I.ÚS 202/20 ze dne 19. 5. 2020
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Šímové, zastoupené JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1249/2018-326 ze dne 29. 10. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 296/2017-301 ze dne 25. 10. 2017, a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 7 C 34/2016-243 ze dne 17. 5. 2017, spojené s návrhem na zrušení § 102 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 350/2012 Sb., za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a obce Velká Dobrá, se sídlem ve Velké Dobré, Karlovarská 15, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to zejména právo na ochranu vlastnictví garantované v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž navrhla zrušení § 102 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 350/2012 Sb.


II. Rekapitulace procesního vývoje a skutkových okolností věci

2. Stěžovatelka a její manžel koupili v roce 1997 pozemky parcelních čísel X1, X2, X3 a (dále jen "pozemky") nacházející se v katastrálním území Velká Dobrá, které původně zamýšleli využít pro výstavbu domu. Uvedený záměr výstavby však nebyl realizován z finančních důvodů, a dále proto, že manžel stěžovatelky onemocněl a posléze zemřel. Stěžovatelka se nicméně po delší časové prodlevě znovu rozhodla výstavbu realizovat spolu se svojí dcerou; dohodly se proto s developerem, který by využil k samotné výstavbě jejich domu pouze jeden pozemek, a ostatní pozemky pro výstavbu dalších rodinných domů. Předmětné pozemky byly původně zařazeny v území určeném pro plochy se smíšenou venkovskou funkcí; jejich hlavní funkcí bylo bydlení v rodinných domech s plochami pozemků, které umožňují pěstitelskou, chovatelskou a výrobní činnost. Dne 25. 3. 2015 nabyl účinnosti novy´ územní plán vedlejší účastnice, jímž bylo funkční využití pozemků změněno na plochy zemědělské (orná půda), pročež mezi nepřípustné způsoby využití takového území patří zejména činnosti a stavby sloužící rekreaci a krátkodobému pobytu obyvatel, stavby a prostory pro bydlení, ubytování a stravování; funkční využití jednoho z pozemků bylo dále určeno jako zeleň ochranná a izolační.

3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 5 180 000 Kč včetně příslušenství jako náhrady za snížení hodnoty pozemků v důsledku změny územního plánu. Podle okresního soudu stěžovatelka netvrdila ani neprokázala vynaložení konkrétních nákladů, tudíž nebylo možné náhradu přiznat podle § 102 odst. 2 stavebního zákona. Okresní soud dále dospěl k závěru, že posouzení nároku stěžovatelky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o odpovědnosti státu"), brání skutečnost, že v postupu vedlejší účastnice nebylo shledáno žádné porušení povinnosti, z něhož by bylo možno dovodit nesprávný úřední postup či vydání nezákonného rozhodnutí. Konečně, podle okresního soudu nebyly dány důvody k přiznání nároku stěžovatelky prostřednictvím přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny, protože nedošlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, jenž by přesahoval "spravedlivou míru". Odpovědnost vedlejší účastnice za případné znehodnocení pozemků nelze dovodit, neboť vedlejší účastnice postupovala v souladu se všemi zákonnými povinnostmi. Stěžovatelka podle okresního soudu nemohla mít žádné legitimní očekávání k realizaci svých představ o výstavbě, jestliže mezi záměrem a jeho pokračováním uplynulo zhruba deset let; neinformovala se dále o změnách územního plánu, nijak proti plánu nebrojila, nepodávala námitky a znemožnila tak projednání a individuální posouzení charakteru pozemků v době, kdy to před přijetím územního plánu bylo možné.

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu v meritu věci v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil. Podle krajského soudu v dané věci nelze aplikovat zákon o odpovědnosti státu ani § 102 odst. 2 stavebního zákona; aplikace úpravy občanského zákoníku na odškodnění stěžovatelky byla podle krajského soudu vyloučena judikaturou Nejvyššího soudu. Krajský soud se dále zabýval otázkou přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přímého užití § 102 odst. 2 stavebního zákona. I přesto, že podle krajského soudu do majetkové sféry stěžovatelky zasaženo zjevně bylo, intenzita zásahu do vlastnického práva, důvod zásahu potenciálně chránící i stěžovatelku (ochrana před hlukem a imisemi z provozu na rychlostní silnici R6) a možná doba trvání zásahu nenaplňují předpoklady pro poskytnutí náhrady stěžovatelce. Krajský soud konečně uzavřel, že stěžovatelka měla a objektivně mohla o změně územního plánu vědět, pročež mohla uplatnit své námitky; územní plán vedlejší účastnice nadto není neměnný: stěžovatelka tak bude moci uplatňovat své námitky v budoucnu. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu.

