Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V. H., a L.
J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
5.1.2000, č.j. 10 Ca 360/99-27, a proti rozhodnutí Katastrálního
úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9.9.1999, č.j. V3, V12
- 3318/99, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
5.1.2000, č.j.10 Ca 360/99-27, se ruší.
II. Návrh na zrušení rozhodnutí Katastrálního úřadu
v Českých Budějovicích ze dne 9.9.1999, č.j. V3, V12 - 3318/99, se
zamítá.
Odůvodnění
Katastrální úřad v Českých Budějovicích, rozhodl podle
ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění
pozdějších předpisů, v řízení o vkladu vlastnického práva a práva
odpovídajícího věcnému břemenu ze smlouvy darovací a smlouvy
o zřízení věcného břemen uzavřené dne 21.6.1999 (dále jen
"smlouvy") mezi stěžovatelkami tak, že se návrh na vklad
vlastnického práva a práva odpovídajícího věcnému břemenu zamítá.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí Katastrální úřad zejména uvedl, že
navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru
nemovitostí, neboť stěžovatelka V. H. jako dárkyně nevlastní
pozemek KN p.č. 1895/2, ale je vlastnicí pozemku p.č. 1895/2
vedeného ve zjednodušené evidenci - parcela původ pozemkový
katastr (PK). Dále uvedl, že současný pozemek označený 2jako p.č.
186 o výměře 252 m - vedený ve zjednodušené evidenci, není veden
v katastru nemovitostí v k.ú. O. a není tudíž zapsán na uvedeném
LV č. 107. Právní úkon týkající se předmětu smlouvy tedy není
určitý a srozumitelný, protože předmět převodu - pozemek p.č.
1895/2 není označen v souladu s ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona
č. 344/1992 Sb., v platném znění, tak, že se jedná o pozemek
vedený dosud ve zjednodušené evidenci - původ pozemkový katastr,
ačkoliv takové pozemky musí být označeny parcelním číslem podle
dřívější pozemkové evidence s uvedením, zda se jedná o parcelní
číslo podle pozemkového katastru a s uvedením katastrálního území,
ve kterém leží. Právní účinky vkladu vznikají na základě
pravomocného rozhodnutí ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen
katastrálnímu úřadu, a již k tomuto okamžiku musí být úkon po
právní stránce perfektní. Jeho neurčitost spatřuje katastrální
úřad rovněž v tom, že chybí akceptace, tj. přijetí oprávnění
spočívající v užívání domu č. 49 v O., přestože vůli oprávnění
přijmout je nutno vyjádřit ve smlouvě v části ohledně zřízení
práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť se jedná o dohodu,
tedy dvoustranný právní úkon.
Citované rozhodnutí Katastrálního úřadu potvrdil v záhlaví
uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích, který tak
rozhodl v řízení o opravném prostředku stěžovatelky L. J. (podaném
proti rozhodnutí Katastrálního úřadu) za vedlejšího účastenství V.
H. V odůvodnění tohoto rozsudku zejména uvedl, že neshledává
důvodnou námitku stěžovatelky L. J. týkající se tvrzené chyby
v označení parcely č. 1863, namísto kterého je ve smlouvě uvedeno
č. 186. Neztotožňuje se s jejím názorem, že toto vadné označení
lze jako zřejmou písařskou chybu tolerovat a opravit i později než
v den podání návrhu, a v této souvislosti případnou neplatnost
smlouvy považovat pouze za neplatnost 2dílčí. To vše proto, že
parcela č. 186 o výměře 252 m v k.ú. O. není v katastru
nemovitostí vedena ani zapsána na LV č. 107, a tudíž nelze
smlouvu, která má být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí,
považovat za určitou. Tím není splněna podmínka povolení vkladu
uvedená v § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., v platném
znění, neboť předmět převodu není určen nezaměnitelně
a jednoznačně. Neurčitost z toho plynoucí nemůže být zhojena
připojením další listiny, navíc v konkrétním případě katastrálnímu
úřadu předložené až po vydání jeho zamítavého rozhodnutí, protože
chybné označení převáděné nemovitosti ve smlouvě nelze hodnotit
pouze jako nedostatek předepsaných náležitostí návrhu ve smyslu
§ 4 odst. 3 a 4 zákona č. 265/1992 Sb., pro který platí postup
podle ust. § 5 odst. 5 téhož zákona. Po podání návrhu již totiž
nelze v žádném případě zasahovat do smlouvy samé a tuto upravovat.
Proto možnost katastrálního úřadu odstranit podle ustanovení § 19
odst. 3 správního řádu nedostatky návrhu na vklad se nemůže týkat
nedostatků smlouvy samé, na základě které má být vklad proveden.
Pokud by k úpravě smlouvy došlo, jednalo by se o smlouvu jinou,
podle níž by stěžovatelka měla možnost podat návrh znovu, neboť
mohla vzít svůj návrh (rozuměj: původní) na vklad zpět.
Relevantní prý není ani odkaz stěžovatelky na ustanovení §
10 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění, neboť
povinnost v něm stanovená je povinností vlastníků a nikoliv
katastrálního úřadu. Též je nutno upřesnit, že katastrální úřad
nezkoumá platnost smluv, ale splnění podmínek ust. § 5 odst. 1
zák. č. 265/1992 Sb., a proto nelze vyslovit ve vztahu k uvedené
pozemkové parcele dílčí neplatnost smlouvy. Z těchto důvodů není
také případný odkaz na nález Ústavního soudu (rozuměj: II. ÚS
186/95), neboť je rozdíl mezi řízením před pozemkovým úřadem
v restitučních záležitostech a v řízení o povolení vkladu, kdy
rozhodným okamžikem je den podání návrhu na vklad, ke kterému musí
být listina, na základě které má být vklad proveden, zcela
perfektní a nelze ji následně doplňovat či opravovat.
Krajský soud v Českých Budějovicích konečně uvedl, že se
neztotožnil s ostatními závěry katastrálního úřadu, protože dalším
důvodem odmítnutí vkladu nemohlo být neuvedení původu 2pozemkové
parcely č. 1895/2 o výměře 5 m evidované zjednodušeným způsobem,
neboť tato nepřesnost nemá za následek neurčitost či
nesrozumitelnost smlouvy. Zákon č. 265/1992 Sb. požadavek
určitosti a srozumitelnosti dále nekonkretizuje, ani neodkazuje na
žádný jiný předpis, a proto nelze automaticky použít ust. § 5
odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. v platném znění, které neřeší
náležitosti právního úkonu, ale stanoví náležitosti vkladu schopné
listiny, tj. požadavek týkající se obsahu listiny, která je
podkladem pro vklad, a nikoliv požadavek týkající se právního
úkonu. O tom svědčí i ust. § 20 katastrálního zákona, kde jsou
uvedeny závazné údaje katastru, kterými jsou pouze parcelní číslo
či geometrické určení katastrálního území, přičemž uvedení původu
pozemku mezi nimi není. Správný rovněž není závěr katastrálního
úřadu, že nedostatek výslovné akceptace oprávnění spočívajícího
v užívání domu č.p. 49 způsobuje neplatnost právního úkonu, neboť
projev vůle obou účastnic smlouvy je vyjádřen jejich podpisem na
smlouvě.
V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích napadly stěžovatelky ústavní stížností, ve které
tvrdí, že postupem soudu i postupem vedlejšího účastníka
Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích byla porušena ústavní
i mezinárodněprávní ochrana jejich vlastnického práva zakotvená
v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny")
a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod. Jejím obsahem a smyslem je ochrana
vlastnického práva v nejširším smyslu, tj. vedle pokojného užívání
i právo volného převodu majetku - při zachování zákonných mezí
- na jiné subjekty. Stěžovatelky jsou přesvědčeny o naplnění
občanskoprávních i administrativněprávních podmínek převodu.
Stěžovatelky dále uvádějí, že rovněž došlo k systémovému narušení
jejich ústavního práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl.
36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv, neboť z důvodu
chybějícího druhoinstančního soudního orgánu - Nejvyššího
správního soudu- jsou nuceny hledat ochranu svých práv přímo
u Ústavního soudu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky vytýkají
krajskému soudu, že uznal za důvod neurčitosti a nesrozumitelnosti
smlouvy - pro který byl návrh na vklad zamítnut - chybné označení
parcelního čísla, u kterého byla omylem vynechána poslední číslice
3 (p.č. 1863). S tímto názorem nesouhlasí především proto, že
smlouvou dochází k převodu celé řady dalších nemovitostí, jejichž
identifikace byla ve smlouvě provedena zcela řádně a nezaměnitelně
a tudíž u převodu těchto nemovitostí nelze shledat důvod pro
zamítnutí návrhu na vklad. Nelze prý též akceptovat názor, že
zkoumaný požadavek určitosti a srozumitelnosti nemá vazbu na
obdobnou občanskoprávní úpravu obsaženou v § 37 občanského
zákoníku, podle něhož nedostatek určitosti a srozumitelnosti
právního úkonu má (sice) za následek jeho neplatnost, leč ve
smyslu § 41 obč. zák. platí, že "vztahuje-li se důvod neplatnosti
jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud
z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za
nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od
ostatního obsahu". V daném případě lze konstatovat, že ostatní
platný obsah smlouvy - který splňuje požadavek určitosti
a srozumitelnosti - lze oddělit od zamýšleného převodu nesprávně
označené parcely č. 1863, a proto měl Katastrální úřad také
možnost rozhodnout na základě smlouvy i o dílčím vkladu
vlastnického práva.
Stěžovatelky dále uvádějí, že samotná chyba v označení
parcely č. 1863 nemohla vést k neurčitosti a nesrozumitelnosti
smlouvy, neboť na první pohled bylo zcela zřejmé, že jde o pouhou
chybu v psaní. To lze dovodit ze skutečnosti, že žádná parcela č.
186 2o výměře 252 m ve zjednodušené evidenci (dle PK) na LV č.
107 pro k.ú. O. ani v celém tomto katastrálním území vedena není.
Za této situace prý měl katastrální úřad postupovat tak, že měl
účastníky vyzvat k odstranění zřejmých chyb, popř. k doplnění
chybějících údajů (týká se ostatních zjištěných "závad") ve smyslu
§ 10 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb. v platném znění
(katastrální zákon). Pokud tak neučinil, zjevně porušil toto
zákonné ustanovení, neboť je povinen využívat všech zákonných
prostředků, jimiž státní moc slouží všem občanům ve smyslu čl. 2
odst. 2 Listiny, jakož i ve smyslu souvztažných zákonných
ustanovení (viz nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 186/95, druhá
výroková část). Opravu a doplnění chybných údajů však stěžovatelky
provedly i bez výzvy katastrálního úřadu, a to svým souhlasným
písemným prohlášením, které mu předložily s žádosti o připojení ke
spisu. Proto mají za to, že katastrální úřad měl tomuto požadavku
vyhovět (v daném případě formou autoremedury), a současně povolit
"zápis vkladu vlastnického práva" do katastru nemovitosti na
základě celé smlouvy. Souhlasným prohlášením, jímž došlo
k pouhému odstranění zjevné chyby a k doplnění chybějících údajů,
proto nemohlo dojít k porušení zásady, že katastrální úřad zkoumá
skutečnosti uvedené v § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. ke dni
podání návrhu na vklad. Není totiž pravdou, že by takto bylo možné
odstraňovat např. jen chyby v nepodstatných náležitostech smlouvy
či drobné chyby v označení subjektů smlouvy apod., nikoliv však
chyby v označení předmětu smlouvy, protože opravný postup
předvídaný v § 10 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb., žádné
takové rozlišení nečiní. Lze jím tedy provést opravu
i u podstatných náležitostí smlouvy.
Stěžovatelky po té vyslovily názor, že jejich ústavní
stížnost má širší význam, neboť katastrální úřady zpřísnily
zápisový režim, jehož realizace nad rámec Ústavou a zákony
přípustných možností by se mohla změnit v úřední šikanu účastníků.
