Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HAVELKA Plus a. s., sídlem Branická 213/53, Praha 4 - Braník, zastoupené Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem, sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 212/2023-29 ze dne 16. dubna 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České obchodní inspekce, Ústředního inspektorátu, sídlem Gorazdova 1969/24, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Česká obchodní inspekce, Inspektorát Královehradecký a Pardubický, rozhodnutím č. j. ČOI 71296/22/2700 ze dne 27. května 2022 uznala stěžovatelku vinnou tím, že jako prodávající při nakládce uhlí s následným rozvozem porušila § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, když dne 19. srpna 2021 neumožnila při kontrolním nákupu překontrolovat správnost hmotnosti zakoupeného uhlí (neboť po požadavku inspektora České obchodní inspekce na převážení hmotnosti dodávky již zaplaceného uhlí byla předmětná dodávka uhlí sesypána na hromadu ostatního uhlí, čímž byla nenávratně smíchána s dalším uhlím) a také jako kontrolovaná osoba porušila § 10 odst. 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, ve znění pozdějších předpisů ("kontrolní řád"), tím, že neumožnila kontrolujícím výkon jejich oprávnění vyplývajících z kontrolního řádu (když při kontrole prováděné dne 21. října 2021 člen správní rady stěžovatelky na opakovanou výzvu inspektora odmítl převážení dodávky uhlí v deklarované hmotnosti 4,49 t na prokazatelně úředně ověřeném měřidle) a neposkytla k tomu potřebnou součinnost. Za uvedené přestupky byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 250 000 Kč. Toto rozhodnutí bylo změněno rozhodnutím vedlejší účastnice č. j. ČOI 110808/22/O100/Hl/Št ze dne 5. září 2022 tak, že uložená pokuta byla snížena na 200 000 Kč, ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno. Stěžovatelka napadla rozhodnutí vedlejší účastnice žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") rozsudkem č. j. 30 A 72/2022-65 ze dne 25. dubna 2023 zamítl jako nedůvodnou.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. Poté, co konstatoval, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný, Nejvyšší správní soud vypořádal námitku stěžovatelky, že k pořízení zvukových záznamů inspektory vystupujícími pod skrytou identitou není možné přistoupit paušálně, nýbrž pouze v případě, nelze-li dosáhnout účelu kontroly jinak. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že při kontrolním nákupu inspektoři, kteří pro zachování autentičnosti jednání prodávajícího vystupují jako spotřebitelé, nemají v zásadě jinou možnost, jak prokázat případné protiprávní jednání, než právě pořízením zvukového, obrazového či zvukově-obrazového záznamu. Stěžovatelka ani neuvádí, jakých alternativních prostředků mohli inspektoři využít. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že pořízení zvukového záznamu v průběhu kontrolního nákupu je z povahy věci legitimním prostředkem zajištění účelu kontroly.
4. S tímto závěrem Nejvyššího správního soudu stěžovatelka nesouhlasí a v ústavní stížnosti setrvává na názoru, že se vedlejší účastnice nevypořádala s tím, zda nebylo možné účelu kontroly dosáhnout jinak než použitím metod zasahujících do práva na ochranu soukromí osob zastupujících kontrolovaný subjekt. Stěžovatelka má za to, že tyto metody jsou v § 4a zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci ("zákon č. 64/1986"), zakotveny jako výjimečné prostředky kontroly, které je možno využít pouze v případě, že účelu kontroly nelze dosáhnout jinak.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Tak tomu v posuzované věci nebylo. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelkou namítaným porušením jejích základních práv, zejména práva na soudní ochranu, a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím ani postupem správních orgánů či soudů předcházejícím jeho vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl při posuzování, zda byly naplněny podmínky pořizování zvukových, obrazových a zvukově-obrazových záznamů bez vědomí kontrolovaných osob při provádění kontroly (§ 4a zákona č. 64/1986 Sb.). Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
7. Námitkami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud zevrubně zabýval, a své závěry v odůvodnění napadeného rozsudku v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Stěžovatelka s těmito závěry, podle nichž inspektoři nemají k dispozici prakticky žádný jiný důkazní prostředek, kterým by mohli zachytit průběh kontrolního nákupu, nesouhlasí, aniž by proti nim vznášela jakoukoli, tím méně ústavněprávní argumentaci.
8. Stěžovatelka předně v ústavní stížnosti neuvedla, jakým způsobem bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud není vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí. Obecná námitka stěžovatelky, že se inspektoři neřídili zásadami legality, proporcionality a právní jistoty, tento nedostatek nemůže zhojit. Nadto je nutné zdůraznit, že práva na ochranu soukromého a osobního života v souvislosti s pořizováním obrazových a zvukových záznamů se mohou domáhat pouze lidé, nikoli právnické osoby.
9. Stěžovatelka konstatuje, že pořizování obrazových a zvukových záznamů je pouze výjimečným prostředkem kontroly, který je možno použít, jen nelze-li účelu kontroly dosáhnout jinak, neuvádí však, jak by se měl tento závěr promítnout v její věci, tedy jakým jiným způsobem mělo být dosaženo účelu kontroly, aby nemuselo být k pořizování obrazových a zvukových záznamů přikročeno. Namítá-li stěžovatelka, že pořizování obrazových a zvukových záznamů je možné jen za zákonem stanovených podmínek, jejichž splnění musí kontrolní orgán před provedením kontroly zkoumat, opět konkrétně netvrdí, o jaké podmínky by mělo jít, případně která podmínka nebyla zkoumána. Zdůrazňuje-li stěžovatelka, že pořizování obrazových a zvukových záznamů bylo prováděno bez jejího souhlasu, nelze než uvést, že souhlas kontrolované osoby § 4a zákona č. 64/1986 Sb. nepožaduje, naopak výslovně hovoří o pořizování zvukových, obrazových a zvukově-obrazových záznamů bez vědomí kontrolovaných osob.
10. Zpochybňuje-li stěžovatelka, že by nešlo účelu kontroly dosáhnout jinak, tato námitka byla vypořádána již v rozsudku krajského soudu ze dne 25. dubna 2023, který uvedl, že uskutečňování kontrolního nákupu na účet vedlejší účastnice pod její pravou identitou by postrádalo smysl takové kontroly. V této souvislosti odkázal krajský soud na rozhodnutí vedlejší účastnice, v němž podrobné odůvodnila použití skryté identity inspektorů. Z uvedeného nelze dovodit, jak činí stěžovatelka, že takový postup inspektorů při kontrolním nákupu bude z pohledu zákonnosti ospravedlnitelný (zejména pak z hlediska jeho konkrétního provádění) při každé kontrole. V nyní posuzované věci, kdy inspektoři považovali za nutné zachytit průběh kontroly včetně převážení uhlí, a celkově simulovat nákup jako by jej činil spotřebitel (viz bod 26 rozsudku krajského soudu), z ničeho neplyne, že by inspektoři při kontrole postupovali nepřiměřeným způsobem, svévolně, šikanózně či zjevně excesivně, a že by do práv stěžovatelky bylo zasaženo více, než např. v případě pouhého sepsání protokolu o kontrole bez pořizování zvukových či obrazových záznamů. Nic takového netvrdí v ústavní stížnosti ani stěžovatelka.
11. Ústavní soud proto neshledal důvodu, pro který by řádně odůvodněné závěry Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně odůvodněny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona a nesouhlasí s jejich výkladem § 4a zákona č. 64/1986 Sb. Odlišný názor stěžovatelky na aplikaci právní úpravy však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu
|
|