III. Argumentace stěžovatelky

5. Argumentaci stěžovatelky lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že jí mělo být na základě § 102 odst. 2 stavebního zákona, nebo i jiného právního předpisu, či přímo podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny jako vlastníkovi pozemků přiznáno právo na náhradu majetkové újmy představované snížením tržní hodnoty pozemků kvůli změně jejich funkčního využití v důsledku změny územního plánu obce. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice zneužila legitimního očekávání stěžovatelky a podstatným způsobem a bez náhrady omezila její vlastnické právo, aniž by respektovala imperativ proporcionality plynoucí z čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny (vedlejší účastnice nevyužila mírnějšího prostředku zásahu - případného posouzení žádosti stěžovatelky o povolení výjimky ze silničního ochranného pásma ve smyslu § 30 odst. 2 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

6. Stěžovatelka dále tvrdí, že pro posouzení oprávněnosti zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví jsou rozhodné následující skutečnosti: 1) stěžovatelka měla dlouhodobý záměr využít pozemky k výstavbě, která po změně funkčního využití pozemků již není možná; 2) návrh na změnu funkce využití předmětných pozemků byl vznesen až na posledním veřejném projednání změny územního plánu a bezprostředně před schválením změny územního plánu zastupitelstvem obce, tzn. v době, kdy stěžovatelka legitimně očekávala, že využití jejích pozemků zůstane nezměněno; 3) skutečný motiv jednání vedlejší účastnice je odlišný od odůvodnění předmětného územního plánu. Intenzita zásahu do práva na ochranu vlastnictví odůvodňuje podle stěžovatelky přímou aplikaci čl. 11 odst. 4 Listiny, jelikož výkon složek vlastnického práva stěžovatelky byl nově vydaným územním plánem podstatně omezen a v některých ohledech zcela znemožněn. Právo stěžovatelky bylo nadto omezeno diskriminačním způsobem vůči ostatním vlastníkům pozemků, jelikož v dané oblasti jsou postaveny další rodinné domy, které jsou k dálnici umístěny blíže, než ve svých stavebních záměrech uvažovala stěžovatelka. Pouhá existence ochranného pásma dálnice D6 a s jejím provozem související potenciální překročení hygienických limitů podle stěžovatelky samy o sobě neodůvodňují zrušení zastavitelnosti pozemků, neboť sledovaného účelu (ochrana zdraví) lze dosáhnout i prostředky s menší mírou intenzity dopadu do vlastnického práva stěžovatelky (např. výstavba protihlukové stěny nebo izolační zeleně). Zásah do vlastnického práva není podle stěžovatelky dočasný, neboť potenciální přijetí nového územního plánu, v jehož důsledku by došlo k obnovení zastavitelnosti pozemků, není zcela v dispozici vedlejší účastnice.

7. Podle stěžovatelky obecné soudy porušily její základní právo na spravedlivý proces, neboť napadená rozhodnutí nebyla srozumitelně a řádně odůvodněna, nebyla ani přezkoumatelná a předvídatelná; obecné soudy se nadto nevypořádaly s podstatnou částí argumentace stěžovatelky poukazující na zásah do jejích ústavně zaručených práv a nerespektovaly ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu.

8. Stěžovatelka konečně tvrdí, že současná právní úprava náhrady majetkové újmy poskytované na základě § 102 odst. 2 stavebního zákona zakládá možnost zásahu do vlastnického práva vlastníka pozemku určeného k zastavění prostřednictvím zrušení tohoto určení např. změnou územního plánu, aniž by byla vlastníku dotčeného pozemku poskytnuta odpovídající náhrada. Právě uvedené je však podle stěžovatelky v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny, a proto navrhuje zrušení předmětného ustanovení. Stěžovatelka poukazuje na znění zmíněného ustanovení účinné do 31. 12. 2012, podle kterého vlastníkovi pozemku, jehož určení k zastavění bylo zrušeno vydáním nového územního plánu, náleží náhrada, jež se stanoví ve výší rozdílu mezi cenou stavebního pozemku sjednanou v kupní smlouvě a cenou obvyklou zjištěnou posudkem znalce podle zvláštního právního předpisu pozemku, který není určen k zastavění.

IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. K instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů podle čl. 83 Ústavy není Ústavní soud povolán a k zásahu do činnosti obecných soudů může přistoupit jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

11. Stěžovatelka již v průběhu řízení před obecnými soudy vznášela relevantní ústavněprávní argumentaci; ústředním motivem je pak její přesvědčení, že absence kompenzace za změnu funkčního využití jejích pozemků je v rozporu s ústavním pořádkem. Byť je přesvědčení stěžovatelky do jisté míry pochopitelné, Ústavní soud dospěl k závěru, že by se obecné soudy tvrzeními stěžovatelky dostatečně vypořádaly a jejich závěry nevybočují z ústavněprávních kautel.

12. Právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, jakož i právo pokojně užívat majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je omezitelné, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu; s ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) však nesmí být vlastnické právo omezeno ve větší než přiměřené míře a pouze tehdy, když je to nezbytné [viz bod 54 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/17 ze dne 12. 2. 2019 (89/2019 Sb.)]. Jednotlivec nemůže o využití svého pozemku libovolně a sám od sebe rozhodovat bez jakéhokoliv ohledu na veřejný zájem, neboť způsob využití je dán zejména druhem pozemku uvedeným v katastru nemovitostí a regulací prováděnou prostřednictvím nástrojů územního plánování (viz HANÁK, Jakub. Vyvlastnění z environmentálních důvodů. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2015, str. 89-90).

13. Prostřednictvím územních plánů může docházet (a také dochází) k zásahu do vlastnického práva - jde o zásah nepřímý, který však může značně ovlivnit cenu pozemku. Z judikatury správních soudů však vyplývá, že "z žádné zákonné normy či normy práva ústavního nelze dovodit existenci subjektivního práva vlastníka nemovitosti, aby v rámci územně plánovací dokumentace byla tato nemovitost zahrnuta do určitého konkrétního způsobu využití" (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ao 1/2008-51 ze dne 28. 3. 2008 a č. j. 4 As 281/2018-41 ze dne 12. 10. 2018). Nikdo zároveň nemá veřejné subjektivní právo na to, aby poměry v území, ve kterém se nachází jeho majetek, byly navždy konzervovány a nemohly se nikdy zákonným způsobem změnit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 49/2007-191 ze dne 12. 9. 2008).

14. Ustanovení § 102 odst. 2 stavebního zákona (ve znění zákona č. 350/2012 Sb.) stanoví, že: "vlastníkovi pozemku, kterému vznikla prokazatelná majetková újma v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu, náleží náhrada vynaložených nákladů na přípravu výstavby v obvyklé výši, zejména na koupi pozemku, na projektovou přípravu výstavby nebo v souvislosti se snížením hodnoty pozemku, který slouží k zajištění závazku." Podle § 102 odst. 3 náhrada vlastníkovi nebo oprávněnému nenáleží, jestliže k uvedenému zrušení došlo: a) na základě návrhu vlastníka, nebo b) po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, či regulačního plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila. Ustanovení o uplynutí lhůty 5 let se neuplatní, pokud v této lhůtě nabylo účinnosti rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas pro stavbu, pro kterou bylo zastavění uvedenou územně plánovací dokumentací určeno a toto rozhodnutí nebo souhlas je platné, nebo před uplynutím lhůty 5 let byla uzavřena veřejnoprávní smlouva nahrazující územní rozhodnutí a tato veřejnoprávní smlouva je účinná.

15. Znění předmětného ustanovení účinné od 1. 1. 2013 se výrazně liší od znění, které bylo účinné do 31. 12. 2012 - výrazně omezuje okruh případů, ve kterých lze újmu nahradit, neboť se nekompenzuje snížení ceny nemovitosti jako takové, ale pouze "prokazatelné náklady" vynaložené na přípravu stavby. Důvodová zpráva k zákonu č. 350/2012 Sb. stanoví, že "jestliže nedošlo ke změně vlastníka, pozemek byl určen k zastavění a majitel toho nevyužil, následně rozhodlo příslušné zastupitelstvo o zrušení zastavitelné plochy, ve které se pozemek nachází, nejedná se o majetkovou újmu ve smyslu tohoto ustanovení." Účelem zavedení pětileté lhůty pro kompenzaci změny funkčního využití pozemku je podle stejné důvodové zprávy zamezit spekulacím s pozemky, blokování využití území a čekání na náhradu za změnu v území.

16. Úprava náhrady "prokazatelných nákladů" vyjádřená § 102 stavebního zákona tedy nezahrnuje kompenzaci za samotné snížení ceny pozemku v důsledku změny jeho funkčního využití. Pokud má však zásah do vlastnického práva v podobě omezení vyplývajícího z územního plánu takovou intenzitu, že omezení přesahuje míru spravedlnosti, je nutné uvažovat o přiznání náhrady na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, a to včetně ustanovení o subjektech povinných k výplatě náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich poskytnutí a o soudní ochraně (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu 1 Ao 1/2009-120 ze dne 21. 7. 2009).

17. Právě uvedený přístup je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle které je v případech opatření upravujících užívání majetku neexistence odškodnění jedním z faktorů, jež je nezbytné vzít v potaz při zjišťování, zda byla zachována spravedlivá rovnováha; absence kompenzace sama o sobě však nemůže představovat porušení práva pokojně užívat majetek (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2010 ve věci Depalle proti Francii, č. stížnosti 34044/02, § 91). Při posuzování přiměřenosti zásahu a nároku na kompenzaci je rovněž nutné vzít v úvahu i aspekt určitého rizika spojeného s nákupem pozemků (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 11. 1991 ve věci Pine Valley Developments Ltd a ostatní proti Irsku, č. stížnosti 12742/87, § 59)

18. Ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny nelze vykládat jako základní právo na náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Zákon může obecně stanovit meze vlastnického práva, aniž by takovéto omezení bylo spojeno s právem na náhradu; nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny tak je třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení [viz bod 16 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.)].

19. Za znaky kvalifikovaného omezení vlastnického práva, jež nezbytně vyžaduje poskytnutí náhrady, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti výslovně označil omezení vlastnického práva jdoucí nad rámec povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu rovnosti; druhou podmínkou je intenzita omezení vlastnického práva, jež může být vyjádřena více faktory, a to především otázkou rozsahu samotného omezení a dále délkou trvání takového omezení, tedy zda jde o omezení dočasné nebo trvalé (body 17 a 18 výše citovaného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09).

20. Při posuzovaní, zda lze za snížení ceny pozemku v důsledku změny jeho funkčního využití přiznat určitou kompenzaci, resp. zda je jednotlivec nucen snášet nadměrné břemeno, je především nutné zohlednit legitimní očekávání vlastníka pozemku ohledně jeho konkrétního funkčního využití (např. realizace výstavby). Jinými slovy, je nutné v konkrétním případě zohlednit existenci a intenzitu záměru vlastníka pozemku stavbu na pozemku realizovat. Intenzita dopadu omezení na vlastníka pozemku totiž může být různá v závislosti na tom, jak svůj pozemek zamýšlel využívat: zákaz provádět určité změny vlastníka nemusí nijak omezit (neboť takové změny provádět vůbec nezamýšlel) nebo se naopak může stát, že vlastník pozemku zamýšlel provádět určité úpravy (typicky zřizovat stavby) a již pro tyto změny podnikl některé přípravné kroky (např. získal rozhodnutí o umístění stavby, stavební povolení apod.) [srov. nález sp. zn. III. ÚS 950/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 232/87 SbNU 781)]. Tomu odpovídá i znění přiměřeně použitelného § 102 odst. 3 stavebního zákona.

21. Ústavní soud s ohledem na výše vymezená obecná východiska dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě obecné soudy srozumitelně a logicky vysvětlily, proč omezení vlastnického práva stěžovatelky nepovažovaly za kvalifikované omezení užívání majetku, za které je nutno přiznat stěžovatelce náhradu ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy zabývaly intenzitou omezení vlastnického práva stěžovatelky, především pak existencí jejího legitimního očekávání ohledně funkčního využití předmětných pozemků. Obecné soudy mimo jiné vzaly v úvahu stěžovatelčinu vědomost ohledně umístění pozemků (str. 6 napadeného rozhodnutí krajského soudu), účast na zastaveném developerském projektu (str. 17 napadeného rozhodnutí okresního soudu), platnost územního rozhodnutí (str. 18 napadeného rozhodnutí okresního soudu) či pasivitu stěžovatelky v rámci procesu přijímání předmětného územního plánu (str. 19 napadeného rozhodnutí okresního soudu). K posledně uvedenému aspektu lze pouze uvést, že pasivita stěžovatelky v procesu přijímání územního plánu (resp. po jeho přijetí) může představovat skutečnost, na základě které lze usuzovat o existenci (absenci) stěžovatelčina legitimního očekávání ohledně realizace stavby, byť otázky uplatnění námitek proti územnímu plánu či podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy jsou v zásadě oddělené od otázky přiznání náhrady za změnu funkčního využití pozemku.

22. Lze tedy uzavřít, že závěry obecných soudů ohledně intenzity omezení vlastnického práva stěžovatelky se nejeví být svévolné či excesivní; z napadených rozhodnutí ani z ústavní stížnosti stěžovatelky nevyplývá, že by stěžovatelka v průběhu řízení dostatečně tvrdila či prokázala, že by realizace stavby postoupila z fáze představ stěžovatelky do konkrétních kroků směřujících k výstavbě. Z výše uvedených závěrů zároveň vyplývá, že napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná a závěry v nich uvedené nejsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

23. Stran ostatních vznesených námitek stěžovatelky týkajících se zákonnosti procesu přijímání územního plánu či jeho proporcionality Ústavní soud uvádí, že tyto nejsou předmětem posouzení otázky nároku na kompenzaci za změnu funkčního využití pozemků v důsledku vydání územního plánu, nýbrž námitkami, které stěžovatelka mohla uplatnit v řízení podle § 101a násl. soudního řádu správního.

24. Protože Ústavní soud nezjistil, že by v řízení před obecnými soudy byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva, ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Stejný osud přitom sdílí i akcesorický návrh stěžovatelky na zrušení § 102 odst. 2 stavebního zákona, který byl odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2020


Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu