I.ÚS 1906/15 ze dne 26. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ivo Žítka, zastoupeného Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4326/2014-218 ze dne 9. dubna 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 335/2013-187 ze dne 27. listopadu 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 29 EC 190/2011-152 ze dne 21. května 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a JUDr. Pavla Nováka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se žalobou v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 domáhal na vedlejším účastníku řízení náhrady škody ve výši 821 473 Kč, již měl vedlejší účastník způsobit jako advokát v souvislosti se zastupováním stěžovatele před Okresním soudem v Semilech. Vedlejší účastník měl tuto škodu způsobit tím, že neuplatnil řádně a včas nárok stěžovatele, čímž došlo k jeho promlčení. Stěžovatele přitom nepoučil o běhu promlčecích lhůt. Okresní soud však po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel poučen byl a vedlejšímu účastníku nedal včas pokyn k uplatnění příslušného protinávrhu. Stěžovatel neprokázal porušení povinnosti advokáta ze strany vedlejšího účastníka, soud proto žalobu zamítl.

2. Městský soud v Praze k dovolání stěžovatele rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Neztotožnil se se stěžovatelem ani v tom, že se část skutkových zjištění zakládá na nepřípustných důkazech - výpovědích bývalých koncipientů vedlejšího účastníka, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí o věci samé stěžovatel neuplatnil řádný dovolací důvod (domáhal se přezkumu skutkových námitek) a ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení nevymezil ani předpoklady přípustnosti dovolání, ani dovolací důvod.

3. Proti rozhodnutí obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc v řízení před soudy zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se se svou právní věcí obrátil na profesionála - advokáta, který však obranu vedl nepromyšleně a nedbale. Napadená rozhodnutí dostatečně nevysvětlují své závěry a jsou založena na nepřípustných důkazech - výpovědích bývalých koncipientů vedlejšího účastníka, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti. Zákonná výluka z mlčenlivosti se uplatní toliko pro vlastní obhajobu, nikoliv pro účely svědectví v jiné právní věci, jak tomu bylo u těchto svědků (nevypovídali ve sporu vedeném proti nim, ale proti jejich bývalému zaměstnavateli). Navíc nejde o věrohodné svědky, jejich výpověď byla lživá. Ve vztahu k nákladům řízení stěžovatel poukázal na to, že vedlejší účastník se jako advokát nechal zastoupit jiným advokátem, nejde tak o náklady účelně vynaložené, neboť vedlejší účastník má dost vlastních zaměstnanců a jeho obrana spočívala na skutkových tvrzeních, nikoliv na složité právní argumentaci.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména proti hodnocení zjištěného skutkového stavu obvodním soudem. Ústavní soud se však nejdřív zabýval argumentací stěžovatele proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, neboť odmítnutí dovolání pro vady by bránilo přezkumu rozhodnutí obvodního a městského soudu (dovolání odmítnuté pro vady není řádně využitým procesním prostředkem k ochraně práva). V projednávané věci stěžovatel zpochybnil zjištění skutkového stavu, což Nejvyšší soud vyhodnotil jako nezpůsobilý dovolací důvod. Tomuto závěru nemá Ústavní soud co vytknout. Odmítne-li ovšem Nejvyšší soud dovolání proto, že dovolatel zpochybnil otázky skutkové, ne právní, jde o odmítnutí z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014). Možnost přezkumu rozhodnutí nižších soudů tak zůstala zachována podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (shodně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4061/14 ze dne 8. 7. 2015 a sp. zn. I. ÚS 1818/15 ze dne 23. 9. 2015).

6. Převážná část ústavní stížnosti se vymezuje vůči přípustnosti provedených důkazů výslechem svědků - bývalých koncipientů vedlejšího účastníka - a také vůči hodnocení důvěryhodnosti jejich výpovědí. Co se týče přípustnosti těchto důkazů, obvodní a městský soud jejich přípustnost odůvodnily odkazem na § 21 odst. 4 zákona o advokacii. S tím stěžovatel nesouhlasil a odkázal na blíže neurčenou literaturu a judikaturu. Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v této otázce dopustily ústavně významného pochybení. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že se s jeho námitkou měly oba soudy vypořádat pečlivěji, zejména s jeho odkazem na skutečnost, že jde o spor mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (právě tu situaci totiž předvídá § 21 odst. 4 zákona o advokacii), ne o spor mezi stěžovatelem a vyslechnutými svědky. Stěžovatel však zcela pomíjí úpravu § 21 odst. 9 písm. a) zákona o advokacii a na podporu svých právních závěrů nepřeložil žádnou bližší argumentaci.

7. Namítal-li stěžovatel nedůvěryhodnost vyslechnutých svědků pro jejich vztah k vedlejšímu účastníku, lze jej odkázat na str. 8 rozsudku obvodního soudu, který se s touto otázkou dostatečně vypořádal. Argumentaci soudu stěžovatel nijak blíže nezpochybnil, pouze předložil opačný názor. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů tím, že by hodnotil a přehodnocoval jejich vlastní hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [srov. přiměřeně již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Nic takového však Ústavní soud nezjistil.

8. K námitkám stěžovatele vůči rozhodnutí o nákladech řízení je třeba připomenout, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše) nelze klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení takové ústavní stížnosti, jsou však výjimečné. Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)]. Ústavní soud také dříve uvedl, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany za účelem pouhého zvýšení nákladů řízení [nález sp. zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25. 3. 2014 (N 43/72 SbNU 501)]. V projednávané věci stěžovatel zpochybňoval účelnost vynaložených nákladů tím, že vedlejší účastník advokáta nepotřeboval, neboť svou obranu založil především na skutkových tvrzeních. V tom samotném však Ústavní soud snahu o zneužití právního zastoupení neshledal.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 26. dubna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu