I.ÚS 1672/22 ze dne 9. 8. 2022
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S. Z., 2) J. Z., 3) M. F., 4) M. K., 5) R. K. a 6) P. H., zastoupených doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2022 č. j. 2 To 106/2021-205 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 46 T 7/2021-163, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 46 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že na prvního stěžovatele a dalších čtrnáct osob byla dne 18. 3. 2015 pod sp. zn. 3 VZV 1/2014 podána obžaloba státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), pro rozsáhlou trestnou činnost, v případě prvního stěžovatele právně kvalifikovanou jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písmeno a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchanou ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, a zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea první a druhá trestního zákoníku, vždy ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, které se měl společně s dalšími spolupachateli dopouštět nejméně v období od března 2012 do konce června 2013, kdy ke škodě České republiky krátili daňové povinnosti tím, že vytvořili řetězec obchodních společností, které se zabývaly obchody s pohonnými hmotami za účelem získání zejména DPH za obchodované pohonné hmoty, a získali tak pro sebe neoprávněný majetkový prospěch ve výši cca 2,5 miliardy Kč.

3. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 3. 2014 sp. zn. Nt 8/2014 byl první stěžovatel v uvedené trestní věci vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 5. 2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 9 To 195/2014. Následně bylo rozhodnuto o změně vazebních důvodů, když postupně pominuly důvody vazby uvedené v § 67 písm. b) a c) trestního řádu.

4. O vazbě prvního stěžovatele bylo po podání obžaloby opakovaně rozhodováno, a to jak v souvislosti se zákonnými lhůtami, tak zejména v souvislosti s jeho žádostmi, kdy byl opakovaně ponecháván ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu při současném nepřijetí různých náhradních zajišťovacích institutů. Dne 19. 1. 2016 byla opětovně zamítnuta jeho žádost o propuštění (při nepřijetí nabídky dohledu probačního úředníka ve spojení s neuložením předběžných opatření podle § 88h trestního řádu), přičemž současně bylo rozhodnuto podle § 73a odst. 2 písm. a) trestního řádu o přípustnosti přijetí peněžité záruky, když její výše byla určena na částku 150 000 000 Kč. Dne 28. 1. 2016 bylo rozhodnuto o propuštění prvního stěžovatele z vazby na svobodu za současného přijetí složené peněžité záruky v celkové výši 150 000 000 Kč, která byla složena na účet krajského soudu v záhlaví specifikovanými stěžovateli (vyjma prvního stěžovatele) a O. T. U, za současného přijetí nabídky záruky J. F., tehdejší přítelkyně a současné manželky prvního stěžovatele, za další chování odsouzeného prvního stěžovatele, písemného slibu odsouzeného prvního stěžovatele a uložení dohledu probačního úředníka. Poté, co toto rozhodnutí nabylo právní moci, byl první stěžovatel okamžitě dne 1. 2. 2016 z vazby propuštěn na svobodu.

5. Následně byl první stěžovatel dne 4. 12. 2016 vzat do vazby v jiné trestní věci vedené u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod spisovou značkou 3 T 151/2017. V uvedené věci byl za jednání spáchané v období od září 2015 do prosince 2016 rozsudkem městského soudu ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. 3 T 151/2017 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 26. 9. 2019 sp. zn. 7 To 234/2019 pravomocně uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea první a druhá trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3, písm. c), e) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinu podplácení podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, za což mu byl mimo jiné podle § 345 odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, za užití § 108 odst. 1 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dle sdělení Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, byl ke dni 27. 9. 2019 převeden z výkonu vazby do výkonu uvedeného uloženého trestu odnětí svobody.

6. V nyní posuzované věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015 byla s ohledem na uzavření dohody o vině a trestu mezi prvním stěžovatelem a vrchním státním zastupitelstvím věc prvního stěžovatele vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí a nově vedena pod spisovou značkou 46 T 7/2021. Rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 10. 2021 č. j. 46 T 7/2021-73, který ve vztahu k výroku o vině a trestu nabyl právní moci téhož dne, byl za současného schválení předložené dohody o vině a trestu první stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem městského soudu ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. 3 T 151/2017 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 26. 9. 2019 sp. zn. 7 To 234/2019, mu byl (za současného zrušení výroku o trestu z výše specifikovaných rozhodnutí) uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výši 17 500 000 Kč a trest propadnutí věcí specifikovaných v předmětném rozhodnutí.

7. Ve dnech 27. 10. 2021 a 23. 11. 2021 byly pak krajskému soudu doručeny žádosti stěžovatelů coby složitelů peněžité záruky (vyjma prvního stěžovatele), ve kterých navrhli, aby část peněžité záruky byla použita na úhradu peněžitého trestu, který byl prvnímu stěžovateli uložen, a zbývající část byla vrácena jednotlivým složitelům.

8. Krajský soud k rozhodnutí o peněžité záruce nařídil veřejné zasedání a v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl tak, že podle § 73a odst. 4 písm. c) trestního řádu peněžitá záruka ve výši 150 000 000 Kč včetně případného příslušenství, která byla přijata usnesením téhož soudu ze dne 28. 1. 2016 k nahrazení vazebních důvodů prvního stěžovatele podle § 67 písm. a) trestního řádu a byla složena v jeho prospěch mimo jiné i stěžovateli v záhlaví uvedenými, připadá státu. Současně byla podle § 73a odst. 5, odst. 6 trestního řádu a contrario zamítnuta žádost stěžovatelů coby složitelů peněžité záruky o její použití pro zaplacení peněžitého trestu uloženého prvnímu stěžovateli rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 10. 2021 č. j. 46 T 7/2021-73 a o vrácení zbývající části peněžité záruky.

9. Za zásadní považoval krajský soud skutečnost, že první stěžovatel byl v trestní věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 3 T 151/2017 pravomocně odsouzen mimo jiné i pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku, pro který byl stíhán a pravomocně odsouzen i v nyní posuzované věci. S ohledem na to, že jednání, za které byl odsouzen v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 3 T 151/2017, se dopustil v období od září 2015 do prosince 2016 (tedy do doby svého opětovného zadržení), jeho účast na jednání organizované zločinecké skupiny v době po propuštění z vazby v této trestní věci nebylo podle krajského soudu možno vnímat jinak, než jako opakování trestné činnosti ve smyslu § 73a odst. 4 písm. c) trestního řádu, a tedy neplnění podmínek, za kterých byl za přijetí peněžité záruky z vazby propuštěn. Podle názoru krajského soudu tak byly dány podmínky pro to, aby složená peněžitá záruka připadla v celé své výši státu. Krajský soud proto nevyhověl žádosti stěžovatelů na použití peněžité záruky na úhradu peněžitého trestu uloženého prvnímu stěžovateli ve smyslu § 73a odst. 6 trestního řádu ani jejich žádosti o vrácení části peněžité záruky. Poukázal na to, že stěžovatelé (složitelé kauce) byli ve smyslu § 73a odst. 4, odst. 6, odst. 7 trestního řádu řádně upozorněni na důsledky svého rozhodnutí, tedy byli poučeni o důvodech, pro které peněžitá záruka může připadnout státu [včetně možnosti postupu ve smyslu § 73a odst. 4 písm. c) trestního řádu], resp. pro které může být použita na zaplacení peněžitého trestu, nákladů trestního řízení nebo k uhrazení pohledávky poškozeného (§ 73a odst. 9 trestního řádu).

10. Stížnost stěžovatelů proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. S postupem krajského soudu se ztotožnil, přičemž stěžovatelům nepřisvědčil ohledně opakovaně vznášené námitky podjatosti ani v tom jejich přesvědčení, že krajský soud měl rozhodovat v neveřejném vazebním zasedání, ač tak učinil ve veřejném zasedání. K tomu zdůraznil, že takovým postupem krajský soud přiznal stěžovatelům více práv, než jim náleží. Zabýval se také námitkami týkajícími se poučení stěžovatelů a uzavřel, že nic nenasvědčuje tomu, že by postupem krajského soudu při plnění poučovací povinnosti došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.


II.
Argumentace stěžovatelů

11. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapitulují průběh dosavadního řízení a popisují celý proces vedoucí k přijetí peněžité záruky ve výši 150 000 000 Kč a následnému propuštění prvního stěžovatele z vazby. Opětovně poukazují na nesplnění poučovací povinnosti rozhodujícími obecnými soudy. Jejich podepsání soudem předloženého textu (coby složitelů záruky) nelze podle nich považovat za řádné splnění poučovací povinnosti soudu, neboť není zřejmé, že všichni obsahu textu porozuměli. Zdůrazňují, že byli krajským soudem vmanévrováni do situace, kdy jim bylo dáno najevo, že jediným možným postupem, který povede rychle k tomu, že bude první stěžovatel propuštěn na svobodu, je, pokud se neprodleně vzdají práva stížnosti proti usnesení o přijetí peněžité záruky. V dalším poukazují na schválení dohody o vině a trestu a § 73a odst. 4 až 6 trestního řádu. Mají za to, že došlo k porušení jejich základních práv v okamžiku odpadnutí vazebního důvodu tzv. útěkové vazby, kdy jim (coby složitelům) měla být okamžitě kauce vrácena, neboť peněžitá záruka je institut nahrazující vazbu a je neoddělitelně spjata s trváním konkrétních vazebních důvodů. K tomu odkazují na četnou judikaturu a uzavírají, že umožňovalo-li by ustanovení trestního řádu týkající se zrušení peněžité záruky vícero variant jejich interpretace, je orgán trestního řízení povinen ho interpretovat tak, aby byla dodržena zásada zdrženlivosti a zvolen ten výklad právní normy, který co nejméně zasahuje do základních práv složitelů. Krajský soud však podle jejich mínění napadeným rozhodnutím postupoval v rozporu s § 73a odst. 5 trestního řádu. Dále stěžovatelé opakovaně namítají, že rozhodování o peněžité záruce je rozhodováním o vazbě a soud rozhoduje v rámci vazebního zasedání, což uznal i předseda senátu krajského soudu v napadeném usnesení, avšak aniž by to umožňoval zákon, sám rozhodnutí učinil ve veřejném zasedání s odůvodněním, aby se stěžovatelé coby složitelé peněžité záruky mohli tohoto jednání zúčastnit. Tento postup předsedy senátu stěžovatelé označují za nezákonný a z tohoto postupu předsedy senátu dovozují jeho úmysl umožnit účast médií u veřejného zasedání s úmyslem zvýšit tak svou viditelnost v případě, ve kterém pro stát získal 150 000 000 Kč.

12. Nezákonnost napadených usnesení vidí stěžovatelé i v tom, že věc rozhodoval předseda senátu, který měl být podle § 30 trestního řádu z rozhodování věci vyloučen. Tvrdí, že o nových skutečnostech se coby složitelé kauce dozvěděli až po doručení usnesení krajského soudu, proto nemohli tuto námitku uplatnit dříve a uplatnili ji až ve stížnostním řízení. Podjatost předsedy senátu dovozují z jeho údajně nepřátelských vyjádření směrem k nim v rámci ústního odůvodnění napadeného usnesení, když je bez provedení dokazování obvinil, že by složená záruka mohla pocházet od prvního stěžovatele. Důvodem podjatosti předsedy senátu je podle nich i poměr k prvnímu stěžovateli, a to na základě role, kterou údajně sehrál při vzniku petice přímo se týkající prvního stěžovatele, což dovozují z blíže nekonkretizovaných důkazů. Opětovně navrhují, aby byl obsah petice jako důkaz soudem přečten, a jejich 27 signatářů (soudců) a předseda krajského soudu byli k této věci vyslechnuti. V rámci dokazování navrhují uložit vyslýchaným osobám (soudcům krajského soudu), otázky, které v ústavní stížnosti podrobně specifikují. Následně rekapitulují rozhodování soudů různých stupňů v uvedené věci a citují z nich některá vyjádření.

13. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé shrnují své námitky z pohledu porušení práva na spravedlivý proces zejména poukazem na procesní povinnosti soudu, který se údajně nedostatečně vypořádal s předloženou námitkou podjatosti, zejména nevyslechl-li navržené svědky. Jimi navržené důkazy jsou podle nich skutečnostmi, které jsou zásadní pro posouzení, zda lze jednoznačně a prokazatelně vyloučit legitimní pochybnosti o nestrannosti příslušného předsedy senátu. Za stávající důkazní situace není podle nich zřejmé, zda předseda senátu vůbec podepsání předmětné petice nějak ovlivnil, příp. jaká byla jeho úloha. K tomu poukazují také na nepřímé důkazy, články uveřejněné na serveru Česká justice a dopis místopředsedy soudu adresovaný Z. J. Rozporují předchozí závěry soudů ve věci, a to včetně Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Jsou přesvědčeni, že řízení je zatíženo zásadní procesní vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech ve vztahu ke vznášené námitce podjatosti předsedy senátu a že snaha o bagatelizaci významu předmětné petice, o níž se ve svých dřívějších usneseních pokusili soudci krajského a vrchního soudu, nemůže ve světle požadavků stanovených judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva obstát.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

16. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že stěžovatelé v ústavní stížnosti toliko opakují námitky, se kterými se obecné soudy již dostatečně a řádně vypořádaly, a že jejich postupem nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů.

17. K námitce, že peněžitá záruka měla být vrácena, neboť pominul důvod vazby, Ústavní soud uvádí, že podle § 73a odst. 5 trestního řádu peněžitou záruku zruší nebo změní její výši na návrh obviněného nebo osoby, která ji složila, anebo i bez návrhu soud nebo státní zástupce, který v té době vede řízení, pominuly-li důvody, které k jejímu přijetí vedly, nebo se změnily okolnosti rozhodné pro určení její výše. Rozhodne-li o zrušení peněžité záruky nebo o jejím připadnutí státu, přezkoumá zároveň, zda nejsou dány důvody pro rozhodnutí o vzetí do vazby.

18. Podle § 73a odst. 6 trestního řádu nerozhodne-li soud jinak, trvá peněžitá záruka u obviněného, který byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo peněžitému trestu, do dne, kdy obviněný nastoupí výkon trestu odnětí svobody, zaplatí peněžitý trest a náklady trestního řízení; odstavec 7 § 73a trestního řádu tím není dotčen. Nezaplatí-li obviněný peněžitý trest nebo náklady trestního řízení ve stanovené lhůtě, na jejich zaplacení se použijí prostředky z peněžité záruky.

19. Ústavní soud se okolností, že peněžitá záruka měla být vrácena, neboť pominul důvod vazby, když byla osoba, za niž byla peněžitá záruka složena, omezena na osobní svobodě z důvodu výkonu trestu v jiné trestní věci, již v minulosti zabýval (srov. usnesení ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 1314/15, usnesení ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1405/155 aj.), přičemž neshledal rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí návrhu na zrušení peněžité záruky jako porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Podle Ústavního soudu by obecné soudy měly vážit, zda skutečně může přetrvat vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu u osoby, která je omezena na osobní svobodě v jiném řízení, a pokud seznají, že ano, pak tento závěr podrobně odůvodnit (srov. usnesení ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 3488/18).

20. V nyní posuzované věci má Ústavní soud za to, že obecné soudy postupovaly v intencích uvedených ustanovení trestního řádu a ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů svým postupem nijak neporušily. Obecným soudům bylo v době rozhodování známo, že první stěžovatel, za něhož složili ostatní stěžovatelé peněžitou záruku, byl v jiné trestní věci pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody, k jehož výkonu nastoupil, a k této okolnosti při svém rozhodování přihlížely. Podrobně odůvodnily, proč nemohou vyhovět žádosti stěžovatelů na vrácení peněžité záruky či na její použití na úhradu peněžitého trestu, který byl prvnímu stěžovateli uložen. Zdůraznily, že první stěžovatel byl v trestní věci vedené u městského soudu pod spisovou značkou 3 T 151/2017 pravomocně odsouzen pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku, pro který byl stíhán a pravomocně odsouzen i v nyní posuzované věci. Šlo tak o opakování trestné činnosti ve smyslu § 73a odstavec 4 písm. c) trestního řádu, tedy neplnění podmínek, za kterých byl za přijetí peněžité záruky z vazby propuštěn. Byly tak dány podmínky pro to, aby složená peněžitá záruka připadla v celé své výši státu. Ve způsobu vypořádání dané námitky obecnými soudy Ústavní soud nezjistil žádné neústavní pochybení.

21. K námitce, že stěžovatelé nebyli řádně poučeni, Ústavní soud uvádí, že podle § 73a odst. 9 trestního řádu musí být složitel předem upozorněn na důvody, pro které peněžitá záruka může připadnout státu, být použita na zaplacení peněžitého trestu, nákladů řízení nebo k uhrazení pohledávky poškozeného. Trestní řád nicméně blíže nestanovuje, kdy přesně a jakým způsobem má být na tyto skutečnosti složitel upozorněn. Podle odborné literatury upozornění podle § 73a odst. 9 trestního řádu musí být dáno předem, a to nejlépe již v okamžiku, kdy soud nebo v přípravném řízení soudce či státní zástupce rozhodnou podle § 73a odst. 2 písm. a) trestního řádu na návrh obviněného nebo jiné osoby, která nabízí složení peněžité záruky, o tom, že přijetí peněžité záruky je přípustné. Zákonný požadavek na upozornění složitele peněžité záruky podle § 73a odst. 9 trestního řádu lze nicméně považovat za splněný i v situaci, kdy je příslušné upozornění součástí odůvodnění a poučení obsaženého v rámci písemného vyhotovení usnesení soudu o přijetí záruky podle § 73a odst. 1 trestního řádu, neboť ten, kdo peníze složil, proti němu ještě může brojit stížností. Pro správnost tohoto závěru svědčí navíc to, že zákon v § 73a odst. 9 používá označení "osoba, která peněžitou záruku složila" (srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 578).

22. Ústavní soud se poučením podle § 73a odst. 9 trestního řádu zabýval v nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2787/15 (N 112/81 SbNU 763), ve kterém formuloval, že poučovací povinnost soudu podle § 73a odst. 9 trestního řádu nechápe jako pouhou obecnou poučovací klauzuli, jakou je přijetí peněžité záruky ze strany soudu. Na posuzování jejího naplnění však Ústavní soud nenahlíží formalisticky. Pro dostatečnou ochranu majetku dotčené osoby postačí, bude-li nad veškerou pochybnost zřejmé, že tato soudem identifikovaná osoba byla předem dostatečně a prokazatelně zpravena o budoucím možném nakládání se složenou zárukou (např. podle § 71 odst. 2 nebo § 73a odst. 4 až 8 trestního řádu). Avšak vzhledem k tomu, že takové poučení může sledovat protichůdné cíle (pobídka složit nebo naopak odrazování od složení), je nutno z hlediska ochrany zájmů složitele vyžadovat, aby obecný soud, jako orgán ochrany základních práv a svobod (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), před přijetím peněžité záruky ověřil, zda se osobě záruku skládající takového poučení dostalo. Ústavní soud se dále zabýval poučením podle § 73a odst. 9 trestního řádu v usnesení ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 3488/18, v němž neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů s ohledem na to, že sami již ve svých písemných nabídkách peněžité záruky výslovně uvedli, že jsou poučeni ve smyslu § 73a odst. 9 trestního řádu.

23. Z napadených rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzované věci vyplývá, že všichni složitelé kauce byli ve smyslu § 73a odst. 4, odst. 6, odst. 7 trestního řádu řádně upozorněni na důsledky svého rozhodnutí, tedy byli poučeni o důvodech, pro které peněžitá záruka může připadnout státu [včetně možnosti postupu ve smyslu § 73a odstavec 4 písm. c) trestního řádu, podle kterého může být rozhodnuto o tom, že peněžitá záruka připadá státu, opakuje-li odsouzený trestnou činnost], pro které může být použita na zaplacení peněžitého trestu, nákladů trestního řízení nebo k uhrazení pohledávky poškozeného. Usnesením krajského soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. 46 T 7/2021 bylo rozhodnuto podle § 73a odstavec 2 písm. a) trestního řádu o přípustnosti přijetí peněžité záruky ve výši 150 000 000 Kč a usnesením ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 46 T 7/2021 bylo rozhodnuto o propuštění prvního stěžovatele z vazby na svobodu za současného přijetí složené peněžité záruky. Toto rozhodnutí bylo doručeno všem složitelům peněžité záruky a obsahovalo řádné poučení ve smyslu § 73a odst. 4, 6, 7 trestního řádu. Skutečnost, že složitelé byli řádně poučeni o důsledcích svého jednání, vyplývá i ze samotných písemných nabídek peněžité záruky, které jsou opatřeny vlastnoručními podpisy složitelů a ve kterých výslovně prohlašují, že byli seznámeni s příslušným § 73a odst. 4, 6 a 7 trestního řádu a poučeni o důsledcích s tímto spojenými. Nutno dodat, jak zdůraznil již vrchní soud, že je těžko uvěřitelné, že by se složitelé tak vysokých částek peněžité kauce neseznámili sami z vlastní iniciativy či prostřednictvím kvalifikovaných právních zástupců s možnými důsledky propadnutí kauce v případě nerespektování stanovených podmínek odsouzeným. Stěžovatelé se vzdali práva opravného prostředku proti rozhodnutí krajského soudu o přijetí kauce a propuštění odsouzeného prvního stěžovatele z vazby na základě této skutečnosti. Zjevně tak učinili po seznámení se s obsahem předmětného usnesení, které bylo doručeno také jejich právním zástupcům. Nic nelze prokazatelně namítat ani proti závěru vrchního soudu, že námitky stěžovatelů týkající se údajné snahy předsedy senátu krajského soudu zviditelnit se v řízení a jejich tvrzení o údajných dohodách mezi předsedou senátu a státním zástupcem, které stěžovatelé nedoložili žádným hmatatelným důkazem, jsou z hlediska posuzované věci irelevantní, zvláště když jde jen o spekulace bez faktického základu.

24. Opodstatnění nelze přiznat ani námitce, že věc měla být rozhodována v neveřejném zasedání. Krajský soud dostatečně a logicky odůvodnil, proč k rozhodnutí o peněžité záruce nařídil veřejné zasedání, i když bylo možno rozhodovat ve vazebním zasedání. Podotkl, že původně plánované rozhodnutí o peněžité záruce v rámci hlavního líčení nemohlo být realizováno, neboť u jednoho ze složitelů nebyla zachována lhůta k přípravě na hlavní líčení podle § 198 odst. 1 trestního řádu. S ohledem na zajištění účasti složitelů předmětné peněžité záruky za účelem jejich možného vyjádření vyhodnotil proto jako vhodnější o věci rozhodovat v rámci veřejného zasedání. Je zřejmé, že tímto postupem krajský soud přiznal stěžovatelům více práv, než jim náleží, a že tedy nemohlo dojít k porušení jejich základních práv a svobod.

25. Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatelů týkajícím se údajné podjatosti předsedy senátu krajského soudu, se kterými se rovněž řádně a dostatečně vypořádal již vrchní soud. Odkázal přitom na závěry předchozích rozhodnutí soudů všech stupňů týkající se dříve uplatněných námitek podjatosti stěžovateli. Konstatoval, že poukaz stěžovatelů na údajné vyjádření předsedy senátu směrem ke složitelům peněžité záruky, že jimi složené prostředky mohou pocházet od prvního stěžovatele, nemůže být ani náznakem považováno za známku podjatosti předsedy senátu, a rovněž poukázal na to, že ve věci rozhodující soudy braly dostatečně na zřetel tzv. petici sepsanou soudci krajského soudu a že nepovažoval za důvodné a účelné doplnit dokazování čtením této petice jako důkazu a výslechem jejích signatářů, neboť motiv signatářů k podpisu petice byl již v předchozím řízení dostatečně objasněn. V takovém postupu vrchního soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.

26. K závěrům vrchního soudu o neprovedení navrhovaných důkazů Ústavní soud toliko doplňuje, že soudy hodnotí relevanci důkazního návrhu vždy ve vztahu k rozsahu a obsahu celého (již provedeného) důkazního řízení. Soudy tak nelze zavázat ke striktním obecným požadavkům bez přihlédnutí ke kontextu ostatních důkazů (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3488/21). Jinak je možno odkázat na úplné a náležitě odůvodněné rozhodnutí vrchního soudu.

27. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2022


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu