Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 18. ledna 1996 v senátě ve věci stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného JUDr. K. K., a účastníka řízení Krajského soudu v Ostravě, o ústavní stížnosti ze dne 13. 6. 1995 proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 369/94-20, ze dne 14. března 1995, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. března 1995, čj. 22 Ca 369/94 - 20, se r u š í .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel podal u Ústavního soudu České republiky dne 13. 6. 1995 ústavní stížnost, doplněnou podáním z 6. 12. 1995, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. března 1995, čj. 22 Ca 369/94 - 20, které nabylo právní moci dne 19. 4. 1995. Tímto rozhodnutím Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné - Pozemkového úřadu ze dne 9. 5. 1994, čj. PÚ-2681/R-699/92-Ch, že se stěžovateli nepřiznává vlastnictví k nemovitostem v katastrálním území N. B., ohledně parc. č. 645 role, parc. č. 526/1 role, parc. č. 445 zahrada. Pokud jde o rozhodnutí tohoto pozemkového úřadu, kterým se stěžovateli nepřiznalo vlastnictví k dalším nemovitostem, a to k parc. č. 150 s domem čp. 74, parc. č. 151 s domem čp. 566, parc. č. 626/1 role, parc. č. 443 s domem čp. 107, parc. č. 444 cesta, parc. č. 592 s domem čp. 631 a parc. č. 591 nádvoří, soud konstatoval, že tento úřad nadbytečně rozhodoval i o nemovitostech, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto Ministerstvem zemědělství - Ústředním pozemkovým úřadem tak, že nejsou majetkem, na nějž se vztahuje zákon o půdě. Z těchto důvodů byly předmětem přezkumu jen parc. č. 645 role, parc. č. 526/1 role a parc. č. 445 zahrada, na které se zákon o půdě vztahuje. Okresní úřad v Karviné - Pozemkový úřad posoudil věc tak, že majetek, na který byl uplatněn restituční nárok, přešel do vlastnictví státu na základě konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a celou záležitost posuzoval dle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb. Shledal, že nebyla splněna podmínka § 2 odst. 1 tohoto zákona v platném znění, vztahující se k vrácení státního občanství, takže tento předpis nelze aplikovat na majetek čs. státních občanů, kterým byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., neboť tito občané nemohou splnit zákonnou podmínku vrácení státního občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., č. 194/1949 Sb., č. 34/1953 Sb. a č. 33/1945 Sb. Tyto předpisy se podle něj vztahují pouze na občany národnosti německé a maďarské, ve smyslu výkladu Krajského soudu v Českých Budějovicích (viz rozsudek tamního soudu sp. zn. 10 Ca 136/93). Správní orgán pak učinil závěr, že původní vlastník zemědělské usedlosti nesplňuje podmínku oprávněné osoby dle tohoto ustanovení. Pokud není splněna jediná z podmínek ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., nelze majetek vydat a nemůže nastoupit ani oprávněná osoba podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.
Krajský soud přezkoumal stěžovatelem napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné - Pozemkového úřadu, ohledně nemovitostí podléhajících režimu zákona o půdě, je zákonné a potvrdil je. Z jeho odůvodnění pak plyne, že postavení oprávněné osoby je určeno § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Tato osoba musela být občanem ČSFR a jako občan ČSFR musela trvale žít na území České republiky. Muselo být prokázáno, že ke ztrátě majetku došlo podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., že se taková osoba neprovinila proti československému státu a že nabyla zpět občanství buď podle zákona č. 245/1948 Sb. nebo zákona č. 194/1949 Sb. nebo podle zákona č. 34/1953 Sb., anebo podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Všechny tyto podmínky současně musí splňovat fyzická osoba, aby jí bylo možno přiznat postavení osoby oprávněné. V tomto případě původní vlastník nesplnil podmínku, že nabyl zpět občanství, neboť kontinuita československého státního občantví u něho nebyla přerušena. Původnímu vlastníkovi Š. J. bylo dne 27. 7. 1949 pod čj. IV-10862-49 vydáno "Osvědčení o státní a národní spolehlivosti". Toto bylo vydáno Místní správní komisí sloučených obcí se sídlem v N.B., a to podle Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., § 1 odst. 4, podle něhož: "Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v té době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností."
Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě a je toho názoru, že tímto byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména jeho právo vlastnické, zaručené mu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jeho právo rovnosti v důstojnosti i právech podle čl. 1 této Listiny, jeho právo na zákaz diskriminace uvedené v čl. 3 téže Listiny, jakož i právo na rovnost před zákonem, vyplývající z čl. 4 téže Listiny. Zákonodárce měl zřejmě v úmyslu zákonem č. 243/1992 Sb. rozšířit okruh oprávněných osob o ty původně československé státní občany, kteří po přechodnou dobu nebyli považováni za občany Československé republiky, avšak v době další jim existence tohoto právního vztahu - tedy občanství - byla znovu přiznána, popřípadě jim bylo občanství navráceno. Podle stěžovatele z logiky těchto vztahů vyplývá, že větší hodnotou je občanství stále mít, než občanství nemít, či získat zpět, nebo dostat navráceno. Znamená to, že ten právní subjekt, jehož kontinuita československého státního občanství nebyla nijak přerušena, musí být ve vztahu k ostatním právům, z tohoto občanství vyplývajícím, nejméně ve stejném postavení jako ten právní subjekt, který byl, byť i přechodně, občanství zbaven, popřípadě mu tento právní vztah nebyl přiznáván. Proto právní subjekt, jehož kontinuita občanství nebyla porušena, se nemůže jakýmkoliv výkladem zákona dostat do nevýhodnějšího postavení než subjekt, jehož občanství jako právní vztah k ostatním subjektům neexistoval, nebo neexistoval po určitou dobu.
Je tedy podle stěžovatele porušením výše zmíněných článků Listiny základních práv a svobod, jestliže správní orgán, a následně pak příslušný soud, upírá navrhovateli restituci jeho majetkových práv jen proto, že byl a je československým (českým) státním občanem. Vycházeje z výše uvedené argumentace podal pak stěžovatel ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb. zároveň návrh na zrušení části zákona ČNR č. 243/1992 Sb. ze dne 15. dubna 1992 takto:
"V § 2 odst. 1 zrušit část věty za čárkou, která zní: "neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské,"
a v § 11 zrušit část věty první, a to datum "31. prosince 1992". O výsledku tohoto návrhu se blíže pojednává v závěru tohoto nálezu. Vedle uvedených důvodů pro zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě pak stěžovatel uvedl svůj právní názor, že k porušení jeho základního práva došlo i tím, že správní orgán i soud v napadeném rozsudku použily při řízení o restituci režimu zákona č. 243/1992 Sb., ačkoliv zjištěné skutečnosti nebránily tomu, aby bylo použito příslušných zákonných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., zejména pak § 4 odst. 1 a § 6 odst. 2 tohoto zákona. Jednalo se o restituci majetkových práv, kterých byl původní vlastník zbaven na podkladě právního (popřípadě protiprávního) aktu - - konfiskačního výměru ONV ve Fryštátě čj. VIII/a-1933-48, ze dne 14. 10. 1948, jakož i konfiskačních výměrů ze dne 27. 10. 1948, pod čj. VIII/a-1976-48, kterými bylo rozhodnuto za použití § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., přičemž bylo zcela zřejmé, že k této konfiskaci došlo v době po 25. 2. 1948, po konečném nástupu komunistického režimu a že vlastnická práva byla takto odňata československému státnímu občanovi z důvodu politické perzekuce vůči vlastníkům jakýchkoliv majetků ze strany nového režimu. Konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. byla pak pouhou formální záminkou, jak tohoto cíle dosáhnout. S přihlédnutím k tomu, že návrh ústavní stížnosti byl podán včas a že stěžovatel uplatnil námitky, spočívající v porušení čl. 1, 3, 4 a 11 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., Ústavní soud si vyžádal spisy Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 369/94, a Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Karviné, čj. PÚ 2681/R-699/92-Ch, a k ústavní stížnosti též vyjádření účastníka řízení, tj. Krajského soudu v Ostravě. Ve svém podání ze dne 11. 12. 1995 zaujal Krajský soud stanovisko, že tvrzení stěžovatele, že bylo zasaženo do jeho práv podle čl. 11, 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, nepovažuje za důvodné, protože restituční nároky nejsou chráněny předpisy ústavního práva. V zásadě setrval na svých důvodech aplikace zákona č. 243/1992 Sb. a podotkl, že přitom vycházel z judikatury Nejvyššího soudu z doby před 25. 2. 1948, že správní rozhodnutí o splnění podmínky pro konfiskaci mělo jen deklaratorní povahu a jeho účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti příslušného dekretu. Podobně judikoval i Vrchní soud v letech 1993 a 1994. Upozornil dále, že judikatura z doby před 25. 2. 1948 vycházela zásadně ze závěru, že soud není oprávněn přezkoumávat výměr správního orgánu o konfiskaci a není oprávněn řešit ani jako předběžnou otázku, zda jsou u příslušné osoby dány všechny předpoklady, za nichž zákon vyslovil konfiskaci majetku, či zda je dána výjimka z konfiskace.
Ústavní soud z podání stran a vyžádaných spisů zjistil, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb. u Okresního pozemkového úřadu v Karviné svým podáním ze dne 20. 10. 1992, jež nese prezentační razítko s datem 23. 11. 1992. V něm konstatoval, že nemovitosti, které jsou v podání uvedeny, přešly na stát v rozhodném období, a to podle dekretu č. 108/1945 Sb., že jeho otec se neprovinil proti státu, ani nepozbyl občanství, takže on, jako dědic, je oprávněnou osobou podle zákona a má nárok na vrácení majetku. Okresní úřad v Karviné - Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí ze dne 9. 5. 1994 však dospěl k závěru, že původní vlastník zemědělské usedlosti nesplňuje podmínku oprávněné osoby podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. a vlastnictví předmětných nemovitostí stěžovateli nepřiznal. Krajský soud v Ostravě pak svým rozsudkem ohledně tří nemovitostí rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a ohledně zbývajících nemovitostí, které jsou též předmětem ústavní stížnosti, v odůvodnění uvedl, že o nich pozemkový úřad rozhodoval nadbytečně, protože o nich bylo již pravomocně rozhodnuto Ministerstvem zemědělství - Ústředním pozemkovým úřadem, že nejsou majetkem, na nějž se vztahuje zákon o půdě.
Ústavní soud se nejprve věnoval zjištění příčin přechodu majetku stěžovatele na stát. Z podkladů, které jsou k dispozici, jako výpisy z pozemkové knihy, vyšlo najevo, že u položek, u nichž bylo vloženo vlastnické právo Š. J., byla následně, vesměs v r. 1946, poznamenána národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb. ze dne 19. 5. 1945 (např. knihovní vložka pozemkové knihy kat. území N. B. č. 67, 87, 255).
Konfiskace majetku stěžovatele byla provedena až výměry Okresního národního výboru ve Fryštátě č. VIII/a-1976-48 ze dne 27. září 1948 (knihovní vložka č. 87) a č. VIII/a-1933-49 ze dne 14. 10. 1948 (knihovní vložka č. 67), vydanými s odvoláním na § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky ze dne 25. října 1945 č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, přičemž důvodem byla spolupráce s nacistickým režimem. Stěžovatel podal proti těmto konfiskačním výměrům odvolání, které však Krajský národní výbor v Ostravě dne 26. 6. 1952, pod čj. VIII/1-193.1-26- -6-1952, ze stejných důvodů zamítl, s odvoláním na to, že se stěžovatel provinil podle § 1 odst. 1/3 dekretu č. 108/1945 Sb.
Z dalších podkladů však vyplynulo, že případem stěžovatelovy spolupráce s německým režimem se podrobně zabývala již trestní komise Okresního národního výboru ve Fryštátě a shledala jej vinným svým nálezem ze dne 2. 1. 1947, čís. III-5806-1946, podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., ze dne 27. října 1945, o trestání některých provinění proti národní cti. K jeho odvolání však Zemský národní výbor v Ostravě dne 15. 11. 1947, čj. II/5-9148/1, po přehodnocení jednání stěžovatele v době od roku 1943, svým výměrem napadený trestní nález zrušil a stěžovatele osvobodil. Zřejmě v souvislosti se zahájením tohoto řízení byla v pozemkové knize, týkající se vlastnictví Š. J., i poznamenána v r. 1946 národní správa, o jejíž zrušení mohl stěžovatel, na základě uvedeného výměru, požádat. Učinil tak např. u vložky č. 87, kdy v r. 1947 byl poznamenán návrh na restituci vlastnického práva dle zákona č. 128/1946 Sb., když předtím v r. 1946 byla poznámka národní správy vložena. Po 25. únoru 1948 neměla však taková jednání již naději na úspěch, zejména když prakticky příslušným správním orgánem na téže úrovni byl stěžovatel zjevně účelově prohlášen za nepřítele Československé republiky.
Z hlediska uvedených skutečností, týkajících se okolností přechodu majetku stěžovatele na stát, jak Ústavní soud zjistil z rozhodnutí krajského soudu o odvolání stěžovatele proti zamítavému rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Karviné, je zřejmé, že oba orgány posoudily věc právně shodně, a to podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ač stěžovatel se domáhal svého nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. I když změnu právní kvalifikace žaloby je soud nepochybně oprávněn provést, opomenul spolehlivé zjištění skutkového stavu věci s tím spojené, v rozporu zejména s § 6 a § 120 o. s. ř., když přistoupil na formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že neuznal, že vrací-li se podle zákona č. 243/1992 Sb. majetek těm, kdo jej pozbyli tím, že byli zbaveni čs. občanství, které potom nabyli zpět, musí být tím spíše vrácen těm, kterým nebylo nutno občanství vracet, protože je vůbec nepozbyli (tak i nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 135/93 a II. ÚS 22/94 i III. ÚS 39/95). Takový postup odporuje zásadám restitučních zákonů, jejichž účelem je náprava křivd, způsobených občanům tohoto státu, v tomto případě majetkových křivd, a nikoliv odškodňování za ztrátu občanství.
Nedostatek spolehlivého zjištění skutkového stavu se projevil i v tom, že krajský soud se nezabýval tím, jaké byly skutečné právní důvody přechodu předmětných nemovitostí z majetku čs. občana na stát a spokojil se s formálním hodnocením důkazů, tj. omezil se na formální existenci konfiskačních výměrů. Zcela ponechal stranou skutečnost, že důvody konfiskace, které použil Okresní národní výbor ve Fryštátě v r. 1948 a pak i Krajský národní výbor v Ostravě v r. 1952, tj. angažování stěžovatele jako osoby sympatizující s nacismem, byly již předtím projednány a neuznány Zemským národním výborem v Ostravě, a že tedy o věci bylo již rozhodnuto v roce 1947 a stěžovatel byl zbaven trestní odpovědnosti.
Konfiskační správní rozhodnutí se tedy zjevně neoprávněně odvolávají na dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., když nesprávně poukazují na důvody, jejichž existence nebyla prokázána, resp. jejich oprávněnost byla odmítnuta. Jestliže dekret č. 108/1945 Sb. stanovil, že konfiskace nastává dnem vyhlášení, tj. dnem 25. 10. 1945, ale určil, že o splnění podmínek rozhoduje příslušný okresní, případně zemský, národní výbor a tyto podmínky byly pak posuzovány rozdílně v r. 1947 a v r. 1952, nelze mít za to, že jde o něco jiného než o politickou perzekuci ve smyslu § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. a že výměry ze dne 27. 9. 1948 a ze dne 14. 10. 1948 byly aktem této perzekuce, který se formálně zaštítil dekrety prezidenta republiky v době, kdy jejich použití po 25. 2. 1948 bylo mocenským nástrojem politického boje proti osobám, které nebyly, z jakéhokoliv důvodu, po chuti novému režimu. Navíc i podle ustálené judikatury obecných soudů, lze k vydání majetku v restituci, např. podle zákona č. 87/1991 Sb., který má obdobná ustanovení v této věci, jakož i zákona č. 229/1991 Sb., přistoupit již tehdy, kdy správní orgán rozhodoval o splnění podmínek podle dekretu č. 108/1945 Sb. až po 25. 2. 1948, tedy v rozhodném období podle citovaného zákona, což se projevilo i v tomto případě.
Ústavní soud konečně zjistil, že Krajský soud v Ostravě, když projednával návrh stěžovatele na přezkum rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Karviné, které vedlo k jeho rozsudku ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 22 Ca 369/94, rozhodoval o žalobě bez jednání podle ustanovení § 250f o. s. ř. Tak však může učinit jen v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky. Ani jedna z těchto tří podmínek nebyla v konkrétním případě splněna, protože jak sama ústavní stížnost ukazuje, jde o velmi složitou skutkovou podstatu, neujasněný právní přístup k řešení některých restitučních otázek a nedostatečné vyjasnění postavení stěžovatele. Tímto přístupem krajského soudu bylo stěžovateli zamezeno, aby se v konečné fázi sporu zúčastnil jednání ve své věci a činil potřebné procesní úkony. Tím bylo také porušeno jeho právo vyjádřené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srv. i nálezy Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 51/94, II. ÚS 75/94 a další).
