I.ÚS 1234/18 ze dne 15. 5. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Mgr. Radka Pokorného, zastoupeného JUDr. Jozefem Mikloškem, LL. M., advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 22/2018-57 ze dne 17. 1. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením č. j. 15 Nc 103/2017-23 ze dne 13. 11. 2017 Obvodní soud pro Prahu 7 zcela vyhověl návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým uložil odpůrcům k okamžiku doručení předmětného usnesení povinnost odstranit z blíže specifikovaných internetových stránek, resp. z účtu v sociální síti Twitter článek s názvem "Pokorný a Rafaj" nebo jeho části, jehož celý text je citován ve výrocích I. a II. uvedeného usnesení obvodního soudu. Soud současně odpůrcům uložil, aby se zdrželi zveřejňování daného článku ve zmíněných zdrojích. Soud dále uložil stěžovateli, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení podal u soudu návrh na zahájení řízení ve věci samé. Závěrem pak rozhodl o vratce přeplatku na soudním poplatku, jakož i o nákladech řízení.

K odvolání odpůrců Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení předběžného opatření ve všech jeho bodech dle § 75a občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") odmítl pro jeho nesrozumitelnost a neurčitost. Dále odvoláním dotčené usnesení obvodního soudu změnil tak, že se stěžovateli povinnost, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení podal u soudu návrh na zahájení řízení ve věci samé, neukládá. Konečně i rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozhodnutí městského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o odmítnutí návrhu zcela svévolně, přepjatě formálně a v rozporu s ustanovením § 75a o. s. ř. Stěžovatel ve svém návrhu neshledává nic nejasného, nesrozumitelného či vnitřně rozporného. Dle jeho přesvědčení je z uvedeného textu zcela zřejmé, že navrhoval povinnosti zdržet se zveřejňování celého předmětného článku nebo i jen jeho jednotlivých částí. Na takto formulovaném návrhu neshledává stěžovatel ani po stylistické stránce žádných nedostatků. Obdobně to platí i pro anglickou verzi článku. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud výhrady stěžovatele nesdílí. Odvolací soud zcela konkrétně poukázal na nedostatky stěžovatelem předloženého návrhu (bod 9 napadeného usnesení). Do popředí vystupuje zejména formulace návrhu "nebo části", z níž vskutku není patrné, jakou konkrétní část či části předmětného článku stěžovatel navrhl alternativně odstranit. Nejde přitom o projev přepjatého formalismu, jak se stěžovatel domnívá, nýbrž o ujasnění toho, co přesně má být předmětem hodnocení soudu (postup dle § 43 o. s. ř. je přitom s ohledem na dikci § 75a o. s. ř. vyloučen). Nelze ponechat na soudu, aby si sám dovodil, jaké pasáže je dle mínění stěžovatele (či snad dle úvahy soudu samotného) namístě odstranit. To má svůj význam i pro odpůrce, kteří jednoznačným vymezením předmětu řízení mohou na návrh adekvátně reagovat a v tomto ohledu vznášet cílené protiargumenty. Uvedené platí tím spíše, že tato nejednoznačnost se váže i k anglické verzi sporného článku, kde intenzita zásahu se může jevit odlišnou, kupříkladu ve světle lexikálně sémantických specifik anglického jazyka apod. V podrobnostech lze na odůvodnění napadeného usnesení zcela odkázat. Nejde tedy o situaci, kdy by důvodem odmítnutí byla snad jen dílčí nedokonalost či neobratnost, která však jinak není na překážku srozumitelnosti a určitosti návrhu. Ústavní soud tudíž žádný zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces neshledal.

Ze všech uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. května 2018

Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu