve smyslu §
112 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 63 zákona o Ústavním
soudu.

II.A
Pokud jde o meritum věci, bylo třeba vyřešit otázku, zda jsou
návrhy na zrušení výše uvedených ustanovení věcně odůvodněné a zda
je možno vyjít z právního názoru Ústavního soudu ve věci zrušení
obdobných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, (Pl. ÚS 3/94), popř. zda bude třeba tento názor
změnit postupem podle ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu
anebo zda jde o odlišný problém.

Podle § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal předseda Poslanecké
sněmovny dne 3.5.1995 její stanovisko k návrhu ing. M.. Uvádí se
v něm, že zákon č. 229/1991 Sb. byl schválen ústavně předepsaným
způsobem. Obsahově potom podle názoru Poslanecké sněmovny zákon
respektuje skutečnost, že není možné napravit všechny křivdy, ke
kterým v rozhodném období došlo. Stanovení podmínek trvalého
pobytu a státního občanství podle zákonodárného sboru plně
odpovídá mezinárodním zvyklostem. V stanovisku je zcela pominuta
jakákoli zmínka o přijetí nálezu Pl. ÚS 3/94 k zákonu č. 87/1991
Sb. a jeho důsledcích.

Taktéž předseda Poslanecké sněmovny PhDr. M. U. zaslal dne
13.7.1995 stanovisko k návrhu skupiny 69 poslanců, který se rovněž
týká ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., navíc však
požaduje zrušení řady dalších ustanovení téhož zákona, dále čl. II
zákona č. 183/1993 Sb. a výše uvedená ustanovení zákona ČNR č.
243/1992 Sb. Ve svém stanovisku uvádí, že zákony, ústavnost
jejichž ustanovení je předmětem řízení, byly schváleny potřebnou
většinou poslanců zákonodárných sborů, byly podepsány příslušnými
ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny.

Z hlediska obsahového uvádí, že zákon č. 229/1991 Sb. je
základním právním předpisem upravujícím restituci zemědělského
majetku, který přijalo Federální shromáždění. Smyslem jeho úpravy
bylo v souvislosti se zahájenou ekonomickou reformou nezbytně
nutně v první řadě urychleně upravit vlastnické vztahy k půdě tak,
aby vlastníci mohli v plném rozsahu realizovat své vlastnické
právo a aby byla zároveň umožněna privatizace státní půdy. Pokud
jde o podmínky státního občanství a trvalého pobytu, vycházely ze
stejného principu jako v zákoně o mimosoudních rehabilitacích.
Zákony, které zákon č. 229/1991 Sb. mění a doplňují, reagují na
situaci, která vznikla poté, co zákon začal být realizován v praxi
a byly přijaty další související zákony. Obsahem zákona ČNR č.
243/1992 Sb. je odstranění některých dalších majetkových křivd,
k nimž došlo na území České republiky použitím některých právních
předpisů a je zcela v souladu se zmocněním obsaženým v § 7 odst.
2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb.

Předseda Poslanecké sněmovny ve svém stanovisku považuje za
nadbytečné opakovat argumentaci, která byla obsažena ve
vyjádřeních Poslanecké sněmovny k jiným návrhům (naposled k návrhu
ing. M. ve věci Pl. ÚS 8/95) a zejména s ohledem na nález
Ústavního soudu Pl. ÚS 3/94 publikovaný pod č. 164/1994 Sb. "Jsme
však přesvědčeni, že soulad tohoto zákonného řešení s ústavní
garancí základních práv a svobod je nutné posoudit zejména
s ohledem na dobu, ve které byly uvedené zákony přijaty", uvádí
předseda Poslanecké sněmovny. Vyjádřil dále stanovisko, že
zákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že přijaté zákony jsou
v souladu s Ústavou a naším právním řádem a je na Ústavním soudu,
aby posoudil ústavnost těchto zákonů a vydal příslušné rozhodnutí.

II.B
(ústavnost podmínky pobytu)

Pokud jde o ústavnost podmínky pobytu, popř. trvalého žití na
území České republiky, byly předloženy následující návrhy.

Stěžovatel ing. M. navrhuje zrušení těchto ustanovení:

a) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech
"který má trvalý pobyt na jejím území",

b) ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý
pobyt na jejím území",

Skupina 69 poslanců navrhuje v této části svého návrhu
zrušení následujících ustanovení:

c) ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ve slovech "kteří mají
trvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republiky",

d) ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijících
na území České republiky",

e) ustanovení § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se
upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "trvale
žijící na území České republiky",

f) v ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ČNR ve slovech "a trvale
žijí v České republice".

Předmětem probíhajícího řízení proto bylo v této části návrhů
posouzení:

- zda je ústavním zúžení okruhu osob, na které se vztahuje
možnost zmírnění některých majetkových křivd vůči vlastníkům
zemědělského a lesního majetku v rozsahu § 1 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb.,
- zda mezi zemědělským a lesním majetkem restituovaným podle
zákona č. 229/1991 Sb. a jiným majetkem restituovaným podle zákona
č. 87/1991 Sb. není rozdíl, který by zachování podmínky trvalého
pobytu, popř. trvalého žití na území ČR odůvodňoval,

- a zda je proto možno přidržet se právního názoru, který byl
podrobně vyložen v odůvodnění již zmíněného nálezu Pl. ÚS 3/94 (č.
164/1994 Sb.).

V otázce posouzení, zda je ústavním zúžení okruhu osob, na
které se vztahuje možnost zmírnění následků některých majetkových
křivd vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v rozsahu §
1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., zaujal Ústavní soud stanovisko,
které se opírá o jeho právní názor, který byl podrobně vyložen
v odůvodnění již zmíněného nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.).
V nyní posuzovaném případě již proto šlo jen o posouzení, zda mezi
zemědělským a lesním majetkem restituovaným podle zákona č.
229/1991 Sb. a jiným majetkem restituovaným podle zákona č.
87/1991 Sb. není rozdíl, který by zachování podmínky trvalého
pobytu, popř. trvalého žití na území ČR odůvodňoval. Takový rozdíl
ale Ústavní soud neshledal a setrval na svém původním stanovisku
z těchto důvodů:
1. Odlišný režim pro restituce zemědělského a lesního majetku
na jedné straně a ostatního majetku na straně druhé vznikl pouze
v důsledku postupného přijímání zákonů č. 87/1991 Sb. a č.
229/1991 Sb. Stejně tak nález Ústavního soudu č. 3/94 (č.
164/1994 Sb.) se týkal pouze ostatního majetku proto, že zrušení
obdobných ustanovení ohledně zemědělského a lesního majetku nebylo
navrženo a Ústavní soud nemohl postupovat ultra petitum.

V tomto rozhodnutí se tedy v podstatě jedná pouze
o sjednocení úpravy určitého institutu v celém právním řádu tak,
aby byla v souladu s normami vyšší právní síly. Neodůvodněná
fragmentace ustáleného pojmu "nemovitost", která by byla jedním
z důsledků zachování dosavadního rozlišování zemědělských, resp.
lesních a ostatních nemovitostí, by byla v rozporu s požadavkem
odstraňování kazuističnosti práva. Zachovávání osvědčených
abstraktních pojmů tvoří základ právního řádu a patří k základům
právního řádu každé svobodné společnosti.

2. Ústavní soud proto konstatuje, že obsah pojmu "některé
majetkové křivdy" použitý v preambuli zákona č. 229/1991 Sb.
směřuje k vymezení obsahu a rozsahu napravovaných křivd, nikoli
bezprostředně k vymezení jejich subjektů. To plyne již z toho, že
preambule hovoří o "některých křivdách", nikoli však o křivdách
vůči "některým vlastníkům" zemědělského a lesního majetku.

3. Čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") neumožňuje rozlišovat mezi občany ČR (do 31.12.1992
občany ČSFR) s trvalým pobytem na území ČR (do 31.12.1992 na území
ČSFR) a mimo toto území, jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu
č. 164/1994 Sb. Čl. 4 odst. 2 Listiny přitom umožňuje omezit
základní právo nebo svobodu jen zákonem a za podmínek stanovených
Listinou, přičemž podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při takovém
zásahu šetřeno jejich podstaty a smyslu. Tyto požadavky Listiny
nebyly v případě stanovení podmínky trvalého pobytu nebo trvalého
žití na území České republiky (ČSFR do 31.12.1992) dodrženy
a došlo proto k omezení základních práv nepřípustným způsobem.
Zákonodárce je při stanovení zásahů do ústavně zaručených
základních práv a svobod vázán ústavními zákony, Listinou
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR a omezení může
stanovit jen tam, kde mu to uvedené předpisy vyšší právní síly
umožňují.

4. Stejně tak Ústavní soud potvrzuje své stanovisko o vazbě
ustanovení čl. 11 odst. 2 na čl. 14 Listiny, který zaručuje
svobodu pobytu a pohybu jako základní lidské právo. Zákon
č.229/1991 Sb. však v napadených ustanoveních realizaci tohoto
práva spojuje se ztrátou možnosti nabývat do vlastnictví určité
věci. To však ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny neumožňuje. Na
jeho základě nelze občana ČR nutit k trvalému pobytu na jejím
území a podmiňovat tím možnost nabytí určitých věcí podle čl. 11
odst. 2 Listiny do jeho vlastnictví. Tím současně došlo k porušení
ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny, podle kterého nesmí být "nikomu"
způsobena újma pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

Ústavní soud proto potvrdil svůj názor vyslovený ve výše
citovaném nálezu a dospěl k závěru, že návrh na zrušení uvedených
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a zákona ČNR č. 243/1992 Sb.,
týkajících se podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na
území ČSFR, popř. České republiky je důvodný, zejména pokud
poukazuje na rozpor s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 3,
čl. 11 odst. 2, čl. 14 odst. 2 Listiny a dále čl. 3 odst. 3
Listiny. V dalším se v tomto bodě odkazuje na odůvodnění nálezu
Pl. ÚS 3/94 uveřejněné pod č. 164/1994 Sb. Ústavní soud proto
z tam uvedených důvodů považuje návrh skupiny poslanců na zrušení
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a zákona ČNR č. 243/1992 Sb. týkajících se podmínky trvalého
pobytu, popř. trvalého žití na území ČSFR (od 1.1.1993 na území
ČR) za odůvodněný.

Stejně tak Ústavní soud nevidí z hlediska účelu návrhu
rozdílu v použitých pojmech "trvalý pobyt" a "trvale žijí".
Poukazuje zde na své stanovisko k této otázce v nálezu č.
164/1994 Sb. (Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1, Praha 1994, s.
283). Tyto pojmy, stejně jako pojmy "bydliště", "zdržování se"
apod. používají naše právní předpisy v různém významu, podle toho,
zda se jedná o předpisy veřejnoprávní nebo soukromoprávní. Pojem
"trvale žijí(cí)" použitý v ustanovení § 7 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb. a v § 2 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. proto
jen blíže určují povahu takového pobytu. Protože Ústavní soud
z výše uvedených důvodů podmínku trvalého pobytu považuje za
neústavní, je nutno ze stejných důvodů za neústavní označit
podmínku "trvalého žití" na území ČR (do konce roku 1992 na území
ČSFR). Třeba přitom podotknout, že vysvětlivka č. 1 v zákoně ČNR
č. 243/1992 Sb. uvádí jako příslušný předpis zákon č. 135/1982
Sb., o evidenci pobytu občanů (správně o hlášení a evidenci pobytu
občanů). Vysvětlivky pod čarou ovšem nelze považovat za závaznou
část právního předpisu (srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 16/93, Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 1, s. 201) a nemohou proto měnit
soukromoprávní pojetí pobytu zahrnující animus domicilandi za jeho
veřejnoprávní, politickou a evidenční podobu. To ovšem v tomto
případě není rozhodující. Tato vysvětlivka jen ukazuje na záměr
českého zákonodárce (na rozdíl od ne zcela jasně vyjádřeného
záměru federálního zákonodárce) upravit tuto otázku pojmově stejně
jako zákon č. 229/1991 Sb. v ustanovení § 4 odst. 1 a 2.

II.C
(ústavnost lhůt spojených s podmínkou pobytu)

Ve druhé části svého návrhu skupina poslanců Poslanecké
sněmovny navrhla zrušení následujících ustanovení, stanovících
lhůty pro uplatnění nároků z přezkoumávaných právních předpisů:

- § 8 odst. 1 věty druhé znějící: "Návrh musí být uplatněn do
31. prosince 1992 nebo do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí
pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, jinak právo zanikne",

- ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona jako celku,

- ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona ve slovech "uplatněné ve
lhůtě uvedené v odstavci 1" a ve slovech "ode dne skončení lhůty
uvedené v odstavci 1",

- ustanovení § 22 odst. 6 téhož zákona ve slovech "od účinnosti
tohoto zákona",

- ustanovení § 22 odst. 8 téhož zákona ve slovech "ve lhůtě do
konce roku 1993",

- ustanovení § 26 odst. 2 téhož zákona ve slovech "od účinnosti
tohoto zákona",

- ustanovení čl. II zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění
a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., které stanoví dvouměsíční
prekluzivní lhůtu pro uplatnění nároků, které z tohoto zákona
vyplývají,

- a konečně zrušení ustanovení § 11 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.,
které stanoví prekluzivní lhůtu pro uplatnění nároků, které
vyplývají z tohoto zákona.

K tomu je třeba uvést, že zákonem č. 39/1993 Sb. byly
v ustanovení § 13 odst. 1 tyto lhůty posunuty, popř. nově
stanoveny. Konkrétně byla lhůta k uplatnění výzvy na vydání
nemovitosti podle § 6 citovaného zákona posunuta z 31.12.1992 na
31.1.1993 a zcela nově byla stanovena lhůta pro uplatnění náhrady
za mrtvý a živý inventář podle § 20 na 31.3.1993. Skupina poslanců
žádá zrušení těchto a dalších lhůt obdobným způsobem jako
v případě nálezu k obdobným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb.

Ústavní soud tyto otázky posoudil a ve vztahu k návrhu na
zrušení výše uvedených lhůt rovněž potvrzuje svůj právní názor,
který vyslovil v nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.). Pokud je
existence práva spojena se lhůtou, tak v případě zjištění, že
právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit
i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění ať již
osobě oprávněné, která byla neústavně zkrácena na svých právech,
nebo vlastníkovi, kterým se stane na základě úspěšně uplatněného
nároku na vydání nemovitosti. Ústavní soud taktéž setrval na svém
původním stanovisku, pokud jde o nepřiměřenou krátkost lhůt ve
vztahu k občanům žijícím v zahraničí. Ti tak měli ztíženou možnost
provést opatření k tomu, aby nespravedlivě odňatý zemědělský
majetek mohli získat zpět ať již návratem do vlasti nebo napadením
neústavních ustanovení zákonů, které jim restituci majetku
znemožňovaly. Taktéž Ústavní soud znovu připomíná své stanovisko
o nutnosti dostatečného respektování rovných práv občanů
v souvislosti s úpravou lhůt a své stanovisko k pojetí
retroaktivity a právní jistoty (Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1,
Praha 1994, s. 286-288).



Pokud jde o rozdíl mezi lhůtami stanovenými časovým úsekem
(dies a quo) a lhůtami stanovenými datem (dies ad quem), jedinou
odlišnost nutno spatřovat v tom, že lhůty stanovené časovým úsekem
(dies a quo) se znovu ve stejné délce otevřou pro osoby, které se
stanou vykonatelností nálezu osobami oprávněnými, kdežto v případě
lhůt stanovených datem (dies ad quem) nebude uplatnění
restitučních nároků časově omezeno, pokud se neuplatní obecné
lhůty.

Zde Ústavní soud očekává, že zákonodárce sám uvede právní
úpravu do takového stavu, aby bylo zcela jasné, že nároky mohou
uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená ustanovení
přezkoumávaných zákonů neumožňovala a který zároveň stanoví nové
lhůty tam, kde jsou v důsledku nálezu Ústavního soudu zcela
vypuštěny, přičemž je stanoví v takové délce, která bude přiměřená
rušené úpravě a současné situaci nově oprávněných osob. Ústavní
soud prostředky, kterými by takové lhůty sám stanovil a upravil,
podle našich ústavních předpisů, kterými je vázán, nemá.



P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 1995




ODLIŠNÉ STANOVISKO
soudce JUDr. V.Š., ve věci navrhovatele ing. W. M. - Pl. ÚS
8/95, pokud nálezem Ústavního soudu ČR byla zrušena ve výroku
nálezu blíže označená ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů o lhůtách (body e, f, g, h, i, j, k, n výroku
nálezu ze dne 13. prosince 1995); pokud jde o takto označenou část
nálezu, zaujal jsem oproti většinovému názoru pléna Ústavního
soudu odlišné stanovisko (§ 14 zák. č. 182/1993 Sb.), a to
v podstatě z těchto důvodů:
Odůvodnění příslušné části nálezu Ústavního soudu s odkazem
na shodnost posuzované materie vychází z právního názoru
vysloveného již dříve v nálezu ze dne 12. července 1994 (Pl. ÚS
3/94; 164/1994 Sb.; rozhodnutí č. 38 Sbírky nálezů a usnesení, sv.
1, C. H. Beck Praha, 1994) a na rozhodovací důvody tohoto
předchozího nálezu výslovně odkazuje; již vůči tomuto nálezu
zaujal jsem odlišné stanovisko, které jsem také přiměřeným
způsobem zdůvodnil (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
1, str. 289 - 291, C. H. Beck Praha, 1994). Vzhledem k tomu, že
uvažovaná materie je v obou věcech skutečně shodná, a že při
projednávání návrhu ing. M. nevyšlo najevo nic, co by bylo s mým
přesvědčením (odlišným právním názorem) v rozporu, setrvávám na
svých výhradách vyslovených již dříve a odkazuji na důvody, jimiž
jsem tyto výhrady podložil, včetně doplňků k němu, jak v této věci
vyplývají z odlišného stanoviska soudců JUDr. I.J. a JUDr. P. V.,
případně které v předchozí věci (Pl. ÚS 3/94) se podávají
z odlišného stanoviska soudce JUDr. V. Č.

Plénum Ústavního soudu ve svém většinovém názoru v této věci
dospělo - mimo jiné - k závěru, že "Pokud je existence práva
spojena se lhůtou, tak v případě zjištění, že právo bylo omezeno
neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by
bránila (těm kterým subjektům) v jeho ústavním uplatnění"; zde je
jen poněkud jinými slovy vyjádřena myšlenka předchozího nálezu,
totiž, že (v jistých případech) je třeba "reparovat následky
legalizace neústavnosti"; k výhradám vysloveným již v předchozím
odlišném stanovisku (in: cit. Sbírka str. 291) jeví se mi na místě
dodat, že v zásadě jsou si všechny složky moci ve státě (při
respektu k obecně uznávané nauce o její dělbě) rovny, a že, i když
(na rozdíl od klasické nauky) v současné společnosti lze připustit
jisté jejich přesahy, nemůže a nesmí ani tato skutečnost narušovat
žádoucí rovnováhu mezi nimi; řečeno jinými slovy, vzájemných
hranic (a z nich vyplývajících pravomocí) mezi mocí zákonodárnou,
výkonnou a soudní je stále co nejúzkostlivěji dbát, a to tím
spíše, jestli - jak řečeno již v předchozím odlišném stanovisku
- způsob "reparace následků neústavnosti v zákoně", "musí být
nezbytně podložen politickou vůlí", jejíž projevy však v moci
soudní nemají místa.
Z téhož důvodu a při respektu ke zmíněné již rovnosti všech
složek moci ve státě, jeví se mi i formulace "apelu na
zákonodárce", jak tato vyplývá z odůvodnění nálezu, problematická,
neboť vyvolává dojem jakoby ústavní postavení Ústavního soudu bylo
moci zákonodárné nadřízeno.

Z těchto důvodů - obdobně jako ve věci Pl. ÚS 3/94 - mám
proto za to, že v uvažované části měl být návrh skupiny poslanců
zamítnut.




ODLIŠNÉ STANOVISKO
soudců JUDr. I.J. a JUDr. P. V. podané podle § 14 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Podepsaní soudci nesouhlasí s většinovým stanoviskem k těm
bodům nálezu, kterými se zrušují lhůty k uplatnění práv (body
e, f, g, h, i, j, k, n výroku), a to z těchto důvodů:

Poslání Ústavního soudu ČR spočívá v kontrole ústavnosti.
V tomto rámci tento soud může pouze rušit neústavní předpisy,
případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky,
které nastaly tím, že došlo ke zrušení neústavní podmínky pro
vznik nároku. Lze zajisté pochopit důvody, které navrhovatele
vedly k tomu, že kromě zrušení podmínky trvalého pobytu na území
republiky se domáhali též zrušení ustanovení, která stanoví lhůty
k uplatnění práv. Tím, že byl tento návrh většinovým stanoviskem
pléna akceptován, postavil se Ústavní soud do role, která
ústavnímu soudnictví nepřísluší a dosti dobře ani příslušet
nemůže. Jestliže preambule Ústavy a její článek 1 deklarují Českou
republiku jako demokratický právní stát, pak tato zásada především
vyžaduje, aby Ústavní soud respektoval status moci zákonodárné.
Neústavnost lze odstranit, resp. přispět k jejímu odstranění,
pouze těmi specifickými prostředky, které jsou Ústavnímu soudu
dány. Zrušení lhůt pak navíc porušuje zásady právního státu i tím,
že významným způsobem zasahuje do právních jistot fyzických
i právnických osob.

Názor, že samotný výrok o neústavnosti podmínky trvalého
pobytu by byl výrokem čistě akademickým či pouhým prázdným gestem,
podepsaní soudci nesdílejí. Takovýto "holý" výrok není pro
zákonodárnou moc o nic menším podnětem k pozitivní úpravě, nežli
výrok doprovozený současně zrušením lhůt, v daném případě navíc
lhůt již prošlých. Jestliže navrhující skupina poslanců ústy svého
zástupce konstatovala, že se jedná o návrh dosud největšího počtu
poslanců, a jestliže navíc jsou v této skupině velkým počtem
zastoupeni poslanci vládní koalice, pak o to víc lze předpokládat,
že nic nebrání tomu, aby o změnu ve lhůtách a jejich běhu bylo
usilováno způsobem ústavně obvyklým - tedy na půdě Poslanecké
sněmovny.

Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však jako
taková jevit s ohledem na konkrétní okolnosti, např. tehdy,
jestliže určitou skupinu oprávněných osob evidentně diskriminuje,
či v jiných extrémních případech. V posuzovaném případě plynuly
hlavní lhůty k uplatnění nároku od 24. 6. 1991 do 31. 1., resp.
31. 3. 1993. Délku této doby je třeba posuzovat i s ohledem na
veřejný zájem, kterým v tomto případě bylo urychlení privatizace
zemědělské a jiné půdy. Poměřování zájmu restituentů (resp.
vlastníků, kteří nemohli svoji půdu normálně užívat) a oprávněného
zájmu společnosti na urychlené privatizaci, rozhodně nevyznívá
tak, že by zde došlo k porušení zásady rovnosti, resp.
k neodůvodněné diskriminaci určité skupiny oprávněných osob.
V tomto směru se jeví odůvodnění nálezu, pokud jde o nepřiměřeně
krátké lhůty ve vztahu k občanům žijícím v zahraničí, jako
nepřesvědčivé a účelové.

Většinový názor pléna Ústavního soudu navíc nepřihlédl
k rozdílům ve způsobu stanovení lhůt pro uplatnění nároku. Některé
lhůty jsou určeny jejím koncem (dies ad quem). Zrušením napadeného
ustanovení nastává situace, kdy nároky jsou buď časově zcela
neomezené, příp. se na ně použijí obecné občanskoprávní lhůty pro
uplatnění nároků. Jiné lhůty jsou určeny počátkem běhu lhůty
a délkou (dies a quo). Zrušením počátku zůstává zachována délka,
navozuje se však stav právní nejistoty, kdy tato lhůta počíná
běžet pro osoby, které se v důsledku zrušení podmínky trvalého
pobytu stávají osobami oprávněnými. Ústavní soud nemůže při svém
rozhodování pominout i praktické důsledky, které jeho rozhodnutí
přinese. Zrušením lhůt ve smyslu návrhu se vytváří situace, ve
které jakékoliv výklady a závěry v odůvodnění nálezu nemohou
zabránit pokusům o nejrůznější interpretaci otázky, komu a v jaké
délce se lhůty otevírají.
V závěru odůvodnění nálezu vyjadřuje Ústavní soud očekávání,
"že zákonodárce sám uvede právní úpravu do takového stavu, aby
bylo zcela jasné, že nároky mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým
to zrušená ustanovení přezkoumávaných zákonů neumožňovala a která
zároveň stanoví nové lhůty tam, kde jsou v důsledku nálezu
Ústavního soudu zcela vypuštěny, přičemž je stanoví v takové
délce, která bude přiměřená rušené úpravě a současné situaci nově
oprávněných osob" (poslední odstavec odůvodnění nálezu). Takto
formulovaný apel na zákonodárce je - v obecné rovině
- akceptovatelným vyjádřením vztahu Ústavního soudu ČR
a Parlamentu ČR, jenž vychází ze zásady demokratického právního
státu zakotvené v preambuli a v čl. 1 Ústavy. Naprosto stejným
způsobem mohl být zákonodárný sbor vyzván k regulaci nových lhůt
i tehdy, pokud by k jejich zrušení nedošlo. Takový postup by zcela
evidentně zabránil jakýmkoliv spekulativním úvahám o tom, komu
a v jaké délce se lhůty pro uplatnění nároků otevírají. Vzhledem
k tomu, že nález Ústavního soudu je vykonatelný dnem vyhlášení ve
Sbírce zákonů, jakož i s přihlédnutím k pravidlům legislativního
procesu platným pro Parlament ČR, zcela nepochybně vznikne po
vykonatelnosti nálezu období, v němž naznačené otázky nebudou
regulovány. Následnou úpravou, pokud bude Parlamentem přijata,
mohou být vyvolány i nežádoucí retroaktivní účinky.

Z uvedených důvodů měl být návrh skupiny poslanců Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR v té části, v níž se domáhá zrušení lhůt,
zamítnut.
V Brně dne 13. 12. 1995