Proto stěžovatelky navrhly, aby byla napadená rozhodnutí
Krajského soudu v Českých Budějovicích a Katastrálního úřadu
v Českých Budějovicích zrušena. Obě vyslovily, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud v Českých
Budějovicích i Katastrální úřad v Českých Budějovicích.
Katastrální úřad uvedl, že se s obsahem ústavní stížnosti
neztotožňuje ze dvou zásadních důvodů. Prvním z nich je jeho
povinnost zkoumat podmínky stanovené v § 5 odst. 1 zák. č.
265/1992 Sb. - který je lex specialis k zákonu o správním řízení
- ke dni podání návrhu na vklad, takže je nedostatek v označení
nemovitosti vadou, která je po podání návrhu na vklad již
neodstranitelná. Druhým důvodem je pak skutečnost, že ohledně
darovací smlouvy lze sice povolit vklad částečný, avšak jen tehdy,
jsou-li splněny podmínky "ve vztahu ke skutečnosti", zda se jedná
o oddělitelný či neoddělitelný právní úkon. Pokud by stěžovatelky
navrhovaly v opravném prostředku pouze částečný vklad, mohl by jim
katastrální úřad vyhovět, jestliže by byly splněny i podmínky
autoremedury ve smyslu ust. § 57 správního řádu. To však
stěžovatelky neučinily, neboť žádaly připojení dodatku, kterým by
byly ex post zhojeny vady listiny o právním úkonu (smlouvy), a na
základě takové listiny - vyhotovené až po dni podání návrhu na
vklad - požadovaly, aby byl povolen vklad de facto ke všem
nemovitostem. Pokud by správní orgán připustil takovou možnost
výkladu ust. § 10 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/92 Sb., v platném
znění, jak je vyjádřena v ústavní stížnosti, byla by poslední věta
§ 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění novel, zcela
irelevantní; účastníci by pak mohli po podání návrhu doplňovat ve
smlouvách označování nemovitostí (co do počtu i druhu). Práva by
se tak do katastru nemovitostí nevkládala "podle listiny o právním
úkonu v obsahu uzavřeném" ke dni podání návrhu na vklad, ale ke
dni posledního doplnění samotné listiny, což by znamenalo, že by
muselo být změněno i ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb.,
podle kterého vznikají právní účinky vkladu na základě
pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy byl návrh na
vklad doručen katastrálnímu úřadu.
Katastrální úřad závěrem uvedl, že souhlasí s upuštěním od
ústního jednání před Ústavním soudem.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl,
že je v prvé řadě nutno odmítnout odkaz na nález Ústavního soudu
ČR, II. ÚS 186/95, který se zabýval otázkou postupu pozemkového
úřadu v restituční záležitosti, kde rozhodný pro posouzení
správnosti a úplnosti údajů je právě okamžik vydání rozhodnutí, na
rozdíl od řízení o povolení vkladu katastrálním úřadem, kde
rozhodný je okamžik podání návrhu na povolení vkladu.
Nevyhovuje-li listina, na základě které má být vklad proveden,
požadavkům § 5 zák. č. 265/1992 Sb. k datu podání návrhu na vklad,
nelze vklad povolit. Na návrh stěžovatelek tedy nebylo možné
přistoupit, protože listinu nelze dodatečně po datu podání návrhu
na vklad opravovat. V konkrétním případě navíc stěžovatelky
provedly opravu až po vydání rozhodnutí katastrálního úřadu,
kterým byl návrh na vklad zamítnut, což v ústavní stížnosti
neuvedly. Jimi nabízeným postupem tak nemohlo dojít k nápravě tak,
aby k datu podání návrhu na vklad byla smlouva bezvadná, neboť
v ní byla uvedena pozemková parcela 2č. 186 o výměře 252
m s odkazem na LV 107, která však není ve vlastnictví stěžovatelky
Věnceslavy Hambergerové. Z toho důvodu katastrální úřad správně
uzavřel, že předmět převodu není určen nezaměnitelně a jednoznačně
(ve vztahu k určitosti předmětu převodu), a proto není splněna
podmínka stanovená v § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., v platném
znění. Chybné označení je právě z důvodu ochrany vlastnických práv
s odkazem na "LZPS" a Úmluvu takovým nedostatkem, který je nutné
opravit přímo v listině, avšak tak, aby splňovala zákonem kladené
požadavky v den, kdy je podáván návrh na povolení vkladu.
Katastrální úřad ani krajský soud se pak nemohou zabývat otázkou
platnosti smlouvy, jak se stěžovatelky chybně domnívají, neboť to
jim ze zákona nepřísluší, a proto nelze přistoupit ani na jejich
návrh, že předmět převodu měl být rozdělen a že měla být vložena
ta část smlouvy, která byla bez vady.
Krajský soud současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od
ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je částečně důvodná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelky napadají
v záhlaví citovaná rozhodnutí zejména potud, že u všech
nemovitostí, kromě chybně označené parcely p.č. 1863 (dále jen
"předmětná parcela"), je jejich identifikace provedena zcela řádně
a nezaměnitelně, a proto u jejich převodu není dán důvod pro
zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Protože
zkoumání určitosti a srozumitelnosti smlouvy katastrálním úřadem
má navíc vazbu na obdobnou úpravu obsaženou v § 37 obč. zák., měly
správní orgán i soud akceptovat - se zřetelem na ust. § 41 obč.
zák., v jehož smyslu může být neplatností stižena i jen část
právního úkonu, pokud se důvod neplatnosti vztahuje jen na tuto
část oddělitelnou od jejího dalšího obsahu - právě tuto část
smlouvy, která se převodu předmětné parcely netýká a je od něho
oddělitelná. Na základě toho pak prý mohlo být rozhodnuto o dílčím
vkladu vlastnického práva. Stěžovatelky však vytýkají v záhlaví
citovaným rozhodnutím i to, že chyba v označení předmětné parcely
nemohla vést ani k neurčitosti a nesrozumitelnosti části smlouvy
týkající se jejího převodu, neboť jde o pouhou chybu v psaní, což
lze dovodit ze 2skutečnosti, že žádná PK parcela č 186 výměry 252
m není na LV č. 107 pro k.ú. O vedena. I proto je prý měl
katastrální úřad vyzvat podle § 10 odst. 1 písm. c) zák. č.
344/1992 Sb. k odstranění vad doplněním chybějících údajů.
Na tyto námitky stěžovatelky reagovaly Katastrální úřad
v Českých Budějovicích a Krajský soud v Českých Budějovicích
v podstatě tak, že opravu smlouvy nelze po datu podání návrhu na
vklad dodatečně provést; v okamžiku, k němuž musí být smlouva
posuzována, tj. ke dni podání návrhu na vklad, v ní byla uvedena
předmětná parcela, která však není ve vlastnictví stěžovatelky
Věnceslavy Hambergerové, což způsobuje neurčitost
a nesrozumitelnost předmětu převodu, takže prý nebyla splněna
podmínka stanovená v § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. Ani
katastrálnímu úřadu ani soudu nepřísluší zabývat se otázkou
platnosti smlouvy, proto nelze z jejího obsahu oddělit část, která
je bez vady. Katastrální úřad k tomu uvedl, že bylo možné - pokud
by šlo o oddělitelný právní úkon a pokud by byly splněny
i podmínky autoremedury - částečný vklad povolit, avšak
stěžovatelky to ve svém odvolání nepožadovaly.
S těmito názory se Ústavní soud ztotožňuje jen částečně.
V prvé řadě je nutno dát jim za pravdu v tom, že smlouva, podle
níž má být proveden vklad práva, musí být posuzována ke dni podání
návrhu na vklad, k němuž zákon vztahuje účinky změny, resp. zániku
a vzniku vlastnických či jiných práv k nemovitostem, a že nápravy
nelze dosáhnout postupem podle § 10 odst. 1 písm. c) zák. č.
344/1992 Sb., v platném znění. Tento postup se totiž nevztahuje na
řízení o návrhu na vklad, které je procesně upraveno toliko
v ustanoveních §§ 2 až 6 zák. č. 265/1992 Sb., v platném znění,
a (podle jeho ust. § 3 odst. 2) zákonem o správním řízení. Další
závěry Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích a Krajského
soudu v Českých Budějovicích však Ústavní soud nesdílí.
Katastrální úřad a obecný soud sice správně poukázaly na nutnost
určitosti a srozumitelnosti smlouvy, podle níž se zápis provádí
a zcela správně se tudíž zabývaly tím, zda jsou předmětné
nemovitosti ve smlouvě označeny v potřebném rozsahu
identifikačními znaky, které je odlišují od nemovitostí ostatních,
leč - podle přesvědčení Ústavního soudu - zákonem stanovený
požadavek určitosti smlouvy vyložily v této konkrétní věci tak, že
tím zasáhly do základního práva a svobody obou stěžovatelek.
Ústavní soud již v nálezu sp.zn. IV. ÚS 298/98, publikovaném
ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. č. 12, C.H.BECK, ročník 1998, díl
III., str. 65, vyslovil, že při zkoumání určitosti
a srozumitelnosti právního úkonu v řízení o povolení vkladu práva
do katastru nemovitostí nelze aplikovat výlučně § 5 odst. 1 zákona
č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění některé z náležitostí v něm
uvedených automaticky dovozovat nedostatek splnění podmínek podle
§ 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb.; jeho znění tak, jak je
formulováno, totiž umožňuje, aby údaje potřebné pro realizaci
rozhodnutí o povolení vkladu práva byly na listině obsahující
právní úkon účastníků eventuálně i doplněny. Není jistě
účelem řízení o povolení vkladu posuzovat smlouvy z dalších
hledisek, než by to činil soud v případném řízení o platnosti
smlouvy, kterou katastrální úřad nepřezkoumává, s výjimkou toho,
že právě jen v případě určitosti a srozumitelnosti posuzuje
podmínky shodné s požadavky kladenými na platnost smlouvy. Rovněž
judikatura obecných soudů se kloní k názoru, že pokud katastrální
úřad zkoumá právní úkon, na jehož základě je navrhován vklad, jen
z hledisek uvedených v § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., pak
předmětem tohoto zkoumání nejsou všechny aspekty platnosti
právního úkonu uvedené např. v § 37 obč. zák., ale jen ty z nich,
které jsou uvedeny v citovaném ustanovení zákona č. 265/1992 Sb.,
tedy jeho určitost a srozumitelnost (viz např.: stanovisko NS ze
dne 28.6.2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod Rc 44/20 ve sb. soudních
rozhodnutí, 20,7:417, rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp.zn.
35 Ca 68/99, uveřejněné pod SJS 686/2000).
Vzhledem k výše uvedené pozici správního orgánu
(katastrálního úřadu), vymezené jeho zákonným oprávněním při
zkoumání podmínek dle § 5 odst. 1 písm. c) cit. zákona, se měl
Katastrální úřad v Českých Budějovicích přidržet obdobných
hodnotících kritérií a postupů jako obecný soud; není totiž
žádného důvodu, aby určitost právního úkonu byla vykládána
v řízení o povolení vkladu jinak. Tato kritéria vycházejí z toho,
že určitost právního úkonu se týká jeho obsahové stránky,
vztahující se k jeho předmětu (věci, práva) zejména pak
k označení tohoto předmětu takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně
rozpoznatelný od předmětů jiných. U nedostatků v označení právního
úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu
umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak
nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by
šlo tehdy, jestliže správné označení úkonu bylo zjistitelné podle
dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního
úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním
skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn. V souzené
věci bylo proto třeba zabývat se otázkou, zda podle dalších
identifikačních znaků předmětného pozemku, zejména jeho výměry
252 m+, umístění v k.ú. O. či zápisu na LV č. 107, se zřetelem na
další převáděné nemovitosti, které jsou ve smlouvě uvedeny, a jež
patří mezi ostatní nemovitosti rovněž zapsané na LV č. 107 pro
k.ú. O., nelze rozpoznat, o jakou nemovitost se stěžovatelkám
jedná. Přestože Ústavní soud sdílí obecně uznávaný názor mj.
i stávající judikatury obecných soudů, že je třeba dbát na správné
označení nemovitostí - právě z důvodu ochrany vlastnického práva,
jak uvedl i Krajský soud v Českých Budějovicích - nezbylo mu než
se přiklonit k názoru, že Katastrální úřad v Českých Budějovicích
- v tomto konkrétním případě - měl dospět k závěru, že údaj
o číselném označení předmětné parcely (č. 186) je ve smlouvě
uveden toliko v důsledku jasné chyby, a že předmětem převodu je ve
skutečnosti předmětná parcela s číselným označením p.č. 1863. Její
označení p.č. 186 tudíž nemohlo způsobit nesrozumitelnost
a neurčitost smlouvy.
Pokud Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil závěry
katastrálního úřadu založené na nesprávném posouzení zjištěných
skutečností, porušil tím jako orgán vykonávající státní moc, který
je při svých rozhodnutích vázán zákonem, právo stěžovatelky na
spravedlivý proces, tedy její ústavně zaručené právo na soudní
a jinou ochranu uvedené v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny. Postupu
obou orgánů veřejné moci je též třeba vytknout, že nevzaly v úvahu
stěžovatelkami uváděnou možnost tzv. částečného vkladu do katastru
nemovitostí, přestože je v rámci zákona možné, aby Katastrální
úřad v Českých Budějovicích rozhodl o právech stěžovatelek ve
správním řízení diferencovaně, a aby tudíž např. vklad některého
z navrhovaných práv povolil a vklad jiného navrhovaného práva
zamítl. (Vázán návrhem účastníka byl totiž podle ust. § 4 odst.
3 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. jen co do označení práv,
o jejichž vkladu má rozhodnout.) Toto jeho zákonné oprávnění
a zároveň i povinnost nebyly v řízení před ním nijak podmíněny
podáním návrhu na provedení částečného vkladu. Proto není na místě
argumentace Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích, že se jej
stěžovatelky v rámci odvolání nedomáhaly.
Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že je nutno
poskytnout stěžovatelkám ústavní ochranu, neboť napadeným
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení
jejich práva na spravedlivý proces tak, jak vyplývá i z čl. 36
odst. 1, 2 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod.
Porušením dalších ústavně zaručených práv a svobod, jichž se
stěžovatelky dovolaly, se již Ústavní soud nezabýval, neboť ve
svém rozhodnutí vystačil se zjištěním, že bylo porušeno základní
právo stěžovatelek, které je zmíněno výše.
Z důvodů již uvedených lze dovodit, že totéž ústavně
zaručené základní právo stěžovatelek porušil i Katastrální úřad
v Českých Budějovicích. Ústavní soud však přesto zamítl návrh na
zrušení jeho rozhodnutí (citovaného v záhlaví ústavní stížnosti),
neboť ve vztahu k němu nedospěl k názoru (veden snahou
o minimalizaci zásahů do rozhodovací činností orgánů veřejné
moci), že je třeba je tímto nálezem rušit. Je tomu tak proto, že
se rozhodnutí Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích opírá
také o jiné závěry např. neuvedení původu (PK) u pozemků
evidovaných zjednodušeným způsobem, nedostatek akceptace (přijetí)
oprávnění z věcného břemene k užívání domu č.p. 49 než rozhodnutí
Krajského soudu v Českých Budějovicích. K jejich nápravě či
k jejich potvrzení může dojít v dalším řízení před tímto soudem
o odvolání proti napadenému správnímu rozhodnutí.
Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, ústavní stížnosti, co se týče rozhodnutí Krajského soudu
v Českých Budějovicích, vyhověl a napadený rozsudek podle
ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona citovaného zákona zrušil.
Co se týče napadeného rozhodnutí Katastrálního úřadu
v Českých Budějovicích, byl návrh na jeho zrušení zamítnut (§ 82
odst. 1 citovaného zákona).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. března 2002
|
|