Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Marie Sovové, zastoupené Mgr. Karlem Němcem, advokátem se sídlem Kolínská 2272/15, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 5133/2016-752 ze dne 11. 1. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 259/2015-684 ze dne 26. 11. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 23 C 111/92-629 ze dne 16. 4. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 vypořádal zbývající část bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též "BSM") tak, že stěžovatelce připadá hodnota členského podílu družstevního bytu ve výši 1 100 000 Kč a hodnota šicího stroje 1 500 Kč. Žalovanému soud přiřkl hodnotu osobního automobilu VAAZ 2001 ve výši 8 000 Kč. Stěžovatelce současně soud uložil povinnost zaplatit žalovanému 364 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil, ve výroku o nákladech řízení je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Následné dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy porušily její ústavně zaručené právo tak, že její věc nevyřídily bez zbytečných průtahů. Nejvyššímu soudu vytkla, že přes evidentní zásadní nedostatky neodstranil vady nižších soudů, zejména rozhodování v extrémním rozporu s důkazním materiálem, svévolné ignorování důkazů zásadních pro rozhodnutí ve věci a rozhodování pro rozpor s dobrými mravy. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jakkoli má Ústavní soud po lidské stránce pochopení pro útrapy, které stěžovatelka ve více jak pětadvacetiletém sporu o vypořádání BSM prožila, nemohl současně dospět k závěru, že rozhodnutí soudů představují extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu, pro které by bylo nutné přikročit k jejich zrušení. Stěžovatelka i nyní v ústavní stížnosti trvá na tom, že žalovanému neměla být v rámci vypořádání přisouzena pokud možno žádná částka, neboť si to, stručně řečeno, svým chováním nezasluhuje. Jak již ovšem zkonstatoval soud prvního stupně, takové řešení nebylo možné, poněvadž by se bylo nemohlo jednat o vypořádání společného jmění manželů jako svébytné formy spoluvlastnictví. Ve vztahu k žalovanému by de facto šlo o jistou formu "odnětí" vlastnictví. Taková úvaha nalézacího soudu není svévolná. Při hodnocení zákonných hledisek sloužících k odchýlení se od zákonem předvídané zásadně stejné velikosti podílů mají obecné soudy poměrně široký prostor pro vlastní uvážení. Ústavní soud do tohoto prostoru nemůže vstoupit a závěry soudů nahradit vlastními úvahami, ledaže v nich zjistí závažný exces. Ani nemůže sám určit jinou výši disparity vypořádacích podílů, a to i kdyby na ni sám měl odlišný názor. Výjimkou zde může být pouze excesívní nerovnost vypořádacích podílů, která nemá oporu v relevantních okolnostech, jež byly v rámci dokazování zjištěny. Ústavní soud však neshledal, že by napadená rozhodnutí uvedenými deficity trpěla.
Ústavní soud má za to, že soudy vypořádání BSM v poměru 2:1 ve prospěch stěžovatelky dostatečně odůvodnily. Zejména nalézací soud vysvětlil, že i chování stěžovatelky mělo vliv na prvotní eskalaci neshod mezi manžely, včetně jejího pozdějšího setrvalého odmítání jakéhokoli řešení v rámci řízení o vypořádání BSM, a to na rozdíl od žalovaného. Právě s těmito vývody stěžovatelka bytostně nesouhlasí, ale její nesouhlas je založen na jiném hodnocení skutkových okolností, které samo o sobě nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Úvahy soudů se v daném případě opírají nejen o opatrovnické řízení, ale i o důkazy provedené v řízení o zrušení užívacího práva k bytu.
Ve vztahu k výhradám směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že dovolací soud zřetelně vysvětlil, proč dle jeho názoru soudy nyní dodržely pokyny obsažené v jeho dřívějším rušícím rozhodnutí a proč jejich výsledné rozhodnutí není v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V dostatečném rozsahu pak reagoval i na další podstatné stěžovatelkou vznesené otázky. Ani jeho odůvodnění tedy z kautel spravedlivého procesu nevybočuje.
Konečně k výhradě stěžovatelky stran nepřiměřené délky řízení porušující její právo na spravedlivý proces Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka v tomto směru nedoložila vyčerpání všech procesních prostředků, které jí právní řád nabízí k ochraně jejího práva. Jedná se především o stížnost na průtahy řízení dle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z týchž důvodů neshledal důvod pro vyhovění návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu
|
|