I.ÚS 1411/16 ze dne 14. 9. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti Štefana Radoviče, zastoupeného Mgr. Martinem Kulichem, advokátem, se sídlem Hořovice, Husovo náměstí 65/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2016 č. j. 33 Cdo 5555/2015-324, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2015 č. j. 17 Co 38/2015-269 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 13. srpna 2014 č. j. 213 C 53/2011-209, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 2. května 2016, doručené Ústavnímu soudu dne 3. května 2016 a doplněné podáním dne 30. června 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Žalobkyně Monika Klánová se žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně domáhala po žalovaném Aleši Procházkovi zaplacení 560 000 Kč za kupní cenu prodaného vozidla. Do řízení vstoupil stěžovatel, jako vedlejší účastník na straně žalobkyně. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 13. srpna 2014 č. j. 213 C 53/2011-209 žalobu zamítl. Na základě podaného odvolání Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. dubna 2015 č. j. 17 Co 38/2015-269 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť bylo podáno někým, kdo k podání odvolání není oprávněn [§ 243c odst. 3, věta první, § 218 písm. b) o. s. ř.] usnesením ze dne 14. ledna 2016 č. j. 33 Cdo 5555/2015-324.

3. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

4. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

5. Stěžovatel vystupoval v řízení před obecnými soudy v postavení vedlejšího účastníka. Podle § 93 odst. 3 o. s. ř. má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Toto je však jen obecné pravidlo, ze kterého může zákon činit výjimky, a to buď výslovně, nebo jen implicitně. Občanský soudní řád výslovně upravuje procesní aktivní legitimaci vedlejšího účastníka k podání opravného prostředku v případě odvolání (srov. § 203 odst. 1 o. s. ř.) a žalob na obnovu řízení a pro zmatečnost (srov. § 231 odst. 1 o. s. ř.). Naproti tomu při úpravě aktivní legitimace k podání dovolání v § 240 odst. 1 o. s. ř. není na vedlejší účastníky pamatováno. Z této skutečnosti dovozuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává (srov. usnesení ze dne 17. února 2015 sp. zn. II. ÚS 496/14 a ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 29/16). V části, ve které stěžovatel navrhoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, je tak ústavní stížnost zjevně opožděná, neboť posledním procesním prostředkem, který stěžovateli k ochraně jeho práva zákon poskytuje, je v případě vedlejšího účastníka odvolání. Jak plyne z výpisu událostí v řízení sp. zn. 213 C 53/2011, k pravomocnému ukončení věci došlo dne 29. dubna 2015.

6. Současně z Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky bylo Ústavním soudem ověřeno, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2016 č. j. 33 Cdo 5555/2015-324 bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 1. února 2016. Za situace, kdy ústavní stížnost byla stěžovatelem podána k poštovní přepravě dne 2. května 2016 a Ústavnímu soudu doručena dne 3. května 2016, se tak stalo zjevně po uplynutí dvouměsíční lhůty určené k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3), která marně uplynula v pátek dne 1. dubna 2016.

7. Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím, a to jak proti rozsudku odvolacího soudu, tak i usnesení dovolacího soudu, byla evidentně podána po lhůtě k tomu určené. Uvedená dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, podmiňující vedle dalších požadavků možnost jejího věcného projednání, je nepřekročitelná a marné uplynutí této lhůty zákon o Ústavním soudu neumožňuje jakkoliv zhojit.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2016


David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj