I.ÚS 1430/08 ze dne 11. 12. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti 1. V. K. a 2. J. P., obou zastoupených JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, č. j. 28 Cdo 4102/2007-492, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, č. j. 28 Co 786/2006-457, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 9. 2006, č. j. 5 C 121/2003-422, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadly stěžovatelky v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami bylo nahrazeno předchozí rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Příbrami, ze dne 16. 4. 2003, č. j. 492/91 R IV 14/03, a bylo určeno, že stěžovatelky nejsou podílovými spoluvlastnicemi blíže specifikovaných nemovitostí, a to stodoly na pozemku p. č. podle PK 407 (podle KN 422/1), stodoly na pozemku p. č. podle PK 422 (podle KN 422/1) a pozemků p. č. podle PK 422 (KN 422/1) a pozemku č. podle PK 407 (KN 422/1), všech v k. úz. Březové Hory, obec Příbram, zapsaných na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl rozsudek nalézacího soudu ve věci samé potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek, neboť dovolací soud neshledal jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Jak stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, původním rozhodnutím pozemkového úřadu bylo rozhodnuto, že stěžovatelky jsou vlastnicemi předmětných nemovitostí, jejichž vydání se domáhaly na základě zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Pozemkový úřad své rozhodnutí odůvodnil tím, že za předmětné nemovitosti nebyla při jejich vyvlastnění v roce 1964 poskytnuta náhrada ve správné výši podle tehdy platných předpisů, a shledal restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě. Současně pozemkový úřad dospěl k závěru, že nejsou dány překážky vydání podle ust. § 11 odst. 1 písm. c) a § 11 odst. 4 zákona o půdě.

Proti tomuto rozhodnutí podaly žalobu, o níž bylo rozhodnuto nyní napadenými rozhodnutími obecných soudů, Městský bytový podnik Příbram, státní podnik v likvidaci, a Město Příbram. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že objekty stodol byly rozsáhle přestavěny, rekonstruovány a přistavěny. Dále soud konstatoval, že stodoly by šlo sice reálně oddělit od přistavěných budov, což by však vyžadovalo provedení stavebních úprav na základě projektové dokumentace a odsouhlasené stavebním úřadem ve stavebním řízení. Tento závěr potvrdil též odvolací soud, který konstatoval prokázání zásadní přestavby, v jejímž důsledku stodoly ztratily svůj původní stavebně technický charakter, který ani nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítly porušení vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele obecné soudy nepostupovaly správně při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů a současně nesprávně právně posoudily věc stěžovatelek.

Nalézací soud měl podle stěžovatelek vycházet ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně ze dne 28. 3. 2006, z něhož vyplývá, že náhrada za vyvlastnění stodol a pozemků nebyla dostatečná. Znalecký posudek dále konstatuje, že předmětné pozemky byly po roce 1964 zastavěny skladem olejů, dvoupodlažním skladem a vstupní budovou. Stěžovatelky však namítají, že toto konstatování je irelevantní, neboť nepožadovaly vydat tyto budovy, ale původní objekty stodol. Pokud jde o posouzení změny stavebně technického charakteru budov, hodnotil posudek, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu. Pro tento účel konstruoval posudek dvě varianty, a to posouzení obměny pouze pro původní stodoly (nyní provozní budovu) a posouzení obměny, do níž kromě stodol zahrnul ostatní přístavby. Stěžovatelky se domnívají, že obecné soudy měly přihlédnout pouze k obměně prvků u původních staveb, tj. stodol. V tomto případě dospěl znalecký posudek k závěru, že nové prvky v základech jsou tvořeny 12 %, ve zdivu 29 %, u krovu 0 %, pouze stropy jsou tvořeny ze 70 % novými prvky a schodiště je přistavěno zcela nově. Z toho stěžovatelky dovozují, že nedošlo k zásadní přestavbě a k zániku nové (stěžovatelky měly zřejmě na mysli původní) stavby.

Stěžovatelky dále namítají, že obecné soudy nevzaly vůbec v úvahu posudky vypracované soudním znalcem Ing. M. S. V jednom z těchto posudků měl znalec konstatovat, že u všech posuzovaných konstrukčních prvků, tedy základů, svislých a vodorovných nosných konstrukcí a střešních konstrukcí došlo k vybudování nových konstrukcí jen v nepatrném objemovém podílu, hluboko pod hranicí 50 % objemového podílu téže konstrukce v původní stavbě, anebo došlo jenom k jejich obměně. Změnu jednoho konstrukčního prvku pak lze je stěží považovat za zásadní přestavbu a tedy změnu statu quo.

V této souvislosti stěžovatelky odkázaly rovněž na judikaturu Ústavního soudu, a to ve dvou směrech. Jednak stěžovatelky připomněly, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 486/97 Ústavní soud konstatoval, že pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, avšak při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti. Stěžovatelky mají za to, že se obecné soudy v jejich případě dostatečně sporností a nerovnocenností jednotlivých prvků nezabývaly. Současně stěžovatelky paušálně odkázaly na judikaturu Ústavního soudu stran restitučních nároků, z níž vyplývá priorita teleologického výkladu restitučních předpisů před jejich doslovným zněním. Jinak řečeno, obecné soudy v daném případě nevážily smysl a účel restitučního předpisu, jímž je odstranění či alespoň zmírnění určitých přesně definovaných majetkových křivd.

S ohledem na shora uvedené stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Příbrami toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž doplnil, že závěry znaleckého posudku znalce Ing. S. byly vyvráceny právě znaleckým posudkem Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně. Znalecký posudek tohoto ústavu byl dostatečným podkladem pro závěr o tom, že vydání nemovitostí brání § 11 odst. 4 zákona o půdě. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Ústavní soud se necítí oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, ani přezkoumávat správnost výkladu podústavních právních norem, a vyjádřil přesvědčení, že přesně takového postupu se stěžovatelky domáhají. Ústavní soud pak dle Nejvyššího soudu ustáleně judikuje, že v případě rozhodování o tzv. restitučních nárocích nemůže být porušeno vlastnické právo oprávněných osob, neboť těmto osobám za splnění zákonných předpokladů vlastnické právo teprve vzniká. Pokud jde o samotné napadené usnesení, vyjádřil Nejvyšší soud přesvědčení, že závěr o tom, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam, nepodléhá dle ustálené judikatury přezkumu ze strany Ústavního soudu (až na výjimečné excesy v podobě odmítnutí spravedlnosti, rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu). S ohledem na to Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti dále vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn.5 C 121/2003. Z něj se seznámil s obsahem žaloby Městského bytového podniku Příbram (č. l. 1 - 9) a obsahem žaloby Města Příbram (č. l. 78 - 80), s fotodokumentací předmětných nemovitostí (č. l. 19 - 23). Dále se seznámil se znaleckým posudkem Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně, v němž je rovněž rekapitulován předchozí znalecký posudek vypracovaný Ing. M. S. ze dne 7. 9. 2002, poř. č. 34/2002, který byl vypracován - jak plyne z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Příbram ze dne 16. 4. 2003 - pro účely původního správního řízení (rozhodnutí je založeno na č. l. 10 - 15).

II.

Na základě konfrontace námitek stěžovatelek obsažených v ústavní stížnosti s odůvodněními napadených rozhodnutí a obsahem spisu Okresního soudu v Příbrami dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o tvrzení stran porušení vlastnického práva, jehož ochrana je ústavně garantována čl. 11 odst. 1 Listiny, lze konstatovat, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu toto základní právo chrání toliko již konstituované vlastnické právo a nelze jej vztahovat na posuzování restitučních nároků. Jsou to právě řízení o restitučních nárocích, v nichž se osvědčuje, zda oprávněným osobám skutečně svědčí nárok na vydání věci, a teprve konečnými rozhodnutími v těchto řízeních se opětovně konstituuje vlastnické právo.

Ústavní soud se dále zaměřil na námitku stěžovatelek stran porušení práva na spravedlivý proces. V nálezu sp. zn. II. ÚS 486/97, na který stěžovatelky v ústavní stížnosti odkázaly, Ústavní soud podřadil pod porušení práva na spravedlivý proces situaci, kdy obecné soudy extenzivně interpretovaly výjimku z restitučního nároku spočívající v přestavbě vydávané nemovitosti, v jejímž důsledku došlo k zásadní změně stavebně technického charakteru nemovitosti. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že při posuzování této výjimky je třeba mít za prokázané, že alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, a to při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti (takže např. změna konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru).

Ústavní soud má za to, že obecné soudy nikterak nepochybily, pokud v nyní posuzovaném případě dospěly k závěru, že v důsledku přestavby původních stodol, jejichž vydání se stěžovatelky domáhaly, došlo k zásadní změně jejich stavebně technického charakteru. Tuto skutečnost měly za prokázanou z posudku Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně, z něhož vyplynulo, že i ve variantě, kdy byl předmětem zkoumání pouze stavební rozsah původních stodol, byla u dvou prvků zjištěna změna výrazně přesahující padesát procent konstrukcí těchto prvků. Ústavní soud je navíc přesvědčen, že nutnost individualizace posouzení, kterou rovněž stěžovatelky v ústavní stížnosti namítly, svědčí v tomto případě ve prospěch závěru přijatého obecnými soudy. To z důvodu, že původní objekty stodol kromě své vlastní přestavby tvoří jednotný komplex s dalšími přístavbami.

Ústavní soud v této souvislosti neakceptoval ani námitku stěžovatelek, podle níž obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost možnosti reálného oddělení původních staveb stodol od zbývajícího komplexu. Jak Ústavní soud zjistil, tuto možnost naopak ponechal nalézací soud znaleckému stavebně technickému posouzení, z něhož vyplynulo, za jak komplikovaných stavebně technických podmínek by bylo toliko vertikální rozdělení nemovitostí vůbec možné. Touto možností se pak ve svých rozhodnutích zevrubně zabýval jak nalézací, tak odvolací soud.

Pokud jde o námitku, že se obecné soudy nevypořádaly se závěry znaleckého posudku Ing. S., musel Ústavní soud přisvědčit, že ačkoliv nalézací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že z tohoto posudku vycházel, v dalších částech odůvodnění se hodnocení tohoto posudku nevěnoval a nezabýval se ani rozpory mezi závěry tohoto posudku a pozdějšího posudku Ústavu soudního inženýrství VUT. Ústavní soud však dospěl k závěru, že tato skutečnost nemohla ovlivnit rozhodnutí soudů ve věci samé, neboť znalecké závěry vyplývající z původního posudku Ing. S. jsou irelevantní právě s ohledem to, že původní stavby stodol jsou součástí většího komplexu staveb, a s ohledem na reálné možnosti jejich oddělení, které tento znalec nezkoumal. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře uvedl, že v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení I. ÚS 148/02). Explicitní hodnocení znaleckého posudku ze strany soudů obecných v odůvodnění jejich rozhodnutí by tak jako tak pro stěžovatelky příznivější rozhodnutí ve věci samé nepřineslo.

Ústavní soud ostatně v odůvodnění nalézacího soudu nalezl jinou nesprávnost: při rekapitulaci závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VUT okresní soud uvedl, že "pozemky parcelní číslo 407, 422 jsou využívány jako zemědělská nebo lesní půda. Po roce 1964 se tedy nezměnil způsob využití předmětného pozemku, ale změnil se způsob využití staveb, na něm postavených." Tento závěr pak mechanicky převzal do odůvodnění napadeného rozhodnutí také Nejvyšší soud, když konstatoval, že "přestavbou stodoly pozbyly své původní určení a nyní již (na rozdíl od pozemků, na nichž jsou situovány) neslouží zemědělské výrobě." Pokud by tomu skutečně bylo tak, že pozemky sloužily a nadále slouží zemědělskému využití, musely by se obecné soudy zabývat tím, zda v případě pozemků není dána výjimka uvedená v ust. § 11 odst. 1 písm. c), větě za středníkem, zákona o půdě, což obecné soudy neučinily. Ve skutečnosti je však ve znaleckém posudku naopak konstatováno (str. 89 posudku), že předmětné pozemky nejsou již od roku 1899 využívány jako zemědělská nebo lesní půda, nýbrž jako pozemky stavební, a způsob jejich využití se tak nezměnil ani po roce 1964. Ani toto pochybení nalézacího soudu proto nemohlo nepříznivě ovlivnit rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní soud proto neshledal ani porušení základního práva na spravedlivý proces, jak stěžovatelky v ústavní stížnosti tvrdily.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že své rozhodnutí nikterak neopíral o skutečnosti uvedené ve vyjádření účastníků řízení a s ohledem na to nepovažoval za nutné tato vyjádření zaslat stěžovatelkám k případné replice (srov. obdobně například usnesení IV. ÚS 333/06).

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2008


Vojen Güttler
předseda senátu