I.ÚS 1204/16 ze dne 21. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Pientky, zastoupeného Mgr. Petrem Křižákem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 367/2015-109 ze dne 10. 12. 2015, jímž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 82 C 183/2014-80 ze dne 15. 5. 2015 ve výroku II. a výroku II. a proti výrokům II. a IV. rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 82 C 183/2014-80 ze dne 15. 5. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel před obecnými soudy domáhal mimo jiné toho, aby bylo zrušeno výživné stanovené pro jeho zletilou dceru (dále též "vedlejší účastnice"), a to s účinností od 1. 9. 2014. Svůj návrh zdůvodnil tím, že dcera ukončila učební obor kadeřnice a v roce 2012 získala výuční list, následně zahájila nástavbové studium, jež měla ukončit maturitní zkouškou v červnu 2014. Pro nesplnění klasifikačních podmínek nebyla připuštěna k maturitní zkoušce, poté odmítla možnost opakování ročníku a studium ukončila v květnu 2014. Dcera byla následně přijata na denní studium ve čtyřletém maturitním oboru kosmetička. Stěžovatel požadoval ukončení své vyživovací povinnosti k dceři s tím, že se jedná o další vzdělání, nikoliv pokračující vzdělání, a dcera, která v roce 2015 dosáhne věku 21 let, se již může sama živit a její další studium - i s ohledem na nepříliš příznivé studijní výsledky - nelze chápat jako účelnou přípravu na povolání. Okresní soud v napadeném rozsudku stěžovatelův návrh na zrušení výživného zamítl a uvedl, že vedlejší účastnice po neúspěšné maturitě na nástavbovém studiu kontinuálně nastoupila k čtyřletému maturitnímu oboru, v němž bude mít možnost získat úplné středoškolské vzdělání s maturitou a zvýší si svoji pracovní kvalifikaci. Je podle něj třeba tolerovat jedno studijní zakolísání, tedy neúspěšné nástavbové studium s tím, že bylo prokázáno, že se vedlejší účastnice nadále řádně připravuje na své budoucí uplatnění na trhu práce. Odvolací soud napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek potvrdil. Obecné soudy se dále zabývaly návrhem stěžovatele na zpětné snížení výživného na dceru (z 3.500 Kč na 1.500 Kč), ústavní konformitu jejich zamítavých rozhodnutí k této otázce stěžovatel nezpochybňuje.

3. Stěžovatel napadá jen tu část rozhodnutí obecných soudů, uvedenou v záhlaví tohoto rozhodnutí, jímž soudy nevyhověly jeho návrhu na zrušení vyživovací povinnosti, odkazuje se na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014 a nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014, a shledává, že jeho dcera další vzdělání již nepotřebuje, postačil by jí v tom směru rekvalifikační kurz. Podle stěžovatele obecné soudy nedostály tomu, aby se individuálně věnovaly vyhodnocení podstaty vyživovací povinnosti u zletilého dítěte, nepřípustně paušálně odmítly logickou argumentaci stěžovatele a spokojily se s neudržitelnými názory považujícími popsané vzdělání dcery jako účelné studium zakládající či udržující vyživovací povinnost stěžovatele. Tímto způsobem se tak podle stěžovatele obecné soudy dopustily porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jehož součástí musí být nutně racionální, přiměřený a konsistentní výklad existujících právních institutů a norem, i s ohledem na zcela instruktivní judikaturu Ústavního soudu.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.

8. Pokud se stěžovatel odvolává na dvě rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž bylo rozhodnuto ve prospěch ukončení vyživovací povinnosti rodiče vůči zletilým dětem, jednalo se v obou těchto věcech o skutkově odlišné okolnosti případu. V nyní posuzované věci obecné soudy pečlivě uvážily, zda probíhající vzdělání zvýší uplatnění vedlejší účastnice na pracovním trhu (a to jak rozšířením o další dovednosti, tak i získáním vzdělání s maturitou, kterou doposud nemá). Ústavní soud pak není povolán, aby přehodnocoval pečlivě provedené důkazní řízení a výklad podústavního práva, provedený obecnými soudy.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu