I.ÚS 1630/23 ze dne 31. 7. 2024
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele PilsFree, z. s., sídlem Tachovská 1373/41, Plzeň, zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem, sídlem Žižkova 1737/52, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 284/2022-99 ze dne 14. 4. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 57 Af 1/2022-156 ze dne 6. 9. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých práv podle čl. 11, čl. 17, čl. 20, čl. 27 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel je spolkem, který svým členům poskytuje připojení k internetu. Členové mu odváděli pravidelné měsíční platby ve výši 300 Kč označené jako členské příspěvky. Členské příspěvky jsou totiž podle § 19 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona č. 568/1992 Sb., o daních z příjmů, osvobozeny od daně. Správce daně však po provedení daňové kontroly uvedené platby posoudil jako úplaty za službu spočívající v poskytování internetového připojení, tedy příjmy podléhající dani z příjmů (§ 18 odst. 1 zákona o daních z příjmů). Správce daně proto stěžovateli daň doměřil (za rok 2014 a 2015).

3. Stěžovatel proti doměření daně brojil odvoláním a následně žalobou. Krajský soud však jeho žalobu zamítl a ztotožnil se se závěry správce daně. Za klíčové hledisko pro aplikaci § 19 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o daních z příjmů přitom s odkazem na občanský zákoník považoval existenci společného zájmu, který je naplňován dobrovolnou činností členů spolku. Uzavřel přitom, že většina členů stěžovatele nebyla v tomto směru aktivní, neprojevovala skutečnou vůli se sdružovat, přičemž jejich jedinou rolí byla měsíční platba "příspěvků". Ve skutečnosti se tak nejednalo o členské příspěvky podle § 19 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o daních z příjmů, ale s přihlédnutím k § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, o zastřenou (dissimulovanou) platbu za žalobcem poskytované služby.

4. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Zdůraznil, že § 19 odst. 1 zákona o daních z příjmů stanovuje výjimku z obecného principu, že zdanění podléhají příjmy z veškeré činnosti, přičemž jako každá výjimka má být toto ustanovení vykládáno restriktivně. Uvedl, že pro účely osvobození příjmů od daně ve smyslu § 19 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů se má jednat o 1) příjmy přijímané ve formě členských příspěvků, 2) tyto příjmy mají být jako členské příspěvky upraveny stanovami a současně 3) má jít o příjmy neziskové organizace (spolku), jejímž hlavním účelem a činností je podpora společných zájmů členů. Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že v souladu se zásadou materiální pravdy, která ovládá daňové řízení, je nezbytné vycházet ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. Po vypořádání námitek stěžovatele stran skutkových zjištění proto uzavřel, že správce daně i krajský soud dospěly ke správným závěrům ohledně dissimulace skutečného stavu a že stěžovatel nenaplnil podmínky pro aplikaci § 19 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

5. Stěžovatel proti uvedeným rozhodnutím namítá, že orgány finanční správy zatížily daní plnění, které je zákonem od daně osvobozeno, čímž porušily jeho právo vlastnit majetek. Současně tím založily bezdůvodnou nerovnost mezi ním a jinými spolky, které vykonávají svou činnost obdobným způsobem. Rozhodnutí navíc činí příliš generalizující skutkové závěry. Stěžovatel je v důsledku fakticky nucen naplňovat svůj účel komerčně, prostřednictvím podnikatelské činnosti, tedy v rozporu s občanským zákoníkem a svými stanovami. Napadená rozhodnutí porušují právo stěžovatele a jeho členů na informace a jejich svobodné šíření a právo jeho členů se svobodně sdružovat. Společný zájem členů totiž spočívá v komunikaci a zajišťování předpokladů pro komunikaci v podobě přístupu k intranetu a internetu. Stěžovatel přitom poukazuje na odborné diskuze o právu na přístup k internetovému připojení a síťové neutralitě. Dále upozorňuje na procesní pochybení soudů. Stěžovatel své podání opakovaně doplnil (o doplnění své kasační stížnosti v jiné související věci před Nejvyšším správním soudem a odkazy na rozhodnutí správce daně a krajského soudu).

6. Procesní podmínky řízení o ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a nejsou dány ani důvody její nepřípustnosti.

7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do jejich rozhodovací činnosti v řízení o ústavní stížnosti vstupuje pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jiné vady, které nesouvisejí s rolí Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc.

9. Nejvyšší správní soud vycházel z teze, že každou výjimku z obecného principu zdanění je třeba vykládat restriktivně, jak plyne z požadavku rovnosti dle čl. 1 Listiny. Osvobození spolků od zdanění členských příspěvků přitom zásadě rovnosti neodporuje, neboť reflektuje důležitá specifika činnosti a účelu těchto typů organizací, která lze obecně shrnout tak, že jde o činnost vedenou neziskovými účely, tedy podporou společných zájmů. Dovodil však, že této výjimce z obecného principu mohou podléhat pouze určité příjmy organizací, jejichž povaha, činnost a sledované účely odpovídají jejich typovému vymezení v § 19 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů. Na základě provedených skutkových zjištění pak uzavřel, že stěžovatelův příjem takové podmínky nesplňuje.

10. Proti uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavně zaručených základních práv nic namítat. Postupem správce daně nebyl porušen čl. 11 Listiny, neboť je třeba přihlédnout jak k § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, resp. k zásadě materiální pravdy v daňovém řízení, tak k potřebě interpretovat výjimky z obecného principu zdanění restriktivně. Nejvyšší správní soud své právní závěry řádně a přehledně odůvodnil a současně přesvědčivě vysvětlil, proč vycházel z uvedených skutkových zjištění. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší obecně přezkoumávat správnost výkladu podústavního práva, není totiž revizní instancí obecné justice.

11. Do práva přijímat a rozšiřovat informace (čl. 17 Listiny) a svobodně se sdružovat (čl. 20 a 27 Listiny) správní orgány a soudy nikterak nezasáhly, pokud platbám za poskytování internetu nepřiznaly osvobození od daně určené pro spolkové členské příspěvky. Stěžovatel může nadále využívat právní formy spolku, pouze mu ve vztahu k uvedeným příjmům nenáleží osvobození od daně. Ostatně, i kdyby stěžovatel působil jako "spotřební" družstvo založené za účelem vzájemné podpory svých členů v podobě poskytování internetu a nerozdělující zisk, podléhaly by jeho příjmy zdanění. Skutečnost, že rozdělení zisku mezi členy je u spolků zcela vyloučeno, na uvedeném z ústavněprávního hlediska nic nemění. Z řečených práv totiž neplyne ústavní povinnost státu daňově zvýhodnit všechny typy plateb poukázaných spolku jeho členy; to je na úvaze zákonodárce, přičemž interpretaci jím přijaté podústavní právní úpravy v této věci provedly správní orgány a správní soudy. O zásah do práva přijímat a rozšiřovat informace a svobodně se sdružovat se proto nejedná.

12. Obecně platí, že orgány veřejné moci nesmějí mezi subjekty činit nedůvodné rozdíly, musejí s nimi podle čl. 1 Listiny zacházet jako s rovnými. Stěžovatel však netvrdil dostatečně konkrétní a závažné skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že jej správce daně vůči jiným daňovým subjektům diskriminuje, ať už v důsledku svévole nebo zneužití pravomoci.

13. Ústavní soud proto uzavírá, že z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti neplyne, že by napadený postup zakládal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ve svých závěrech proto navazuje na svá dřívější rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 1469/23 (hkfree.org z. s.) a IV. ÚS 1563/23 (cyrilek.net z. s.). Ústavní stížnost tedy podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2024


Jan Wintr, v. r.
předseda senátu