Ústavní soud České republiky
rozhodl v senátě ve věci
stěžovatelů Mgr. E. D. a Mgr. Z. D. o ústavní stížnosti ze dne
29. 7. 1996 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8.
1. 1996, sp. zn. 14 C 154/95, a usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 30. 4. 1996, čj. 23 Co 182/96 - 25, t a k t o :
1. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, čj. 23 Co
182/96 - 25, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1.
1996, sp. zn. 14 C 154/95, se z r u š u j í v části týkající se
zastavení řízení, pokud jde o žalobu stěžovatelů o náhradu mzdy.
2. V ostatním se ústavní stížnost z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelé ústavní stížností ze dne 29. 7. 1996, doplněnou
na výzvu Ústavního soudu dne 11. 10. 1996, se domáhají, aby byla
zrušena usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1. 1996,
sp. zn. 14 C 154/95, a Městského soudu v Praze ze dne 30. 4.
1996, čj. 23 Co 182/96 - 25, jimiž bylo zastaveno řízení v jejich
sporu proti Ústřední radě Církve českoskovenské husitské,
o náhradu mzdy a o určení neplatnosti rozvázání služebního poměru.
Stěžovatelé učinili předmětem řízení obou soudů otázku, zda
s nimi jako faráři Církve československé husitské byl platně
rozvázán služební poměr, a požádali, aby současně bylo přihlédnuto
k tomu, že jim nebyly vydány takové podklady, aby mohli uzavřít
jiný pracovní poměr. Dále se domáhali vyplacení mzdy počínaje dnem
23. 7. 1993.
Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že pro
nedostatek pravomoci soudu je třeba řízení podle § 104 odst. 1 o.
s. ř. zastavit a věc postoupit věcně příslušnému orgánu, tj.
Ústřední radě Církve československé husitské, ve smyslu čl. 20
zřizovací listiny této církve a § 34 jejího organizačního řádu.
Stěžovatelé v tomto postupu spatřovali porušení svých
základních lidských a občanských práv členů církve a porušení
demokratických principů, jakož i mezinárodních dokumentů k lidským
a občanským právům, neboť jim bylo znemožněno se dovolat před
soudem svého práva. Tím byl podle nich porušen zejména čl. 26
odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
a v tom směru též uplatnili svou ústavní stížnost.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanoviska
účastníků, tj. obou obecných soudů, a vedlejšího účastníka řízení
Ústřední rady Církve československé husitské.
Obvodní soud pro Prahu 6 se ve svém vyjádření odvolal na své
usnesení v této věci, které bylo Městským soudem v Praze
potvrzeno, a na svém stanovisku, že šlo o nedostatek pravomoci
soudu, setrval.
Městský soud v Praze se vyjádřil k ústavní stížnosti svým
přípisem ze dne 27. února 1997 a pokládá ji za neopodstatněnou.
Platnost skončení služebního poměru navrhovatelů nelze pro jeho
církevní charakter (služba Bohu a lidem) zkoumat v občanskoprávním
soudním řízení, neboť to mohou posoudit jen příslušné církevní
orgány, které navrhovatelům službu umožnily, naopak zásah moci,
byť soudní, do těchto vztahů by bylo možno považovat za zásah,
který je v rozporu s Ústavou.
Ústřední rada Církve československé husitské se vyjádřila
k ústavní stížnosti přípisem ze dne 19. 3. 1997. Konstatuje, že
ústavní stížnost není přípustná proti rozhodnutí církevního orgánu
jako orgánu "veřejné moci", neboť orgány církve takovými orgány
nejsou. Pro vznik, změnu a skončení služebního poměru nelze použít
ustanovení zákoníku práce, neboť úprava jeho vzniku, změny
a skončení je komplexně provedena v církevních řádech Církve
československé husitské. Použití zákoníku práce je subsidiární
v případech, kdy úprava není v církevním předpisu provedena.
Služební poměr duchovního vzniká dvoustranným projevem vůle
a v zásadě má tedy podobnou smluvní povahu, jako je tomu
u pracovněprávních vztahů. Podobně jako u pracovněprávního vztahu
také u služebního poměru duchovního je v otázkách vzniku, změny
a zániku rozhodováno církevními orgány v podobném postavení,
v jakém ve vztahu k zaměstnanci rozhoduje zaměstnavatel. Toto
rozhodování se však neděje u služebního poměru podle
pracovněprávních předpisů, ale podle církevních řádů schválených
k tomu příslušnými orgány církve. Jde v zásadě o podobný postup,
jaký je uplatňován při skončení pracovního poměru s tím, že ze
strany církve se služební poměr rozvazuje "propuštěním ze služeb
církve" Ústřední radou, a to buď na základě podrobně odůvodněného
návrhu Diecézní rady, vždy však po slyšení duchovního, nebo na
základě konečného rozhodnutí Kárného výboru. Diecézní rada má
působnost rozhodovat o ustanovení duchovního do příslušné
Náboženské obce, o překládání na jiné místo a dále o odvolání
z funkce. Ze strany duchovního lze ukončit služební poměr
"rezignací na službu v církvi", kterou je povinna Diecézní rada
přijmout. Duchovní může rezignovat (tedy ukončit svůj služební
poměr) i bez uvedení důvodů. Církevní orgán, který hodlá ukončit
služební poměr duchovního jeho rozvázáním, musí dodržet postup
předepsaný v řádech, jak je shora uvedeno. Služební poměr dále
končí odchodem do důchodu, vystoupením z církve, úmrtím. V řádech
není výslovné ustanovení o skončení služebního poměru dohodou, nic
by však nebránilo jejímu uzavření. Většinou se však postupuje na
základě institutu "rezignace" (jednostranný právní úkon
duchovního, který nelze odmítnout).
Z uvedených důvodů je Ústřední rada Církve československé
husitské názoru, že ústavní stížnost je nepřípustná, pokud směřuje
proti rozhodnutí orgánu církve (CČSH), a je neopodstatněná, pokud
směřuje proti rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla splněna lhůta pro
podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě
šedesáti dnů; tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci
rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva
poskytuje. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána
včas.
Pokud jde o předmět ústavní stížnosti zabýval se Ústavní soud
nejprve otázkou určení neplatnosti rozvázání služebního poměru
a dospěl k závěru shodnému v zásadě se soudem odvolacím, že podle
čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve spravují
své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své
duchovní a zřizují církevní instituce nezávisle na státních
orgánech. Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě
náboženské víry a postavení církví a náboženských společností,
osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření
církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů
a obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské
společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské
činnosti a podle toho určují jejich zařazení.
Obecné soudy se tedy správně postavily na stanovisko, že
rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi
by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do
její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak
vyplývá z vnitřních předpisů této církve, konkrétně z § 34
Organizačního řádu Církve československé husitské, kde se stanoví,
že služební poměr duchovního s uvedenou církví se rozvazuje
propuštěním ze služeb církve Ústřední radou. Za této situace proto
Ústavní soud neakceptoval návrh na výslech svědka J. H., poněvadž
jeho výpověď by na právním názoru Ústavního soudu nemohla nic
změnit.
Ústavní soud proto shledal, že pokud jde o určení neplatnosti
rozvázání služebního poměru duchovních osob, je třeba v této části
ústavní stížnost zamítnout.
Pokud jde o uplatňování náhrady mzdy, příp. jiných nároků
podle platných předpisů, pokud vedly k omezení stěžovatelů získat
zaměstnání, Ústavní soud se však s postupem obecných soudů
neztotožnil.
Ve věci mzdy a případně jiných majetkových nároků již nejde
o zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci.
Zde již vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako
právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám
fyzickým či právnickým a tyto osoby mají rovné postavení před
zákonem. Podle § 7 o. s. ř. soudy projednávají a rozhodují
v občanském soudním řízení věci, které vyplývají
z občanskoprávních, pracovních a dalších vztahů. Proto v tomto
případě si musí soudy podle právních podkladů, které si od stran
vyžádají, posoudit, zda budou postupovat podle občanského zákoníku
či podle zákoníku práce (§ 7 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb.)
a podle toho rozhodnout o uplatňovaném nároku stěžovatelů, což
dosud neučinily.
Pokud tedy obecné soudy zde dospěly k závěru, že v uvedené
věci nebyla k řízení dána pravomoc soudů, došlo k porušení
základních práv a svobod stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1, podle
něhož se může každý stanoveným postupem domáhat svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, a k porušení čl. 90 Ústavy ČR,
že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným
způsobem poskytovaly ochranu právům.
Ústavní soud proto rozhodnutí obou soudů týkající se
zastavení řízení ve věci žaloby stěžovatelů o náhradu mzdy svým
nálezem zrušil.
P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se
nelze odvolat.
V Brně dne 26. března 1997
|
|