Ústavní soud České republiky
rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. J. P., účastníků řízení
- Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1,
a vedlejšího účastníka - Ministerstva financí ČR, proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 22 Co 534/95,
22 Co 535/95, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
19. 9. 1994, sp. zn. 13 C 451/92, ve znění doplňujícího rozsudku
ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. 13 C 451/92, t a k t o :
I. 1) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 1996, sp.
zn. 22 Co 534/95, 22 Co 535/95, se z r u š u j e:
- ve výroku v odstavci prvém, že rozsudek soudu I. stupně
ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. 9. 1995 se
v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku
o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem J. B.
a žalovaným potvrzuje,
- ve výroku v odstavci třetím, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
2) Co do zbytku se ústavní stížnost proti tomuto rozsudku
z a m í t á .
II. 1) Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 1994,
sp. zn. 13 C 451/92, se z r u š u j e :
- ve výroku pod bodem I., že se zamítá žaloba, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobci částku 95 333 Kč s přísl.,
- ve výroku pod bodem II., že žalobce J. B. a žalovaný
nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení.
2) Co do zbytku se ústavní stížnost proti tomuto rozsudku
z a m í t á .
III. Ústavní stížnost proti doplňujícímu rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. 13 C 451/92, se
z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl
žalobu stěžovatele J. B., že žalovaný, tj. Ministerstvo financí
České republiky, je povinen stěžovateli zaplatit částku 95 333 Kč
s příslušenstvím. Zároveň zastavil řízení ve věci žalobců R. B.
a D. B.
Důvodem podané žaloby byla skutečnost, že rozhodnutím odboru
výstavby ONV Praha 6 ze dne 26. 1. 1966, č.j. 1284/66/DrKu, došlo
k vyvlastnění jedné ideální třetiny pozemku č.k. 435 o celkové
výměře 1 144 m2, zapsané původně v pozemkové knize pro katastrální
území S., jejíž vlastnicí byla M. B., matka žalobců. K vyvlastnění
došlo za účelem zástavby pozemku rodinným domkem a náhrada za
vyvlastněný pozemek byla stanovena na 762 Kčs. Žalobci však
tvrdili, že tato náhrada nebyla vyplacena a že se proto jednalo
o vyvlastnění bez náhrady ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. j)
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Přípisem ze
dne 5. 12. 1990 prý žalobci požádali držitele pozemku, tj. Obvodní
úřad v Praze 6, o vydání věci. Protože jim nebylo vyhověno,
požádali podle ust. § 13 citovaného zákona Ministerstvo pro správu
národního majetku a jeho privatizaci, které věc postoupilo
Ministerstvu financí ČR, o finanční náhradu za předmětnou
nemovitost ve výši 95 333 Kč, a to pro každého žalobce.
Ministerstvo financí však požadovanou náhradu odmítlo poskytnout.
Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobci R. B. a D. B. před
podáním žaloby nepodali Ministerstvu financí ČR žádost
o poskytnutí finanční náhrady, kterou podal pouze J. B. Proto soud
řízení ve věci těchto žalobců pro věcnou nepříslušnost zastavil
a rozhodl, že věc postupuje k dalšímu řízení Ministerstvu financí
ČR.
Při posuzování nároku J. B. soud vycházel z toho, že žalobce
opřel svůj nárok o ust. § 6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona,
podle něhož povinnost vydat věc se vztahuje na případy, kdy
v rozhodném období věc přešla na stát vyvlastněním bez vyplacení
náhrady. V souzené věci prý však byla finanční náhrada při
vyvlastnění určena a ani sami žalobci ve své výpovědi netvrdili,
že by tato náhrada nebyla vyplacena. Soud zjistil, že se příslušný
spis bývalého ONV v Praze 6 nezachoval, takže doklady o tom, zda
finanční náhrada za vyvlastněný pozemek byla či nebyla vyplacena,
se nepodařilo obstarat. Proto soud tuto skutečnost, tj.
nevyplacení náhrady, nemohl považovat za prokázanou, takže nebyly
splněny podmínky ust. § 6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona.
Z těchto důvodů soud žalobu J. B. na zaplacení finanční náhrady
zamítl.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. 13
C 451/92, Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že žalobci R. B. a D.
B. a žalovaný nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního
soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že
žalobci chybně označili žalovaný orgán, jímž není Ministerstvo
financí ČR, ale pouze stát jako samostatný subjekt, jehož jménem
jedná příslušný ústřední orgán státní správy. V řízení
o poskytnutí finanční náhrady ve smyslu ust. § 13 citovaného
zákona je tedy pasivně legitimovaným subjektem nikoliv
Ministerstvo financí, ale stát. Již z tohoto důvodu prý nebylo
možno podané žalobě vyhovět.
Kromě toho v předchozím řízení údajně nebylo mimo veškerou
pochybnost prokázáno, že za vyvlastněnou nemovitost nebyla
vyplacena stanovená náhrada ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. j)
citovaného zákona. Stěžovatel i jeho sourozenci prý shodně
uváděli, že jim není nic známo o tom, zda jejich matka stanovenou
náhradu obdržela či nikoli, a poukazovali pouze na to, že vždy
hovořila o tom, že jí byl pozemek ukraden. Nepředložili a ani
neoznačili žádný důkaz, že stanovená náhrada byla z důvodu
nezaplacení urgována nebo jinak uplatněna. Splnění podmínky vydání
věci podle ust. § 6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona tedy nebylo
prokázáno. Z těchto důvodů, v prvé řadě však pro nedostatek věcné
legitimace žalovaného ministerstva, soud napadený rozsudek
potvrdil.
Citované rozsudky stěžovatel napadl ústavní stížností
a uvedl, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených
v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 (právo vlastnit majetek) a v čl. 36
(právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"). Soudy prý pochybily tím, že nepřihlédly ke
všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo, a nezabývaly se
ani otázkou, zda stěžovateli "kromě výslovně uplatněného poukazu
na ust. § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb." nesvědčí též
některý jiný důvod, uvedený v ust. § 6, zejména důvod uvedený
v ust. § 6 odst. 2 ve spojení s ust. § 2 odst. 1 písm. c)
citovaného zákona. Z rozhodnutí o vyvlastnění totiž vyplývalo, že
"předmětný pozemek jest určen k zástavbě rodinným domkem a že
tento pozemek dosud nebyl k tomuto účelu stavebně využit" a že
"k dobrovolnému postupu pozemku na čsl. stát na základě jednání
s vlastníkem nedošlo". Pokud by prý soudy tyto důkazy ve spojení
se zákonnými podmínkami vyvlastnění podle ust. § 18 odst. 1 zákona
č. 87/1958 Sb. vzaly v úvahu, musely by dospět k závěru, že pro
nárok na finanční náhradu podle ust. § 13 zákona č. 87/1991 Sb. je
splněn restituční důvod, zakotvený v uvedených ustanoveních zákona
č. 87/1991 Sb. Nešlo prý totiž o vyvlastnění pro účely uskutečnění
úkolů stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství
ani o případ, kdy převažuje zájem na uskutečnění nebo užívání
stavby anebo na provedení asanace nad jiným oprávněným zájmem
dosavadního vlastníka nebo jiného oprávněného, podle ust. § 18
odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb. V daném případě údajně šlo o zájem
manželů D., jimž bylo zřízeno právo osobního užívání k předmětnému
pozemku, který nemohl převažovat nad zájmem matky stěžovatele jako
jeho vlastnice. Rozhodnutím ONV o vyvlastnění prý proto byla
porušena obecně uznávaná lidská práva a svobody, zejména právo
vlastnit majetek, neboť stát nemůže zbavit vlastnického práva
určitou osobu jen proto, že jiná fyzická osoba chce na takovém
pozemku stavět rodinný domek. Stěžovatel v této souvislosti
poukázal i na svůj rodinný původ, neboť jeho otec byl nejdříve
soudcem a v padesátých letech byl převeden do výroby na práci
pomocného dělníka.
Porušení svých základních práv a svobod stěžovatel dále
spatřuje v tom, že podle názoru městského soudu (obsaženého
v napadeném rozsudku), je v dané věci pasivně legitimován pouze
stát a nikoliv Ministerstvo financí. Tento názor údajně není
doložen poukazem na žádné zákonné ustanovení. Naopak, v ustanovení
§ 1 písm. a) zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České
republiky v mimosoudních rehabilitacích, je výslovně uvedeno, že
Ministerstvo financí ČR je příslušné "ve věcech finanční náhrady
v oblasti občanskoprávních vztahů s výjimkou případů dále
uvedených". Pokud tedy zákon zakládá výlučnou příslušnost
ministerstva k vyřizování určitých věcí, pak prý je toto
ministerstvo tím subjektem, který má povinnost poskytnout náhradu
a je tedy i věcně legitimováno. Není prý správný názor rozlišující
případy, kdy je subjektem práva nebo povinnosti toliko
ministerstvo a kdy je subjektem pouze stát, zastoupený příslušným
ministerstvem.
Proto stěžovatel navrhl, aby napadené rozsudky obou soudů
byly zrušeny. Dále prohlásil, že netrvá na ústním jednání před
Ústavním soudem.
Protože včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny
zákonem stanovené požadavky, dospěl Ústavní soud k názoru, že nic
nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní
soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze - a vedlejší účastník
- Ministerstvo financí ČR.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření sdělil, že ústavní
stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Právo
na spravedlivý proces porušeno nebylo, neboť soud postupoval
v souladu s občanským soudním řádem. Nebylo porušeno ani právo
vlastnit majetek, protože předmětem sporu nebylo vlastnické právo,
nýbrž otázka finanční náhrady za vyvlastněnou nemovitost. Soud byl
vázán určeným předmětem sporu, kterou byla právě tato náhrada.
Stěžovatel v žalobě tvrdil, že k vyvlastnění došlo bez vyplacení
náhrady. V řízení však nebylo prokázáno, že by náhrada za
vyvlastněnou nemovitost vyplacena nebyla a žaloba proto byla
zamítnuta. Soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před
Ústavním soudem.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
sdělil, že oprávněná osoba byla již ve své výzvě k vydání věci
povinna uvést též způsob jejího přechodu na stát, který musela
v případném soudním řízení také prokázat. Stěžovatel však od
počátku uváděl pouze "případ" podle ust. § 6 odst. 1 písm. j)
citovaného zákona a nelze prý proto souhlasit se stěžovatelem
v tom směru, "že si soud sám mohl zvolit jinou možnost, která by
podle názoru stěžovatele připadala v úvahu z předloženého dokladu,
a to ust. § 6 odst. 2 ve spojení s ust. § 2 odst. 1 písm. c)
citovaného zákona". Tento způsob přechodu na stát prý nebyl
v průběhu řízení žalující stranou tvrzen, prokázán a ani
prokazován. Pokud jde o nedostatek pasivní legitimace na straně
Ministerstva financí ČR, soud vychází přímo ze znění a obsahu
citovaného zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že tato otázka byla již
několikrát obecnými soudy řešena a podle jejich judikatury žaloba
na finanční náhradu za nemovitost, již nelze vydat, směřuje proti
státu, který na sebe tuto povinnost převzal.
Podle názoru městského soudu z obsahu ústavní stížnosti není
zřejmé, v čem spočívá porušení čl. 36 Listiny, protože soudy obou
stupňů postupovaly v souladu s procesními předpisy, provedly
důkazy, které byly žalující stranou označeny nebo předloženy, a po
provedeném dokazování dovodily, že skutková zjištění, která bylo
možno učinit z provedených důkazů, nedávají podklad pro závěr
o oprávněnosti uplatněného nároku. Totéž se prý týká i další
námitky stěžovatele, že rozhodnutími obou soudů bylo porušeno jeho
právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Městský soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti
a sdělil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření uvedlo, že Listina
je účinná teprve od 8. 2. 1991. Odkazy na údajné porušení čl. 11
odst. 1 a 4 jsou prý nepřípadné, neboť žádné z těchto ustanovení
nebylo při aplikaci tehdy platných právních předpisů v roce 1966
porušeno. Napadené rozsudky soudů prý vycházejí z přesně a úplně
zjištěné skutkové podstaty a jsou zcela v souladu se zákonem č.
87/1991 Sb. Za nepřípadný označuje vedlejší účastník rovněž
stěžovatelův názor, že k porušení základních práv a svobod došlo
ze strany městského soudu tím, že pasivní legitimaci ve sporech
o finanční náhradu podle citovaného zákona přiznal pouze státu
a nikoliv Ministerstvu financí jako samostatné právnické osobě.
Příslušnost Ministerstva financí ve věcech finančních náhrad podle
zákona č. 231/1991 Sb. totiž pouze znamená, že je tím určen orgán,
který náhradu k tíži státního rozpočtu poskytuje, jde však o nárok
vůči státu a samo Ministerstvo financí pasivní legitimaci ve sporu
nemá.
Ministerstvo financí proto navrhlo zamítnutí ústavní
stížnosti jako neodůvodněné a sdělilo, že netrvá na ústním jednání
před Ústavním soudem.
Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat
další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků
upustil.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k názoru, že ústavní
stížnost je částečně důvodná.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že napadenými rozsudky došlo
k porušení jeho základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1
a odst. 4 Listiny. Podle těchto ustanovení každý má právo vlastnit
majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah
a ochranu. Dědění se zaručuje (odst. 1). Vyvlastnění nebo nucené
omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na
základě zákona a za náhradu (odst. 4).
Ohledně samotného práva vlastnit majetek se ústavní stížnost
jeví jako zcela bezdůvodná. Jak ve svém vyjádření správně uvádí
obvodní soud, předmětem sporu nebylo vlastnické právo, nýbrž pouze
otázka finanční náhrady za vyvlastněnou nemovitost. Rovněž
v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu nezbývá než
konstatovat, že právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1
Listiny se vztahuje toliko na vlastnictví již nabyté, existující,
a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález I. ÚS
115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
- sv. 3, C.H. Beck 1995). Z toho plyne, že pouhý spor o finanční
náhradu ústavně chráněn není a ani být nemůže. K porušení
citovaného ustanovení Listiny tedy nedošlo.
Co se týče údajného porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, je třeba
respektovat skutečnost, že jedním z klíčových znaků demokratického
právního státu je princip, podle něhož se správní a soudní
rozhodnutí posuzují zásadně podle těch právních předpisů, které
byly v době jejich vydání účinné. Ministerstvo financí ve svém
vyjádření správně uvádí, že počátek účinnosti Listiny se datuje až
od roku 1991. Tvrzení, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo
porušeno stěžovatelovo právo podle čl. 11 odst. 4 Listiny (tj.
možnost vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva pouze
ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu), je stěží
akceptovatelné. K porušení tohoto práva rozhodnutími soudů
vydanými v současné době by sice obecně vzato dojít mohlo, avšak
v zásadě jen tehdy, jestliže by procesní soud v konkrétním případě
podmínky rozhodnutí o vyvlastnění - vydaného v době účinnosti
Listiny ve smyslu čl. 11 odst. 4 - nesprávně interpretoval.
O takový případ však v souzené věci nejde. Rovněž je stěží možné
dovozovat, že by bylo došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny
postupem či rozhodnutím jiného státního orgánu v roce 1966, kdy
Listina součástí českého (československého) právního řádu vůbec
nebyla. Za tohoto stavu by byla - z hlediska nároků oprávněných
osob - právně významná toliko existence některého tzv. vydávacího
důvodu uvedeného v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., např. vyvlastnění
provedené za podmínek § 6 odst. 1 písm. i) či j) cit. zákona.
V tomto směru lze odkázat i na preambuli zákona č. 87/1991 Sb.,
který se vztahuje pouze na "zmírnění následků některých
majetkových a jiných křivd", k nimž došlo v období let 1948 až
1989, avšak nemůže odstranit všechny křivdy, které byly v době
totality spáchány. Z výše uvedených důvodů tedy nezbylo než
konstatovat, že napadenými rozsudky obecných soudů nebyl porušen
ani čl. 11 odst. 4 Listiny.
Stěžovatel dále uvádí, že soudy porušily jeho právo na
spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny. Podle tohoto
ustanovení se každý může stanoveným postupem domáhat svého práva
u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
u jiného orgánu. Ústavní soud však neshledal, že by bylo porušeno
stěžovatelovo právo "domáhat se stanoveným postupem svého práva".
Jak vyplývá ze soudního spisu, sp. zn. 13 C 451/92, a z vlastní
ústavní stížnosti, stěžovateli nebylo nijak bráněno v uplatnění
jeho práva "domáhat se svého práva" u soudu, u něhož není důvodu
se domnívat, že by nevystupoval nezávisle a nestranně. Stěžovatel
se zřejmě dopustil omylu, když v ústavní stížnosti namítl údajné
porušení čl. 36 Listiny. Podle obsahu stížnosti měl pravděpodobně
na mysli čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především
k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nenamítal, že by bylo
porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva
(čl. 36 odst. 1 Listiny), nýbrž kritizoval jednání soudů, když
tvrdil, že soudy nepostupovaly v souladu se zákony, tzn. "zákonem
stanoveným způsobem" ve smyslu čl. 90 Ústavy.
Obecné soudy se v souzené věci zabývaly zejména otázkou, zda
je žádost o finanční náhradu za vyvlastněný pozemek oprávněná,
tzn. zda skutečně došlo - jak tvrdil stěžovatel - k vyvlastnění
bez vyplacení náhrady ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. j) zákona
č. 87/1991 Sb. Obecné soudy došly k závěru, že stěžovatel
nepředložil žádné důkazy o tom, že by za vyvlastněný pozemek
nebyla zaplacena stanovená náhrada ve výši 762 Kčs. Stěžovatel
a jeho sourozenci ani u hlavního líčení netvrdili, že vědí, že
jejich matka náhradu za vyvlastnění skutečně neobdržela
a nepředložili o tom žádné důkazy. Zejména se nepodařilo nijak
prokázat, že by stěžovatelova matka nárok na finanční náhradu za
vyvlastněný pozemek nějakým způsobem urgovala nebo uplatňovala,
což by v případě nevyplacení přiznané náhrady byla naprosto
logická a očekávaná reakce. Nezachoval se ani předmětný spis
odboru výstavby ONV Praha 6, z něhož by bylo možno vyvodit, zda
náhrada byla či nebyla vyplacena. Zároveň je třeba v této
souvislosti zdůraznit, že rozhodnutí o vyvlastnění náhradu za
vyvlastnění v celkové výši 762 Kčs výslovně zakotvuje. Pokud tedy
obecné soudy na základě provedeného dokazování a podle principu
volného hodnocení důkazů došly k závěru, že nevyplacení stanovené
finanční náhrady nebylo prokázáno a že proto není možné aplikovat
ust. § 6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona, není důvodu, aby
jejich závěry Ústavní soud zpochybňoval.
Při řešení této otázky postupovaly obecné soudy v souladu
s ust. § 120 o.s.ř., podle něhož jsou účastníci povinni označit
důkazy k prokázání svých tvrzení, přičemž soud rozhoduje, které
z navrhovaných důkazů provede (odst. 1), a neoznačí-li účastníci
důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odst.
3). V této věci navrhovatelé neoznačili žádné důkazy, potvrzující
jejich tvrzení, že náhrada za vyvlastnění nebyla vyplacena. Přitom
platí, že "účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání
svých tvrzení, nese nepříznivé následky v podobě takového
rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu
zjištěného na základě ostatních provedených důkazů" (srov.
Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 2. vyd.,
C.H. Beck 1996, str. 255). Obvodní soud se pokusil jako důkaz
zajistit příslušný spis ONV Praha 6, ten se však nezachoval.
Zároveň se snažil o získání informací o osobě pracovníka, který
byl v rozhodné době za vyvlastňovací řízení odpovědný, avšak
zjistil, že tento pracovník (JUDr. K.) zemřel. Je tedy zřejmé, že
za situace, kdy navrhovatelé neoznačili žádné důkazy ve prospěch
svých tvrzení ohledně vyplacení či nevyplacení náhrady za
vyvlastnění, usiloval obvodní soud sám o získání dalších důkazů,
leč marně. Není proto důvodu se domnívat, že by obecné soudy svým
postupem porušily citovaná ustanovení o.s.ř.
Ústavní soud však dovozuje částečnou důvodnost ústavní
stížnosti z příčin jiných.
Stěžovatel totiž namítl, že soudy nepřihlédly ke všem
skutečnostem, které vyšly v řízení najevo, a nezabývaly se tím,
zda stěžovateli pro poskytnutí finanční náhrady podle ust. § 13
zákona č. 87/1991 Sb. nesvědčí některý jiný důvod, obsažený v ust.
§ 6 citovaného zákona, zejména důvod podle ust. § 6 odst. 2 ve
spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona. Obvodní soud ve vyjádření
k ústavní stížnosti uvádí, že byl při svém rozhodování vázán
předmětem sporu, tj. otázkou finanční náhrady za vyvlastněnou
nemovitost podle zákona č. 87/1991 Sb., a žalobce (stěžovatel) se
v žalobě výslovně dovolával zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že došlo
k vyvlastnění bez poskytnutí náhrady. To však obecnému soudu
zajisté nebránilo, aby skutečnost, která byla předmětem sporu,
posoudil po právní stránce jinak, než učinil žalobce - stěžovatel
(srov. např. Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád, komentář,
2. vyd., C.H. Beck 1996, str. 345). To znamená, že soud se mohl
a měl zabývat i otázkou, zda stěžovatel nemá právo na finanční
odškodnění podle jiných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., než
pouze podle ust. § 6 odst. 1 písm. j), jehož se dovolával.
V souzené věci je navíc nutno přihlédnout ke skutečnosti, že se
jednalo o spor restituční, jenž si - se zřetelem k účelu věci
- zasluhuje zvýšené pozornosti, což lze dovozovat zejména z ust.
§ 1 cit. zákona. (To ostatně vyslovil Ústavní soud i v jiných
rozhodnutích.) Význam restitucí je dán i tím, že jde o jednu ze
základních forem privatizace, která je hlavním principem
transformace české ekonomiky. Z těchto důvodů měly obecné soudy
i restituční důvod podle ust. § 6 odst. 2, ve spojení s ust. § 2
odst. 1 písm. c) citovaného zákona zvážit.
Pro možnou existenci tohoto restitučního důvodu svědčí např.
rodinný původ stěžovatele, jehož otec údajně dříve pracoval jako
soudce, později byl od soudu "vyhozen" a pracoval jako pomocný
dělník, bratr jeho matky byl označen za kulaka atd. Může být
rovněž sporné, zda byly vůbec splněny zákonné důvody pro
vyvlastnění předmětných pozemků podle ust. § 18 odst. 1 zákona č.
87/1958 Sb., neboť vyvlastněné pozemky podle tvrzení stěžovatele
byly svěřeny manželům D. pouze do užívání. Nelze proto vyloučit,
že šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody
ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
(konkrétně vlastnické právo matky stěžovatele), neboť je třeba
bedlivě zvážit, zda zájem nových (toliko) uživatelů pozemků mohl
převažovat nad zájmem původního vlastníka na zachování vlastnictví
(srov. § 18 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb.). Zde nelze vycházet
z pokřiveného chápání a aplikace institutu vlastnického práva, jak
se tomu dělo v éře tzv. reálného socialismu. V tomto případě se
tedy soudy měly daným problémem zabývat daleko hlouběji, než
učinily. V této souvislosti bude např. na místě ověřit, zda
zřízením užívacího práva nebyli manželé D. nepřiměřeně zvýhodněni,
proč byl pozemek nabídnut právě jim, zda a v jakém rozsahu se snad
jednalo o exponenty starého totalitního režimu a podobně. Zjištěné
okolnosti by pak teprve mohly být podkladem pro závěr, zda není
naplněn restituční důvod podle ust. § 6 odst. 2 ve spojení s ust.
§ 2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona.
Ohledně věcné legitimace Ministerstva financí ČR při
poskytování finančních náhrad podle citovaného zákona oba soudy
právem dovodily, že pasivní legitimace je přiznána pouze státu
a nikoliv Ministerstvu financí jako samostatné právnické osobě.
Ministerstvo financí je toliko oprávněno poskytovat finanční
náhrady s tím, že se vždy jedná o nároky vůči státu a nikoliv vůči
ministerstvu. Na tento nedostatek stěžovatelova podání však
upozornil až městský soud a obvodní soud jej zcela opominul. Ze
strany stěžovatele však podle názoru Ústavního soudu šlo pouze
o chybné označení žalovaného, které mohlo být včas odstraněno.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou judikaturu
ohledně poučovací povinnosti soudů ve srovnatelných věcech, kdy
"způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení,
kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede
k zastavení řízení. Měl by tedy soud předtím, než řízení zastaví,
dát žalobci možnost věc napravit" (srov. Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4, C.H. Beck 1996, str.
182). I když v souzeném případě nešlo o otázku způsobilosti být
účastníkem řízení, je citovaná judikatura přiměřeně použitelná
i v této věci, neboť ve skutečnosti šlo i zde o otázku správného
označení žalovaného subjektu. To je ostatně patrno i z argumentace
městského soudu, že pasivně legitimována je Česká republika,
zastoupená Ministerstvem financí, a nikoli Ministerstvo financí
jako samostatný subjekt. Ústavní soud proto dovozuje, že obecné
soudy poučovací povinnost nesplnily a tím porušily čl. 90 Ústavy,
protože v uvedeném směru zákonem stanoveným způsobem
nepostupovaly.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozsudky
obou soudů byly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody,
zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a v čl. 90 Ústavy ČR.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a
1) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 1996, sp.
zn. 22 Co 534/95, 22 Co 535/95, s výjimkou odstavce druhého
výrokové části, jenž se stěžovatele netýká, neboť se vztahuje
pouze na nenapadené výroky rozsudku obvodního soudu o zastavení
řízení, postoupení věci Ministerstvu financí ČR a nákladech řízení
mezi žalobci R. B., D. B. a žalovaným,
2) zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9.
1994, sp. zn. 13 C 451/92, s výjimkou bodu III. jeho výrokové
části, podle něhož se řízení ve věci žalobců R. B. a D. B.
zastavuje a jenž se tedy stěžovatele netýká.
V uvedených výrocích, pokud nebyly zrušeny, byla ústavní
stížnost zamítnuta.
Ústavní soud zamítl i ústavní stížnost proti doplňujícímu
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 1995, sp.zn. 13
C 451/92, neboť tento rozsudek se vztahuje výlučně na otázku
nároku na náhradu nákladů řízení mezi žalobci R. B., D. B.
a žalovaným a stěžovatele se tedy netýká.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. listopadu 1996
|
|