Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem, sídlem V Holešovičkách 94/41, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 156/2025-919 ze dne 19. března 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 2 T 1/2023-592 ze dne 14. 9. 2023 uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento trestný čin byl podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a byla mu uložena povinnost zaplatit nezletilé poškozené nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100 000 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 2 To 94/2023-646 ze dne 29. 2. 2024.
3. Napadeným usnesením bylo dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu jako opožděné. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel jako adresu pro doručování uvedl svoji datovou schránku a přípisem ze dne 10. 11. 2023 důrazně soudu vytkl, že mu doručoval také písemně. Nejvyšší soud upozornil, že rozhodnutí vrchního soudu se doručovalo podle § 64 odst. 4 trestního řádu, kdy je možno doručit tzv. fikcí, a nikoliv podle § 64 odst. 5 trestního řádu, kdy by bylo náhradní doručení vyloučeno. Konstatoval, že usnesení vrchního soudu bylo do datové schránky obhájce doručeno dne 10. 4. 2024 (přihlásila se oprávněná osoba) a do datové schránky stěžovatele bylo dodáno dne 9. 4. 2024, přičemž fikce doručení nastala dne 19. 4. 2024. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel byl na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu zadržen na hranicích mezi Paraguayskou republikou a Argentinskou republikou a do výkonu trestu byl dodán dne 20. 11. 2024. Uvedl, že doručení celé řady písemností (mezi nimi i usnesení vrchního soudu) do věznice dne 9. 12. 2024 a jejich faktické převzetí stěžovatelem nemá význam z hlediska běhu lhůt k podání dovolání.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že na posuzovanou věc se uplatní nosné důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 1760/16 ze dne 20. 6. 2017, neboť usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, má obdobně závažné následky jako usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu. Stěžovatel má za to, že s ohledem na závažnost těchto následků nelze rozhodnutí odvolacího soudu doručovat náhradním způsobem prostřednictvím fikce doručení. Proto namítá, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu s citovaným nálezem, pokud lhůtu pro podání dovolání odvozoval od doručení fikcí.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení byla vedena v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí nezávislých obecných soudů.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší pouze obecnou námitku, že usnesení odvolacího soudu má obdobně závažné následky jako usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu a že z toho důvodu je nutno na posouzení včasnosti jeho dovolání aplikovat závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1760/16. Je však třeba zdůraznit, že důvodem, proč Ústavní soud v citovaném nálezu vyloučil možnost náhradního doručení fikcí u usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu, byla skutečnost, že náhradní doručení by výrazně zmenšovalo reálnou možnost včas využít práva podat proti takovému usnesení řádný opravný prostředek, neboť třídenní lhůta pro podání stížnosti je relativně krátká (srov. bod 19 citovaného nálezu). Dvouměsíční lhůta pro podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je však dostatečně dlouhá na to, aby ji stěžovatel i v případě náhradního doručení mohl využít. Nadto nelze v posuzované věci pominout fakt, že stěžovatel sám požádal obecné soudy o doručování do datové schránky, o podaném odvolání věděl a mohl doručování rozhodnutí odvolacího soudu očekávat. Nelze tedy Nejvyššímu soudu vytýkat, že nepočítal lhůtu pro podání dovolání teprve od faktického doručení usnesení vrchního soudu stěžovateli po jeho dodání do výkonu trestu, navíc v situaci, kdy se stěžovatel uloženému trestu vyhýbal pobytem v zahraničí.
8. Nejvyšší soud v napadeném usnesení s odkazem na svou judikaturu logicky a srozumitelně odůvodnil svůj závěr o opožděně podaném dovolání. Ústavní považuje napadené usnesení za dostatečně odůvodněné, neshledává v něm prvky libovůle ani žádné jiné vady, které by byly způsobilé založit nutnost jeho kasačního zásahu.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu
|
|