Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátu v právní věci
stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. N. P., advokátkou, o ústavní
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co
465/97, ze dne 18. 2. 1998, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
1, sp. zn. 13 C 142/96, ze dne 7. 4. 1997, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 465/97, ze dne
18. 2. 1998, se zrušuje.
Odůvodnění
I. Včas podanou ústavní stížností
doplněnou podáním ze dne 9. 4. 1999 se stěžovatel domáhal zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 465/97, ze dne
18. 2. 1998, a posléze také rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1,
sp. zn. 13 C 142/96, ze dne 7. 4. 1997. V ústavní stížnosti uvedl,
že postupem obou soudů došlo k porušení jeho práv stanovených
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy
České republiky, jakož i k porušení čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na Českou
republiku - Ministerstvo financí na zaplacení finanční náhrady ve
výši 80 miliónů Kč za továrnu "R. B. v R. " s tím, že původními
vlastníky této nemovitosti byli bratři K., J. a Ing. P. B. a on
sám je synem K. B. Bratři B. byli nuceni v důsledku rasových
zákonů majetek, na který se pohlíželo jako na židovský, prodat
trhovou smlouvou ze dne 14. 9. 1939 závodům Ringhoffer - Tatra.
Kupní cenu však nikdy neobdrželi. Restituční nárok podle dekretu
prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých
majetkově - právních jednání z doby nesvobody a o národní správě
majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých
organizací a ústavů, a zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti
některých majetkově - právních jednání z doby nesvobody
a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku
vznikajících, však nebyl v důsledku únorových událostí v roce
1948 uspokojen. Stěžovatel se proto obrátil na současného držitele
nemovitosti s výzvou na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Jeho
nárok však nebyl uspokojen s poukazem na privatizaci továrny.
Podle článku II. zákona č. 116/1994 Sb. věc sice nelze vydat,
bylo-li po 1. 10. 1991 vydáno rozhodnutí o její privatizaci, nárok
na vyplacení finanční náhrady však oprávněným osobám zůstává.
Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu na finanční náhradu zamítl
s odůvodněním, že považuje za prokázané, že otec žalobce a jeho
sourozenci pozbyli majetku pod tlakem okupace, jak to má na mysli
zákon č. 128/1946 Sb., který veškeré převody majetku, k nimž došlo
pod tlakem okupace, nebo národnostní, rasové nebo politické
perzekuce v období po 29. 9. 1938, označil za neplatné. Současně
však cit. zákon stanoví postup, jak se oprávněné osoby mohou
domoci svých nároků. Nárok tedy bylo třeba uplatnit do 3 let ode
dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Pro rozhodnutí o nároku byl
příslušný okresní soud, který byl obecným soudem osoby, proti níž
žaloba směřovala. Pokud původní vlastníci o majetek podle zákona
č. 128/1946 Sb. nepožádali, neobnovilo se jejich vlastnictví.
V průběhu soudního řízení nebylo prokázáno, že by původní
vlastníci nemovitosti o její vydání podle cit. zákona požádali.
Podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů, je oprávněnou osobou také ta, která
měla na věc nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.
a zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu
vlastnického práva prohlášeným za neplatné došlo z důvodu rasové
perzekuce a nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů
uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Podle soudu I. stupně však v daném případě
nebylo prokázáno, že by původní majitelé v souladu s výše
uvedenými podmínkami o navrácení majetku požádali, a proto soud
dospěl k závěru, že došlo k promlčení nároku a nebyly splněny
podmínky pro zaplacení finanční náhrady stanovené v zákoně č.
87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb.
Proti rozhodnutí soudu I. stupně podal žalobce A. B. odvolání.
Městský soud v Praze jako soud odvolací po doplněném dokazování
rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Doplnění dokazování spočívalo
v tom, že žalobce soudu sdělil, že se mu podařilo zjistit, že
restituční nárok byl uplatněn u tehdejšího Okresního soudu v R.
a spor byl veden pod sp. zn. Nc II 57/49. Odvolací soud poté
z kopie návrhu na delegaci Okresnímu soudu v R. adresovaného
Okresnímu soudu v Brandýse nad Labem ze dne 30. 1. 1950, která je
založena v archivu Roudnických strojíren a Sléváren, a. s.,
zjistil, že probíhal restituční spor pod uvedenou spisovou značkou
mezi navrhovateli, dědici po Ing. P. B., K. B. a J. B., proti
žalovanému Agrostroj, závody na hospodářské stroje, n. p., Brandýs
nad Labem. Ze sdělení Státního okresního archivu Litoměřice pak
soud zjistil, že spis Nc II 57/49 se nedochoval a nedochovaly se
ani příslušné rejstříky ke spisům Nc II. Odvolací soud i po
doplnění dokazování dospěl k závěru, že soud I. stupně rozhodl
věcně správně, neboť "ze žádného důkazu, který žalobce navrhl
a které byly oběma soudy provedeny, nelze jednoznačně dovodit, že
otec žalobce restituční nárok ve stanovených lhůtách uplatnil, byť
zřejmě restituční řízení pod sp. zn. Nc II 567/49 (nebo Nc
II/57/49) probíhalo, avšak není jasné, co bylo jeho předmětem
a zjistit to již nelze". Žalobci se pak nepodařilo prokázat,
z jakých důvodů nebyl jeho nárok uspokojen, tj. zda se tak stalo
v důsledku kvalifikovaných důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c)
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo z jiných
důvodů, eventuálně v důsledku zpětvzetí žaloby apod. Žalobce tedy
podle názoru soudu neprokázal, že je oprávněnou osobou podle
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv
především v tom, že odvolací soud odmítl provést důkaz výslechem
svědka J. Č., neboť uvedený svědek se mohl vyjádřit ke všem
podstatným okolnostem ohledně žádání navrácení majetku rodinou B.,
tedy i předchůdcem stěžovatele. Tím, že odvolací soud především
nezdůvodnil, proč tento důkaz odmítl a ve svém písemném vyhotovení
rozsudku se s tímto nevypořádal, považuje stěžovatel tento jeho
postup za porušení zásad spravedlivého procesu. Dále stěžovatel
namítá, že k porušení jeho práva došlo také tím, že odvolací soud
neumožnil právní zástupkyni žalobce přednést závěrečný návrh.
Podle stěžovatele odvolací soud provedené důkazy hodnotil
nelogicky, dokazování zůstalo neúplné a v důsledku toho vyvodil
nesprávný závěr a chybně rozhodl. K argumentu odvolacího soudu, že
neprokázal, z jakých důvodů nebyl jeho nárok podle zákona č.
128/1946 Sb. uspokojen, uvedl stěžovatel, že právě výpověď svědka
J. Č. mohla sporné skutečnosti prokázat. Podle jeho názoru nelze
dávat k tíži žalobce (stěžovatele), že po tolika letech se spis Nc
II 57/49 v archívech nedochoval a nedochovaly se ani jiné doklady.
V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel poukázal na
skutečnost, že soudy měly přihlédnout k tomu, že k politickým
perzekucím a porušování lidských práv a svobod docházelo především
v důsledku příslušnosti těchto osob k určité sociální, náboženské
nebo majetkové skupině. Je všeobecně známo, že již po válce nebyla
ochota vracet tzv. židovský majetek. Stěžovatel také upozornil na
skutečnost, že po únoru 1948 byl restituční zákon č. 128/1946 Sb.
novelizován zákonem č. 79/1948 Sb., čímž byly restituce značně
omezeny. Z listinného dokumentu označeného sp. zn. Nc II 57/49 je
patrné, že nejen otec stěžovatele, ale i ostatní B.
prostřednictvím právních zástupců požádali o navrácení továrny. Že
se jednalo o továrnu je zřejmé podle stěžovatele z toho, že jako
odpůrce byl označen právě Agrostroj, n. p., Brandýs nad Labem, do
něhož byla předmětná továrna včleněna podle vyhlášky č. 1184 ze
dne 7. 3. 1946. Pokud by žádost nebyla podána včas, jak polemizuje
ve svém rozsudku odvolací soud, jistě by odpůrce namítl promlčení
a nenavrhoval by delegaci k jinému soudu. Stěžovatel namítá, že
restituční řízení byla protahována a namísto toho, aby továrna
byla vrácena původním vlastníkům, byla výměrem Ministerstva
průmyslu dne 25. 7. 1949 převedena do vlastnictví národního
podniku Agrostroj, R. Teprve tento den považuje stěžovatel za
rozhodující pro přechod vlastnického práva na stát.
K obsahu ústavní stížnosti se písemně vyjádřili účastníci řízení
- Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1. Městský soud
v Praze uvedl, že důkazní povinnost k prokázání, že bylo zahájeno
řízení o vydání majetku podle zákona č. 128/1946 Sb., má ten, kdo
nárok uplatňuje. Přes snahu odvolacího soudu se nepodařilo zjistit
existenci soudního spisu o zahájení takového řízení. Sám
stěžovatel vypověděl u Obvodního soudu pro Prahu 1, že jeho otec
ani strýcové svůj nárok po ukončení 2. světové války podle
tehdejších předpisů neuplatnili. Až v odvolacím řízení stěžovatel
navrhl výslech svědka J. Č., aniž by uvedl, ke kterým konkrétním
skutečnostem má být svědek vyslechnut. Svědectví tohoto svědka
podle názoru odvolacího soudu nemohlo být spolehlivým důkazem
k prokázání nároku stěžovatele, když tu jiný důkaz, zejména
písemný, neexistuje. Obvodní soud pro Prahu 1 považuje ústavní
stížnost za nedůvodnou. Stěžovatel podle jeho názoru nenavrhl
žádný důkaz k prokázání, z jakých důvodů nebyl uspokojen
restituční nárok jeho otce projednávaný podle zákona č. 128/1946
Sb. Je proto nerozhodné, že nebyl proveden další důkaz k prokázání
skutečnosti, že restituční návrh byl podán, neboť sama tato
skutečnost nepostačuje k tomu, aby bylo žalobě vyhověno. Vedlejší
účastník řízení, Česká republika - Ministerstvo financí, ve svém
stanovisku k ústavní stížnost uvedl, že její podstata spočívá
v nesouhlasu stěžovatele s tím, jak obecné soudy posoudily právní
otázky. Takové námitky však podle jeho názoru mohou zakládat
oprávněnost stížnosti jen v takovém případě, pokud by obecné soudy
k takovým závěrům dospěly na základě nespravedlivého procesu,
případně tehdy, pokud by skutková zjištění byla v příkrém rozporu
s právními závěry, čemuž v tomto případě není.
II.
Po přezkoumání spisového materiálu a posouzení skutkového stavu
věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Zásadní otázkou v řízení před soudem I. i II. stupně bylo to, zda
je žalobce, nyní stěžovatel, osobou oprávněnou podle zákona č.
87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Otázku oprávněných
osob řeší cit. zákon ve svém ustanovení § 3 a výčet zde uvedených
osob je taxativní. Oprávněnou osobou s přihlédnutím ke skutkovým
okolnostem zjištěným v dané věci je podle § 3 odst. 2 zákona
i fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v § 3 odst. 1
zákona a která v den přechodu věci na stát podle § 6 zákona měla
na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo
podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu
vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních
předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po
25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c)
zákona.
Po celou dobu odvolacího řízení stěžovatel a jeho právní
zástupkyně usilovali o předložení důkazů o tom, že právní
předchůdci stěžovatele svůj nárok podle zákona č. 128/1946 Sb.
uplatnili ve lhůtě v něm uvedené před soudem. Jak se uvádí ve
stanovisku Městského soudu, stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu
1 vypověděl, že restituční nárok po druhé světové válce nebyl
uplatněn. Tato výpověď stěžovatele je však zpochybněna jinými
výroky, když uvedl, že sice nemá písemné doklady o tom, že by jeho
otec po vydání zákona č. 128/1946 Sb. o navrácení majetku požádal,
že však ví, že se jeho otec obrátil se svými nároky na JUDr. L.
H., advokáta, se sídlem v Praze, Národní třída. Jediným důkazem
v této sporné a zásadní otázce pak nakonec byla kopie dopisu
adresovaného Okresnímu soudu v Brandýse nad Labem, označeného
číslem jednacím Nc II 57/49. Ústavní soud si vyžádal kopii tohoto
dopisu, datovaného 30. 1. 1950 a adresovaného Okresnímu soudu
v Brandýse nad Labem, a z jeho obsahu nemohl než vyrozumět, že pod
č. j. Nc II 57/49 před Okresním soudem v Brandýse nad Labem
probíhal restituční spor mezi právními předchůdci stěžovatele
a Agrostrojem, závody na hospodářské stroje, n. p., Brandýs nad
Labem. O předmětu sporu lze usoudit podle osoby odpůrce, který je
uveden jako Agrostroj, závody na hospodářské stroje, n. p.,
Brandýs nad Labem, který v dopisu soudu mimo jiné uvádí, že "podle
vyhl. min. prům. z 25. 7. 1949, č. 1641, Ú. l. byl s účinkem ke
dni 1. 1. 1950 vytvořen samostatný národní podnik Agrostroj
Roudnice n. L., do něhož patří také závod, který byl dříve
majetkem firmy R. B." Dále je v tomto dopisu zmíněna příloha,
kterou odpůrce k výzvě ze dne 2. 1. 1950 předkládá soudu, a to
opis trhové smlouvy ze dne 14. září 1939. Odpůrce v dopisu
navrhuje, aby "k dalšímu řízení byl delegován Okresní soud v R.,
podle § 28 odst. 1 zák. č. 319/48 Sb., a aby mu byly spisy
postoupeny".
Odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že ze žádných důkazů,
které žalobce navrhl a které byly soudy obou stupňů provedeny,
nelze jednoznačně dovodit, že otec žalobce restituční nárok ve
lhůtách uvedených v zák. č. 128/1946 Sb. uplatnil, s jakým
výsledkem a případně, zda nevzal eventuelně svůj návrh zpět.
Stěžovatel naproti tomu uvedl, že z dokladu označeného sp. zn. Nc
II 57/49 z 30. 1. 1950, který je vyjádřením žalovaného Agrostroje
Brandýs nad Labem, n. p., nevyplývá námitka promlčení či prekluze
k žádosti B., když Agrostroj žádá sám o postoupení věci Okresnímu
soudu v R. Z toho stěžovatel dovozuje, že byla včas podána ve
lhůtě do 17. 6. 1949. Z tohoto písemného dokladu také usuzuje, co
bylo předmětem restituce, neboť žalovaným je Agrostroj, závody na
hospodářské stroje, n. p., Brandýs nad Labem, do jehož majetkové
podstaty byla včleněna právě továrna R. B. v R., jak je patrno
z knihovní vložky č. 1979 pozemkové knihy.
Hlavním argumentem stěžovatele v ústavní stížnosti je též
skutečnost, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědka
J. Č., jak to při ústním jednání, konaném dne 18. 2. 1998, navrhla
právní zástupkyně stěžovatele A.B., aniž by se v odůvodnění
rozsudku soud s tímto návrhem na doplnění dokazování vypořádal.
Uvedený svědek měl podle stěžovatele vypovídat o tom, zda otec
stěžovatele podával návrh podle zákona č. 128/1928 Sb.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 občanského soudního řádu (dále
jen " o. s. ř.") jsou účastníci řízení povinni navrhovat důkazy
k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných
důkazů provede. Soud tedy není vázán důkazními návrhy účastníků
potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud
nemusí z navrhovaných důkazů provést ty důkazy, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení nároku
uplatňovaného v řízení nerozhodné a právně nevýznamné. Týká-li se
však navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen tento
důkaz provést a nemůže provedení důkazu pominout s odůvodněním, že
nelze od něho očekávat, že by potvrdil pravdivost tvrzené
skutečnosti. Rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka občanského
soudního řízení jen proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení
z důvodu neunesení důkazního břemene, pak takový závěr
předpokládá, že soud řádně a úplně provedl navržené důkazy. Důkaz,
který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba
provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím
nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány.
V odůvodnění rozsudku je pak soud povinen mimo jiné uvést, proč
neprovedl další navrhované důkazy (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
Z příslušného soudního spisu vyplývá, že při posledním jednání
před odvolacím soudem konaném dne 18. 2. 1998, navrhla právní
zástupkyně žalobce doplnění dokazování výslechem svědka J. Č.,
který by měl vypovídat o tom, že otec žalobce podával návrh
restituční návrh podle zákona č. 128/1946 Sb. Poté bylo podle
protokolu jednání přerušeno a po poradě senátu byl vynesen
rozsudek. V protokolu a ani v odůvodnění písemného vyhotovení
rozsudku není ve smyslu § 157 odst. 1 o. s. ř. uvedeno, proč tento
navrhovaný důkaz nebyl proveden. Zásadám spravedlivého procesu
vyplývajícímu z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1)
je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem
v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi
možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (č. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také
navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení
pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá
povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také
- pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.).
Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen
vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36
odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V daném případě nejenže odvolací soud byl povinen uvést ve svém
rozhodnutí důvody, pro které stěžovatelem navrhovaný důkaz
neprovedl, ale podle přesvědčení Ústavního soudu měl tento důkaz
vzhledem k ostatním skutkovým zjištěním, především ve vztahu k již
výše zmiňovaném dokumentu, provést. Tím, že odvolací soud
navrhovaný důkaz neprovedl a ani se ve svém rozhodnutí s jeho
odmítnutím nevypořádal, odepřel tak stěžovateli právo na
spravedlivý proces a porušil v jeho neprospěch čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů, aniž by však
předjímal konečné rozhodnutí ve věci samé, Ústavní soud stížnosti
stěžovatele vyhověl v části, týkající se rozsudku odvolacího
soudu, a podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadené
rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.
Vzhledem k tomu, že všichni účastníci řízení i vedlejší
účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst.
2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů), rozhodl Ústavní soud nálezem bez ústního jednání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
V Brně 13. září 1999
|
|