Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky B. V., zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 19/2025-290 ze dne 20. 2. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 14 T 144/2023-238 ze dne 5. 11. 2024 v rozsahu výroků, kterými byla stěžovatelka odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a J. J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených částí rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka byla v trestním řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 144/2023 v postavení poškozené. V řízení uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč.
3. Rozsudkem obvodního soudu byl vedlejší účastník uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku mu zároveň byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil stěžovatelce (poškozené) nemajetkovou újmu. Dále byl podle § 228 odst. 1 trestního řádu vedlejší účastník zavázán uhradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 20 000,- Kč spolu s úrokem z prodlení. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla stěžovatelka odkázána se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podali vedlejší účastník, státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a poškozená odvolání, které Městský soud v Praze zamítl podle § 256 trestního řádu.
5. Stěžovatelka namítá, že obvodní soud a městský soud při svém rozhodování pochybily z důvodu nedostatečného odůvodnění svých rozhodnutí, odchýlení se od ustálené judikatury Ústavního soudu bez odůvodnění a nepřihlédnutí k sekundární viktimizaci stěžovatelky při stanovení excesivně nízké náhrady nemajetkové újmy. Podle stěžovatelky došlo i k deformaci provedených důkazů proti smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Závěr odvolacího soudu, že není zřejmé, jakou měrou se jednání vedlejšího účastníka promítlo do dalšího rozvoje posttraumatické stresové poruchy stěžovatelky, nelze podle ní považovat za důvodný. Přiznaná náhrada nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč je podle stěžovatelky nepřiměřeně nízká, označuje ji za svévoli vycházející ze zkresleného vnímání důkazů. Zdůrazňuje, že odkázání poškozených na občanskoprávní řízení může následně vést ke vzniku sekundární (druhotné) újmy, která dále prohlubuje újmu primární, což platí vždy u zvlášť zranitelných obětí.
6. Ústavní soud se podanou ústavní stížností nejprve zabýval z hlediska splnění procesních podmínek její přijatelnosti, tedy jestli vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a z důvodu jeho předčasnosti jej proto odmítl.
7. Jak Ústavní soud zjistil z evidence https://infosoud.justice.cz a následně z dovolání zaslaného obvodním soudem, odsouzený vedlejší účastník podal proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu, jejichž výroky stěžovatelka napadá ústavní stížností, dovolání.
8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že napadené rozhodnutí musí být konečné a všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné projednávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty (například usnesení sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. 7. 2011). Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci může být o právech stěžovatelky rozhodnuto, není zásah Ústavního soudu možný. Opačný postup by byl v rozporu nejen se zásadou subsidiarity, ale i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání odsouzeného, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů; pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny).
9. Nic pak stěžovatelce nebrání po skončení řízení před obecnými soudy podat ústavní stížnost znovu. Opakované podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu pak nebude Ústavní soud oprávněn odmítnout pro opožděnost, neboť takový postup by znamenal odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a byl by porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2475/24 ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/24 ze dne 10. 1. 2025). Je-li nyní ústavní stížnost předčasná, nebude následně Ústavní soud oprávněn (za splnění podmínky stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) pozdější ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. V případné nové ústavní stížnosti je nicméně vhodné, aby stěžovatelka poukázala na toto usnesení Ústavního soudu.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2025
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka
|
|