Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, čj. 30 Cdo 2357/2010-233, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 2. 2012, čj. 30 Cdo 2357/2010-267, a to v části výroku, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele, a proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, čj. 15 Co 418/2009-202, v části, v níž byl v napadených výrocích o věci samé potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potud, pokud jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 300 000 Kč, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se žalobou domáhal po žalované České republice náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonnou vazbou. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 11. 2008, čj. 18 C 557/2007-152, uložil žalované povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila stěžovateli částku 300 000 Kč (výrok I.). Dále soud zamítl tu část žaloby, v níž se stěžovatel domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 300 000 Kč, a aby se mu doporučeným datovaným dopisem podepsaným osobou oprávněnou jednat za organizační složku státu omluvila textem, jenž byl specifikován v tomto výroku (výrok II.). Soud prvního stupně také uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 náklady státu ve výši 9 450 Kč (výrok III.) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.).
Městský soud v Praze jakožto soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 12. 2009, čj. 15 Co 418/2009-202, k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé a o nákladech řízení mezi účastníky (výrok I.). Ve výroku III. jej změnil tak, že se České republice nepřiznává náhrada nákladů státu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, čj. 30 Cdo 2357/2010-233, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 2. 2012, čj. 30 Cdo 2357/2010-267, zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. o povinnosti omluvy, jakož i v nákladovém výroku II. a III., a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu; jinak dovolání zamítl. Dovolací soud považoval přiznané peněžité odškodnění (ve výši odpovídající cca 1650 Kč za den vazby) za přiměřené, resp. dokonce překračující hranici toho, co Nejvyšší soud z obecného hlediska za přiměřené považuje (500 až 1500 Kč za den trvání vazby). Ani přiznání relutárního plnění však nevylučuje, aby v konkrétním případě byla zvažována důvodnost stěžovatelem uplatněného požadavku na omluvu. Dovolací soud proto v tomto rozsahu a v závislých výrocích napadené rozhodnutí zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aby v něm odvolací soud posoudil, zda požadavek stěžovatele na omluvu je z hlediska přiměřenosti - vedle již přisouzené satisfakce v penězích - důvodný.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu v rozsahu uvedeném v záhlaví tohoto usnesení. Těžištěm ústavní stížnosti je námitka zjevné neadekvátnosti přiznaného peněžitého zadostiučinění, a to vzhledem k okolnostem zásahu a jeho mimořádně závažným následkům. Krom toho stěžovatel poukazuje i na vady řízení, zejména na postup soudu I. stupně, který nepřipustil změnu žaloby a usnesení o tom ani písemně nevyhotovil. Stěžovatel se proto domnívá, že bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivé řízení, jakož i základní právo na svobodu a osobní bezpečnost.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Stěžovatelova ústavní stížnost je ve své podstatě pouhou polemikou se závěry, které v civilním řízení učinily obecné soudy. Ústavní soud v této souvislosti považuje za stěžejní, že zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu je náležitě odůvodněno, a to dokonce v rozsahu a kvalitě výrazně překračující běžný standard. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku s ohledem na svou roli sjednocovatele judikatury vyslovil obecné směrnice k rozhodování věcí tohoto druhu, přičemž mj. dovodil kritéria, k nimž je třeba při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlížet. Své úvahy opřel především o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jež se k ní vztahuje, a konečně o rozsáhlou komparaci, zkoumající soudní praxi více než desítky signatářských států Úmluvy. Takto získané obecné poznatky vztáhl na konkrétní věc; dospěl-li za této situace k závěru, že napadené rozhodnutí je - co do výše peněžité náhrady - adekvátní, nelze v tom spatřovat jakékoliv prvky svévole či libovůle, jež by odůvodnily zásah Ústavního soudu, ale naopak postup, jenž je ústavně konformní a nadto odpovídající úloze, kterou má Nejvyšší soud plnit.
Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal rovněž s namítanými vadami řízení. Ústavní soud na jeho odůvodnění odkazuje, aniž považuje za nutné úvahy Nejvyššího soudu, s nimiž se ztotožňuje, opětovně uvádět.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu
|
|