I.ÚS 1438/16 ze dne 14. 9. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Ing. Ivo Exela, zastoupeného JUDr. Petrem Hlaváčem, advokátem se sídlem Slušovice, Padělky 553, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2015 č. j. 1 Cm 199/94-291 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2016 č. j. 7 Cmo 318/2015-356, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. května 2016 a doplněné podáními ze dne 14. července 2016 a 19. srpna 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Česká republika - Ministerstvo financí (původně Fond národního majetku České republiky) se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 21. března 1994 domáhá proti stěžovateli zaplacení kupní ceny 252 236 393 Kč a úroku z prodlení ve výši 33 585 449 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel dne 23. dubna 2015 požádal Krajský soud v Brně o advokáta "ex-offo", tedy o zástupce z řad advokátů s poukazem na rovnost účastníků před soudem. Odůvodnění žádosti stěžovatel doplnil podáním ze dne 18. května 2015 a uvedl, že je osobou nemajetnou a současně přiložil Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. května 2015 č. j. 1 Cm 199/94-291 návrh zamítl. Podle názoru soudu nebyla v případě stěžovatele splněna podmínka pro postup podle ustanovení § 30 o. s. ř., neboť stěžovatel je osobou vysokoškolsky vzdělanou a z jeho podání je patrné, že není úplným právním laikem. Navíc předmětná kauza se nejeví skutkově ani právně složitou.

3. Stěžovatel proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal odvolání, v němž poukázal na chybné označení strany žalované a dále namítal, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právním řádem České republiky a zároveň porušuje jeho lidská práva zaručená mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. ledna 2016 č. j. 7 Cmo 318/2015-356 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že nebyla dána nutnost ochrany zájmů stěžovatele. Stěžovatel dne 26. března 1993 uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem byl privatizovaný majetek státního podniku Vlárské strojírny s. p. Slavičín. Kupní smlouva nabyla stran movitého majetku účinnosti dne 1. dubna 1993. Stěžovatel, co by nabyvatel majetku v "Zápisu o předání majetku" datovaného dnem 14. května 1993 svým podpisem stvrdil, že s kupní cenou ve výši 252 236 393 Kč souhlasí. Stěžovatel měl kupní cenu zaplatit do 1. července 1993. Usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 6. října 1995 č. j. 28 K 282/94-191 byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurs, tudíž řízení bylo podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přerušeno. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2013 č. j. 26 (28) K 282/94-3756 byl konkurs na majetek stěžovatele zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatel figuruje v celé řadě sporů, tudíž je třeba souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že na stěžovatele nelze pohlížet jako na úplného právního laika. K odvolací námitce ohledně chybného označení strany žalované Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že námitka nedostatku věcné pasivní legitimace je v posuzované věci námitkou zcela lichou.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy. Stěžovatel má za to, že právní zástupce mu měl být ustanoven, neboť jej nezbytně potřebuje a je mu tím upíráno nejen právo na rovné postavení před zákonem, ale i ze zákona mu příslušející právo na řádné zastoupení zástupcem před nezávislým soudem, kdy se stěžovateli jeví, že se může jednat o zneužití moci a útisk jeho osoby.

5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud předně připomíná, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje. Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.

7. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a objasnily, proč žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů nevyhověly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

8. Ústavní soud již dříve judikoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením § 30 odst. 2 o. s. ř. [srov. nález ze dne 4. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 684/05 (N 149/42 SbNU 209) a usnesení ze dne 21. června 2012 sp. zn. III. ÚS 1737/12].

9. Pokud tedy stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu