I.ÚS 1807/16 ze dne 15. 9. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Danielové, zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem náměstí J. M. Marků 92, 563 01 Lanškroun, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015 č. j. 3 Cmo 159/2014-547 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016 č. j. 23 Cdo 4957/2015-589, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním adresovaným Ústavnímu soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Konkrétně navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Nejvyššího soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily její základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále konstatuje, že obecné soudy v tomto případě jednaly v rozporu s ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť nepostupovaly způsobem, který zákon stanoví a dopustily se libovůle.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatelka vykonávala od listopadu 1995 pro stavební spořitelnu (dále též "vedlejší účastnice") činnost obchodního zástupce, a to na základě postupně uzavíraných smluv o obchodním zastoupení. Dne 1. 3. 1999 byla stěžovatelka ustanovena do pozice oblastní vedoucí. Dne 6. 11. 2001 byla stěžovatelka odvolána z funkce oblastní vedoucí a s okamžitou platností přeřazena na pozici prodejce. Dne 11. 12. 2001 pak byla stěžovatelce doručena výpověď smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené dne 1. 3. 1999, a to bez uvedení důvodu. Stěžovatelka u soudu uplatnila nárok na odškodnění ve smyslu ustanovení § 669 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník") a trvala na tom, že byť se jednalo o stejné smlouvy, byly uzavírány opakovaně, na dobu kratší než pět let, a proto musí být výše odškodnění vypočítána z průměru za celé smluvní období.

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2014 č. j. 3 Cm 171/2006-425 rozhodl o žalobě stěžovatelky. Výrokem I zčásti vyhověl žalobě a vedlejší účastnici (žalované) uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 260 262 Kč s úrokem z prodlení. Výrokem II v rozsahu požadavku na zaplacení 93 549 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl. Výrokem III zamítl požadavek na zaplacení úroku z prodlení z částky 260 262 Kč za období od 1. 8. 2002 do 5. 9. 2002. Výroky IV až IX rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek městského soudu nebyl ústavní stížností napaden. O odvolání, které podali oba účastníci, tj. jak stěžovatelka, tak vedlejší účastnice, vrchní soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, v němž stanovil následující. Výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II u částky 93 549 Kč opravil na správnou výši 93 594 Kč. Výrokem II potvrdil výrok I rozsudku městského soudu ohledně povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce 232 804,60 Kč s úrokem z prodlení, a ve zbývající části výrok I rozsudku městského soudu změnil tak, že co do částky 27 457,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Výrokem III vrchní soud rozhodl, že ve výroku II městského soudu se v napadeném rozsahu ohledně částky 77 375 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Ve výrocích IV až VI rozhodl o nákladech řízení.

O podaných dovoláních Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že dovolání směřující proti rozsudku vrchního soudu v rozsahu výroku, kterým odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby, co do částky 27 457,40 Kč nebylo spojeno s žádným dovolacím důvodem. Co se týče části dovolání stěžovatelky, které směřuje proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 77 375 Kč, pak Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto rozsahu věcně správné, a dle ustanovení § 243d odst. 1 o. s. ř. dovolání stěžovatelky zamítl (výrok II rozsudku Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud však výrokem I rozsudek vrchního soudu, v rozsahu výroku, kterým odvolací soud co do částky 232 804,60 Kč s příslušenstvím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit tuto částku, a ve zbývající části I výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že se co do částky 27 457,40 Kč s příslušenstvím žaloba zamítá a v nákladových výrocích (čtvrtém, pátém a šestém), a rozsudek městského soudu ve výroku I a v nákladových výrocích (IV., V., VI., VIII. a IX), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka především napadá výklad ustanovení § 669 odst. 2 obchodního zákoníku podaný vrchním soudem i Nejvyšším soudem. Dle jejího mínění postupovaly obecné soudy přímo v rozporu s textem právního předpisu, neboť v jejím případě byly smlouvy uzavírány na dobu kratší než pět let a tyto smlouvy se lišily. To, že obecné soudy dovodily opak, připisuje stěžovatelka jejich libovůli, neboť postupovaly jak v rozporu s příslušnou právní normou, tak se skutkovými zjištěními.

Než Ústavní soud věcně přezkoumá ústavní stížností napadaná rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Mimo jiné také zjišťuje, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud setrvale zastává stanovisko, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených. Pokud lze případnou protiústavnost napravit jiným způsobem, pak Ústavní soud nemůže svou pravomoc realizovat. Proto, krom výjimek, Ústavní soud do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1725/16 ze dne 20. 6. 2016; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).

Podaná ústavní stížnost směřuje mimo jiné proti rozsudku Nejvyššího soudu, který však částečně zrušil rozhodnutí vrchního soudu (rovněž napadeného ústavní stížností) a věc v určeném rozsahu vrátil k soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v této části není řízení ukončeno a stěžovatelka může své námitky stran zásahu do svých základních práv a svobod uplatnit v dalším řízení, nelze považovat část napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí, které by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do jejích základních práv a svobod. Tato skutečnost dopadá i na rozsudek vrchního soudu. V této části je proto ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Dále se Ústavní soud zabýval zbývající částí ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, spočívající v zamítnutí dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí vrchního soudu, kterým potvrdil rozhodnutí městského soudu ve výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 77 375 Kč a v rozsahu výroku, kterým odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby co do částky 24 457,40 Kč. Nejvyšší soud však k dovolání stěžovatelky vážícímu se k částce 24 457,40 Kč konstatoval, že neobsahuje žádný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2427/16 ze dne 9. 8. 2016) má skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání částečně odmítl z výše uvedeného důvodu, vliv na posouzení přípustnosti této části ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Bylo-li stěžovatelčino dovolání částečně posouzeno Nejvyšším soudem jako podání, které neobsahuje všechny náležitosti dovolání (tedy neobsahovalo dovolací důvody; § 241a odst. 2 o. s. ř.), neměl Nejvyšší soud pro úvahu stran přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku žádný prostor a nelze tedy uplatnit ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, pak nelze na stěžovatelčino dovolání v části vážící se k částce 27 457,40 Kč hledět jinak, než jako na podání, které není řádným využitím procesních prostředků ochrany jejích práv. Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost v této části, a to včetně části rozhodnutí vrchního soudu považovat za přípustnou, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytl (viz ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

K posouzení Ústavním soudem zbývala část ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím, která se pojí k částce 77 375 Kč. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu, případně vrchního soudu neshledal žádná pochybení, která by odůvodňovala závěr o jeho protiústavnosti. Oba soudy, jak vrchní soud, tak Nejvyšší soud svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vyložily, proč považují závěr, že pokud obchodní zástupci pracují na základě několika navazujících smluv nepřetržitě, považuje se i více smluv pro účely odškodnění ve smyslu ustanovení § 669 odst. 2 obchodního zákoníku za jeden vztah. Tento závěr nijak nekoliduje s ústavně zaručenými právy stěžovatelky a svou povahou nedosahuje intenzity, která by legitimizovala zásah Ústavního soudu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s právní normou a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. V takových případech je však zásah Ústavního soudu možný pouze v případech, kdy se jedná o extrémní případy porušení podústavního práva, případně dojde k extrémnímu nesouladu mezi zjištěnými skutkovými a právními závěry. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Ústavní soud proto v této části shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti odmítl dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu