Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele
A., s.r.o., zastoupeného JUDr. M. S., proti rozhodnutí Okresního
úřadu Břeclav - finančního referátu ze dne 25. 10. 1996, sp. zn.
Fin. 1110/96, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.
3. 1998, sp. zn. 29 Ca 419/96,
takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění.
Obecní úřad P. platebním výměrem č. 3/96 ze dne 14. 8. 1996
vyměřil stěžovateli místní poplatek ze vstupného, z ubytovací
kapacity a za rekreační pobyt v celkové výši 9.213 Kč (včetně
penále). V odůvodnění rozhodnutí obecní úřad uvedl, že "neuznává
započtení vybraných poplatků jako dluh obce P. vůči" stěžovateli,
neboť "nevyřízené pohledávky jsou předmětem jednání právních
zástupců obou sporných stran" a není zatím prokázáno, zda tato
pohledávka je oprávněná.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresního úřadu Břeclav
- finančního referátu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti
citovanému platebnímu výměru obecního úřadu, v němž stěžovatel
namítl započtení své pohledávky, vzniklé neuhrazením faktury č.
032/95 ve výši 57.560,60 Kč za zhotovení díla stěžovatelem pro
obec P. K námitkám, podaným v odvolání, okresní úřad uvedl, že
způsob úhrady daně a poplatků podle ustanovení § 59 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nepřipouští možnost úhrady
započtením pohledávky dlužníka. To prý vyplývá i z ustanovení §
45 citovaného zákona, podle něhož pro daňové řízení není právně
účinné, pokud by daňová povinnost byla přenesena místo daňového
subjektu zcela nebo částečně na jinou osobu. Krajský soud v Brně
napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu na přezkoumání citovaného
rozhodnutí Okresního úřadu v Břeclavi zamítl. V odůvodnění
rozsudku uvedl, že podstatou problému není otázka započtení
závazku stěžovatele podle ustanovení §§ 580 a 581 občanského
zákoníku nebo §§ 358-364 obchodního zákoníku, protože daný případ
se neřídí ani občanskoprávní ani obchodně právní úpravou. Základem
právního posouzení věci je prý vztah stěžovatele jako daňového
subjektu a okresního úřadu jako územního finančního orgánu
příslušného ke správě daní. Proto bylo v tomto případě postupováno
podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který je
speciálním právním předpisem upravujícím řízení ve věcech daní
a poplatků. Argumentace stěžovatele prý vychází z občanskoprávní
úpravy zániku závazku započtením, což však v tomto případě
nepřichází v úvahu. Zákon č. 337/1992 Sb. totiž zánik daňové
povinnosti daňového subjektu započtením nezná, takže touto formou
(započtením) povinnost daňového subjektu nezaniká, a to ani tehdy,
jestliže daňový subjekt v tomto směru projevil svoji vůli. Proto
krajský soud žalobu stěžovatele zamítl.
V záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního úřadu v Břeclavi
a Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní
zejména uvedl, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle
čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva"). Pochybení okresního úřadu a krajského soudu spatřuje
stěžovatel především v tom, že oba orgány nerespektovaly
skutečnost, že žádný zákon ani jiný právní předpis v tomto případě
nezakazuje započtení pohledávek. Stanovení druhů poplatků a jejich
sazeb patří do samostatné působnosti obce a místní poplatky jsou
příjmem rozpočtu obce. Pohledávky stěžovatele a obce jsou vzájemné
a jsou u nich splněny i ostatní zákonné předpoklady započtení.
Krajský soud se prý těmito skutečnostmi nezabýval, zamítl žalobu
a tím zvýhodnil obec, jejíž obecní úřad jako správce daně se
stěžovatelem zahájil daňové řízení, "i když pohledávky obce vůči
navrhovateli již neexistovaly, neboť zanikly započtením."
Stěžovatel připojil k ústavní stížnosti "Expertizu
k problematice započtení pohledávek", kterou zpracovala Právnická
fakulta Masarykovy univerzity v Brně - Středisko celoživotního
vzdělávání, z níž v ústavní stížnosti obsahově vychází. Tato
expertiza poukazuje na to, že zákonnými předpoklady pro započtení
jsou: vzájemné pohledávky; pohledávky, jejichž plnění je stejného
druhu; způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující
k započtení. Všechny tyto podmínky prý v daném případě byly
splněny, neboť pohledávka na zaplacení místních poplatků je
pohledávkou obce, spadající do její samostatné působnosti,
předmětem obou pohledávek bylo peněžité plnění, jejichž započtení
údajně nezakazuje žádný právní předpis a stěžovatel učinil
jednostranný úkon, směřující k započtení. V souzené věci prý tedy
k započtení pohledávek mohlo dojít. Stěžovatel ústavní stížnost
doplnil přípisem ze dne 30. 10. 1998, v němž zejména uvedl, že
rozdělení oblasti práva veřejného a soukromého není rozhodné pro
skutečnost, že fyzická nebo právnická osoba může činit vše, co
není zákonem zakázáno. Je věcí státu, aby příslušným právním
předpisem určil okruh těch pohledávek, které nejsou k započtení
způsobilé a skupinu pohledávek, proti nimž není započtení
přípustné. Stěžovatel se domnívá, že pokud by bylo vyloučeno
započtení pohledávek jednostranným právním úkonem, byla by
vyloučena také dohoda o započtení jako dvoustranný právní úkon
a tím by byla výrazně omezena smluvní volnost v oblasti veřejného
i soukromého práva. Rovněž v oblasti veřejného práva totiž údajně
fyzická nebo právnická osoba může činit vše, co není zákonem
zakázáno. Stěžovatel dále v citovaném přípisu poukázal na rozdíl
mezi samostatnou a přenesenou působností obce, kdy do samostatné
působnosti patří také stanovení a vybírání místních poplatků.
V rámci samostatné působnosti může obec i podnikat, v daném
případě v oblasti ubytovací služby. Obec tedy může vystupovat
zároveň jako podnikatel a plátce místních poplatků a zároveň jako
správce těchto poplatků vůči sobě samé. Z toho prý plyne, že
hranici mezi oblastí práva veřejného a soukromého nelze v tomto
případě přesně rozlišit, neboť příjmy obce se "přelévají z veřejné
sféry do soukromé a naopak".
Proto stěžovatel navrhl, aby byla obě napadená rozhodnutí
zrušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní
úřad Břeclav, finanční referát, a Krajský soud v Brně. Okresní
úřad Břeclav stručně zrekapituloval průběh dosavadního řízení
a prohlásil, že ústavní stížnost pokládá za neopodstatněnou.
Okresní úřad sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem
netrvá.
Krajský soud v Brně uvedl, že k porušení základních práv
stěžovatele nedošlo. V souzené věci totiž krajský soud prováděl
pouze přezkumné řízení a byl pro něj závazný stav věci zjištěný
správním orgánem v době rozhodování. Stěžovateli proto nebylo
odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu.
Obsah stížnosti prý nasvědčuje tomu, že stěžovatel nerozlišuje
oblast práva veřejného a úpravu soukromoprávní, neboť placení daní
a poplatků je činností uloženou zákonem a není na libovůli
daňového subjektu, jak s touto povinností naloží, zvláště
jedná-li se o jednostranný projev vůle vůči správci daně.
Nesplnění poplatkové povinnosti tedy nelze zhojit kompenzačním
projevem. Proto krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost
zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem
netrvá.
Ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v souzené věci
mezi stěžovatelem a obcí P. došlo k vzájemnému započtení
pohledávek, neboť žádný zákon ani jiný předpis jejich započtení
v tomto případě nazakazuje. Stanovení druhů poplatků a jejich
sazeb prý patří do samostatné působnosti obce a místní poplatky
jsou jejím příjmem.
Tento názor Ústavní soud nesdílí.
Podle přesvědčení Ústavního soudu podstatou problému
v souzené věci není otázka, zda stanovení druhů místních poplatků
a jejich výběr spadá do samostatné nebo přenesené působnosti obce,
tzn. zda se jedná o výkon samosprávy nebo státní správy. Významné
je, že obec P. jako partner stěžovatele jednala v prvním případě
na základě smlouvy o dílo ze dne 17. 11. 1994 v soukromoprávním
vztahu, zatímco ve druhém případě, tj. při stanovení místních
poplatků stěžovateli, jednala ve vztahu veřejnoprávním. Jestliže
tedy v prvním případě obec P. představovala smluvního partnera
stěžovatele, v případě druhém vůči němu jednala jako orgán veřejné
moci. Tyto dva vztahy nelze z hlediska posuzování problematiky
nerozlišovat.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na vymezení pojmu
"orgán veřejné moci", které provedl již Ústavní soud ČSFR,
a v němž veřejnou moc definoval zejména jako takovou moc, "která
autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již
přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo
povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není s ním
v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí
od vůle subjektu. Veřejnou moc vykonává stát především
prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za
určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších
subjektů. Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako
orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje
o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní
mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností
zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba,
vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je
zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti" (srov.
Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů, č. 1, Brno, 1992,
str. 11).
V souzené věci Obecní úřad P., který stěžovateli vyměřil
předmětné místní poplatky, jako orgán veřejné moci nesporně
jednal. Stěžovatel proto ve vztahu k němu nebyl v rovnoprávném
postavení a obsah vydaného rozhodnutí nezávisel na jeho vůli.
V daném případě proto nemohlo dojít ani k započtení pohledávek,
neboť pohledávka stěžovatele vůči obci P. měla charakter
soukromoprávní a vyměřené místní poplatky byly založeny na
předpisech práva veřejného.
Stěžovatel se dopouští omylu, jestliže se domnívá, že
k započtení pohledávek mohlo dojít z toho důvodu, že to žádný
právní předpis nezakazuje. Princip "co není výslovně zákonem
zakázáno, je povoleno" se totiž vztahuje toliko na osoby
soukromého práva (čl. 2 odst. 3 Listiny), pro osoby veřejnoprávní,
uplatňující státní moc, naopak platí princip, že mohou činit pouze
to, co zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). V daném případě se
při vyměření místního poplatku o vztah soukromoprávní nejednalo,
takže nebyla rozhodující ta skutečnost, že žádný právní předpis
výslovně započtení těchto pohledávek nezakazuje, nýbrž právě
naopak bylo rozhodující, že zákon takové započtení nezná.
Stěžovatel má pravdu v tom směru, že soukromá fyzická nebo
právnická osoba může činit vše, co není zákonem zakázáno, a to
i v oblasti veřejného práva. V souzené věci však při stanovení
místních poplatků Obecní úřad P. vystupoval jako orgán veřejné
moci, který vůči stěžovateli vydal autoritativní rozhodnutí
a stěžovatel proto nemohl jednostranným právním úkonem účinky
tohoto rozhodnutí eliminovat. Se zřetelem k těmto úvahám
neakceptoval Ústavní soud ani obsah expertizy, již stěžovatel
k ústavní stížnosti přiložil. Proto Ústavní soud dospěl k závěru,
že napadeným rozhodnutím Okresního úřadu Břeclav - finančního
referátu a rozsudkem Krajského soudu v Brně základní práva
stěžovatele podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 5 a čl. 37 odst.
3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy porušena nebyla. Protože ani
Ústavní soud sám neshledal porušení jiných základních práv nebo
svobod stěžovatele, ústavní stížnost zcela zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. listopadu 1998
|
|