I kdyby soud z jakýchkoliv důvodů nebyl dospěl k tomu, že věc lze posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb., konkrétně podle § 6 odst. 1 písm. r), mohl dospět ke stejnému výsledku i aplikací zákona č. 243/1992 Sb., který upravuje některé otázky spojené se zákonem o půdě. Jím v napadeném rozsudku použitý výklad, že oprávněnou osobou není stěžovatel podle § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb. proto, že splnil sice tam uvedené podmínky, ale "nenabyl zpět občanství", protože kontinuita čs. státního občanství u něho nebyla přerušena, je formální a nepřihlíží k ustanovení § 1 zákona č. 243/1992 Sb., že účelem zákona je právě zmírnění následků některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů, nebo na základě jiných důvodů, na území České republiky, a nikoliv pravý opak, k němuž dovádí formální výklad.
Zákon č. 243/1992 Sb., jak již uvedl Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 39/95, se vztahuje na občany České republiky, kteří pozbyli státní občanství v poválečném období účinností ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. a jednak jej nabyli zpět podle zákonů č. 245/1948 Sb., č. 194/1949 Sb. nebo č. 34/1953 Sb. a resp. jej nabyli zpět již na základě ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., tedy vydáním osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4, eventuelně podle § 2 důkazem věrnosti ČSR. Jiný výklad by byl diskriminací těch občanů, u nichž ústavní dekret č. 33/1945 Sb. vytvořil zákonnou fikci o trvání státního občanství. Je proto třeba vycházet z toho, že tyto osoby podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. jednak pozbyly státního občanství, po určitou dobu nebyly státními občany a poté, na základě úředního rozhodnutí, toto občanství ke dni účinnosti tohoto dekretu zpětně nabyly. Kontinuita státního občanství je zachována, avšak pro účely restituční jsou oprávněnými osobami podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. O takový případ se jedná právě u právního předchůdce stěžovatele, tj. Š. J.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, protože zákonem stanoveným způsobem nebyla poskytována ochrana právům, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, že každý má právo, aby jeho věc byla projednávána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zajišťující každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.
Ústavní soud neshledal důvodným, aby se zabýval námitkami, že byly porušeny články 1, 3, 4 a 11 Listiny základních práv a svobod, protože vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele, i když dospěl k jiným závěrům a vzal za základ porušení jiných ustanovení této Listiny.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, byl Ústavní soud nucen napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle § 82 zákona č. 182/1993 Sb. nálezem zrušit.
Na příslušném správním orgánu i soudu bude, aby znovu pečlivě zvážily a zhodnotily všechny důkazy, s přihlédnutím k tomu, co vyšlo v řízení najevo, a poté znovu rozhodly, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o restitučním nároku stěžovatele podle toho předpisu, který odpovídá co nejspolehlivěji zjištěnému skutkovému stavu. Ústavní soud, jak již vícekráte zdůraznil, není další odvolací instancí proti rozsudkům obecných soudů a posuzuje pouze ústavnost aktů či jednání, která jsou předmětem ústavní stížnosti. Nerozhoduje o tom, komu majetek, o němž se jedná v restitučním řízení, náleží či připadne, nebo nebude vydán, či bude odkázán na finanční náhradu, protože k tomu jsou kompetentní zákonem stanovené orgány či instituce, které jsou povolány případ znovu posuzovat, při současné aplikaci závěrů daných tímto nálezem.
Ústavní soud se věcně nezabýval návrhem stěžovatele, aby výše uvedená ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. byla zrušena. Stěžovatel jej podal spolu s ústavní stížností podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ale vyšlo najevo, že skutečnosti, které se staly předmětem ústavní stížnosti, nenastaly uplatněním konkrétních ustanovení zákona č. 243/1992 Sb., ale jen jejich nepřesnou interpretací, jakož i porušením jiných, zejména procesních, předpisů. Proto byl tento návrh soudcem zpravodajem samostatným usnesením odmítnut, neboť jen nesprávná aplikace nebo výklad zákona nejsou důvodem k postupu podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 18. ledna 1996
|
|